Černovlasý Laponec
Černovlasý laponec
Z+O: Útržky z novin„La Nuova Sardegna“::
15.3. 1856: Slavný vědec Fjellström Pehr se vydává na svou další expedici za poznání o různých rasách lidí. Tentokráte k Laponcům. Připomeňme si, co o nich již dávno napsal François Bernier (1612-1688) ve svém díle: vytvořil čtvrtou světovou rasu a popsal jejich těla jako zakrslé a pevné s velkýma nohama, širokými rameny a s protáhlými obličeji vypadajícími jako medvědí. Označil je za velmi ošklivé a považoval je spíše za zvířata než za lidi. Ano…takto popsal Laponce. Nyní se za nimi vydává Pehr a třeba změní světový názor na Laponce…
17.3. 1856 Právě se zahájily velké přípravy na plánovanou expedici, jelikož si už Pehr vybral skupinu tří lidí, kteří mu budou pomáhat. Nám nezbývá než čekat na další informace.
26. 4. 1856: Přípravy byly úspěšně dokončeny a už již zítra přijde velký den a naše šťastná čtveřice vydá za Laponci. Na celou akci bylo státem vydáno osm miliónů dolarů. Doufáme tedy, že pan Pehr splní naše očekávání. Sponzorem této expedice je společnost Lappland International. Má-li někdo doma pár starých bačkor, může je darovat vědeckému týmu, protože tam bude opravdu velká ZIMA! Ani kabáty a deky se neodmítají. Noste na adresu uvedenou na zadní straně novin.
Z: Vědecký deník:
Dnes, 27.4. 1856, vyplouváme na cestu do Laponska. Zásoby máme na měsíc, ačkoli počítáme s tím, že se v Laponsku zdržíme pouze 3 týdny. ¨
Máme za sebou již půlku sesty a všichni se cítí skvěle. Měli jsme oběd a svačinu. Vypadá to, že vše proběhne podle plánu. V takovémto případě bychom ještě stihli dojít do vesnice a požádat o přespání. Pokud ne, máme přichystané velké stany.
Do teď vše běželo podle plánu, už máme za sebou ¾ cesty. Bohužel, vypadá to, že se blíží bouře. Doufejme, že nás nepostihne natolik, aby způsobila ztráty. Atmosféra je tu velice uvolněná a přátelská, myslím tedy, že ani náš vědecko-expedický deník nemusí být zcela vědecký. Abych zde zachytil atmosféru, už již jsme propočítali různé úkony, které jsme měli naplánované počítat za cestu. Od té doby si povídáme. Věta, kterou právě teď slyším, zní asi takto. „No kluci, doufám, že nás ti Laponci nesežerou hned první den!“ Jak jesm již napsal, nálada je opravdu skvělá. Právě začalo pršet, proto jdeme raději zavést patřičné opatření a k deníku se vrátím později. Fjellström Pehr
Právě jsme přijeli na místo. Bouře byla opravdu hrozná. S tak velkou bouří jsme nepočítali. Neměli jsme dost chráněnou loď a přišli jsme o jednoho člena posádky. Se slzami v očích jdeme do vesnice, abychom napsali do Itálie telegram, kde chceme oznámit, že Magna de la Gardieho spláchla vlna a sežrali ho žraloci, nikoli Laponci. Doufejme, že tato vesnice je mírná, mírumilovná a umírněná. Snad se všechno vydaří.
Tato vesnice opravdu mírumilovná nebyla a my přišli o druhého člena posádky. Johannes Schefferus je taktéž mrtev. Došli jsme k názoru, že měl François Bernier pravdu. Ale třeba budou jiné vesnice jiné povahy. Měli bychom však dávat větší pozor, protože takhle bychom nemuseli zjistit vůbec nic. Zemřít nesmíme! Ani jeden. Pozůstal jsem já, Fjellström Pehr – vedoucí výpravy - a Isak Saba. Jdeme na pobřeží a postavíme si zde stan. Ve dvou to bude sice těžké, ale věříme, že to zvládneme. Musíme! Musíme to zvládnou ještě před setměním!
Den druhý – 18. 4. 1856
Noc jsme přežili. Laponci nejspíš v noci spí a neloví. Díky bohu!Toť první poznání. V noci spí.
O: Den třetí - 19.4.1856
Ráno jsme vstali kolem pěti hodin. Bylo to hrozné, jelikož tu bylo asi -24°C. Dnes je opravdu velká zima. Ruce mám úplně zmrzlé, skoro nemůžu psát... Vypadá to, že Isak je na tom ještě hůře nežli já. Pořád povídá něco o Neapoli a o paní Vallentě. Usoudil jsem, že je to zřejmě jeho nevěsta, které na začátku expedice psal dopis. Vraťme se ale k Laponcům. Netvrdil bych, že se až tak podobají medvědům, ale ....
Den šestý - 22.4.1856
Schovali jsme se jeskyních v horách, Laponci byli příliš blízko. Už je noc, svíčka téměř dohořela... Jdu za Isakem, ten už na noc rozdělal oheň, je tu opravdu velká zima! Zjistil jsem, že Isak umí rychle rozdělat oheň, v tom je vskutku dobrý.
,,Podívejte! Tady jsou nějaké papíry svázané dohromady! Takové jsem viděl jedině u dědečka Mikojormy. A bylo to napsané stejným písmem!"
,,Mohl by nám to přečíst?"
,,Zkusit to můžeme, Uille!"
,,Tam nekdo je!!!!!!!"
,,Kde? Nikoho nevidím!"
,,Tam v tom křoví, za stromem!"
,,Lidi! Proč se nehýbou? Třeba zemřeli! Dnes jsme nic neulovili! Můžou se nám hodit!"
,,Ne, to ne! Musíme jim pomoct! Co když jsou živí!"
Den sedmý - 23.4.1856
Jen aby to Isak přežil......To je neuvěřitelné! Jakmile jsem dopsal poslední část deníku, jsem uslyšel Isakův křik, začal padat dolů z hory! Chtěl jsem mu pomoct, chytil jsem ho za ruku, ale on mne stáhl dolů, začali jsme padat, pak si nic nepamatuji. Probral jsem se v laponském obydlí. Vedle ležel Isak. Mluvím norsky, tak Laponcům trochu rozumím. Zjistil jsem, že našli tento deník, poté nás v lese, poznali, že jsme spadli, já jsem se zachytil za strom, a tak nejsem téměř zraněný, ale Isak spadl rovnou do sněhu, hora sice nebyla vyskoká (asi jako dvoupatrový dům), ale Isak nyní bojuje o život! Jen aby to přežil...
Z: Den osmý – 24.4.1856
Vůbec nechápu souvislosti. Musím si vše srovnat v hlavě. S míněním, že v jiné vesnici budou mít jinou povahu, bylo nejspíš pravdivé. Laponci z této vesnice se nás ujali opravdu dokonale. Každou chvíli jde nějaký blonďák do stanu, kde leží Isak a nosí tam různé bylinky (nevím, kde je sehnali, když je všude jen sníh) a lektvary. Skoro s každým zkouším navázat konverzaci. Většina mluví laponsky, málokdo umí norsky. A když už umí, tak si stejně nerozumíme. Avšak i přes to, že si nerozumíme se na mě všichni děsně zubí. Nevím, co si myslí. Nevím, jestli mi nechtějí ublížit.
Den devátý – 25.4. 1856
Včera, sice až k večeru, ale přece, se mi podařilo najít Laponce, který umí perfektně norsky. Řekl mi, že je na tom Isak hodně špatně. Říkal, že se mu líbí moje černé vlasy. Když si to tak vezmu, jsme z Itálie, kde je skoro každý černovlasý a zde u Laponců je naopak každý blonďatý. Je to docela sranda. Dali mi také najíst. Sice až teď, ale alespoň že dali. Rybu, kterou ohřáli na ohni. Povídal jsem jim o našich jídlech. O pizzách a těstovinách atd. Potom jsem jim říkal o různých zvycích v Itálii vlastně celkově v Evropě. Velmi je to zajímalo a já si až teď uvědomoval, že jsem našel přátele, kteří si se mnou rádi povídají, zachránili mne před smrtí, nabídli mi svou náruč a postel a dali mi jíst. A já jim za to povídám. Omluvil jsem se a řekl, že mě mrzí, že se jim nějak nemůžu odvděčit. Říkali, že jim to nevadí. Dokonce mi vyrobili oblek z opravdové kůže. A také boty. Takové, jako se o tom povídá v Evropě. Takové, nad kterými se člověk zamyslí a říká si, že jsou „drsní“ že vyrobí něco takového kvůli vlastnímu přežití. Isakův stav se bohužel stále zhoršuje. Je tu mnohem větší teplo, než v jeskyni, protože tu mají mnohem větší ohně a jejich tu víc. Říkali, že jsem sice velmi milí, ale že potřebují pomoct. Když jsem se zeptal jakou, odpověděli, že při rybolovu. Tak to jsem zvědav.)
Den osmnáctý – 4.5. 1856
S Laponci je opravdu legrace. Myslím, že François Bernier se dostal do špatné vesnice, proto Laponce popsal tak nehezky. Měl bych napsat dopis do Itálie o tom, co jsme zjistili. Teda spíš co jsem zjistil. Dokonce už umím lovit ryby. Nejdříve mi to vůbec nešlo. Už jen vykopat díru do ledu je docela dřina. Ale nakonec jsem se vše naučil a teď s nimi chodím každé dopoledne lovit ryby. Dopoledne proto, že v tuto dobu je tu nejmenší zima. Docela teplo. Většinou kolem -5°C. Vůbec si neumím představit, jaké pařáky jsou teď v Evropě. Docela jsem si již na toto podnebí zvykl. Isak se ale stále neprobral. Mám o něj čím dál tím větší strach. Ale přeci jenom spadl do měkkého sněhu, tak nevidím důvod, proč by to neměl přežít. Navíc mne už Ole – ten muž, který mluví norsky – naučil základy laponštiny. Už se s ostatními docela domluvím. Ale i přesto mi musí Ole dělat překladatele, protože nezvládám všechno. Zatím. Také si myslím, že tu zůstaneme déle než tři týdny, jelikož musíme počkat až se Isak uzdraví a potom teprve můžeme začít s výzkumem. Laponci – tito Laponci – vypadají jako normální lidé v Evropě. Ani tamty Laponce bych nepřirovnal k medvědům. Jen prostě primitivní vesnice. Podává se večeře. Neměl bych zdržovat a stejně už mám hlad. Servíruje se má ryba, dnes jsem měl totiž úlovek dne. Největší rybu. V podstatě jsou Laponci podobní Evropanům. Jdu tedy jíst.
O: Den devatenáctý - 5.5.1856
Včerejší ryba byla opravdu skvělá, v Itálii jsem nic podobného nejedl... Isak se dnes už skoro brobral, ale je natolik slabý, že znovu omdlel, Ole a jeho bratranec Lijo mu nesou mastičky a bylinky...
Den dvacátý - 6.5.1856
Dnes se stalo něco mimořádného. Zaprvé se Isak probral, ale mluvil jen španělsky a o tom, že musí upéct dort, jinak přijde jeho otec s bičem. Obávám se, že to je víc než obyčejný otřes mozku... Zadruhé k nám vběhl Ole a řekl, že se blíží lid z nepřátelské vesnice, takže musíme utéci. Já, Ole a Lijo jsme vzali Isaka do náručí a opustili tuto vesnici.
Den 21. - 7.5.1856
Nic nového se neděje, Isak je na tom ale ještě hůř než před tím.
Den 35. - 21.5.1856
Přišli jsme do vesnice, kde žije dědeček jednoho starého laponce, Mikojorma. Je to člověk, o kterém jsem již od Laponců mnohokrát slyšel. Mluvili o něm s úctou a láskou, je to člověk velice vzdělaný a moudrý. Má u sebe knihy psané italsky a ještě jinými jazyky, o kterých Laponci, stejně jako o italštině, nic nevědí. Musím končit, už se vstupuje do obzdlí Mikojormy, nevím proč, ale mám takový pocit, že tento člověk bude hrát velkou roli v mém životě, mém, Isaka a v životě lidských představ o Laponcích!
Z: Den 42. – 28.5.1856
Hodně jsem se toho dozvěděl. Za prvé, když jsme spadli do sněhu, slyšel jsem, jak se nějací hlasy baví o nějakých spisech. Dozvěděl jsem se, že mluvili o našem deníku! Navíc Mikojorma říkal, že Isak není mimo kvůli tomu pádu, ale že už mu bylo něco dřív. Také nám oznámil, že ho chtěl prohlédnout, co mu je a zjistil, že Isak má na zádech a na břichu samé jizvy. Ještě se ho neptal, od čeho jsou, ale je si prý jist, že z pádu to není. Navíc Mikojorma není jen starý a modrý, je i přátelský a vtipný. Velice si s ním rozumím. Říkal, že u něj můžeme zůstat, dokud nebude naše vesnice v bezpečí. Opravdu jsem napsal naše? Ani jsem si to neuvědomil. Jsem tu již přes 40 dní. K Laponcům cítím určité pouto. Koneckonců mi zachránili život…. Když Mikojorma slyšel o tom, že se celou dobu chystám napsat do Itálie, zklamal mne, protože mi řekl, že to asi nepůjde, neboť s loděmi od Laponců bych se daleko nedostal. Nemají lodě čeho udělat. A naše je zničená kvůli bouři. To mi připomnělo, že vlastně máme stan, který jsme s Isakem postavili a že by se nám nějaké věci mohli hodit. Hned jsem jim to řekl. Mikojorma souhlasil a řekl nám, abychom se tam zítra dopoledne. On tu prý počká s Isakem. Ten opět trvale spí, dnes se probudil jen na asi tři minuty… Jinak každé ráno vaříme společně různé léky pro Isaka, což mě docela baví, protože vaření mám jako Ital v krvi a teď vařím alespoň něco nového. Podle možností zde také občas dělám hlavního kuchaře. Už jsem jim vymyslel spoustu specialit. Ale občas jim nechám kuchyni volnou, aby nezapomněli na svá národní jídla, která jsou taktéž velmi dobrá, ačkoli jsou si chuťově všechna podobná. Dopoledne potom lovíme ryby nebo hledáme jinou potravu. V poledne nejdřív obědváme, protože Laponci dodržují stravovací režim ve stejných časech jako Evropané. A potom si čtu nebo povídám s Mikojormou. Občas jsou s námi i ostatní. Ale to se potom musím snažit mluvit laponsky nebo musí Mikojorma nebo Ole překládat. Stejně je s nimi sranda. Laponštinou už skoro umím! Je to opravdu zajímavý jazyk. Normálně bych se ho asi učil dlouho, ale protože v tom teď žiji a navíc mi nic jiného nezbývá, tak jsem se to naučil docela rychle. Odpoledne buď šijeme obleky – to jediné mi nejde – nebo hrajeme hry, nebo děláme něco jiného. A večer mě učí laponštinu a potom si zase povídáme. Musím uznat, že v tamté vesnici se mi moc líbilo, ale tady u Mikojormy je to ještě lepší!
Den 45. – 31.5.1856
Ptal jsem se Mikojormy na tu „primitivní“ vesnici, která zabila Johanna. Říkal, že jsou tři „druhy“ Laponců. Jedním jsou oni, ti s kterými žiji. Podobní Evropanům, jak často píši. Druhým druhem jsou Laponci, kteří mají původ ve starých kočovných kmenech. Jsou primitivní a agresivní. Mají své společenství a dostat se mezi ně není možné. Každého člověka, který není z jejich vesnice považují za zrádce a co nerychleji ho usmrtí. Jsou stále ve střehu. A posledním třetím druhem jsou Laponci, kteří se odstěhovali z Laponska do různých částí světa a přizpůsobili se okolí. Vlastně ani nevím, proč si pořád říkají Laponci. S mikojormou je to opravdu zajímavé. Nijak jinak bych se tolik věcí nedozvěděl. Už toho vím mnohem víc než Bernier. Ale to mi nestačí. Ne, nechci vědět vše… Ale…rád bych poznal ještě alespoň něco z kultury Laponců. Z kultury prvního druhu Laponců, samozřejmě. U ostatních není co poznávat. Ještě bych se mohl zmínit, že do našeho stanu jsme chtěli jít, ale nějakse na to nedostalo… Vlastnějo – hned druhý den, než jsem psal, že tam půjdem, ale jaksi jsme to nenašli. Já totiž zapomněl, kde jsme ho postavili. Proto jsme se dohodli, že mi Mikojorma půjčí mapu a třeba si vzpomenu, jinak je nutné prohledat celé pobřeží. Ale to se mi opravdu nechce. Mohl bych se ho už zeptat. Tak já za ním jdu.
Den 58. – 13.6.1856
Tak jak jsem si přečetl, naposledy jsem psal o našem původním stanu. Tak napíši, že jsme to úspěšně našli. Stačilo se podívat na podrobnější mapu a hned jsem se tak nějak zorientoval. Bylo toho tam spousty a vše se nám teď hodí. Vesnice Mikojormy byla dřív skoro prázdná…teda až na knihy a tak… Ale teď je to tu plné věcmi! Vypadá to, že tu zůstaneme ještě dlouho. Jsem rád. Opravdu rád. Mikojorma je jako můj otec. Musím jít šít další oblek. Už mě volají potřetí. Tak já jdu a k těm doneseným věcem se vrátím až budu psát příště.
O: Den 60. - 15.6.1856
Možná je to neuvěřitelné. ale skoro vůbec se mi nestýská po Itálii, v této laponské vesnici se cítím jako doma. Vážně. Kdybych nechtěl světu povědět o těchto báječních lidech, tak bych tu asi zůstal. I když nevím, přeci to znáte, všude dobře, doma nejlíp, nebo snad ne? Ale to je stejně vedlejší. Nikdy jsem nebyl tak sentimentální, teda spíš vůbec jsem nebyl sentimentální, ale teď ano. To bude tím, že jsem konečnš našel opravdové přátele. Dříve jsem sice míval kamarády, ale ne takové. Teď už jdu na rybolov, fakt mne to moc baví.
Den 61. - 16.6.1856
Isak se probral, dokonce i normálně mluví až na to, že mne ,,nezná," ale to se snad spraví. Už mluví italsky, ne španělsky. Ještě ale nemůže chodit.
Den 70. - 25.6.1856
Mám velké obavy, Isak se už může samostatně sednout, ale pořád tvdí, že neví, kdo jsem. Mikojorma říká, že má asi něco s mozkem, jelikož jinak by se už dávno vyléčil. POřád sbíráme nějaké bylinky pro Isaka. Dnes nás tam ale chtěl sežrat divoký kanec, a tak jsme toho moc nesebrali.
Den 71. - 26.6.1856
Nevím, jako to říci, ale...Isak zmizel. ještě nemůže chodit, ani jednou se nepostavil, ale zmizel. Nevíme, co si o tom máme myslet. Prohledali jsme les a okolí, ale nikde po něm není ani stopa, když ovšem nepočítám krvavý flek na sněhu, o kterém se ale nedá říct, že ho tu zanechal Isak..
Den 72. - 27.6.1856
Rozdělili jsme se na 10 skupin po 3 a šli jsme hledat Isaka, Ole se nevrátil, prý se odělil od Lija (v jejich skupině byli pouze dva) a pak ho už nikdo neviděl... CO SE TO TU DĚJE?
Z: Den 80. – 5. 7. 1856
Doteď jsme hledali Isaka a Oleho po celém Laponsku. Je to divné, ale oni tu nikde nejsou. Aby se nikdo další neztratil, chodili jsme po pěti a v každé pětici byli všichni k sobě přivázáni provazy. Nikdo se díky tomuto opatření neztratil, ale Isaka ani Oleho jsme nenašli. To je špatné. Docela se bojím. Vůbec nevíme, co dělat. Ostatní tvrdí, že už se nedá dělat nic. Tomu však nevěřím, vždycky se dá něco udělat, ať se jim stalo cokoli, nesmíme je v tom nechat, ale musíme jim pomoci. Sám se nikam nevydám, mohl bych se dostat do nebezpečí. Kdyby se alespoň 2 jiní lidé rozhodli jít hledat Isaka a Oleho. Ole byl vlastně první, s kým sem si mohl popovídat. On se musí vrátit. A Isak je zde kvůli mně. Takhle to přeci nemá skončit. Ještě pořád je tu naděje, že se vrátí, ale už tomu moc nevěříme.
Den 84. – 9. 7. 1856
Pořád nic. Kvůli své obživě musíme dělat i nadále to, co jindy. Avšak jindy je sranda, u všeho se smějeme. Ale teď jen každý mlčí. A když už něco povídáme, tak vždy přijde řeč na Oleho a Isaka. To není možné. Co se jim mohlo stát.
Den 91. – 16. 7. 1856
Už sem tomu ani nevěřil. Ale vrátili se. Teda…zas tolik šťastná novina to není. Jen napůl. Zrovna jsme seděli večer u ohně a předčítali jsme z laponské knihy. Když v tom jsme zpozorovali, že někdo přichází. Mikojorma sáhl po oštěpu, protože jsme nevěděli, kdo to je. Ale potom jsme to uviděli. Blížil se k nám úplně vyřízený Ole a v rukou nesl Isaka. Mrtvého Isaka! Isak však neměl nohu. „To snad není pravda!“ bylo první, co ze mě vypadlo. Taky jsem to řekl. Zeptal jsem se Oleho, jestli neví, jak Isak o nohu přišel. Ole začal vyprávět: „Když jsme všichni hledali, šel jsem společně s Lijem. Najednou jsem uviděl Isaka. Byl promrzlý úplně skrz naskrz a… Neměl nohu. Trochu jsem se porozhlédl a o kousek dále ležela jeho noha. Byl jsem tak mimo, že jsem běžel k Isakovi. Lijovi jsem nic neříkal. Prostě jsem se od něj oddělil. Isak říkal, že mu připadalo, že je všem na obtíž. Všichni ho obskakovali, ale jen on věděl o své nemoci a svém utrpení. Jen on věděl, že se nemohl uzdravit. Prostě chtěl zmrznout. Ulevit všem a to především sobě. Prý si nikdo nikdy nedokáže představit jak mu bylo. Zeptal jsem se na jeho nohu. Říkal, že prochodil Laponsko, až našel toto odlehlé místo. Pomyslil si prý, že sem nikdo nepůjde. Proto si lehl. Byl odhodlán tu zmrznout. Najednou uviděl saně. Takové jsou prý ve filmech. V nich prý sedí Santa. Jako křesťan na něj nikdy neviděl, ale teď byl rád, že ho vidí. Když nad tím prý tak přemýšlel, začal si myslet, že se mu to jen zdá, poněvadž byl opravdu promrzlý a na pokraji smrti. Když v tom ucítil strašlivou bolest. Svatovy saně mu přejely nohu. Byla tak zmrzlá, že se tím od těla oddělila. Nemohl jsem to už poslouchat. Chudák Isak. Řekl jsem mu, že se podívám po Lijovi. Porozhlédl jsem se po blízkém okolí, ale Lijo už byl daleko. Neviděl jsem ho. Vrátil jsem se k Isakovi. Byl v bezvědomí. Klekl jsem si k němu a zkoušel ho všemožně probrat. Pak mi ale došlo, že je již mrtvý. Vzal jsem ho a donesl sem.“
Jeho řeč mě dostala. Ostatním jsem řekl, že půjdu hledat Isakovu nohu, protože jestliže ho pohřbíme, bylo by správné, kdyby alespoň v celku. Odpověděli, že jsem blázen, pokud budu riskovat svůj život kvůli noze mrtvého. Přesvědčil jsem je však o tom, že když se vrátil Ole, vrátím se i já. Tak mě tedy pustili. Ve skutečnosti jsem ale potřeboval být chvíli sám. Vzpomněl jsem si na Isakovu snoubenku. Pokud byl jejich vztah opravdu tak ideální, jak o tom často a rád povídával Isak, vědomí, že je Isak mrtvý, ji určitě zničí. Tím vším jsem si připomněl svou snoubenku. Opravdu ji miluji. Ale vrátit se do Itálie? Proč jen nemůže přijet ona sem. Proč nemůže poznat Laponce tak, jako jsem je poznal já? Pak bychom tu mohli zůstat. Spolu. Navždy.
Den 93. – 18. 7. 1856
Včera ráno jsem se vydal na cestu. Vzal jsem si s sebou deník a na sebe oblek. Nic víc. Se všemi jsem se rozloučil. Já se vrátím. Nevím kdy, ale určitě se vrátím. Tak na to jsem jim přísahal. Přísahali, že budou čekat, a tak jsem se vydal. Ještě jsem nic nenašel, ale už mám docela hlad. A žízeň. Navíc jsem myslel, že to nepřežiji, protože mě honil sněžný vlk. Kousl mě do ruky, potom jsem mu utekl. Ruka mi pořád krvácí. Neměl jsem nic moc, čím bych si to uvázal. Ale naštěstí jsem měl kolem krku šátek. Alespoň něco. Myslím, že najdu Isakovu nohu a potom se vrátím do naší vesnice u Mikojormy, kde mi tu ruku uzdraví. Mají takový olej, který nalijí do koupele. Olej nahrazuje bílé krvinky, takže se rána hned zahojí. O něčem takovém nemáme v Evropě ani zdání. Přemýšlím, co bych snědl, abych neměl takový hlad. Ale nenapadá mě nic.
„Co je to v tom křoví?“
25. 7. 1856
Před chvílí jsem se probudil. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Byl jsem na nějaké lodi. Potom jsem se dozvěděl, že loď patří italské vládě, která pro mne poslala. Prý neměli žádné informace, tak měli starost. Vystoupili z lodě, šli pár metrů, a pak mě uviděli. Řekli si, že když je vedoucí výpravy sám, že budou všichni ostatní mrtví. V tom jsem je ujistil. Vzali mě na loď, kde mi ošetřili ruku. Když mě uviděli, prý jsem úplně vyčerpaně ležel na sněhu. Což je docela možné, protože mě honil medvěd. V klidu jsem dopisoval poslední část deníku, když v tom vylezl z křoví medvěd a pomalu se ke mně blížil. Začal jsem utíkat. On za mnou sice běžel jen chvíli, ale já pak stejně běžel dál. Jedu tedy do Itálie. Domů. Je to škoda, protože jsem nepřinesl Isakovi nohu a nerozloučil jsem se. Ale v Itálii mě také čekají kamarádi. A snoubenka. Vlastně jsem si vzpomněl na Isakovu snoubenku, protože ta bude asi nešťastná, když se dozví, že Isak je mrtev. Rozhodl jsem se si tento deník nechat, protože nikomu nemusím přeci říkat o Laponcích o jejich kultuře. Oni také nenapíší do novin o Evropě. A navíc, vždycky jsem si myslel, že je blbost psát si deník, ale teď vidím, že je to v podstatě uklidňující. Ze všeho se vypsat. Už se docela těším domů. Na otce… Matka mi zemřela, když mi byly tři roky, od té dobym ě vychovával otec. Opravdu se na něj těším.
27. 7. 1856
Předevčírem jsem se vrátil do Itálie. Ještě to nikdo neví. Šel jsem nejdřív do svého bytu, abych se z toho všeho nejdříve vzpamatoval. Nic se tu nezměnilo. Až na to, že tu přibylo pár vrstev prachu. Nikdo tu nebyl. Celé dlouhé tři měsíce. A to mi slíbili, že sem budou chodit uklízet a zalévat květiny. Ale nikdo sem nepřišel. Dokonce i pytel s vodou, který tu byl přichystaný na prvního, kdo sem přijde, aby si užili legraci i beze mne, tu zůstal a vylil se na hlavu mně. Opravdu tu nikdo nebyl. To je docela divné. Nevím proč. Asi se jich na to zeptám. Nejdřív však půjdu za otcem, potom za snoubenkou a potom je obvolám, abychom se sešli na pivo. Přeci jenom je to skvělé. Konečně doma.
29. 7. 1856
Ještě jsem se z toho nevzpamatoval. Můj otec je mrtev! Před 2 měsíci mu zjistil těžkou nemoc a on ty dva měsíce postupně umíral. Bylo mu hrozně, umíral a já tu nebyl - nebyl jsem tu, abych ho přinutil do léčby, nebyl jsem tu, abych ho podržel, nebyl jsem tu, abych mu mohl splnit poslední přání, nebyl jsem tu, aby si užil poslední dny svého života, já tu prostě nebyl! Je to opravdu strašné. Cítím se strašně. Ještě tedy nikdo neví, že jsem v Itálii zpět. Nikdo to neví. Jsem rád, nechci aby mě viděli v takovém stavu.
30. 7. 1856
Uvědomuji si, co právě teď dělám. NE, nechci být žádným alkoholikem. Už jednou jsem se léčil. A vyléčil. Nechci do toho spadnout znovu. Okamžitě s tím přestanu. Je pravda, že tátu jsem už docela utopil a fakt mi to pomáhá, ale…co to tu kecám! Přestanu a…a hotovo!
31. 7. 1856
Přestal jsem a cítím se lépe. Alkohol nic neřeší. Teď budu žít naprosto normálním životem. Normálním. Budu dobrý člověk. Táta je už mrtvý a já už s tím nic neudělám. Stalo se to, je to hrozné, ale život je pro živé, proto se nebudu zabývat mrtvými. A kdo je ještě živý? Má snoubenka Pina. Chci ji překvapit, tak půjdu k ní domů. Koupím jí čokoládu a květinu.
1. 8. 1856
To snad není pravda! Další šok! Přišel jsem k Pině, otevřel jsem dveře a co nevidím! Pina a Benedikt! Benedikt byl můj nejlepší kamarád! Jak mi to mohl udělat! To není možné! A co mi na to Pina řekla? Že ruší svatbu! Ruší! Zlomila mi tím srdce. To je opravdu jeden velký špatný zlý sen. Jak jen to skončí. Myslím, že je jedno
jak, ale ať je to brzy! Už to asi nevydržím. Je to strašně velký tlak. Zkusím zavolat nějakým kamarádům.
15. 8. 1856
Už dva týdny obvolávám všechny známé, že jsem se po třech měsících vrátil. Vlastně… už jsme se neviděli pět měsíců, ne tři, protože od půlky března, kdy se zahájili přípravy, nebyl čas a od března je to pět měsíců. Jak ten čas letí. Ale nikdo nemá čas na svého – prve nejlepšího – kamaráda, kterého neviděli dlouhých 5 měsíců. Jsme pro ně úplně bezvýznamná osoba. Nikomu na mne nezáleží. Nikomu. Nemám žádné přátele až na …Laponce! Cítím se víc Laponec než Ital. Musím se tam vrátit. Koneckonců – přísahal jsem na to! Ale jak se tam dostanu? Sám tam nemůžu, nemám loď. A na to, abych ukradl loď se opravdu necítím. Něco musím vymyslet.
17. 8. 1856
Ještě teď občas někomu zavolám. Nic se však nemění. Nikdo nemá čas. Ne na mne. Někdo klepe. Jdu otevřít
Byli to z nějací vyslanci z vlády, říkali, že si mě volají, potřebují se mnou mluvit. Napadlo mě něco úžasného. Řeknu jim, že Laponci jsou úplně jiní, než o nich napsal Bernier. Teda jak kteří Laponci. Řeknu jim o třech druzích Laponců a potom jim řeknu, že je toho moc, co jsem zjistil, ale že všechny mé poznatky jsou v deníku, který jsem nechal v Laponsku. Jelikož mě na loď dali, když jsem nebyl při vědomí, nemohl jsem si ho vzít.
18. 8. 1856
Vše jsem jim řekl a oni souhlasili s tím, že bych pro něj měl jet. Ujistili mne však, že italská vláda nemá tolik peněz, aby pořád někoho posílala do Laponska. Nevrátím-li se sám, nikoho pro mě nepošlou. Sice by získali mnoho nových poznatků, ale peněz by výrazně ubylo. Takže tam můžu v klidu zůstat. Teda to mi neřekli, ale to jsem si pomyslel. Zítra. Zítra vyrážím. Úplně sám. Mám trochu strach, ale zároveň se velmi těším, až znovu shledám ty super lidi.
20. 8. 1856
Cesta byla úžasná. Právě teď jdu společně s medvědem do naší vesnice. Je to ten samý medvěd, před kterým jsem tak utíkal. Ten medvěd, kvůli kterému mě našli, odvezli do Itálie a já si opravdu uvědomil, že patřím sem. Mezi Laponce. Vylodil jsem se a on ke mně šel. Šel pomalu, aby mne ujistil, že se nemám bát. Přinesl mi Isakovu nohu! Potom někam pomalu šel a otáčel se na mne. Pochopil jsem, že mám jít za ním. Teď se blížíme k vesnici Mikojormy, k naší vesnici. On mě zavedl domů. Medvědi jsou opravdu skvělá zvířata. Ještě mám u sebe vlastně zbytky potravin, které jsem měl na cestu. Vše jsem dal tomu medvědovi. Je opravdu krásný. Už jsme úplně u vesnice. Někdo si mě všiml. „Pehr! Ty ses přeci jenom vrátil! A máš i tu nohu!“ Podle hlasu poznávám že je to Ole. Myslím, že to všechno opravdu oslavíme. Musím jim vyprávět, co se stalo v Itálii a že jsem si uvědomil, že oni jsou mí praví přátelé. A co tento medvěd? Jak hezky se na mne jakoby usmívá. Jak jen se mu odvděčím? Třeba bych mu mohl každý den nosit potravu. Ale kam? Třeba bych se mohl s ostatními domluvit, aby zůstal v naší vesnici. Třeba mu stačí, že jsem se vrátil.