La colocation
O: Tento rukopis byl nalezen v jedné nejmenované realitní kanceláři, která kromě všech možných služeb poskytovala i možnost společého nájmu ve Francii. Na rukopisu bylo napsáno, že autorem je Rafael X, který byl sousedem pěti spolubydlících z KLDR. Studovali v Sorbonne a v noci prodávali rohlíky na dece, kterou si vždy položili u zadního vchodu do Louvru. Nedá se říct, že by z toho měli nějak neobvykle velký zisk. V noci k zadnímu vchodu Louvru chodí hodně lidí, to víte, ale nikdo z nich nechce rohlíky. Ale to je jedno. Teď k tomu příběhu.
Ňaň Ťaň, Baň Gaň, Wao Dzäo, Heinrich Shlimann a Kuňa Dzuňoukalokaghátpooiu přijeli do Paříže, aby se naučili mluvit francouzsky. Nejvíc se dařilo Kuně, jelikož měla to nejzapamatovatelnější příjmení a přezdívku a taky velice originální - Sexy Girl Dzuňoukalokaghátpooiu. Všichni, jak jsem již řekla, studovali v Sorbonne. Učili se dobře. A teď k té la colocation (www.colocation.fr).
Když sem přijeli, nastěhovali se do nevelkého bytu o ploše 15m2. Nebyli nějak moc hluční, pokud teda nebudem počítat, že ve dne byli na unoverzitě a v noci tančili v Moulin Rouge. Takže doma skoro nebyli. Rafael byl rád, protože ho čtyři mládenci a jedna dívka z KLDR nerušili, ale jednou se stalo něco, co změnilo život jak Ňaň Ťaň, Baň Gaň, Wao Dzäo, Heinrich Shlimann a Kuňa Dzuňoukalokaghátpooiu tak i Rafaelovi.
Profesoři na univerzitě zjistili, že těchto pět lidí neumí mluvit francouzsky ( když nepočítám: Acheter un rolik, please.), a tak je odtaď vyhodili, takže teď trávili celé dny doma. Tehdy Rafael pochopil, jak špatný je jeho osud.
Nebudem zde mluvit o tom, že furt chlastali atd. etc. Vždy ráno se u nich v bytě dělo něco divného. Kuňa začínala nabízet Rafaelovi své panenství, Baň štěkal, Ňaň odcházel do divadla a Heinrich.......Heinrich zmizel. Úplně stejně jako Dzäo minulý týden. Úplně beze stopy...
Z: Bylo to opravdu podivné.V této oblasti se ještě nikdy neděli tak podivné věci. jako teď. Nejdříve, abyste se vžili do této skličující situace, popíši vám to podrobněji od začátku. Tato pětice, ačkoli se zdá na první pohled jako banda bláznů,. kteří utekli z blázince a neumí počítat ani do dvou, natož pak do čtyř, tvořila ve skutečnosti partu velice nadaných a chytrých lidí.Jen kdyby své kladné schopnosti mohli někde využít či předvést. Bohužel, naneštěstí se dostali zrovna do Francie a to s velkými mezerami v jazyce francouzském. Ano….teď tedy k minulému pondělku.
Nastalo překrásné slunečné ráno . Tito mladí lidé se zvolna vypořádávali s vykopnutím z univerzity. Navzájem se uklidňovali tím, že by je na univerzitě až tak dobrý osud nečekal.
Mysleli si, že by je nic na světě nedostalo z jejich měkoučkých vyhřátých postelí. Mýlili se. Pak Baň pronesl větu, která jim změnila celý týden. „Wao tu není!!! A to nám slíbil, že už neuteče!!!“ Ptáte se, co myslel tím už?! Kdysi byla parta ve složení, jako v tento den. Jen čtyři. Když poznali Waa, byl v hrozném stavu. Pořád utíkal a všeho se bál. S partou se skamarádil a trochu se uklidnil. slíbil, že od nich nikdy neuteče. Nikdy. Celý vyděšení mu zavolali na jeden ze dvou mobilů, které má. Ozval se pod postelí. Zkusili druhý…….nikdo to nezvedá…ani po minutě….Položil to!!! On to opravdu položil. „ Zkusíme to znovu.“ říká Baň. „Ano! Nesmíme ho ztratit! Musíme ho najít!!!“ souhlasil Heinrich . „Tak já volám!“ vytáčel číslo Ňaň. „Volaný účastník je dočasně nedostupný!“ „Sakra! Vypnul si mobil, srab!“ osočil ho Baň. „Musíme za ním. Kam by mohl jít? Baně, jdi do parku. Ňaně, ty běž do obchoďáku! Kuňo, ty jdi k univerzitě a já půjdu k Louvru a pak do Moulin Rouge. Potom se sejdeme tady, doma, doufejme že s Waem“.
Doma se sice sešli (až v 17.30), ale bez Waa.Prohledali skoro celé město. Dokonce volali Waovým rodičům a bývalé přítelkyni. Nic….. „Zkusme mu ještě zavolat! Přece to jen tak nevdáme!“ povzbuzovala ostatní Kuňa. Ale Baň: „ Za tu dobu, co jsme hledali jsem mu volal nejmíň 18x!!! Ale klidně to zkusme…“ Taková odpověď se Heinrichovi nelíbila: „Podle tvého hlasu je poznat, že ztrácíš naději! To bychom neměli! Ale odpočinout si, to by nám prospělo!“ „Pořád vypnutý mobil! Lidi, to je šílené! Souhlasím s Heinri, pojďme si odpočinout.“
V 19.30 už byli odpočinutí. Ale naději nenašli. I když….Kuňu něco napadlo: „Chlapi! Vždyť jsme nezkusili Rafíka! Pojďme zazvonit!“ „Výborný nápad Kuní! Jde se!“ zvolal náčelnicky Ňaň.
Není doma! Tak to je zlé! „Už bychom měli jít spát nebo nám z toho hrábne. Na rohlíky se dnes vykašleme!
….další pondělí…(Heinrich zmizel) (celý týden hledali po městě Waa)
B: „Lidi vstávat! Heiní tu není!“ Ň: „ To není pravda! Třeba šel hledat Waa! Zavolejte mu!“ K: „ Slibte mi, že nikdo z vás neutečete!“ B: „Přísahám ti, že neuteču. Hele, Wao zmizel minulé pondělí….a Heinrí dnes…a to je také pondělí! Zvláštní!“ Ň: „Já taky slibuji!“ K: Podívejte! Waova postel je rozestlaná! A je na ní nějaký dopis!!!“ „Nehledejte mě, Wao!“ K: To nám teda píše brzo!!!“ Ň: „A co Heinrich? Jeho postel je taky rozestlaná, ale nic na ní není!“ K: „Jdu ustlat ty postele“
K: „Podívejte! Přeci jen nám tu Heinrí na posteli něco nechal pětistovku!“ B: „Co budeme dělat?“
A: B: ,,Co budeme dělat?" To byla zatím jediná věta, která byla vyřknuta za poslední pracovní týden. 'Od pondělí, kdy zmizel Wao. Všichni tři zbylí spolubydlící se nezmohli na jediné slovíčko. Pořád přemýšleli a přemýšleli. Jediný nápad po týdenním usilovném přemýšlení měla Kuňa. A to že by měli znovu zkusit zajít za Rafíkem. Ona za ním sice chodila každý, istatně jak již dobře víme, a nabízela mu své panenství. Jenže protože za celou dobu - 5 dní - nepromluvila, nabízela ho Rafíkovi pouze pantomimicky... Ale teď se za ním vydali všichni tři.Byla už sobota ráno. Asi 9 hodin. Naštěstí v sobotu Rafík nespí tak dlouho jako v neděli. První šla (bohužel) Kuňa. Bohužel, protože když chodila za Rafíkem, už ho pomalu přestávala bavit (a vzrušovat), a když tedy zjistil, kdo je za dveřmi, rozhodl se neotevřít. Naštěstí to Kuňu napadlo a proto přešla za Baně. Teď tedy stál přede dveřmi Baň. Znovu zazvonili. Když se Rafík znovu podíval kukátkem, již dveře otevřel, když zjistil, že za nimi stojí Baň. Pozval je dovnitř. A nakonec i Kuňu. Slíbila, že už mu nebude nic nabízet. Takže po delší chvíli vyprávění, co se vlastně celých čtrnáct dní (nakonec z toho byl celý život všech tří spolubydlících...) dělo, se Rafík také zamyslel. A myslel a myslel a myslel.Sice byl skoro stejně inteligentní jako ti tři, ale přeci jen se mu podařilo něco kloudného vymyslet. Bylo to: ,,Počkat!" Ale to nebylo vše, ještě to pokračovalo: ,,Pokud Wao zmizel minulé pondělí a Heinrich tohle pondělí, což znamená dvě pondělí za sebou, příští pondělí pravděpodobně také někdo zmizí! Ale to je... to je už pozítří!!!" Ano! Rafík na to kápl! Je to tak. Někdo asi zmizí. Ale kdo? Když se vrátili do svého bytu, bylo asi 18 hodin. U Rafíka byli velmi dlouho. Taky než něco vymyslel... Nedivte se . Jemu to trvá dlouho. Takže, když se vrátili, začali znovu všichni čtyři (jak to dělali vlastně skoro pořád...) přemýšlet, co by se dalo dělat... Přemýšleli také celou neděli. Neděle už byla skoro pryč. Zítra je pondělí! A stále nic nevymysleli........
O: Všichni z toho byli úplně vedle. Nastalo pondělí...Kuňa si nastavila budík na 18.00, protože si řekla, že do té doby určitě nikdo nezmizí. Ale vstala přeci jen v 7.00. No a co? Chtělo se jí na záchod. Taky se vám to stává, ne? Udělala potřebnou věc, pak se podívala z okna. Uviděla něco, co vysvětlovalo, proč zmizeli Wao a Heinrich. Otevřela pusu, aby zařvala, ale v tom se něco stalo, okno se rozbilo, do pokoje vlezl někdo, nebo spíš něco. |Kuňa zařvala a..................ZMIZELA Baň slyšel, že se něco děje. Vstal a viděl, že na podlaze u okna leží Kunin mobil a vedle něj nějaký zelený sliz. Řekl: Kuňa...taky. zmizela. To už bylo vážné. Museli něco podniknout. Jenže nevěděli co. Vzali sliz a odnesli to de laboratoře. Zjistilo se, že je to něco neznámého a nevysvětlitelého. Když se vraceli domu, uviděli na chodníku, to byste nečekali, co? Waa. Otázkou je, co tam dělal. Všichni za nim běželi, začaqli ho objímat a líbat! Wao se na ně podíval, na jejich nekonečné otázky ,,Kde jsi byl?" neodpovídal. Prostě skoro nemluvil. Ale když zjistil, že ho chtějí přátele odvézt do nemocnice, řekl, že je v poho a nic mu není.
Z: Baň a Ňaň si jeho odpovědi nevšímali, jeho ruce si dali kolem svých ramen (těch normálních, ne takových, jaké má rád trenér na tenis) , protože mu nešlo moc chodit a vedli ho do nemocnice. Doktor se ho hned ujal a vedl ho pryč. Naši milí kamarádi, Baň a Ňaň, zůstali ve vstupní hale. Za pět hodin přišel doktor. Byl zarmoucený.Skleslý.„Je mi to líto.“ „Co se stalo? Je Wao v pořádku?“zeptal se Baň.„Obávám se, že nebudu moci odpovědět kladně. Váš přítel Wao Dzäo umírá. Má rakovinu mozkové dřeně. V posledním stádiu! Zbývají mu zhruba dva dny. Pochopím, budete-li chtít zůstat u něj přes noc. Mám vám nechat ustlat dvě lůžka u něj?“ ŇaŇ nevěřil, že jejich kamarád umírá: „Opravdu? Jak je to možné? Co se sním stalo? Vždyť byl tak zdravý...Zacházíte tu s námi, jak v hotelu. Ano, rádi bychom u něj přespali...A ...děkujeme.“ „Nemáte zač. Nejen s vámi. Se všemi lidmi, kterým umírají blízcí. Chápeme, že je to pro vás pro všechny těžké.“
,,Ňaně, Wao se zde objevil dva týdny po tom, co zmizel. Třeba se tu objeví příští pondělí Heiní. Chudák Kuňa! Vždyť jsme si slíbili, že nikdo z nás nezmizí!" „....Tak to jsi na omylu! MY jsme slibovali,ale Kuňa neříkala nic!!! Navíc, jestliže slib funguje, příští týden najdeme Heina, ale pokud ne, najde ho jen jeden z nás. A proč řešíš příští pondělí? TEĎ je tu Wao! Raduj se! Snaž se mu pomoct! ON UMÍRÁ!!! To tvoje příští pondělí, už tu NEBUDE! Pořád ti to nedochází?! Máme poslední možnost rozloučit se s Waem!Umírá a už se nikdy nevrátí! Za to Heiní se možná objeví. Ale Wao už ne! Užívej si posledních chvil s Waem a neřeš to, co bude až bude na druhém světě.“ Ňaň byl tak mino ze zjištění, že Wao umírá, že celý projev řval a při posledních větách se mu valily přes podlouhlý vyhublý, normálně rozesmátý, ale teď smutný a pobledlý obličej obrovské hrachy slz. I Baň již začínal brečet, protože pochopil, že Ňaň má pravdu. Kdyby se Wao neprobral z narkózy, asi by se ze solného jezera, v kterém stáli, vytvořilo moře. Ale Wao se opravdu probral. Asi tím řevem...„Já umírám? A co se vůbec stalo?“ Baň se ale vzpamatoval a chtěl uklidnit situaci: „Možná, ale teď jsme tu spolu. Jak se cítíš? Jak to myslíš, co se stalo? To bys nám měl říct ty...Všude jsme tě hledali. Kde jsi byl?“ „Nevím,kde to bylo. Už se rozpoznávám. Byl to nějaký dům. Byl jsem tam zamčený. Někdo říkal, že mě nepustí, dokud mu neřeknu, kde je Ňaň. Říkal také, že tě chce zabít. Neřekl jsem mu to. Bál jsem se o tebe.Každé ráno ke mně přišel, dal mi jídlo a zeptal se mě, kde jsi. Neodpověděl jsem. Celé dny jsem tam byl zavřený.Nevím jak jsem se tam ocitl. Najednou jsem tam byl. A byl jsem celý od zeleného slizu. Jednou jste mi volali. Vtrhl do místnosti a vzal mi mobil. Nemohl jsem nic dělat. Prošel jsem za tu dobu, co jsem tam byl, celý dům. Nebylo zde nic.Jen holé stěny. Nic. Prostě nic. Jen já. Asi po pěti dnech, nebo nevím po kolika, protože jsem se neměl podle čeho orientovat, jestli je den nebo noc,protože zde nabyla okna, se zde objevil Heinrich. Byl také od slizu. Říkal, žejste mě hledali.Byl jsem rád, že nejsem sám. Společně jsme hledali, kudy by sedalo utéct. 'Našli jsme jedno místo, kde byl místo stěny jen nějaký sliz.Nelezli jsme tudy ale nikam. Uviděl jsem pod tímto místem vzkaz. Psal ho někdo,kdo zde byl nejspíš uvězněn před námi. Stálo zde, že se zde někdo může objevit jen v pondělí a odejít také jen v pondělí. Jinak by musel mít klíč od dveří, ve ktrém by muselo být zabudované DNA. Jestli se chce dostat ven bez klíče, musí jedině tudy.Ale za 1 pondělí může přijít 1 člověk a odejít také 1!!! Jestliže chce někdo někoho zabít, jako on tebe, může sem unést jeho přátele, nikoli však jeho. On je mu neviditelný, tudíž musí od jeho přátel zjistit, kde je. Pak je mu viditelný a může ho zabít. Hein říkal, že je zrovna teď pondělí a měl hodinky, kde měl datum,tak jsme si říkali, že bychom si mohli odpočítat další pondělí. Tak jsme celý ten týden prokecali. Rozhodli jsem se, že půjdu já pryč. Doufali jsme, že to vede ven. Ale najednou se zde objevila Kuňa. Přišel on a říkal, že tu musí být max. 2! A že chce vědět, kde jsi. A když mu to nechceme říct, píchne třeba mně injekci se sérem pravdy. Že prý mu budu muset říct všechno. Než mi to píchnul mi do ucha špitl Hein, že nic takového neexistuje, že to bude jen placebo, ať mu tedy za žádnou cenu nic neříkal. Píchl mi to. Chtěl vědět, kde jsi. Neřekl jsem mu to. Naštval se. Odešel. Zprvu bylo vše dobré, ale pak mě začala šíleně bolet hlava. Ukrutně! A pak se postupně rozlévalo do celého těla!Bylo to strašné! Řval jsem! Kuňa a Hein na mě koukali jak na debila. Vyběhl jsem tou slizovou dírou. Ta bolest neustala. To jsem ještě nezažil. Celé tělo se mi rozpadávalo. A zdálo se mi, že mě nic neposlouchá. Už jsem ani nemohl chodit.Ani řvát. Bylo to, jako by mozek zapomněl říct svalům na nohách Jdeme! A nebo oni jen neposlouchali ten mozek! Strašné!!! A jak jsem se snažil chodit a hýbat rukama a řvát a řvát a řvát, tak se ta bolest ještě zvýšila. Vůbec jsem o sobě nevěděl. Najednou jsem uviděl náš dům. Svitla mi naděje. Tím svitnutím se však můj organismus přetížil a bolest se již nedala snášet. Opravdu jsem o sobě nevěděl. Asi jsme upadl do mdlob. Nevím. A pak jste tam byli vy. A pořád mne vše bolelo, ale věděl jsem, že jsem v bezpečí a tak jsem se nesnažil nic dělat.Snad abych se znovu nepřetížil. A pak je najednou teď. Pořád mne vše bolí, ale již míň. Jsem unavený.“ „Páni! Řekl Baň. Nevím, co říct!“řekl Baň. „No, tak to já taky ne.Jen, že ta injekce nebyla zřejmě ani sérum pravdy, ani placebo, ale zárodky rakoviny mozkové dřeně.“ dodal Ňaň.„Já mám rakovinu? Opravdu umřu? KDy?Chtěl bych se rozloučit s Kuňou a Heinem. Nebýt jeho, nechal bych se oblafnout a ty bys byl už mrtvý, Ňaně“ „Hm. Byl bych. Ale nejsem. Když si s bolestmi došel k našemu domu, nemohl si být daleko od něj, protože s takovými bolestmi, jaké popisuješ bys daleko nedošel. Nevíš náhodou, kde jsi se 'vynořil'?“ „Tak to opravdu nevím.“ řekl Wao. Ale v tom Baňa něco napadlo: „Nežijeme tu dlouho, ale Rafík jo! Zeptáme se ho, jestli náhodou neví například o divném sousedovi nebo domovníkovi.Teď už dobrou noc! Musíme být zítra vyspaní, abychom pak mohli noc prosedět u Waa!“ Wao byl překvapen:„Jak to myslíš?“ Ale odpověď se mu nedostala. Ale Ňaňovi to pořád nedalo: „A jak ten chlap vypadal?“ Waao neodpověděl. Šli si tedy lehnout, Po půl hodině,kdy už měli po sobě hygienu etc., což bylo asi tak po půl hodině, začal Wao najednou mluvit: „Ano! Už vím! Vypadal dost zvláštně! Měl šedé dlouhé vlasy.Hodně dlouhé. Asi jako ty!“ řekl a ukázal na Ňaňa, který byl napjatý a chtěl se dozvědět, kdo ho chce zabít. Wao pokračoval: „A v těchto vlasech má modré pruhy.Ladí mu k jeho stejně modrým očím. Většinou chodí v jednobarevném. Takže když má černé triko, má černé kalhoty. Když má žluté triko, má žluté kalhoty. Atd. Vysoký taky jako ty a tlustý také jako ty!“ A pořád ukazoval na Ňaňa,kterému tento popis připomínal, ale nemohl si vzpomenout koho. Po pár minutách přemýšlení:„ Ale ano! Já už vím, komu patří tento popis! Mému otci! Ale proč by mne chtěl on zabít? To by mne tedy zajímalo!!! Tak a teď už tedy dobrou noc!“S tím souhlasili i vyděšení Baň a Wao, kteří právě přemýšleli o synovraždě a téměř jednohlasně řekli: „Dobrou!“ Jenže v tom přiběhl doktor! ,,Spletl jsem se právě jsem zjistil z rentgenu, že se rakovina šíří! Toto jsme ještě nezažili, okamžitě musíte na rentgen!"„Ale mne už nic nebolí. Teda bolí mne celé tělo, ale ne tak jako předtím.“„To protože jste připnutý na bolest utišující přístroj.“ Odešli. Když se po dvouhodinách vrátili, asi o půlnoci, řekl doktor:„Nemoc se již rozšířila od temene hlavy až ke kolenům. To, než se dostane na chodidlo,je otázkou dvou hodin. Potom zemře.“ To je dostalo. Nezbylo jim. Než se začít loučit s nešťastným Waem.
A: Vlastně celé ty dvě hodiny se s Waem loučili....
O: ,,Zklidněte se, já vám říkal, že se to stane... Věděli jsste o tom. Nebo snad ne?" říkal doktor poté, co se naši mladíci všimli, že jim Wao neodpovída. Zemřel...
Celý jejich život se změnil...
Týden přemýšleli nad tím, kde mají Waa pochřpít. Nakonec se rozhodli, že na chřpitofě Montmartre. V noci před pochřpem se ale Baň probudil. Nemohl spát. Z Rafíkova bytu se ozývaly prapodivné zvuky. Znělo to, jako by se tam někdo pral. Baň vyšel na chodbu a šel za Rafaelem. Dveře byly otevřeny. Baň vešel dovnitř a uviděl... jak Rafík se snaží zabít Heinricha a Kuňu. Baň extra dlouho nnepřemýšlel, a tak Rafaela vyhodil z okna. Kuňa a Heinrich se začali smát a brečet najednou. Baň nevěděl, co má dělat, ldyž v tom přišel i Ňaň. Celý další den sd Kuňa a Heinrich jenom smáli. Když dostala Kuňa žízeň, tak si vzala skleničku s kolou a ..... byla zase normální, ale jen do té doby, než tu kolu zase vyčůrala. Vyprávěla přátelům o tom, že Rafael je zločinec, který ,,ukradl" Waa a ostatní. Vyndal jim mozek, něco v něm změnil a za týden jak z Kuni tak i z Heiniho budou létající lidé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Pokus s Waeem se mu ovšem nepovedl, a tak Wao zemřel. Pak šla na záchod a byla zase divná. Takhle naše skupina mládenců z KLDR pochopila, co může způsobit Cola. Pokaždý, když se Kuňa napila Koly, a věřte mi, že to dělala furt, nesměla jít na záchod. Později se dozvěděli, že má Cola kouzelné působení. Jednou v noci se Kuňa probudila. Ale poněkud neobvykle... Probudela se totiž přímo pod stropem! Zjistila, že může LÉTAT! Byla z ní létající dívka! Ty brďo, ty vole! Elle a de la chance! Umí létat. Ňaň byl šokován! Jeho otec umí dělat létající lidi. Ve chvíli, když si to uvědomil, se rozhodl, že se pomstí za to, že nenaučil létat i Ňaňa...
Z: Takže, abychom si shrnuli situaci. Wao zemřel. Z pozůstalých: Rafael je zločinec a pomocník Ňaňova otce, který chce zabít Ňaňa a k tomu využil Kuni a Heiního tak, že z nich udělal létající lidi. A ještě je tu Baň. Kuňa a Hein se mohou vznést nad zem, pokud v sobě nemají kolu. Kola má zázračné působení, které ruší létající schopnosti. Jestliže někdo z nich létá, nemůže myslet. Proto je z něj blbec a normální je zas až po tom, co se napije koly. Bláznivý. Baň přemýšlel. O smrti Waa. Přečtěte si posledních pár odstavců pozorněji. Zjistíte, že podle vyprávění Waa vědí Kuňka a Hein, že jen najednou začal řvát a pak vyběhl slizovou dírou… Ale podle vyprávění Kuni: ….Waovi ten debil udělal něco a on teď zemřel…. Jak ksakru Kuňa ví o Waově smrti. Rozhodl se to zjistit. Šel se tedy zeptat. Nejprve do Kuni nalil sklenici koly. Najednou byla normální. Šel rovnou k věci. „Kuňo, jak víš o Waově smrti???“ „No jak asi.“ To všechno, co jsem vám vyprávěla nám říkal Rafík. Při boji. Než si ho vyhodil z okna!“ „A ty mi chceš říct, že jsem to neměl dělat? Že si to jako nezasloužil?“ „Já nevím. Musíš pochopit, že jsem ho ještě donedávna milovala.A navíc, díky němu umím létat. Pochop, že je to super!“ „Ty pochop že zabil Waa!“ „Stejně tu byl na obtíž!“ A vznesla se ke stropu. To je divné, protože před chvílí vypila sklenici koly, ale to není to, co vrtalo Baňovi hlavou…Jak to mohla říct? Jak může být spokojená se smrtí Waa? Měl bych před ní varovat ostatní. V tom za ním přišel Ňaň. „Ten slib funguje. Ani jeden z nás nezmizel! To je dobrý! Ale…stýská se mi. Nevím, co mám dělat. Přepadá mě úzkost. Připadám si sám. Svět je plný lidí, ale těch jsme si nikdy nevšímali. Prostě pro nás neexistovali. Byli jako průhlední. Ale teď tu Wao není. A všechno je černobílé. Otevírá se ním krutá realita. Teď jsem si uvědomil, že to, že nás vyhodili z university, je docela průšvih. On nás držel nad vodou. Dohromady. Podívej na ně dva. To prostě nejsou oni. Wao by tu sjednal pořádek. Byli jsme super pětice. Já vím, že Wao je jeden, že jsme ještě zůstali čtyři, že jsme tak byli i kdysi a přežili jsme a bavili se i tak. Ale už to není ono. Když si sednu na balkoně a pozoruji ostatní lidi, vidím různé šťastné pětice a…. a závidím jim. Závidím, že jsou všichni, závidím, protože jsou šťastni a že….. No to je jedno. Mám pocit, že mě Kuňa nevidí. Projdu kolem. Pozdravím. Postavím se na hlavu nebo začnu mluvit thajsky, jak to má ráda…spíš mívala, protože ona nic. Ani se neohlédne. Popřípadě jen zvedne oči nahoru. A lítá dál.“ Ano …a toto řekl ten zakřiknutý Ňaň. Teď je v úzkých. Co mu má teď Baň říct. Kdyby se ho snažil varovat před Kuňou, možná by se Ňaň zhroutil. Rozhodl se, že mu to řekne později. Ale něco říct musel, tak ze sebe vypravil jen: „Hm. Je to těžké. Nepůjdeme se projít?“ Ale Ňaň ještě pokračoval: „Ale nevidím jen pětice. Vidím třeba trojici. Ale ty vypadají ještě šťastněji. A pak vejdu do pokoje. A vidím nás a…..“ Rozbrečel se. „Pojďme tedy ven, je tam tak krásně….Třeba přijdeme na jiné myšlenky.“ Šli. Těžko říct, jestli přišli na jiné myšlenky. Prochodili město křížem krážem beze slova, když najednou…. Ne, popíši vám to od začátku. Teda ne to, co dělali oni před tím než se to stalo, ale co dělali Kuňa a Hein. Ňaň a Baň odešli. Kuňa se napila koly. Pomalu jí to docházelo. Ne smrt Waa, ale to, že je celou tu dobu do Baňa zamilovaná. A on se jí teď tak vzdaluje. Rafík byl jen úlet. Nemilovala ho. Začala brečet. I Hein se napil koly. Šel za Kuňou, aby se jí zeptal, co jí je, ale ona mu to neřekla, neboť věděla, že Hein si žádné tajemství nenechá a ona mu to musela říct nějak při vhodné situaci a hlavně pomalu, ne to na něj vychrlit, jak by to udělal Hein. Hein řekl, že se půjde proletět ven.Kuňa nechtěla, aby letěl. Co kdyby udělal pod vlivem létání nějakou hloupost. Ale on trval na svém. Na uklidnění jí řekl, že si s sebou vezme skleničku koly a když tak přistane, napije se a vše bude v pořádku. Ale pak šel na záchod a zas nemyslel. Popadl kolu a vyletěl oknem. Bylo to super. Viděl celé město seshora. Uviděl Ňaňa a Baňa. Lekl se. Vypil skleničku koly…Ale to neměl dělat. Najednou ztratil své létajicí schopnosti a začal padat…Padal z opravdu veliké výšky. Bylo jasné, že to nepřežije. Baň se najednou podíval nahoru. A co to nevidí?! Viděl, jak na něj padá Hein. Začal ječet, ale to nestačilo. Hein spadl přesně na něj. Ňaň: „Kluci, jste v poho?“ Odpověděl jen Baň. Ňaň přesto, že věděl, že to nemohl přežít, začal dávat Heinovi umělé dýchání. Baň mu ale říká: „Nechej toho. Oba dobře víme, že to přežít nemohl. Zavolej záchranku, ale myslím, že je to zbytečné.“ Zavolal. Přijela. Nezachránili ho. Pohřbili ho hned vedle Waa. Ňaň byl opravdu zničený a na pohřbu začal ze zoufalství kvičet, vydávat nepřijatelné zvuky a začal hrozně nahlas brečet. Baň a Kuňa ho poslali dom. Kuňa byla úplně v pohodě. Baň šel za ní a zašeptal: „I Hein tu byl přebytečný?! To jsem si o tobě nemyslel!“ A odešel. Odešel domů. Kuňa tu zůstala sama. Klekla si k hrobům a začala řvát, že jsou to idioti, čímž na sebe upoutala pozornost. Vyvedli ji ze chřpitofa. Sedla si na lavičku a začala brečet. Ale ne kvůli Hernímu. Ani kvůli Waovi. Nýbrž kvůli Baňovi. Ubrečený Baň mezitím přišel dom, kde ležel na posteli ještě ubrečenější Ňaň. Vydal ze sebe jen jednu větu: „Dobrý? Nestalo se nic, když na tebe Hliník spadl? Byl to ošklivý pád!“ „Ne, nestalo.“ Odpověděl Baň a pokusil se o úsměv. „Promluvíme si o tom ráno.“ řekl a oba usnuli. A proto si ani nevšimli příchodu Kuni. Ráno si ovšem nepromluvili, neboť Kuňa (nalitá kolou) a Ňaň zjistili, že Baň nedýchá. Zavolali sanitku, které zde byla okamžitě. V nemocnici se jim doktor moc nevěnoval. Jen zamumlal něco ve smyslu, že Baň přes noc vnitřně vykrvácel a zemřel, pak se doktor otočil a pasivně se „věnoval“ jiným pacientům. Nemohli tomu uvěřit. Zdrcení odešli dom a psychicky se chytali na zítřejší pochřep. Baň nestihl ani varovat Ňaňa. A Kuňa neřekla Baňovi, jak moc ho miluje, milovala a vždy milovat bude.
A: Ale ani Ňań neřekl Baňovi, jak moc ho miluje! Ano! Ňaňovi až teď došlo, že za tu dobu, co se s Baněm znal, se do něj zamiloval... Baň to netušil... Ňaň ale taky ne... Teď je Ňaň opravdu zoufalý!
O: Situace už byla velice nebezpečná. Každý se zbylých lidí myslel na to, jak je osamělý a na to, co se s tím dá dělat. Ale každého napadaly naprosto odlišné věci... I když v jednom se vždy shodli... V tom, že nade vše milovali Baňa, ale ten už s nimi nebyl... Mezi sebou už skoro nemluvili, a jelikož neměli s kým se byvit, tak skoro zapomněli, jak se to dělá (jako to mluvení). Ale jednoho rána se v novinách
Le Mondeobjevil článek o tom, že ve Fakaofu prší a sněží a tak... Prostě jsou tam na tom špatně, přesněji řečeno velice blbě!!!! Kuňa vykřikla:ˇŇani, musíme tam jet!!!!!!!!!!!! Musíme je všechny zachránit! Ty máš výborný organizační schopnosti a já umim lítat! Spolu to dáme dohromady! Odpověď byla: Kuno, ty estě umět muvit! Ja nie. Ses dobřrá! Ja nikoliff...Nejedu tan.
Letadlo vyletělo ze CDG v 8.55 ráno, ale k čemu nám to je, když Kuňa stejně letěla rychlejc, než letadlo. V ní totiž neseděl žádnej chlap, to jako pilot...
Do Fakaofa dorazila V 8.56 ráno téhož dne. Tam panoval CHAOS!!! Najednou uviděla polorozbořený dům. Uslyšela dětský křik. Hned letěla k tomu domu a všimla si, že pod spadlou zdí je baby! Popadla ho a začala letět ven......................................... Jenže v tu chvíli jí dítě vypadlo z náručí a spadlo na OŠTĚP!!! Chcíplo. Kuňa stála uprostřed ostrova, všichni na ni čuměli... Kdyby to dítě nevyndala, přežilo by. Ona to věděla, a to moc dobře. Odešla do hotelu.
Ňaň držel v třesoucí se ruce noviny
Le Monde, na očích měl slzy. Článek vypadal takto: Včera ráno se stala katastrofální událost. Jedna létající blbka Kuňa Dzuňoukalokaghátpooiu zabila dceru anglické vesničanky, která zde byla na anglickém táboře. Chápete, co Kunda, omlouvám se, Kuňa provedla? Ta holka byla pojištěná. Teď musí Fakaofo zaplatit matce tý holky 3 000 000 eur! Naštěstí byla Kuňa dnes nalezena la pánském záchodě v krvaé kaluži s žilrtkou v ruce. Zřejmě to byl pokus o sebevraždu. Zemřela.
Zemřela..zemřela...zemřela.......zemřela. On tu zůstal sám.....naprosto sám....přežil jen on...........nikdo jinej.....jen on .......a.............RAFÍK!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A táta! na ty jsem zapomněl.
Rafík ho našel v bezvědomí na podlaze...........
Z: Představte si, že jste měli čtyři kamarády, se kterými jste byli celý život. Každý den 24 hodin, potom by dva zmizeli, pak třetí, pak by se jeden objevil, pak zemřel a vy zjistili, že vás chce váš otec zabít. A pak se ty zbylí dva kamarádi vrátili, ale chovali se naprosto divně. Potom by jednoho dne během 20 hodin zemřeli další dva. Zůstali byste jen vy a jeden z těch divných. A váš otec a jeho pomocník, který mu pomáhá vás zabít. To, že váš poslední kamarád také zemřel, byste se dozvěděl z novin. Ještě ke všemu by to byla žena. A vy k ní měl zvláštní vztah, jelikož to byla, kromě vaší matky, jediná žena, s kterou jste se bavil, měl s ní společné zájmy a dokonce s ní i bydlel. Bylo toho na něj za tak krátkou dobu moc. Ňaň už prostě dál nemohl. Ale jak se tomu postavil? Omdlel. Ano, skvělé řešení. Rafík mu zavolal sanitku, ale to jen proto, že zjistil, že až Ňaň zemře, jeho otec dostane od jednoho podivného týpka milion korun. A co on, totiž já, Rafael, který tento rukopis předávám jedné realitce… Ale teď to jako říká nějaký vypravěč. Co on? Co Rafík? On nic. Toho se ten debil poměrně hnusným způsobem zbaví. Proto se rozhodl, že se mu společně s Ňaňám pomstí. Ale toho nejdřív musel zachránit a přesvědčit, aby vyřídili jeho otce. Zachránil ho. Ale nepřesvědčil. Ňaň si to celé musel nejdříve srovnat v hlavě. Prachatý Rafík chtěl to srovnávání zrychlit, a tak Ňaňovi zajistil dvoutýdenní pobyt v odlehlé horské chatě, kde může dva týdny dýchat čerstvý horský vzduch a na samotě přemýšlet. Ňaň nabídku přijal. Viděl to jako perfektní místo ke spáchání sebevraždy. Rafík ho tam přivezl a s ním i věci a potraviny, potřebné na dva týdny. První den strávil Ňaň plánováním sebevraždy. K večeru si řekl, že se alespoň rozloučí se světem, a že když to nestihli jeho přátelé, jeho milovaní a pro něj jediní: Baň Gaň, Wao Dzäo, Heinrich Shlimann ani Kuňa Dzuňoukalokaghátpooiu, tak že se rozloučí i za ně. Vše už měl naplánované. Dokonce měl přesně na půlnoc už nastavený budík. Ale jak se tak procházel, zase po dlouhé době začal vnímat svět jiným pohledem. S přáteli to bylo výborné. Procestovali velkou část světa. Po celou dobu života…jejich životů… se smáli. Jen se smáli, bavili a zase smáli a byla prostě sranda. A pak se Kuňa a Heinrich zcvokli. Začal vidět lidi. Dřív se jen smáli a všímali si jen sebe navzájem. A bylo to super. A pak viděl ty lidi. Nebylo jich přesně pět. Nenavštěvovali zajímavá místa. Nebyli ničím výjimeční. Nesmáli se naprostým kravinám. A přece se skvěle bavili. Jejich vztah, zdá se, jde popsat o mnoho lépe než vztah v pětici. A teď…teď viděl krásu přírody. Slyšel zpívat ptáky, viděl, jak se opodál pasou kamzíci a kousek od nich se honili bažanti. Ze západu šlo ještě pár paprsků. Při přenádherném pohledu na slunce zapadající za hory, mu bylo do breku. S přáteli mu bylo fajn, ale cítil, že příroda ho zajímá mnohem víc než bývalí přátelé. Něčím ho lákala. Příroda ho lákala víc, než smrt. Rozhodl se zůstat na živu. Kdyby měl jen dostatek financí, aby zde, v honosném prostředí strávil zbytek svého života. Ano. Velice si oblíbil přírodu. A jak tak přemýšlel, dospěl k závěru, že zde, vysoko v horách by mu chyběla jen jedna věc. Totiž dvě. Ta druhá ale není tak podstatná. Je to jeho otec, se kterým se již dříve pohádali. Co by dal za to, mít otce, který by ho teď podržel nebo mu poradil. Dokonce by byl schopen se usmířit. Ale ne s takovým otcem, jenž ho chce zabít a z normálních lidí dělá lidi létací. Ale ta první věc, ta nejdůležitější, to je láska. Nemá komu dát své srdce a tady v horách by nikoho takového nenašel…Ale někoho, komu by vylil své srdce, by potřeboval!!! ……..
Já držím pohár ve své dlani.
Je zpevněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
Vzdělanější možná poznali, že toto nesložil on, ale František Gellner. Ňaňovi to říkávala jeho maminka. Když žila… Zemřela, když mu bylo 16 let. Tuto báseň si napsal a papír si schoval. Uložil ho na dno všech svých věcí a našel ho až teď, když se stěhoval na čtrnáct dní do hor. Teprve teď báseň pochopil. Teprve teď si uvědomil, že jeho matka je mrtvá a tuto báseň mu už nikdy nikdo neřekne. Teprve teď si uvědomil, že své přátele už neuvidí. Teprve teď si uvědomil, že bez lásky nemůže žít. Teprve teď si uvědomil, že je opravdu sám…… Až teď si uvědomil, že zapomíná korejštinu!
Z: Korejština! To je jeho mateřský jazyk! KLDR je přece krásná země! A její řeč taky! To, že nemohli v KLDR zůstat, nebylo jeho vinou! Vrátit se tam ale bohužel nemůže! Ale jak jinak si znovu oživit svůj mateřský jazyk? Teď ovšem Ňaň pochybuje. Je důležitější korejština nebo příroda? Ale on by chtěl oboje. Kdyby mohl v přírodě zůstat déle. Tak měsíc. Zatím by si všechno prohlédl a pořádně by si to užil. Potom by mohl do KLDR. Co to je? Něco šustí. Před domem! Ale kdo by sem chodil? A co Ňaň? Měl by se jít podívat? Asi ano. Pomalu se připlížil ke dveřím. Nic ale nevěděl. Pomalu vyšel ven… A co to nevidí? Opodál se pase stádo (někdo to považuje za hejno) kamzíků! Bože! (Já, Isabel :D?) To je tak krásná podívaná! Tohle ještě Ňaň neviděl! A co to je nad ním? To je orel! Opravdu orel! Tohle si ještě pamatoval ze školy, ale jinak doopravdy nic takového neviděl! Bylo to opravdu překrásné!
Po chvíli kochání zavolal Rafíkovi. Rafík už nechtěl čekat, tak mu vše řekl. To, že se chce pomstít otci, že by mu mohl Ňaň pomoci, že se ho bojí, a že udělá pro Ňaňa cokoli, jen když mu pomůže. Ňaň se sice nerad někomu mstí a rozhodl se, že ani tentokráte to neudělá, ale i přesto si řekl, že je to jedno a Rafík pro něj udělá cokoli a on se na něj pak vykašle. Je to sice ošklivé, ale co se dá dělat. Už se jednou rozhodl…. Rafík mu tedy zařídil, aby mohl v horách strávit celkem měsíc a cestu do Korey.
Celý ten měsíc strávil pozorováním přírodu. Příroda ho tak inspirovala, že se z něj za tu dobu stal malíř. Podle okolí kreslil i maloval obrazy přírody, ale i abstraktní malby, ale i obrazy, které se s přírodou spojovaly jen v jeho myšlenkách. To však není jediná věc, kterou mu pobyl dal! Začal také skládat básně. O přírodě, o zvířatech o poutnictví, o lásce, o bývalé pětici, o matce a dokonce i………….. o otci. A když už nevěděl, co malovat, kreslit a skládat, začal k básním dodělávat melodie a dělat z nich písně. Protože musel posoudit, jestli jsou dobré či nikoliv, naučil se i zpívat.
A tak mu docela rychle uplynul měsíc a začal se chystat na cestu do Korey.
O: Když už v přírodě strávil měsíc, přijel za ním Rafael. Jeli do Paříže. Když projížděli kolem letiště CDG, si ńaň řekl: teď nebo nikdy! a vyskočil z auta. Začal utíkat, věděl, že letadlo do KLDR startovalo za 50 min, jetě by si stihl koupit letenku a nastoupit do letadla, když v tom ho ale něco chytilo. ńaň se otočila, aby nakopal zadek Rafíkovi, jenže zjistil, že je to jeho OTEC! Nevěděl, co říci, a tak mlčel. ńaň pořád mlčel, jeho otec ho chytil za ruku a odvedl do letadla, letenky už měl. Nastoupili do letadla, ńaň nvěděl, kam letí, ale v tuto chvíli otci poprvé v životě důvěřoval.Ještě se trochu bál, že sem vběhne Rafík, ale když se letadlo zvedlo do vzduchu, se uvolnil. Na letence uviděl, že letí do Pekingu, tam ho otec chtěl vzít ještě když mu bylo 9 let! Pochopil, jak moc má tátu rád... Letěli už 3 hodiny.....................
,,Ruce vzhůru!!!!!!!!!!!!!!! Letadlo je přepadeno fanoušky RafaelaXXXXXXXX! Do Pekingu se neletí, letí se do Paříže!"
Ňaň si uvědomil, že se vrací do města hrůzy! Ne, to nechtěl! A jaký zase RafaelXXXXXXXX? To nní tamten Rafael, ten byl přeci Rafael X! ,, Jsem v řiti!" CHtěl se zeptat táty, co budou dělat, ale všiml si, že otec tu není, místo toho uviděl, že jeden z fanoušků drží pana Ťaňa za krk a u hlavy mu drží pistoli.
,,Tak co , Ňani, řekneš mi, kde se skrývá bratr mého pána RafaelaXXXXXXXX Rafael X? To se divíš, viď? Rafík taky neví, že má bratra, hlavně takového, který ho chce zabít! Tak co, řekneš, kde je nebo se chcceš dívat na smrt tatínka? Ha ha!
V daší chvíli už Ňaň a jeho otec letěli dolů s padákem, Ňaň sám nevěděl, hjak se mu podařilo osvobodit otce, vzít 2 padáky, zabít velké množství fanoušků a vyskočit z letadla, ale věřil, že teď už všechno bude v pořádku.... Netušil, jak moc se mýlil................
Z: Let s padákem si užili. Nejdříve vůbec nevěděli, co se děje, ale potom se zpamatovali a užívali si. Když dopadli, zjistili, že jsou v nějakém městě. Netušili však v jakém. Chvíli se rozhlíželi. Nápisy jim byli podezřele povědomé. Bylo jim to jedno. Začali si povídat. Neviděli se už přes deset let. A přesto se ani jeden nezměnil. Pan Ťaň se přiznal, že chtěl Ňaňa zabít. Jeden chlápek mu totiž řekl určité podrobnosti o tom, že je Ňaň až příliš moc spojen se smrtí jeho matky. Navíc mu ten chlápek řekl, že když ho zabije, dá mu milion eur. Pan Ťaň sice měl u postele Ňaňovu fotku a od té doby, co ho Ňaň opustil, ji líbá každý večer, ale to bylo jedié, co ho k Ňaňovi poutalo. Byl bez něj mnoho let, proto takovému žvástu snadno uvěřil. Ale naštěstí si včas uvědomil, co je to za kravinu. Ňaaň se zase omluvil, že když matka zemřela, opustil otce a odjel na cestu kolem světa společně se čtyřmi již mrtvými kamarády. (Teda prve ještě nebyli!!!!) Vše si vyjasnili a byli opět připraveni na to, být synem otcem a stát při sobě staň se cokoliv. Procházeli se městem a opět začalivnímat okolí. Podle nápisů zjistili, že jsou v koreji. Plyně přešli v řeči do korejštiny. Z jejich hlasů bylo zát, že jsou šťastní. Opět doma...... V Pchjongjangu. Viděli opět korejštinu. Vžuili se zpět do doby strávené zde. 서경; 西京. OMG! Jak milují korejštinu! Ňaň je šŤastný. To opravdu potřeboval. Najednou je pln života a je připravený na vše. "Tati?" zkusil to opatrně Ňaň. Jak dlouho toto slovo nevyslovil! Cítil se opravdu jako zpátka o deset let. Jako by se to prostě nestalo. Nic z těch věcí, které se udály! A pětice? Jako by tento spolek kamarádů nikdy neexistoval. Jako by se narodil jen Ňaň. "Ano, synku?" Potřebuješ něco? Stačí říct cokkoli a splním ti každé přání!" To je opravdu super táta! "Já... myslím, že bych chtěl vymazat ze svého života Rafaela. Myslíš, že bys mohl na jeho účet předat peníze za měsíční pobyt v horách? A mohl bych mu k tomu přiložit vzkaz?" Pan Ťaň samozřejmě souhlasil. Šli tedy do korejské internetové kavárny a na internetu vše vyřídili. Ňaň zaplatil vše Rafíkovi z otcova účtu a napsal mu omluvu za to, že mu nepomůže. Pan Ťan mu ze svého účtu poslal odměnu tisíc dolarů za pomoc a ochotu. Také mu napsal, že díky němu nalezl syna. Když to Rafík uviděl, řekl si, že když byl do teď prachatej a teď je ještrě víc, mohl by s tím něco udělat. Proto se hned vydal směr herna. Ještě zavolal chlapíkům, aby jim poděkoval. Rozhovor však končil smutně. "Tak si to tam užijte, chlapi. A jak se má vůbec Kuňa?" "Rafí, ty to asi ještě nevíš. Kuňa je mrtvá." "MRTVÁ! To si děláte prču! Vždyť byla těhotná! Se mnou! Já chtěl miminko! Naše děťátko. A Ono i Kuňa jsou mrtví! To se nemělo stát!" Radši mu zavěsili, protože....protože chtěli!!! Ňaň a Ťaň se vydali do starého opuštěného domu, který je na úplném kraji města Pchjongjang. Už když byl Ňaň malý sem chodívali. Je tu tak klidno. Mohli si sem prost sednout a povídat si a povídat si. "Víš co, Ňani? Vystřelíme si z Rafíka! Napíšu mu smsku, že jsou tu teroristi. Bude sranda." Ňaň sice nechápal, co by na tom mohlo bý vtipného, ale nechtěl otci kazit náladu. "Tak jo tati. Napiš mu to. A já bych měl ještě jednu prosbu. Moc bych si přál nějakou přítelkyni. Prostě někoho, s kým bych mohl chodit..." "Jasně, že ti pomůžu. A co Nataša? Ta jak bydlí vedle našeho domu tady v Koreji. Je pořád volná a moc ses jí líbil!" "Tak jo. Díky tati. Pomůžeš mi teda někoho najít?" "No tak když ti nestačím já jako přítel, tak jo no..." Vždy, když byl Ňaň a jeho otec spolu, tak už za mlada vždy trénovali svůj humor. Sice to byli třeba přihlouplé hlášky, ale aspoň se zasmáli... "Tati, já přece nejsem nekrofil!!!" "No jo, no jo. Tak já odesílám tu zprávu!"
Z + O: Rafík hodil minci do automatu v casinu Hupsi. Řekl si, že by si rychle navykl, ale on nechttěl vše prohrát, tak chtěl odejít. Pak ale zmáčkl knoflík své poslední hry a bez očekávání sledoval obrazovku. Když v tom: Vyhráli jste v jackpotu 10 000 000 eur!!! Ty brďo, ty vole! Il a de la chance! Teď už mu do rukou cpali šek. Rafík nemohl uvěřit, že má takové štěstí. Neklamou ho jeho smysly? Aby tyto peníze dostal, musel jít do banky, a tak si řekl, že tam půjde rovnou. Vyšel z kasína a... šel do banky. Vešel do banky a ... dostal prachy. Dostal prachy a... začal se radovat. Začal se radovat a... vyšel z banky. Vyšel z banky a ... uviděl nějakého kokota. Ten se k němu tajemně přiblížil a úchylně se pousmál. Povídá: "Jsem ředitel kasííínha, ve kterém jsi vyhrál tyto prááchy. Jsem rád, že se setkáváme. Bratře." Na poslední slovo dal opravdu veliký důraz. Rafík X čuměl na tohoto debila jako na debila. Nevěděl však, že je to pravdu debil, jeho bratr, o kterém nevěděl, protože mu rodiče chtěli zatajit, že má debilního bratra. Ano... stál před ním sám Rafael XXXXXXXXXX. Rafael hodně x nabídl Rafaelovi jedno x, aby si šli sednout do restaurace. Tam mu řekl, že ho chtěl zabít.Při tomto zjštění se Rafík neudržel a chytil bratra pod krkem. Ano... je po něm. V tom mu přišla esemes zpráva. Vykřikl: "Doprdele!!!!!! Já věděl, že si sami neporadí! Musím za nimi jet." Okamžitě šel domů, nasadl na svůj vlastní tryskáč a už si to hnal do Pchjongjangu. Samozřejmě, že před tím si stačil opatřit kulomet na teroristy a zjistit si, odkud esemes zpráva přišla. Zjistil, že z opuštěného baráku, který se rozpadá a o kterém se říká, že tam před 10 lety chodili jenom nějací dva blázni, prý že to byl otec a syn. Přistál na levé křídlo tohoto baráku, jelikož předpokládal, že jsou teroristi právě ici. Proto mu ani nevadilo, že celé křídlo spadlo. Mezitím pan Ťaň a Ňaň řešili otázku života a smrti. Jako téma padla i nestmrtelnost chrousta. Řešili opravdu všechno, co jde. Dokonce i sexuální touhy. ,,Tatí, co myslíš, že teď dělá Rafík?" "Myslím, že teď nás letí zachraňovat! Hahahahaha! To byl dobrý fór, synku, slyšíš tu ránu? To bylo asi levé křídlo, to se mi zase povedlo tě rozveselit. Co?" "Rafík je hrdina, Rafík je náš king! Rafík jako Superman! A jako Voleman!" V tom do místnosti vtrhne Rafík! "Ruce vzhůru teroristi!" "Tati, opravdu tu jsou teroristi! Já myslel, že to byl vtip!'" "To já taky!" Pif, pif, pif, pif, pif, pif, pif, pif, pif, pif, pif, paf! "Ha, ha! To jsem vám to natřel, i vy teroristi. CO zmůžete proti kingovi Rafíkovi, no?! Nic! Jsem lepší než king ******! A sakra! Ne, to nebyl já! Ňani! Ťani! To se nemělo stát! I vy debilové! Tak jste opravdu za svůj vtípek zaplatili! Životem! TEď už to nemá cenu. Bez bratra, bez přátel, bez Kuni, bez miminka! Všechni jsou mrtví! Snad jsem to zavinil já! Já! To je děs! Je n´ai pas de la chance! To je blbé. Ještě závět a zabiji se též." Písi, písi, pif, pif paf! A je po Rafíkovi. Kdo zůstal? Nikdo! Konečně konec. Konečně byl vyřešen problém 'globální přelidnění' !!!
Komentáře
Přehled komentářů
heinrich shlimann
Aš pšíde čaš...
(Fchansous, 10. 2. 2008 18:41)Tochlé jé fákt súpech pchibjech!!! Vélmi bien!!!
Oh la la
(Rafael X - to není desátý, 5. 2. 2008 15:06)To je fakt super příběh! A kdy bude pokračování? Už se těsím až zveřejníte můj příběh! Co tu to kecám....? To je jedno, prostě plastový jsou best...
317917
(ruso, 3. 11. 2008 16:28)