Daret ležel na břehu Ninoru - což bylo nezbytné, aby jeho lidé přežili. Vesnice byla malá a vypadala divoce, nikde ani známky po lidech. Eragon a Brom se k ní blížili velmi obezřetně. Safira se tentokrát skryla nedaleko; pokud by nastaly potíže, během pár okamžiků bude stát po jejich boku.
Vjeli do Daretu a snažili se pohybovat neslyšně. Brom sevřel zdravou rukou svůj meč a očima prohledával okolí. Eragon měl luk stále napůl vytažený. Právě projížděli mezi tichými domy a ve zlé předtuše pohlédli jeden na druhého. Tohle nevypadá dobře, řekl Eragon Safiře. Neodpověděla, ale cítil, že je připravena za nimi vyrazit. Pohlédl na zem a byl si naprosto jistý, že vidí čerstvé dětské stopy. Ale kde jsou všichni?
Brom ztuhl, když vstoupili do středu Daretu a našli prázdnou náves. Vítr se proháněl opuštěným městečkem a chvílemi se ze země zvedaly prašné víry. Brom se se Sněžným bleskem otáčel dokola. „Pojeďme odtud. Nemám tady z toho dobrý pocit.“ Pobídl koně do ostrého tempa. Eragon ho následoval a popohnal Kadoka kupředu.
Ujeli vsak sotva pár kroku, když se zpoza domu vyřítily vozy a zatarasily jim cestu. Kadok zařehtal a prudce zastavil hned vedle Sněžného bleska. Z vozu seskočil snědý muž a postavil se před ně, u boku mu visel široký meč a v rukou měl přichystaný luk. Eragon také pozdvihl luk a zamířil na cizince, který zavelel: „Stůjte! Složte zbraně. Jste obklíčeni šedesáti lučištníky. Jestli se pohnete, budou střílet.“ Jako na znamení vystoupily na střechy okolních domů řady mužů.
Nechoď sem, Safiro! zvolal Eragon. Je jich příliš mnoho. Pokud se přiblížíš, sestřelí tě z nebe. Drž se zpátky! Slyšela ho, ale nebyl si jistý, jestli ho poslechne. Připravil se použít kouzlo. Budu muset zastavit šípy dřív, než zasáhnou mě nebo Broma.
„Co chcete?“ zeptal se klidně Brom.
„Proč jste sem přišli?“ vyptával se muž.
„Chceme nakoupit zásoby a poslechnout si novinky. Nic víc. Cestujeme k mému bratranci do Dras-Leony.“
„Jste pořádně vyzbrojení.“
„Vy také,“ řekl Brom. „Dnes je nebezpečná doba.“
„To je pravda.“ Muž si je pozorně prohlížel. „Nemyslím, že máte špatné úmysly, ale měli jsme tolik střetů s urgaly a bandity, že nemohu dát jen na vaše slova.“
„Pokud tedy nezáleží na tom, co říkáme, co bude dál?“ opáčil Brom. Muži na střechách se ani nehnuli. Podle jejich klidu Eragon usoudil, že jsou všichni dobře vycvičení... anebo vystrašení a bojí se o své životy. Doufal, že je to to druhé.
„Říkáš, že chcete pouze zásoby. Souhlasíte s tím, že tu zůstanete, dokud nepřineseme vše, co potřebujete, pak nám zaplatíte a okamžitě odjedete?“
„Ano.“
„Dobrá,“ řekl ten muž, sklopil luk, byť ho měl i nadále v pohotovosti. Mávl na jednoho z lučištníků, který sklouzl na zem a přiběhl k nim. „Řekněte mu, co potřebujete.“
A Brom vyjmenoval krátký seznam a nakonec dodal: „A pokud máte navíc pár rukavic, které by padly mému synovci, tak bych je také rád koupil.“ Lukostřelec přikývl a odběhl.
„Jmenuji se Trevor,“ řekl muž stojící před nimi. „Normálně bych vám potřásl rukou, ale za těchto okolností si raději ponechám odstup. Povězte mi, odkud pocházíte?“
„Ze severu,“ pravil Brom, „ale nikde jsme nežili dost dlouho, abychom nějaké místo mohli nazvat domovem. Tahle opatření jste museli přijmout kvůli urgalům?“
„Ano,“ odpověděl Trevor, „a kvůli ještě horším zloduchům. Máte zprávy z jiných vesnic? Doslechneme se o nich jen zřídka, ale přišly zvěsti, že je také obléhají.“
Brom zvážněl. „Kéž bychom to nebyli my, kdo vám přináší takové zprávy. Asi před čtrnácti dny jsme projížděli Yazuakem a našli jsme ho vypleněný. Vesničané byli povraždění a naházení na jednu hromadu. Byli bychom je řádně pohřbili, ale napadli nás tam dva urgalové.“
Trevor vyděšeně ustoupil o krok a sklopil hlavu se slzami v očích. „Ach bože, tohle je opravdu zlý den. Přesto nechápu, jak mohli dva urgalové přemoci všechny z Yazuaku. Tamní lidé byli dobří bojovníci - někteří byli moji přátelé.“
„Podle stop to vypadalo, že město zpustošila celá horda urgalů,“ vysvětlil Brom. „Myslím, že ti, na které jsme narazili, byli zběhové.“
„Jak velká byla ta jednotka?“
Brom si chvíli upravoval brašny u sedla. „Natolik velká, aby srovnala se zemí Yazuak, ale dostatečně malá na to, aby se mohla nepozorovaně pohybovat krajinou. Ne víc než stovka a ne méně než padesát jedinců. Pokud se nemýlím, i padesátka urgalů by vás mohla zničit.“ Trevor rezignovaně souhlasil. „Měli byste zvážit, zda by nebylo lepší to tu opustit,“ pokračoval Brom. „Tahle oblast je dnes příliš nebezpečná, než aby se tu dalo žít v míru.“
„Vím, ale zdejší lidé odmítají odejít. Je to jejich domov - a můj také, i když tu jsem jen pár let - a má to tady pro ně větší cenu než jejich vlastní životy.“ Trevor na ně vážně pohlédl. „Odrazili jsme útoky jednotlivých urgalů a to dodalo lidem z města odvahu k dalšímu boji, i když na něj možná nebudeme stačit. Mám strach, že se všichni jednoho rána probudíme s podříznutými hrdly.“
Lučištník vyběhl z domu s hromádkou zboží v náručí. Položil je vedle koní a Brom mu zaplatil. Když muž odcházel, Brom se zeptal: „Proč vybrali zrovna tebe, abys bránil Daret?“
Trevor pokrčil rameny: „Několik let jsem byl v králově vojsku.“
Brom se prohrábl věcmi, podal Eragonovi pár rukavic a zbytek zásob zabalil do jezdeckých brašen. Eragon si natáhl rukavice. Dával pozor, aby měl dlaň stále obrácenou k zemi, a protáhl si prsty. Kůže se zdála být příjemná a silná, i když už byla poškrábaná od nošení. „Nuže,“ řekl Brom, „jak jsem slíbil, teď pojedeme.“
Trevor přikývl. „Až přijedete do Dras-Leony, prokázali byste nám jednu laskavost? Upozorněte Království na neutěšenou situaci v naší a v dalších vesnicích. Pokud se tyto zprávy dosud nedostaly ke králi, je to znepokojivé. A pokud se k němu dostaly, ale on se rozhodl nic neudělat, tak je to také důvod k obavám.“
„Předáme váš vzkaz. Ať vaše meče zůstanou ostré,“ popřál jim Brom na rozloučenou.
„Vaše také.“
Povozy byly odtaženy z cesty a oni vyjeli z Daretu mezi stromy rostoucí podél Ninoru. Eragon se v duchu spojil se Safirou. Pokračujeme v cestě. Všechno nakonec dobře dopadlo. Neodpověděla, ale cítil, že má nesmírnou zlost.
Brom se zatahal za vousy. „Království je na tom hůř, než jsem si dokázal představit. Když obchodníci navštívili Carvahall, přinesli zprávy o nepokojích, ale nikdy jsem nevěřil, že budou tak rozsáhlé. Vzhledem ke všem těm urgalům kolem se zdá, že Království samo je napadeno, a přesto nebylo vysláno žádné vojsko. Jako kdyby král ani nechtěl bránit svoje panství.“
„To je divné,“ souhlasil Eragon.
Brom se sehnul pod nízkou větví. „Použil jsi v Daretu některé ze svých zvláštních schopností?“
„Nebylo třeba.“
„Špatně,“ napomenul ho Brom. „Mohl jsi vytušit Trevorovy úmysly. Dokonce i já se svými omezenými schopnostmi jsem to dokázal. Kdyby nás vesničané chtěli zabít, jen tak bych tam neseděl. Cítil jsem ovšem, že máme velkou naději se s nimi domluvit, a tak jsem to udělal.“
„Jak bych mohl vědět, na co Trevor myslí?“ zeptal se Eragon. „Měl bych snad být schopen vidět lidem do hlavy?“
„Uvažuj trochu,“ řekl Brom důrazně, „na to bys měl znát odpověď. Mohl jsi odhalit Trevorův záměr stejným způsobem, jakým komunikuješ s Kadokem nebo se Safirou. Lidská mysl se od dračí či koňské zas tolik neliší. Je to jednoduché, ale musíš tu silu používat střídmě a velmi opatrně. Duch člověka je jeho posledním útočištěm. Nikdy do něj nesmíš vstoupit násilím, pokud tě k tomu okolnosti nepřinutí. Jezdci na to měli velice přísná pravidla. Pokud je někdo porušil bez řádného důvodu, čekal ho přísný trest.“
„A ty to umíš, i když nejsi Jezdec?“ zeptal se Eragon.
„Jak jsem už řekl, se správným výcvikem může myslí komunikovat kdokoli s kýmkoli, ale s rozdílnou mírou úspěšnosti. Přesto je těžké říci, zda je to kouzlo. Určité nadání - nebo spojení s drakem - jistě podpoří podobné schopnosti, ale znal jsem mnohé, kteří se to naučili sami. Přemýšlej o tom: můžeš komunikovat s kteroukoli vnímající bytostí, i když to spojení nemusí být úplně zřetelné. Mohl bys celý den poslouchat myšlenky nějakého ptáka nebo poznat, jak se žížala cítí při dešti. Ale ptáci mi nikdy nepřišli moc zajímaví. Navrhuji ti začít s kočkou; kočky mají neobyčejně zajímavou osobnost.“
Eragon si omotal Kadokovy opratě kolem ruky a přemýšlel o důsledcích toho, o čem Brom mluvil. „Ale pokud se dokážu někomu dostat do hlavy, neznamená to také, že ostatní mohou udělat totéž mně? Jak poznám, že se mi někdo vrtá uvnitř? Existuje způsob, jak tomu zabránit?“ Jak poznám, zda Brom ví, co si právě teď myslím?
„No ovšem, ano. Copak ti nikdy Safira nezahradila cestu ke svému vědomí?“
„Občas ano,“ připustil Eragon. „Když mě unesla do Dračích hor, vůbec jsem s ní nemohl mluvit. Nebylo to tak, že by si mě pouze nevšímala; myslím, že mě dokonce vůbec neslyšela. Kolem její mysli vyrostly zdi, které jsem nedokázal prorazit.“
Brom si chvíli upravoval obvaz na paži a povytáhl jej výš. „Jen málo lidí dokáže říci, zda je někdo v jejich mysli, a z nich by ti v tom pouze hrstka dokázala zabránit. Je to věc cviku a způsobu myšlení. Ty však díky svým kouzelným schopnostem vždy poznáš, když bude někdo pronikat do tvojí mysli. Jakmile to zjistíš, postačí jediné: soustředit se na jednu jedinou věc, abys tak vytěsnil všechno ostatní. Například když myslíš jenom na cihlovou zeď, bude to to jediné, co nepřítel v tvojí mysli objeví. Přesto to vyžaduje obrovské množství energie a sebekontroly, abys tak bránil své vědomí po delší dobu. Pokud tě vyruší dokonce i ta nejnepatrnější věc, tvoje zeď zakolísá a protivník proklouzne jejími slabými místy.“
„Jak se to mohu naučit?“ zeptal se Eragon.
„Je na to jediný recept: cvičit, cvičit a znovu cvičit. Představ si něco a podrž si tu představu v mysli, abys vytěsnil všechno ostatní na co nejdelší dobu. Je to ovšem velice pokročilá schopnost, zvládla ji pouze hrstka nejnadanějších,“ řekl Brom.
„Nepotřebuji dokonalost, stačí mi bezpečí.“ Pokud se dokážu dostat někomu do mysli, mohu ovlivnit to, jak uvažuje? Pokaždé, když se o kouzlení dozvím něco nového, začnu z toho mít ještě větší strach.
Když dorazili k Safiře, vylekala je tím, že po nich sekla hlavou. Koně neklidně ustoupili. Dračice si sveřepě prohlížela Eragona a potichu zasyčela. Její pohled byl tvrdý. Eragon se významně podíval na Broma - ještě nikdy neviděl Safiru tak rozzlobenou. Pak se zeptal: Co ti vadí?
Ty, zavrčela. Ty jsi ten problém.
Eragon se zamračil a sesedl z Kadoka. Jakmile se nohama dotkl země, Safira se ohnala ocasem, takže mu podrazila nohy a přitiskla ho drápy k zemi. „Co děláš?“ zakřičel a snažil se vyprostit, ale byla na něj příliš silná. Brom je pozorně sledoval ze hřbetu Sněžného bleska.
Safira sehnula hlavu, až se dívala Eragonovi přímo do očí. Uhýbal před jejím neústupným pohledem. Ty! Pokaždé, když se mi ztratíš z dohledu, tak se dostaneš do potíží. Jsi jako čerstvě vylíhlé mládě, které do všeho strká nos. A co se stane, když ho strčíš k někomu, kdo tě kousne? Co budeš dělat pak? Nemůžu ti pomoct, když jsem na míle daleko. Zůstávala jsem skrytá, aby mě nikdo neviděl, ale dál už nebudu! Ne, když tě to může stát život.
Chápu, proč se tak zlobíš, řekl Eragon, ale jsem mnohem starší než ty a dokážu se o sebe postarat. A kdyby něco, tak jsi to ty, koho je třeba chránit.
Zavrčela a scvakla zuby těsně u jeho ucha. Opravdu tomu věříš? zeptala se. Zítra pojedeš na mně a ne na tom ubožákovi, kterému říkáš kůň - jinak si tě odnesu v drápech. Jsi Dračí jezdec, nebo ne? Copak ti na mně nezáleží?
Byla to palčivá otázka a on sklopil pohled. Věděl, že Safira má pravdu, ale bál se na ní jezdit. Jejich společné lety byly pro něj tím nejbolestnějším utrpením, jaké kdy zažil.
„Nuže?“ vyptával se Brom.
„Chce, abych zítra jel na ní,“ řekl Eragon nepříliš nadšeně. Bromovi se zablesklo v očích, když o tom uvažoval. „Dobrá, už máš sedlo. Myslím, že když vy dva zůstanete z dohledu, nebude to problém.“ Safira k němu obrátila oči a pak se podívala zpět na Eragona.
„Ale co když tě napadnou nebo se stane nějaká nehoda? Nebudu schopný se tam dostat včas a...“
Safira ještě víc přitlačila na jeho prsa, aby ho přerušila. To je přesně můj názor, maličký.
Zdálo se, že Brom potlačuje úsměv. „Stojí to za pokus. Stejně se potřebuješ naučit na ní jezdit. Podívej se na to takhle: když poletíš napřed a budeš se dívat na zem, všimneš si včas každé pasti, léčky nebo jiných nevítaných překvapení.“
Eragon pohlédl zpět na Safiru a řekl: Dobrá, uděláme to tak. Ale už mě pusť.
Dej mi svoje slovo.
Je to nezbytné? vyptával se. Zamrkala na něj. Dobrá. Dávám ti své slovo, že zítra poletím s tebou. Stačí?
Jsem spokojená.
Safira mu dovolila vstát a jediným pohybem křídel se vznesla. Po zádech mu přeběhl mráz, když pozoroval, jak krouží ve vzduchu. Rozmrzele se vrátil ke Kadokovi a vyrazil za Bromem.
Utábořili se skoro až za soumraku. Jako vždy se Eragon před večeří utkal s Bromem. Uprostřed boje Eragon odpálil úder tak silně, že zlomil oba klacky jako malé větvičky. Kusy větví spolu s oblakem třísek prosvištěly vzduchem kamsi do tmy. Brom odhodil do ohně to, co zůstalo z jeho klacku, a prohlásil: „S těmi jsme skončili; vyhoď i ten svůj. Učíš se rychle, ale s větvemi už toho víc dokázat nemůžeme. S nimi se toho prostě víc nenaučíš. Je načase, abys začal používat meč.“ Vytáhl z Eragonova tlumoku Zar'roc a podal mu ho.
„Rozsekáme jeden druhého na nudličky,“ namítl Eragon.
„Kdepak. Zase zapomínáš na kouzla,“ řekl Brom. Pozdvihl svůj meč a natočil ho tak, aby se od jeho okraje odráželo světlo ohně. Uchopil ostří dvěma prsty z obou stran a usilovně se soustředil, až se mu prohloubily vrásky na čele. Chvíli se nic nedělo, pak pronesl: „Gëuloth du knífr!“ a mezi prsty mu přeskakovala malá červená jiskra. Jak se mihotala sem a tam, posouval prsty po celé délce meče. Pak ho otočil a udělal to samé z druhé strany. Jiskra zmizela ve chvíli, kdy se jeho prsty pustily kovu.
Brom natáhl ruku dlaní nahoru a sekl do ní mečem. Eragon k němu přiskočil, ale byl příliš pomalý, než aby ho stačil zarazit. Užasle zíral, když Brom s úsměvem zvedl netknutou ruku do výšky. „Cos to udělal?“ nechápal Eragon.
„Sáhni si na okraj,“ pobídl ho Brom. Eragon se ho dotkl a ucítil pod prsty neviditelnou plošku. Zábrana byla asi čtvrt palce široká a velmi kluzká. „Teď udělej to samé se Zar'rocem,“ nařídil mu Brom. „Tvoje ochrana bude trochu jiná než ta moje, ale měla by splnit stejný účel.“
Vysvětlil Eragonovi, jak má vyslovit kouzelná slova, a kontroloval ho během celého postupu. Eragon to musel zkusit několikrát, ale brzy bylo i ostří Zar'rocu chráněné. Sebejistě zaujal bojový postoj. Než začali, Brom ho ještě nabádal: „Tyhle meče nás nepořežou, ale přesto mohou zlomit kost. Raději bych se tomu vyhnul, takže s ním nemlať jako obvykle. Rána do krku by mohla být smrtelná.“
Eragon přikývl a pak bez varování zaútočil. Když Brom jeho útok odvrátil, od mečů odlétly jiskry a tábořiště se naplnilo řinčením kovu. Poté, co tak dlouho bojovali s klacky, připadal meč Eragonovi pomalý a těžký. Nebyl schopen pohybovat Zar'rocem dost rychle, a tak brzy dostal prudkou ránu do kolene.
Když skončili, oba dva měli veliké podlitiny, ale Eragon jich schytal víc. Divil se, že Zar'roc nebyl od těch rázných úderů poškrábaný ani prohnutý.
Dračíma očima
Příštího rána se Eragon probudil se ztuhlými končetinami a fialovými modřinami. Viděl Broma, jak k Safiře nese sedlo, a pokusil se potlačit pocit stísněnosti. Než se uvařila snídaně, Brom upevnil Safiře sedlo k tělu a zavěsil na něj zavazadla.
Když měl Eragon prázdnou misku, mlčky sebral luk a šel k Safiře. Brom mu dal poslední rady: „Takže nezapomeň, měj sevřená kolena, řiď ji svými myšlenkami a zůstaň co nejvíc přitisknutý k jejímu hřbetu. Nic se ti nestane, pokud nebudeš zmatkovat.“ Eragon přikývl, zastrčil uvolněný luk do koženého pouzdra a Brom mu pomohl do sedla.
Safira netrpělivě čekala, než si Eragon utáhne řemínky kolem nohou. Jsi připraven? zeptala se.
Nasál svěží ranní vzduch. Ne, ale pojďme na to! Nadšeně souhlasila. Napnul svaly, když se přikrčila. Pak se odrazila silnýma nohama a vzduch ho šlehl do tváří, až mu vzal dech od úst. Třemi hladkými máchnutími křídel se vznesla k nebi a prudce stoupala.
Když jel Eragon na Safiře posledně, každý pohyb křídly pro ni byl namáhavý. Teď však letěla plynule a lehce. Chytil se jí rukama kolem krku, protože se stočila a začala se naklánět. Řeka pod nimi se proměnila v matnou šedivou čáru. Kolem nich pluly mraky.
Když se dostali do správné výšky, stromy na planině pod nimi byly jen pouhé tečky. Vzduch byl řídký, mrazivý a dokonale čistý. „To je úžasné...“ Jeho slova se rozplynula, jak se Safira najednou převalila na bok otočila se kolem dokola. Země vířila v bláznivém kruhu a Eragon dostal závrať. „Nedělej to!“ křičel. „Připadá mi, že spadnu.“
Musíš si na to zvyknout. Když na mě zaútočí ve vzduchu, je to jeden z nejsnadnějších manévrů, které mohu udělat, odpověděla. Nedokázal jí to vyvrátit, a tak se soustředil na to, aby ovládl svůj žaludek. Safira začala mírně klesat a pomalu se blížila k zemi.
I když se Eragonovi s každým zakolísáním svíral žaludek, začalo se mu to líbit. Trochu uvolnil paže a natáhl krk dozadu, aby se pokochal krajinou. Safira ho chvíli nechala užívat si výhledu a pak řekla: Ukážu ti, jaké je létání doopravdy.
A jak? Zeptal se.
Uvolni se a neměj strach, řekla.
Její mysl se dotkla té jeho a vytlačila ji z jeho těla. Eragon se chvíli bránil, pak se ale vzdal. Zrak se mu zastřel a on najednou zjistil, že se dívá na svět Safiřinýma očima. Všechno bylo trochu zkreslené: barvy měly poněkud tajemné, nezvyklé odstíny; modrá teď zvýrazněla zatímco zelená a červená byly utlumené. Eragon se pokusil otočit hlavou a tělem, ale nešlo to. Cítil se jako duch, který vyklouzl z těla ven do volného prostoru.
Když Safira stoupala k nebi, vyzařovala z ní čirá radost. Milovala tuhle svobodu letět si jen tak. Když byli vysoko nad zemí, ohlédla se na Eragona. Viděl jejíma očima sám sebe, jak na ní visí s nepřítomným pohledem. Cítil, jak se její tělo vypíná proti vzduchu a využívá vzdušné proud ke stoupání. Všechny její svaly byly jako jeho vlastní. Cítil její ocas stáčející se vzduchem jako obří kormidlo, upravující směr letu. Překvapovalo ho, jak moc je na něm závislá.
Spojení zesilovalo, dokud spolu nesplynuli. Stáhli křídla k sobě a padali střemhlav přímo dolů, jako kopí hozené z výšky. Eragon už necítil hrůzu z pádu, byl zcela pohlcený Safiřiným potěšením. Vzduch jim proudil kolem tváře. Ocas se jim třepotal ve vzduchu a jejich spojené mysli si vychutnávaly neobvyklý zážitek.
Dokonce ani když se řítili k zemi, neměli strach z nárazu. Roztáhli křídla ve správnou chvíli a společnými silami se stočili kousek nad zemí. Stoupali šikmo k nebi, obrátili se vzhůru a pokračovali zpátky obrovskou smyčkou.
Když znovu srovnali polohu, jejich mysli se začaly oddělovat a opět se z nich staly samostatné bytosti. Na zlomek vteřiny Eragon ještě cítil zároveň svoje i Safiřino tělo. Pak se mu zase na chvíli zastřel zrak a seděl zpátky na jejím hřbetu. Zalapal po dechu a sesul se do sedla. Za několik minut mu přestalo zběsile tlouci srdce a dech se mu zklidnil. Když se vzpamatoval, zvolal: To bylo neuvěřitelné! Jak dokážeš přistát, když tolik miluješ létání?
Musím také jíst, řekla trochu pobaveně. Ale jsem ráda, že se ti to líbilo.
To jsou slabá slova pro takový zážitek. Promiň, že jsem s tebou nelétal víc. Nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo být takové. Vidíš vždycky tolik modré?
Já sama jsem modrá. Budeme teď spolu létat častěji?
Ano! Kdykoli bude příležitost.
Dobře, odpověděla spokojeným tónem.
Zatímco letěla, stačili si vyměnit spoustu myšlenek a mluvili spolu tak jako už několik týdnů ne. Safira Eragonovi ukázala, jak se schovává v kopcích a stromech a jak se dokáže ukrýt ve stínu mraku. Prozkoumávali Bromovu cestu, což se ukázalo být mnohem náročnější, než Eragon čekal. Neviděli totiž stezku, dokud Safira nesletěla velice nízko, čímž riskovali, že ji někdo uvidí.
Kolem poledne se Eragonovi v uších začalo rozléhat protivné bzučení a on si začal uvědomovat, že mu na mysl něco podivného tlačí. Zatřásl hlavou, aby se toho zbavil, ale napětí jenom zesílilo. Hlavou mu prolétla Bromova slova o tom, jak se lidé mohou vloupat do cizí mysli, a horečně se snažil vyčistit si hlavu od všech myšlenek. Soustředil se na jednu ze Safiřiných šupin a nic jiného nevnímal. Tlak se na chvíli vytratil, jenomže pak se vrátil, větší než kdy předtím. Do Safiry se opřel náhlý poryv větru a Eragonova pozornost polevila. Než se stačil znovu soustředit na obranu, síla ho přemohla. Ale místo útočné přítomnosti další mysli se pouze ozvala slova: Co si myslíš, že děláš? Pojď sem dolů. Našel jsem něco důležitého.
Brome? ujišťoval se Eragon.
Ano, řekl podrážděně stařec. Teď dostaň tu svoji přerostlou ještěrku na zem. Jsem tady... A poslal mu obrázek místa. Eragon rychle sdělil Safiře, kam má letět, a ona zamířila k řece pod nimi. Mezitím si připravil luk a vytáhl několik šípů.
Pokud budou potíže, musím na ně být připravený.
A já také, připojila se Safira.
Když našli Broma, stál na pasece a mával na ně. Safira přistála, Eragon hbitě seskočil a ostražitě se rozhlížel po nějakém nebezpečí. Koně byli přivázaní ke stromu na kraji mýtiny, ale jinak tu byl Brom sám. Eragon přeběhl paseku a zeptal se: „Co se děje?“
Brom se poškrábal na bradě a zaklel pod vousy. „Už mě nikdy nevytlačuj z mysli jako dnes. Už tak je pro mě dost těžké se s tebou spojit. Nemám zapotřebí s tebou bojovat, abys mě zaslechl.“
„Promiň.“
Odfrkl si. „Když už jsem byl kus dál po proudu řeky, všiml jsem si, že se stopy ra'zaků vytratily. Vrátil jsem se tedy, dokud jsem nenašel místo, kde zmizeli. Podívej se na zem a řekni mi, co vidíš.“
Eragon poklekl a zkoumal prach. Našel v něm chaotické otisky, které bylo těžké rozluštit. Řada stop ra'zaků se vzájemně překrývala. Eragon měl za to, že šlépěje jsou jen několik dní staré. Přes ně se táhly dlouhé, široké rýhy. Vypadaly povědomě, ale Eragon nedokázal říct proč.
Stál a kroutil hlavou. „Vůbec mě nenapadá, co...“ Pak jeho pohled padl na Safiru a uvědomil si, od čeho jsou ty rýhy. Pokaždé, když vzlétala, se jí zadní nohy zabořily do země a úplně stejně ji rozryly. „Nedává to žádný smysl, ale jediné, co mě napadá, je, že ra'zakové odletěli na dracích. Nebo možná nasedli na obří ptáky a zmizeli v oblacích. Řekni, máš pro to lepší vysvětlení?“
Brom pokrčil rameny. „Slyšel jsem zvěsti, že se ra'zakové pohybují z místa na místo neuvěřitelnou rychlostí, ale tohle je první důkaz, který o tom mám. Bude téměř nemožné je najít, pokud mají nějaká létající zvířata. Nejsou to draci - to vím. Drak by se nikdy neuvolil nést ra'zaka.“
„Co budeme dělat? Safira je nedokáže stopovat ve vzduchu. A i kdyby to uměla, nechali bychom tě daleko za sebou.“
„Na tuhle záhadu není žádná jednoduchá odpověď,“ řekl Brom. „Pojďme se naobědvat a mezitím o tom můžeme popřemýšlet. Možná nás při jídle něco napadne.“ Eragon šel zachmuřeně ke své brašně pro jídlo. Jedli mlčky a hleděli na prázdné nebe.
Eragon si po dlouhé době vzpomněl na domov a uvažoval, co asi dělá Roran. Obraz spálené farmy se mu znovu objevil před očima a začal se ho zmocňovat zármutek. Co budu dělat, pokud nedokážeme najít ra'zaky? Jaký pak budu mít cíl? Mohl bych se vrátit do Carvahallu - sebral ze země větvičku a zlomil ji mezi prsty - nebo jen cestovat s Bromem a pokračovat ve výcviku. Eragon hleděl do plání a doufal, že to uklidní jeho myšlenky.
Když Brom dojedl, postavil se a shodil kapuci. „Vzal jsem v úvahu všechny triky, co znám, každé mocné slovo, jímž vládnu, a všechny dovednosti, které máme, ale stále nevím, jak ra'zaky najít.“ Eragon se zoufale opřel o Safiru. „Safira by se mohla ukázat v nějakém městě. To by přitáhlo ra'zaky jako mouchy na med. Ale byl by to nesmírně nebezpečný pokus. Ra'zakové by s sebou přivedli vojáky a král by se o to mohl natolik zajímat, že by přijel osobně, což by znamenalo jistou smrt pro tebe i pro mě.“
„Takže co teď?“ zeptal se Eragon a rozhodil ruce. Máš nějaký nápad, Safiro?
Ne.
„Je to na tobě,“ řekl Brom. „Tohle je tvoje výprava.“
Eragon rozzuřeně zatnul zuby a odešel stranou od Broma se Safirou. Když už byl skoro mezi stromy, kopl do něčeho tvrdého. Na zemi ležela kovová láhev s koženým řemínkem akorát tak dlouhým, aby mohl někomu viset přes rameno. Na stříbrném znaku, který byl do lahve vyrytý, uviděl symbol ra'zaků.
Rozrušeně zvedl láhev a odšrouboval víčko. Vzduchem se začal linout nasládlý zápach - úplně stejný cítil tenkrát, když našel Gera v troskách jejich domu. Naklonil láhev a na prst mu padla kapička čiré, zářivé tekutiny. Okamžitě ho začal pálit prst, jako by ho strčil do ohně. Vyjekl a otřel si ruku o zem. Po chvíli se bolest utišila v tlumené pulsování. Kus kůže měl úplně rozežraný.
S úšklebkem utíkal zpět k Bromovi. „Podívej, co jsem našel.“ Brom vzal lahvičku a prohlížel si ji, pak vylil trochu tekutiny na víčko. Eragon ho upozornil: „Dávej si pozor, nebo ti to popálí...“
„Kůži, já vím,“ řekl Brom. „Předpokládám, žes mě předběhl a polil sis tím celou ruku. Nebo jenom prst? No, alespoň jsi ukázal dostatek rozumu na to, že ses nenapil. Zbyla by z tebe jenom loužička.“
„Co je to?“ zeptal se Eragon.
„Olej z lístků seitrovníku, který roste na malém ostrůvku v ledových severních mořích. V surovém stavu se používá k uchovávání perel - olej jim dodává lesk a pevnost. Když se ale nad ním vysloví určitá slova a provede se přitom krvavá oběť, získává schopnost sežrat jakékoli maso. To samo o sobě by nebylo nijak neobvyklé - je spousta kyselin, které dokáží rozpustit šlachy a kosti -, jenomže tento olej všechno ostatní ponechá netknuté. Můžeš do něj ponořit úplně cokoli a vytáhneš to bez poškození, pokud to někdy nebylo částí zvířete nebo člověka. Díky tomu je to prvotřídní nástroj pro mučení a zabíjení. Může se uchovávat ve dřevě, může pokrývat hrot oštěpu nebo se dá nakapat na přikrývky, aby se spálila první osoba, která se jich dotkne. Existuje nespočet způsobů jeho použití, záleží jenom na tvé vynalézavosti. Každé zranění způsobené tímto olejem se vždy velmi pomalu hojí. Je dost vzácný a drahý, zejména v této upravené podobě.“
Eragon si vzpomněl na příšerné popáleniny na Gerově těle. Tak tohle na něj použili, uvědomil si s hrůzou. „Zajímalo by mě, proč ho tu ra'zakové nechali, když je tak cenný.“
„Musel jim vyklouznout, když odlétali.“
„Ale proč se pro něj nevrátili? Pochybuji, že král bude nadšený z toho, že ho ztratili.“
„To tedy nebude,“ řekl Brom, „ale byl by ještě víc nespokojený, kdyby se zpozdili se zprávami o tobě. Vlastně pokud k němu ra'zakové už dorazili, můžeš si být jistý, že král zná tvoje jméno. A to znamená, že budeme muset být mnohem opatrnější, až zas přijedeme do nějakého města. Upozornění a zprávy o tobě budou tou dobou rozeslány po celém Království.“
Eragon se odmlčel a zamyslel se nad tím. „Jak vzácný je přesně tenhle olej?“
„Jako diamanty v prasečím korytě,“ řekl Brom. Po chvíli se opravil: „Ve skutečnosti ten normální olej používají klenotníci, ale jen ti, kteří si to mohou dovolit.“
„Takže existují lidé, kteří s ním obchodují?“
„Možná jeden nebo dva.“
„Výborně,“ řekl Eragon. „A mají ve městech podél pobřeží záznamy o jeho dovozu?“
Bromovi se rozjasnily oči. „Samozřejmě, že mají. Kdybychom se dokázali k těm záznamům dostat, řekly by nám, kdo přivezl olej na jih a kam putoval dál.“
„A záznam o nákupu pro Království nám prozradí, kde žijí ra'zakové!“ odvodil Eragon. „Nevím, kolik lidí si může tenhle olej dovolit, ale nemělo by být těžké přijít na to, kteří z nich nepracují pro krále.“
„Geniální!“ zvolal Brom s úsměvem. „Kéž bych to vymyslel už před lety, ušetřilo by mi to hodně starostí. Pobřeží je poseté mnoha městy a přístavními městečky. Myslím, že bychom měli začít v Teirmu, protože je to nejvýznamnější obchodní středisko.“ Brom se odmlčel. „Snad tam ještě žije můj starý přítel Jeod. Neviděli jsme se mnoho let, ale měl by nám pomoci. A protože je kupec, je možné, že má přístup i k těm záznamům.“
„Jak se dostaneme do Teirmu?“
„Budeme muset jet na jihozápad, dokud nenarazíme na vysoký průsmyk v Dračích horách. Až jím projedeme, dáme se směrem k Teirmu,“ řekl Brom. Vánek si mu lehce pohrával s vlasy.
„Dokážeme se dostat k průsmyku do týdne?“
„Určitě. Pokud se stočíme od Ninoru doprava, mohli bychom vidět hory už zítra.“
Eragon přešel k Safiře a nasedl na ni. „Takže se uvidíme při večeři.“ Když byli v dostatečné výšce, řekl: Zítra pojedu na Kadokovi. Než začneš něco namítat, rád bych ti řekl, že to dělám jen proto, abych si mohl promluvit s Bromem.
Měl bys na něm jet každý druhý den. Tak můžeš projít výcvikem a já budu mít čas lovit.
Nebudeš se kvůli tomu zlobit?
Jinak to nejde.
Když toho dne přistáli, s potěšením zjistil, že nemá vůbec odřené nohy. Sedlo ho před Safiřinými drsnými šupinami dobře ochránilo.
Eragon s Bromem si navečer jako obvykle zabojovali, ale nemělo to žádný švih, protože byli oba příliš zaujatí událostmi celého dne. Když konečně skončili, Eragona už bolely ruce, protože Zar'roc byl nezvykle těžký.