Poobědvali v rušné vesnici jménem Fasaloft. Bylo to okouzlující místo, postavené na svahu, ze kterého se nabízel překrásný výhled na jezero. Když jedli ve společenské místnosti noclehárny, Eragon soustředěně naslouchal klepům a pocítil úlevu, že nezaslechl žádné zvěsti o sobě ani o Safiře.
Cesta, která se v těchto místech rozšiřovala v silnici, se během posledních dvou dní postupně zhoršovala. Kola povozů spolu s podkovami rozbrázdily zemi, takže mnoho úseků bylo neprůjezdných. Protože přibývalo pocestných, Safira se musela během dne skrývat a v noci pak Broma s Eragonem dohánět.
Několik dní pak pokračovali na jih po dlouhém pobřeží jezera Leona. Eragon už začal uvažovat, zda ho vůbec někdy objedou. Proto ho povzbudilo, když potkali lidi, kteří jim řekli, že Dras-Leona už je sotva den jízdy před nimi.
Eragon vstal příštího rána časně. Prsty si nedočkavě pohrával při pomyšlení, že konečně najdou ra'zaky. Vy dva musíte být velmi opatrní, řekla Safira. Ra'zakové by mohli mít špehy vyhlížející pocestné, kteří odpovídají vašemu popisu.
Uděláme vše pro to, abychom nevzbudili podezření, ujistil ji. Neboj se, dobře to s Bromem promyslíme.
Sklonila hlavu tak nízko, až se jejich oči setkaly Možná, ale uvědom si, že tě nebudu moci chránit tak jako před urgaly. Budu příliš daleko, než abych ti mohla přijít na pomoc, a v těch úzkých uličkách, které máte vy lidé tak rádi, bych ani dlouho nevydržela. Při téhle štvanici dělej to, co řekne Brom; on je moudrý.
Já vím, řekl zasmušile.
Pojedeš s Bromem k Vardenům? Jakmile budou ra'zakové mrtví, bude tě k nim chtít vzít. A protože Galbatorix bude kvůli smrti ra'zaků zuřit, mohlo by to pro nás být to nejbezpečnější řešení.
Eragon se poškrábal na paži. Nechci pořád jen bojovat s Královstvím tak jako Vardenové. Život je přece víc než jen neustálá válka. Ještě budu mít čas to zvážit, až zničíme ra'zaky.
Tím bych si nebyla tak jistá, varovala ho a pak se odletěla schovat, dokud zas nebude noc.
Silnice byla ucpaná sedláky, kteří vezli své zboží na trh do Dras-Leony. Brom s Eragonem museli zpomalit a čekat, až jim farmářské vozy uvolní cestu.
I když v dálce viděli kouř už před polednem, ujeli ještě několik mil, než bylo město jasně vidět. Na rozdíl od Teirmu, postaveného plánovitě a s rozmyslem, představovala Dras-Leona spletitý chaos, který se rozprostíral na břehu jezera Leona. Polorozpadlé budovy stály v křivolakých ulicích a střed města byl obehnaný špinavou, světle žlutou zdí pomazanou blátem.
Několik mil na východ se jako ponurá loď ze zlého snu tyčila do nebe holá skála s věžičkami a sloupy. Strmé, skoro kolmé stěny vyrůstaly ze země jako členitý výstupek zemské kostry.
Brom ukázal tím směrem. „Tohle je Helgrind. To je důvod, proč Dras-Leona vyrostla zrovna tady. Lidé jsou jím okouzlení, i když je to nebezpečná a zlovolná věc.“ Mávl rukou k budovám uvnitř městských hradeb. „Nejdřív bychom se měli jet podívat do středu města.“
Jak se vlekli po silnici do Dras-Leony, Eragon si všiml, že nejvyšší budovou za hradbami města je katedrála. Nápadně se podobala Helgrindu, zvláště když na její klenby a zdobené věže dopadalo sluneční světlo. „Koho tady uctívají?“ zeptal se.
Brom se znechuceně ušklíbl. „Modlí se k Helgrindu. To, co tu vyznávají, je kruté náboženství. Pijí lidskou krev a obětují lidské maso. Jejich kněžím často chybí různé části těla, protože věří, že čím víc kostí a šlach se vzdáš, tím méně jsi svázaný se světem smrtelníků. Tráví spoustu času hádkami, který ze tří helgrindských vrcholků je nejvyšší a nejvýznamnější a jestli by měli ten čtvrtý - a nejnižší - také uctívat.“
„To je strašné,“ řekl Eragon a zachvěl se.
„Ano,“ řekl zarputile Brom. „Ale nikdy to neříkej těm, kdo tomu věří. V rámci 'pokání' bys raz dva přišel o ruku.“
U mohutných bran Dras-Leony vedli koně tlačenicí lidí. Po obou stranách brány bylo postaveno deset vojáků, kteří lhostejně hleděli do davu. Eragon s Bromem prošli do města bez problémů.
Domy uvnitř městských hradeb byly vysoké a úzké, aby si tak vynahradily nedostatek prostoru. Ty, které stály u hradeb, se o ně opíraly. Většina střech přečnívala nad úzkými, klikatými uličkami a zakrývala nebe, takže bylo těžké rozeznat, zda je noc, nebo den. Skoro všechny budovy byly vystavěné z hnědého neopracovaného dřeva, které naplňovalo město ještě větší temnotou. Vzduch zapáchal kanály, ulice byly špinavé.
Mezi domy pobíhala skupina otrhaných dětí a prala se o zbytky chleba. Znetvoření žebráci se hrbili u vstupních bran a žadonili o peníze. Jejich zoufalé prosby zněly jako sbor zatracenců. Eragon na to zíral s očima dokořán. Takhle nezacházíme ani se zvířaty, pomyslel si rozzlobeně. „Tady bych nechtěl bydlet,“ řekl a při pohledu na tu bídu se v něm všechno bouřilo.
„Dál ve městě to bude lepší,“ uklidňoval ho Brom. „Teď potřebujeme najít hostinec a naplánovat si taktiku. Dras-Leona může být nebezpečná i pro ty nejobezřetnější poutníky. Nechci zůstávat na ulici déle, než bude nutné.“
Pronikali hloub do Dras-Leony a zanechali nehezký vstup do města daleko za sebou. Když vešli do bohatších čtvrtí, Eragon se podivil: Jak mohou tito lidé žít v pohodlí, když je utrpení kolem nich tak očividné?
Ubytování našli u Zlaté koule, která byla levná, ale nijak zjevně sešlá. Ke zdi pokoje byla přimáčknutá úzká postel a vedle ní stál rozviklaný stůl s umyvadlem. Eragon letmo pohlédl na slamník a řekl: „Budu spát na zemi. V tom slamníku je nejspíš dost štěnic na to, aby mě sežraly zaživa.“
„No, nerad bych je připravil o potravu,“ poznamenal Brom a shodil svá zavazadla na postel. Eragon odložil své vaky na podlahu a vytáhl z nich luk.
„Co teď?“ zeptal se.
„Dáme si nějaké jídlo a pivo. Potom půjdeme spát. Zítra můžeme začít hledat ra'zaky.“ Než odešli z pokoje, Brom ho upozornil: „Ať se stane cokoli, dávej si pozor na jazyk. Pokud budeme prozrazeni, musíme okamžitě odjet.“
Jídlo v hostinci nebylo sice nic moc, ale pivo bylo výborné. Když se potáceli zpátky do pokoje, Eragonovi už pěkně hučelo v hlavě. Rozložil na podlaze přikrývky a vklouzl do nich, zatímco Brom se svalil na postel.
Těsně před usnutím se Eragon spojil se Safirou: Zůstaneme tady pár dní, ale ne tak dlouho jako v Teirmu. Až vypátráme, kde jsou ra'zakové, možná bys nám mohla pomoct je dostat. Promluvíme si ráno. Teď mi to tak jasně nemyslí.
Jsi opilý, odpověděla mu vyčítavým tónem. Eragon nad tím chvíli uvažoval a pak jí musel dát zcela za pravdu. Její nesouhlas byl zřejmý, ale řekla jenom: To ráno ti nezávidím.
Ty nemusíš, zamumlal. Ale Brom bude. Vypil toho dvakrát víc než já.
Stopy oleje
Co jsem čekal? dumal Eragon ráno. Hlava mu třeštila a jazyk se mu motal. Když se pod postelí mihla krysa, trhl sebou.
Jak se cítíš? zeptala se škodolibě Safira.
Eragon si jí nevšímal.
O chvíli později se Brom s bručením vykulil z postele. Ponořil hlavu do studené vody v umyvadle a pak odešel z pokoje. Eragon za ním vyšel na chodbu. „Kam jdeš?“ zeptal se.
„Vzpamatovat se,“ utrousil neochotně Brom.
„Půjdu taky.“ U baru Eragon zjistil, že Bromova léčebná metoda spočívá v tom, že se vypije značné množství horkého čaje a ledové vody a to vše se spláchne koňakem. Když se vrátili do pokoje, Eragon už byl schopen zase trochu fungovat.
Brom si připásal meč a uhladil si záhyby pláště. „Nejdřív se potřebujeme nenápadně zeptat na pár věcí. Chci zjistit, kam se v Dras-Leoně vozí seitrový olej a kam ho odtud odnášejí dál. Pravděpodobně jsou do jeho přepravy zapojeni vojáci nebo dělníci. Musíme je najít a s některým z nich si popovídat.“
Vyrazili z hostince a pátrali po skladištích, do nichž by se mohl seitrový olej dodávat. Poblíž centra Dras-Leony začaly ulice stoupat směrem k paláci z leštěné žuly. Byl postavený na vyvýšeném kopci a převyšoval všechny budovy kromě katedrály.
Nádvoří paláce bylo zdobené perleťovou mozaikou a části zdí byly vykládané zlatem. Ve výklencích stály černé sochy s kouřícími tyčemi kadidla ve studených rukou. Každé čtyři metry stála hlídka vojáků a ostražitě pozorovala kolemjdoucí.
„Kdo tady bydlí?“ zeptal se Eragon s obdivem.
„Marcus Tábor, vládce města. Zodpovídá se pouze králi a vlastnímu svědomí, které poslední dobou moc nefunguje,“ řekl Brom. Prošli kolem paláce a prohlíželi si elegantní domy, které ho obklopovaly.
Za celé dopoledne se nedozvěděli nic užitečného, a tak si dali oběd. „Tohle město je příliš veliké, abychom ho prohledávali společně,“ řekl Brom. „Pátrej na vlastní pěst. Do setmění se sejdeme u Zlaté koule.“ Zamračil se na Eragona zpod huňatého obočí. „Doufám, že zas neprovedeš nějakou hloupost.“
„Spolehni se,“ slíbil Eragon. Brom mu podal pár mincí a odkráčel opačným směrem.
Po zbytek dne Eragon hovořil s obchodníky a dělníky a snažil se být co nejpříjemnější a nejpřirozenější. Jeho otázky ho dovedly z jednoho konce města na druhý a pak zase zpátky. Zdálo se, že nikdo o oleji nic neví. Ať se dostal kamkoli, vždy na něj shlížela katedrála. Jejím vysokým věžím nešlo uniknout.
Nakonec našel muže, který pomáhal seitrový olej nakládat a vzpomněl si, kam ho odváželi. Eragon se na to skladiště šel celý rozrušený podívat a pak se vrátil do Zlaté koule. Brom se vrátil za víc než hodinu, skleslý vyčerpáním. „Zjistil jsi něco?“ zeptal se ho Eragon.
Brom si uhladil bílé vlasy. „Dnes jsem slyšel spoustu zajímavých věcí, třeba to, že Galbatorix do týdne navštíví Dras-Leonu.“
„Cože?“ zvolal Eragon.
Brom se shrbil u zdi a vrásky na čele se mu prohloubily. „Tábor si zřejmě začal trochu moc dovolovat, a tak se Galbatorix rozhodl, že mu udělí menší lekci. Je to poprvé, co za posledních víc než deset let král opustí Uru'baen.“
„Myslíš, že o nás ví?“ zeptal se Eragon.
„Samozřejmě, že o nás ví, ale určitě neví, že jsme teď zrovna tady. Kdyby to věděl, už bychom byli ve spárech ra'zaků. Znamená to ovšem, že všechno, co v souvislosti s ra'zaky podnikneme, musíme provést před Galbatorixovým příjezdem, abychom od něj byli včas aspoň padesát mil daleko. Jedna věc je však pro nás výhodná -, a to že tady ra'zakové určitě jsou a připravují jeho návštěvu.“
„Chci ra'zaky dostat,“ řekl Eragon se zaťatými pěstmi. „Ale ne, pokud to znamená utkat se s králem. Asi by mě rozcupoval na kousky.“
Brom vypadal pobaveně. „Velmi dobře: opatrnost. A máš pravdu; proti Galbatorixovi bys neměl šanci. Teď mi řekni, cos zjistil ty. Možná tak potvrdíš to, co jsem slyšel.“
Eragon pokrčil rameny. „Většinou to byly nesmysly, ale mluvil jsem s mužem, který ví, kam se olej vozí. Je to takové staré skladiště. Kromě toho jsem nic užitečného neobjevil.“
„Můj den byl o něco plodnější než ten tvůj. Slyšel jsem to samé co ty, a tak jsem šel do toho skladu a mluvil s tamními dělníky. Nestálo mě to ani moc přemlouvání a brzy mi prozradili, že bedýnky se seitrovým olejem se ze skladu posílají do paláce.“
„A pak ses vrátil sem,“ dokončil za něj Eragon.
„Kdepak! Nepřerušuj mě. Potom jsem šel do paláce a pronikl jsem jako potulný zpěvák do křídla pro služebnictvo. Několik hodin jsem se tam procházel, bavil jsem služky a další lidi písněmi i básněmi - a mezitím jsem se celou tu dobu vyptával.“ Brom si pomalu nacpal dýmku tabákem. „Je opravdu neuvěřitelné, kolik toho služební zjistí. Řekl bys, že jeden hrabě má tři milenky a všechny bydlí ve stejném křídle paláce?“ Nevěřícně zavrtěl hlavou a zapálil si dýmku. „Vedle těchto skvělých pikantností jsem se úplně náhodou dozvěděl, kam se olej z paláce posílá.“
„A to...?“ zeptal se netrpělivě Eragon.
Brom si potáhl z dýmky a vypustil kroužek kouře. „Samozřejmě ven z města. Vždycky za úplňku pošlou dva otroky k úpatí Helgrindu se zásobami na jeden měsíc. Kdykoli přijde seitrový olej do Dras-Leony, posílají ho spolu se zásobami jídla. Otroky už pak nikdy nikdo nespatří. Když je jednou někdo tajně sledoval, zmizel také.“
„Myslel jsem, že Jezdci zrušili obchod s otroky,“ podivil se Eragon.
„Bohužel pod vládou krále začal znovu vzkvétat.“
„Takže ra'zakové jsou v Helgrindu,“ řekl Eragon a přemýšlel o skalnaté hoře.
„Tam nebo někde poblíž.“
„Pokud jsou v Helgrindu, budou buď ve spodní části - a chráněni silnými kamennými dveřmi -, nebo jsou vysoko, kam se mohou dostat jen jejich létající zvířata nebo Safira. Vršek nebo spodek, jejich úkryt bude bezpochyby dobře zamaskovaný.“ Na chvíli se zamyslel. „Pokud budeme se Safirou létat kolem Helgrindu, ra'zakové nás určitě uvidí - a to ani nemluvím o celé Dras-Leoně.“
„To bude problém,“ souhlasil Brom.
Eragon se zamračil. „Co kdybychom šli se zásobami místo těch dvou otroků? Zanedlouho bude úplněk. Měli bychom tak dokonalou příležitost dostat se do blízkosti ra'zaků.“
Brom se zamyšleně zatahal za vousy. „To je přinejmenším riskantní. Pokud ty otroky zabíjejí na dálku, dostaneme se určitě do nesnází. Pokud ra'zaky neuvidíme, nemůžeme je zranit.“
„Nevíme, jestli vůbec ty otroky zabíjejí,“ namítl Eragon.
„Jsem si jistý, že ano,“ řekl Brom s vážnou tváří. Pak mu zajiskřilo v očích a vyfoukl další kroužek kouře. „Přesto je to zajímavý nápad. Kdyby byla Safira ukrytá někde poblíž a...“ Jeho hlas zeslábl. „Mohlo by to fungovat, ale budeme si muset pospíšit. Do příjezdu krále nezbývá moc času.“
„Neměli bychom jít k Helgrindu a porozhlédnout se tam? Bylo by dobré vidět okolí za denního světla, aby nás nezaskočili,“ navrhl Eragon.
Brom poklepával prsty na svou hůl. „To můžeme udělat později. Zítra se vrátím do paláce a vymyslím, jak bychom mohli nahradit otroky. Přesto budu muset být opatrný, abych nevzbudil podezření - snadno by mě mohli odhalit špehové a dvořané, kteří o ra'zacích vědí.“
„Nemohu tomu uvěřit; nakonec jsme je přece jen našli,“ šeptl Eragon. Hlavou mu proběhl obraz mrtvého strýce a vypálené farmy. Sevřel čelisti.
„To nejtěžší nás teprve čeká, ale ano, dosud jsme si vedli dobře,“ řekl Brom. „Když se na nás usměje štěstí, možná brzy dosáhneš své odplaty a Vardenové se zbaví nebezpečného nepřítele. Co bude dál to už bude jen na tobě.“
Eragon se v duchu spojil se Safirou a vítězoslavně jí oznámil: Našli jsme doupě ra'zaků!
Kde? Rychle jí vysvětlil, co zjistili. Helgrind, zadumala se. Příhodné místo pro takové zloduchy.
Eragon souhlasil. Až tady skončíme, možná bychom se mohli zastavit v Carvahallu.
To bys chtěl? zeptala se nečekaně trpce. Vrátit se ke svému předchozímu životu? Víš přece, že to se nestane, tak si přestaň dělat naděje. V určitém okamžiku se budeš muset rozhodnout, ke komu se přidáš. Budeš se po zbytek života skrývat, nebo pomůžeš Vardenům? To jsou jediné možnosti, které ti zbyly, pokud se nepřidáš ke Galbatorixovi, na což já nikdy nepřistoupím.
Tiše jí řekl: Pokud si musím vybrat, spojím svůj osud s Vardeny, jak dobře víš.
Ano, ale jednou to budeš muset vyslovit nahlas. A nechala ho, aby mohl nad jejími slovy přemýšlet.