gestaltpsychologie, tvarová psychologie, celostní psychologie – idealistický psychologický směr, který vznikl na začátku 20. století v Německu jako reakce na tehdy převládající snahy vysvětlovat složitější psychické děje řetězením (skládáním a rozpojováním) prvků podle zákonů asocianismu. Podle gestaltismu nelze odvozovat celistvost duševních jevů druhotně z jevů elementárních (počitků, jednoduchých citů). Na základě tzv. primátu celku či tvaru je psychika nedělitelná na jednoduché prvky, které jsou asociovány do smysluplných celků; vlastnosti složek jsou podmíněny zákonitostmi celku a nikoliv naopak. Rámec gestaltismu je dán třemi základními větami: deskriptivní (prvotní a rozhodující je organizace obsahů, procesů a jevů do nedělitelných smysluplných celků), dynamickou (vše psychické je určeno zákony, jež strukturují celek, tzv. tvarovými zákony) a psychofyzickou (psychickým "tvarům" odpovídají tvary fyzické). Veškeré psychické děje jsou organizovány do celostních (tvarových) kvalit (Gestaltqualitát), které jsou apriorně dány (princip invariace) a které utvářejí procesy vnímání (figura a pozadí) i myšlení (tvarové zákony). Přestože náznaky gestaltismu jsou patrné již u E. Macha (poznávání na zákl. smyslové zkušenosti jako tvarový problém) a A. Meinonga (tvarový charakter myšlenkových pochodů), skutečný rozmach gestaltismu představuje až formulace tzv. tvarové domněnky W. Ktihlerem (ve fyzikálních, biol. i psychických systémech dominují "tvary", tj. dané a strukturované celky, jejichž interakce a poměry určují dynamiku příslušných dějů) a upřesnění pojmu celostní (tvarové) kvality (Ch. Ehrenfels) H. Volkeltem (celek či tvar má vždy psychicky vyšší kvalitu než pouhý součet jeho prvků – například melodie je "vyšší jakostí vědomí" než sled jednotlivých tónů). Strukturovanost psychiky ("tvary" jako výslednice půstibení vnitřních tendencí a zákonů), nedělitelnost "tvaru" na části a proměnlivost tvarových konfigurací, vytvářející prostřednictvím tvarových zákonů psychický pohyb, se staly ústředními body gestaltismu, jež byly studovány zejména v kontextu "inteligence zvířat" (W. Ktihler) a myšlení dětí (K. Koffka). Podle odlišných způsobů výkladu těchto předpokladů se proud gestaltismu rozštěpil do tří směrů, představovaných třemi školami: berlínskou (M. Wertheimer, W. Ktihler, K. Koffka), lipskou (F. Krueger, H. Volkelt) a štýrskohradeckou (S. Witasek, V. Benussi). – Gestaltismus jako strukturální směr vyloučil kauzální přístup ke zkoumání psychických procesů a svým apriorismem zminimalizoval roli aktivní regulace psychické činnosti člověka (vyloučení dial. procesu analýzy a syntézy při vytváření, pojmů, soudů a postojů). Výkladem chování na základě smyslupných celků ovlivnil řadu současných idealistických filozofických směrů holistického zaměření a některé obory přírodních věd (etologie). Strukturalismus gestaltismu poznamenal i kybernetické koncepce N. Wienera a ve své obecnosti přispěl k rozvoji systémových metod výzkumu (teorie systémů L. von Bertalanffyho).
gestalt (tvarová) psychologie
- Německo, druhá pol. 19.st. - Wolfgang Köhler (obrázek vlevo) a Kurt Koffka (vpravo)
- ovlivněna existencialismem
diferenciace
- vydělování tvaru (gestaltu) od pozadí > stále diferencujeme, i když si to ne vždy neuvědomujeme
- jakýkoli předmět, který vydělíme z vnímané sestavy, se stává tvarem; ostatní pozadím
- diferenciace vede ke vnímání, vnímání vede k chování
- na taneční zábavě - hoch jde do sálu, vzadu skupina dívek, všimne si vysoké černovlásky (diferencuje ji ze skupiny), uvědomuje si ji (vnímání) a požádá ji o tanec (chování)
- rozhodnutí jsou svobodná, protože na úrovni diferenciace máme svobodu volby - můžeme zvolit jakýkoli dostupný objekt; po vydělení objektu tento pozdvihujeme na úroveň tvaru > je vnímán > odezva v chování (váza - vnímáme jako celek; vydělíme čáry po stranách > dva obličeje = tvar; váza = pozadí)
> a diferenciace není nic jiného, než se rozhdujeme, co je pro nás důležité a co ne; to důležité je tvar, nedůležitý šum tvoří pozadí
- Dnes je akademická tvarová psychologie spíše historickým směrem, ale celostní uvažování se stalo trvalou součástí psychologie.
Příklady konkrétních výzkumů
1. Max Wertheimer pracoval na odhalování tvarových zákonů. Zákon blízkosti, podle něj spojujeme v celky prvky, které jsou u sebe relativně blízko. Zákon podobnosti, podle něj do celku spojujeme prvky, které jsou podobné. Zákon společného osudu ( nebo-li návaznosti), podle něj spojujeme podněty, které na sebe plynule navazují.
2. Wolfgang Köhler se zabýval zkoumáním zvířecího myšlení. Prováděl pokusy se šimpanzy, které dokazují, že myšlení může být věcí dosažení vhledu – jednorázové, spontánní vyřešení situace. Zdůrazňuje, že o vhledu lze mluvit pouze tehdy, když je jednání zvířat výsledkem úvah o dané situaci.
3. Kurt Koffka – texty o paměti, dokazoval na základě poznatků, že paměť není pouze skladiště uložených poznatků, ale že zapamatované poznatky si člověk organizuje na základě tvarových zákonů – organizace minulé zkušenosti. Jiné výzkumy dalších psychologů dokázali, že si lépe pamatujeme nedokončené úlohy → ještě není uvolněno vnitřní napětí, které nás naplňuje při vykonávání úkol – úkol ještě není dokončen v hotový celek.
4. Karl Duncker a jeho výzkumy myšlení. Při nejznámějším pokusu dal lidem za úkol připevnit na stěnu ve výšce očí tři malé svíčky. Na stole ležely svíčky, hřebíky, tužky a 3 prázdné krabičky. Po chvíli lidé přišli na to, že krabičky mohou přibít na zeď a na ně postavit svíčky. Při dalším pokusu byly tyto krabičky plné. Tentokrát problém více než polovina lidí nevyřešila. Viděli krabičky plné → plnily jinou funkci a to jim bránilo je použít k něčemu jinému. Podle Dunckera je příčinou funkční fixace ( zvláštní druh mentálního nastavení ) – opakovaným užíváním předmětu vznikne přesvědčení, že má určitou funkci → brání nám použít předmět jiným způsobem
5. Lewinova teorie pole . podle něj se všechny duševní aktivity odehrávají v psychologickém poli ( životním prostoru ) člověka. To zahrnuje vnitřní i vnější faktory, které působí na chování jedince. Říká, že za příznivých okolností existuje v poli rovnováha. Když je narušena, vzniká napětí(tenze)→ snažíme se o znovunastolení rovnováhy, úspěch přináší člověku úlevu.
Konflikty – dochází k nim
a) když se člověk nachází mezi dvěma pozitivními motivy
b) když jeden motiv zároveň přitahuje i odpuzuje
c) když odpuzuje motiv i jeho opak ( například když člověku hrozí trest za nesplnění
nepříjemného úkolu)
Zkoumal také různé styly výchovy – Desetiletí chlapci byli rozděleni do pětičlenných skupin, v demokratickém stylu vedoucí chlapcům aktivně pomáhal, při autoritářském stylu jim poroučel a při liberálním je nechával být a odpovídal pouze na jejich dotazy nebo žádosti. Reakce na autoritativního vedoucího byly agresivní, podrobiv nebo apatické, v liberální a demokratické atmosféře byly mezi žáky přátelské vztahy. Při autoritářském vedení se projevovalo více agrese a podrážděnosti