Byl ovlivněn středovevropskou duchovní atmosférou poloviny 19. století, která navazovala na století předchozí. Leibnizovo pojetí apercepce a Wolffova psychologie připravily půdu ke zvědečtění psychologie. Herbartovo zdůraznění významu matematiky pro psychologii, fyziologické práce J.E. Purkyně a J. Müllera, experimentace Weberova s počitky stejně jako mnohé Helmholtzovy vědecké příspěvky vedly k době, ve které Fechner mohl založit psychofyziku.
Byl to však Wundt v posledních desetiletích 19. století, který se stal hlavním představitelem nové experimentální psychologie s detailními, logickými, systematickými pohledy, aktivní laboratoří a mnoha žáky, kteří založili laboratoře další. Wundtův strukturalismus převzal vedoucí místo po Brentanově, Stumpfově a G.E. Müllerově psychologii, i když vliv uvedené trojice autorů pokračoval.
Roku 1879 založil v Lipsku psychologickou laboratoř, což je pokládáno za vznik vědecké psychologie.
Roku 1879 v Lipsku se díky němu a jeho „psychologické“ laboratoři zrodila psychologie jako věda. Obnovil studium zaměřené na vědomé duševní procesy.
Nenapravitelný snílek, který se narodil do rodiny vzdělanců. Od dětství neprojevoval o studium zájem, byl průměrný student, a spíše se oddával vlastním fantaziím. Teprve po otcově smrti, když zjistil, že peníze na studium dochází, získal dostatečnou motivaci a roku 1855 dokončil po třech letech lékařské studium na Tubingenské univerzitě.
Roku 1855 strávil semestr na Berlínské univerzitě u Johanese Mullera a Emila Du Boise-Reymonda a roku 1857 začal přednášet fyziologii v Heidelbergu. V následujícím roce sem přichází H. Helmholtz, aby založil fyziologický institut. Wundt se u něho ucházel o práci a dostává místo laboranta. Své práci je plně oddán a roku 1862 vydává knihu Příspěvek k teorii smyslového vnímání, kde tvrdí, že psychologie může být vědou pouze tehdy, je-li založena na experimentálním výzkumu, a že mysl je opravdu možné experimentálně studovat.
Jeho přednášky se stále vzdalovaly experimentální fyziologii a obsahovaly stále více psychologie.
Roku 1873 a 1874 vydává ve dvou dílech knihu Principy fyziologické psychologie. Rok po vydání své knihy se stává vedoucím katedry na Lipské univerzitě, získává místnost v Konviktu, v níž mohl skladovat a provozovat experimentální přístroje.
Zapojuje do psychologických experimentů introspekci, která je ovšem (snaží se být) přesná, vymezená a kontrolovaná, omezuje se na jevy, které Wundt nazývá „elementy“ psychického života – bezprostřední, jednoduché vjemy a pocity vyvolané zvuky, světlem, barvami a dalšími podněty. Experimentátor tyto stimuly obstarává a zároveň pozoruje reakci subjektu, zatímco subjekt se soustředí na vjemy a pocity těmito stimuly v něm vyvolané.
Po letech praxe Wundt prohlašuje, že experimenty mohou zkoumat pouze počitky či vjemy a pocity – základní materiál vědomí – a souvislosti mezi nimi. Říká, že vyšší duševní procesy včetně komplexního myšlení jsou „příliš proměnlivé povahy, než aby mohly být předmětem objektivního pozorování.“
Vypočítal „asociační dobu,“ čas, který je potřeba ke spojení vědcem zadaného slova a vaší odpovědí asociací na toto slovo.
K čemu to bylo: Wundt byl v oboru encyklopedistou a systematikem, duševně zmapoval území psychologie. Odborně vyškolil mnoho lidí. Sestavil zvláštní metodologii experimentální psychologie. Svými učebnicemi ovlivnil mnoho žáků. Odmítal aplikovanou psychologii àdětskou a pedagogickou psychologii.
Na Wundtových základech pokračovali:
- Hermann Ebbinghaus (1850 – 1909) – zkoumal paměť a své výzkumy pečlivě zaznamenával. Časem vymyslel 2 300 jednoslabičných slov, která využíval při svých experimentech. Zjišťoval, kolikrát si je musí zopakovat, aby je po nějaké době správně zapamatoval atd.
- Georgie Elias Muller (1850 – 1934) doplnil Ebbinghausovy experimenty o tvrzení, že významnou roly hrály i různé triky, které se subjekty osvojovali pro lepší zapamatování.
- Wurzburská škola, v čele s Oswaldem Kulpe (1862 – 1915), využívala při experimentech „systematickou experimentální introspekci“ – subjekt při plnění úkolu nevypovídal jen o svých počitcích a pocitech, ale o všech myšlenkách.
William James se narodil v bohaté newyorské rodině, jeho otec se zajímal o literaturu, o Swedenborgovu teologii a měl bohaté styky s americkou i evropskou intelektuální elitou té doby: s Emersonem, C. S. Peircem, E. Machem, Johnem Dewey, Markem Twainem, J. Frazerem, Henri Bergsonem, H. G. Wellsem, G. K. Chestertonem, S. Freudem, C. G. Jungem. Mladý James – stejně jako jeho pět velmi nadaných sourozenců - dostal vynikající vzdělání, několikrát navštívil Evropu a naučil se řadu jazyků. Jeho bratr Henry James se stal velmi úspěšným spisovatelem.
William James studoval od roku 1864 medicínu na Harvardově univerzitě, kde pak také působil až do smrti (1910). V roce 1867 – 1868, když se léčil z depresí v Německu, objevil psychologii Hermanna Helmholtze a Freudova učitele Pierre Janeta. Po promoci (1869) se stal asistentem lékařství na Harvardově univerzitě, ale od roku 1876 se už věnoval pouze psychologii (profesorem 1885) a od roku 1897 se stal tamtéž profesorem filosofie
Zavedl pojem psychologizování a naturalistická introspekce (přesněji retrospekce). „Mozek je nástrojem možností, ale ne jistot.“
Nejslavnější osobnost psychologie, která se ovšem za psychologa nepovažoval. Člověk neuznávající díla Wilhelma Wundt a o psychologii tvrdící, že je to „malý nechutný obor“, v němž se nikdo nic pořádně nedozví. Jak se ale na první pohled nemusí zdát, psychologií neopovrhoval. Naopak od ní očekával velké věci. Její cíl viděl v nalezení spojitosti mezi každým fyziologickým „stavem mozku“ a odpovídajícím stavem mysli.
Pocházel z bohaté rodiny, a díky tomu získal nadstandardní vzdělání (cestoval po světě, ovládl pět jazyků, měl přehled v oblasti filosofie).
Na přání otce se přihlásil na univerzitu, nejdříve studoval chemii, ta ho nezaujala. Začal studovat medicínu, aby si v průběhu studia odskočil k Amazonce sbírat brouky s vynikajícím přírodovědcem Louisem Agassizem a zjistil, že ho víc než přírodověda zajímá opravdu medicína, vrátil se ke studiím, které dokončil (ovšem v průběhu trpěl zdravotními indispozicemi – bolesti v zádech, slabozrakost, zažívací potíže a sebevražedné myšlenky).
Roku 1870, když mu bylo osmadvacet let, zažil náhlou duševní krizi (hodně podobnou té, co prožil jeho otec). Od deprese ho osvobodila četba a postupem času se jeho stav začal zlepšovat. V roce 1872 dostal nabídku přednášet na Harvardu fyziologii, nabídku přijal – jeho kariéra vyučujícího fyziologie měla ale krátkého trvání, za tři roky začal vyučovat fyziologickou psychologii. Roku 1878 začal psát učebnici nové vědecké psychologie, která předčila všechna očekávání a stala se základním kamenem oboru psychologie (Principy psychologie).
Experimenty začal James provádět ve stejnou dobu jako Wundt v Německu.
Snažil se v experimentech zavést naturalistickou introspekci – snaha pozorovat naše myšlenky a pocity, jak se nám skutečně jeví. Je ale možné, aby vědomá mysl pozorovala sama sebe? James znal odpověď: tvrdil, že introspekce je vlastně retrospekcí, vědomá mysl se ohlíží zpět a sděluje, co právě prožila.
Do psychologie zavedl pojem „psychologizování“ – znamená přemýšlet o běžném pozorování a potom nabídnout možnou interpretaci příslušné zkušenosti a chování.
Proud vědomí – James považoval vědomí duševní život za funkci mozku. „Nervový systém je příliš složitě vyvinutý, než aby se sám mohl regulovat. Vědomí umožňuje organismu přemýšlet o minulém, současném a budoucím stavu věcí a s takto dosaženou předvídavostí plánovat dopředu a přizpůsobovat chování okolnostem.“
Myšlení nelze nazvat „řetězem“ zážitků a myšlenek, daleko více ho vystihuje pojem „tok“ nebo „proud“ – myšlení prostě plyne.
JÁ – úzce souvisí s vědomím, jelikož zosobňuje (přivlastňuje) proud myšlenek naší osobě. Nejsou to jejich představy a myšlenkové pochody, ale jsou moje, mají nějaký můj „osobní podpis.“ Empirické Já má tři složky: materiální JÁ (tělo, oblečení, statky které vlastníme), společenské JÁ (kdo jsme a jak se v životě chováme k různým lidem) a duchovní JÁ (celý jeho souhrn psychických schopností či sklonů).
Vůle – spíše než samotná vůle, zajímala James počáteční síla, která nás „dotlačí“ k záměru něco vykonat. (Dítě snažící se uchopit hračku dělá četné náhodné pohyby rukama a pažemi a dříve nebo později na hračku dosáhne, nakonec se naučí vykonávat vůlí potřebný pohyb).
Nevědomí – otázku nevědomí nezodpověděl stejně jako Freud, měl na ní svůj názor (Freud začal přednášet rok před Jamesovou smrtí). Podle Jamese: „ v psychologii vládne obecný princip, že vědomí opouští všechny procesy, které už nemají velký význam.“
Emoce – nejsou tím, co způsobuje tělesné příznaky jako bušení srdce, přesněji řečeno je to nervový systém, který reaguje na vnější podněty a vyvolává tyto symptomy = Jamesova – Langova teorie. Později byla tato teorie vyvrácena.