1.Návrat ke kořenům
Divocí předci našich koní, tak jako nyní některá primitivní přírodní plemena, se celoročně uživili pastvou na tvrdých travních porostech, bez přikrmování jádrem, senem, vitamíny, minerály. Neměli vždy dostatek čisté vody ani suchou podestýlku. Neměli léky, neměli podkovy. Dokázali krátce po narození následovat matku se stádem desítky kilometrů denně, úspěšně vzdorovali zraněním a nemocem. Byli malí, otužilí, odolní, s tvrdou konstitucí. Uměli přežít. Nebyli příliš podobní dnešním ušlechtilým koním, výkonností se jim nemohli rovnat.
Ačkoliv vytrvalostní ježdění je dnes jednou z nejmladších disciplín jezdectví, své kořeny má v dávných dobách domestikace koní, rychlých a vytrvalých obyvatel středoasijských stepí. Byl to kůň, kdo nám zkrátil vzdálenosti, pomohl objevit a dobít nové kraje. Z jeho hřbetu byl svět menší, snáze přístupný a hlavně bezpečnější. Kůň byl nejužitečnější technologií starověku. Dopravoval informace, zboží, víru, moc, zkázu i záchranu neuvěřitelně rychle a lépe než kdykoliv předtím. Proto byl mnohdy cennější než lidský život.
V devatenáctém a v první polovině dvacátého století se několikrát konaly vytrvalostní dostihy, ovšem s jediným cílem, dorazit do cíle co nejrychleji, bez valného ohledu na koně a jeho zdravotní stav. Značná část koní, která se těchto závodů zúčastnila, byla po doběhu těžce vyčerpána a nezřídka během několika dnů i uhynula.
Dnes je vytrvalostní ježdění snad jediným sportem, kde je hlavní sportovec – kůň velmi pečlivě sledován lékařem před startem, opakovaně v průběhu závodu i po jeho dokončení. Při jakémkoliv projevu vyčerpání, nadměrné únavy nebo poranění soutěž pro koně a jeho jezdce končí. Veterinární kontroly zahrnují měření tepu, zkoušku prokrvení sliznic a hydratace, kontrolu svalového napětí a peristaltiky, velmi obávanou klusovou zkoušku a celkový dojem. Pro většinu jezdců je velkým štěstím, že tato kontrola se týká pouze koní.