4.3.4. Přiježděnost distančního koně
Už jste někdy četli aspoň dva řádky o přiježděnosti vytrvalostních koní? Já ještě nikdy. Zřejmě žádná není potřeba…
Moje zkušenosti jsou zcela odlišné. Představte si modelovou situaci. Zábřeh 2003 – dostih na 40 km, stupeň Z, pro začínající a nezkušené jezdce a koně (opravdu nevím, kdo obtížnost určuje). Start na prostorné louce, připraveno 22 koní. Po 300 metrech koně přecházejí silnici, prudce odbočují doprava po strništi. Tempo jako ve steeple chase. Po několika stech metrech se odbočuje na polní cestu, která se posléze zúžuje na asi 1 metr širokou pěšinu, z obou stran husté křoví. Jednou rukou vedete koně, druhou si chráníte oči před větvemi. Neustále se vás někdo snaží předjet, hrozíte se zášlapu. Musíte si hlídat čelo lotu, tam jsou ti vlčáci, kteří přijeli vyhrát. Do deseti minut se celé pole rozdělí na několik skupin. Pokud nejste v té první, šance na úspěch prudce klesá k nule. Těch prvních sedm už prostě nedojedete. Čeká vás 40 km do kopce i z kopce, kolmo přes příkopy se přejíždí silnice, kde může projet kdykoliv auto. Třetina trati vede po silnici, část po vyštěrkovaných lesních cestách. Dvakrát se překračuje brod, asi metr hloubky. Neustále vás a vašeho koně někdo předjíždí, mnohem více musíte hlídat koně cizí, než toho svého. V závěru se připravte na doběh, který se nejvíce podobá dostihu v Chuchli….
Ještě pořád si myslíte, že lze toto přežít s vytrvalostně nepřiježděným koněm? Nebo s koněm, který pouze na drezurním obdélníku složil zkoušky základního výcviku? Na rovině a sám?
Bohužel, tyto názory stále převládají, především u lidí, kteří distanční dostih nikdy nejeli.
Distanční kůň musí být naprosto ovladatelný ve všech krizových situacích. To, že ho zrovna předjíždí jiný kůň, že musí proklusat příkop u silnice a nesmí skočit, protože na asfaltu to klouže, a mnoho dalších mezních situací, ho v žádném případě nesmí rozhodit. Pokud máte koně, se kterým se polovinu závodu taháte o udidlo, ztratíte oba zcela zbytečně spoustu sil. Dobře přiježděný kůň by měl zpomalit nebo změnit chod pouze na váš hlas. Mnoho zahraničních koní startuje na ohlávkách, u nás je to bohužel jeden rok povoleno, druhý zakázáno…. Distanční kůň musí být naučený běžet za vámi, aniž by jste se museli strachovat, že vás pošlape. Pokud potřebujete nasednout, měl by postát, i když ostatní koně kolem něj již cválají. Když to nezvládne kůň, naučte se naskakovat ve cvalu. Kůň musí ochotně brodit, pohybovat se šikovně mezi padlými kmeny a kamením. Rozbahněný a kluzký terén musí zvládat bez zaváhání. Na druhé straně, nikde v endurance nenajdete kolmý skok, protože ty se v neupraveném terénu nevyskytují.
A distanční jezdec? Je partnerem a navigátorem svého koně. Pouze vybírá ideální stopu a tempo, hlavním posláním je koni nepřekážet a nerušit ho v pohybu. Tahat koně za hubu nebo ho obtěžovat při každém kroku holeněmi je hrubou chybou. Je nutné umožnit svému koni, aby běžel ve své přirozené rovnováze, s nosem dopředu, sedět přesně v těžišti a s koněm všemožně spolupracovat. Zásady, které vás učili na jízdárně a chtěli po vás při zkouškách základního výcviku, jsou z větší části nepoužitelné a přitom pro vytrvalost nedostatečné. Pokud se vám tento názor zdá přehnaný, pozorujte sami, jakým způsobem špičkoví jezdci endurance na koni sedí, jak jej ovládají a jaká používají sedla a výstroj.
Co říci závěrem? Nevěřte, že existuje nějaké dogma, nějaký přesný návod, který lze napasovat na každého koně. Sbírejte informace, přemýšlejte a především snažte se porozumět svému koni. Třeba vůbec netouží po tom, aby běhal distanční dostihy. Možná však máte doma budoucího šampiona a máte obrovskou odpovědnost ho nezranit, nepřetáhnout a umožnit mu, aby pro vás udělal vše, co dokáže.