Zimní táboření a 5. výroční oheň S.T.S. USADA
Když jsme v Doubravici nad Svitavou vysedli z dobře vytopeného vlaku, byla už tma. Ve světle pouličního osvětlení se odrážely diamantové lucerničky sněhových vloček.Počasí jako z obrázků Josefa Lady. A před námi zasněžené chalupy se svítícími okny. A ta nejzářivější okna, no jak jinak, okna hospůdky. No tak nakoukneme, jestli nám tam kamarádi náhodou nedrží místa. Nó, jen abychom je nenechali zbytečně čekat. Dobrá, tak jenom jednu Černou horu na cestu, žádní kamarádi tu v hospodě na nás nečekají.Nějací trempíci tu byli, ale už odešli.Tak snad budou aspoň na „fleku“. Cesta Doubravicí se trochu vleče, ale když míjíme vodojem, je nám jasné, že už máme chalupy i celou civilizeci za sebou. Před námi je táhlé stoupání zasněženou cestou. V místech kde je otvřená krjina, vítr nafoukal sníh do závějí sahajících až po kolena. Cestu neznám, ještě jsem na „Funibrouku“ nebyl. Nezbývá mi než věřit, že Ika si cestu pamatuje! Za zády v údolí svítí Doubravice a čas od času se krajem protáhne hádě svítících korálků nočního vlaku. Vítr znásobil mrazivé bodliny. Raději přidáme do kroku. Za terénním zlomem už na nás čeká relativní rovinka. O to víc tady fouká. Pak už jen uhnout z cesty k lesu. Na okraji lesa je malá lavička. Využijme ji k odložení báglů, oba už máme hlad. Jeden, dva rohlíky to spraví a můžeme pokračovat. Lesem cesta ubíhá rychleji, ač jsme si kousek neplánovaně zašli, po tmě je každá cesta bílá, uviděli jsme mezi stromy slabé záblesky ohně. Docela se těším na pořádný dlabanec. Zbývá přejít zamrzlý potok a neprobořit se a jsme „doma“.
Na malé plošince na nás dýchlo teplo ohně obestavěného několika lavičkami s opěradly. Dvě z nich jsou obsazeny. Uvelebili se na nich kamarádi ve spacácích, kteří předstírají, že už spí. Samozřejmě že jsme tomu nevěřili! „Ahóój kamarádi“, zahlaholil Ika jako na lesy, aniž bychom věděli, kdo na betlech leží. Tarzanovi se to evidentně nelíbilo a Vícovi ještě míň! Dozvídáme se, že ve stanu spí ještě Black.
Stan postavíme vedle Blackova, musím uznat, že spaní bere zodpovědně, chrápe souvisle a vytrvale ( a vydržel celou noc).
Nyní můžeme zimní táboření považovat za zahájené, alespoň pro nás. Ještě chvíli posedíme u ohně a zalezeme do tepla spacáků. Na kemp se snáší padající sníh a Blackovo souvislé chrápání.Sem tam se Ika přidá a zabrouká druhý hlas. Jinak je noc klidná.
Ráno jsem ani nestačil dospat, a od ohně slyším audio doprovod uvítacího rituálu. Zřejmě dorazili další kamarádí, ochotní si i ve sněhu „ustlat pod smrčkem“. I tady v lese si tělo důrazně dokáže říct o své potřeby, tak raději vstanu. Vezmu si hned ešus na čaj a něco „natlačit za žebř“. U ohně se s radostí vítám se šerifem USADY Sašou a dalším jejím domovským členem Mírou.
Saša přivezl i Osadní kroniku, tak si hned prohlížíme Lišákův let ze skály v Moravském krasu. Máme mezi kamarády další mediální hvězdu, bohužel tak trochu padlou a natvrdo. Dokončení tohoto pokusu proběhlo za asistence záchranářů a nosítek.Ale nic není tak horké jak se to uvaří, Lišákova noha se úspěšně hojí a aby dostál své pověsti houževnatého a ortodoxního trempa, odpoledne ho jeden kamarád přiveze do Kuniček.
Pak jsme si rádi připomenuli loňské „Roverky“ s perfektním průvodcem Sašou. Moc se nám ten zimní vandr tehdy povedl. To tam byl ještě klid.
Ale jestli chceme večer zapálit aspoň symbolický 5.výroční oheň, musíme si taky nachystat nějaké dřevo. I když je v okolí kempu celkem dost smrkových větví po kácení stromů, větší kusy dřeva musíme stáhnout ze vzdálenějších koutů. Protože je kemp utopený v dolíku, závěr každé cesty pro dřevo končí zrychleným přesunem nebo lépe řečeno sesunem ze stráně nad kempem. Zvláště ti, kteří byli úspěšní a přinesli větší kusy polámaných kmenů, raději počkali až bude cesta dolů úplně volná.Takový rozjetý Black s kmenem na rameni se špatně brzdí! Je to něco jako naložený kamion na letních gumách.
Krom toho, že se polámalo při štípání dřeva několik seker a některé „valašky pak valaši“ nasadili obráceně, se nikomu nestala žádná újma na zdraví!
Tak si šerif řekl,že je vhodná chvíle, za odměnu otevřít bar „U Sněhurky a sedmi tajtrlíků“. Sám se ujal role barmana a nalil nám čisté pálenky. A dokonce po, zazpívání tradičního songu, nám dovolil se napít!
Ke cti mu slouží, že pálenku měl neustále chlazenou. A ani vítr nedokázal tajtrlíky ze sněhového pultu převrátit.
Kolem poledne se objevil na stezce k táboru Tatík, usmátý a šťastný, že je zase venku v lese a mezi kamarády.
Je čas udělat si procházku a zajít pro Lišáka a jeho doprovod. Na točně autobusu v Kuničkách jsme ještě chvíli čekali než se objevila vcelku zachovalá škodovka a po roce jsem zase uviděl Lišáka. Projel kolem jako když císař pán jel pozdravit své poddané. Jen tak vystrčil ruku okénka, plácli jsme si jak při volejbalu a byl pryč. Ještě že nerozhazoval kolem drobné pro chudáky. Víca jel pak s nimi a dovedl je ke kravínu, kde odstavili auto a dál šli po svých.Teda někteří šli po svých a někteří si k tomu s sebou vzali dvě francouzské nohy. My co jsme šli pěšky, jsme je dohonili až na cestě ke kempu, ale Lišák už s nimi nebyl. Jenom v dálce hopsala nějaká postava asi nějaká přerostlá stonožka. Přesto že Lišák věděl, že jede jen na jedno odpoledne, neopomenul si s sebou vzít kompletní polní výstroj – víceúčelovou taktickou vestu, včetně opasku a báglu. A první co udělal, když se přivítal s kamarády bylo to, že doplnil kalorie.
Chléb a hry! Volali už občané starověkého říma.
Šerif vyhlásil začátek soutěží. Nejdřív nás shromáždil do jednoho houfu. Nebylo to snadné, zkus pochytat pytel blech! Pak nám promítl na „digifoťáku“ úryvek z vinetuovky. Ve Venangu hází indián hořící pochodeň do nádrží petroleje. Pak před nás postavil starý hrnec s trochou benzínu, rozdal všem přítomným po jedné krabičce zápalek Každý má dva pokusy cvrnknout hořící sirku a zapálit benzín v hrnci. Musím říct, že proběhlo několik kol a vzdálenost od hrnce s několikrát zmenšila, než se podařilo benzín zapálit. A tak vítěz soutěže získal nejen cennou placku, ale zároveň i novou oficiální přezdívku Venango.
Po soutěži šerif znovu otevřel bar. Oslavy vítěze byly bouřlivé, každý dostal jednoho panáka meruňkovice, kromě vítěze soutěže.Ten měl u kravína „koně“.
Den nám rychle uběhl. Hranice 5. výročního ohně vzplála.
Venango s Tarzanem zahráli vlajku a pak ještě mnoho dalších skvělých písniček. Se zpěvem jim hodně pomohla Darka. Díky kamarádi!
Abychom využili toho, že si Lišák přivezl perfektní krbové nářadí - francouzské hole, dostal za odměnu post „ohniváka“. A dařilo se mu!
Když oheň dohoří pozvaní vzhlédnou je čas jít pomalu s…. Lišákem do Kuniček.
S Lišákem jsem se rozloučil už v kempu. Do Kuniček jsme nešli všichni. Taky proto aby nevyhasl oheň. V hospodě prý to stejně nebylo nic moc, tak se vrátili všichni poměrně brzo.Ve spacáku jsem ještě slyšel, že některým po cestě vyhládlo.
A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,
každý si balí spacáky a slupne žvanec, který ještě zbyl mu…
Myslím není třeba ani komentářů. Sluníčko se pokusilo rozptýlit nostalgii nedělního rána. Víkend končí, je čas vrátit se do reality všedního dne. V kempu zůstanou jen ostrůvky tepla našich postav na jehličí, kde pod námi roztál sníh.
Zbývá jen věřit, že vzpomínky jsou mnohem trvanlivější než sníh.
Náhledy fotografií ze složky Zimní táboření a 5. výroční oheň S.T.S. USADA