TÉMA NA ZÁŘÍ
„Poznáte Pravdu a Pravda vás osvobodí“
7. námět:
Svědectví a pravdivost vlastního života
Rozjímání nad úryvkem z Písma:
Je vhodné začít
modlitbou před rozjímáním, např.:
Můj Bože, v tichém usebrání se ti klaním. Krátká pomlka.
Je mi líto, že jsem zanedbával životodárné spojení
s tebou; že jsem se ti nesnažil rozumět a proto přestával rozumět.
Rozhosti v mém nitru své odpuštění a svůj veliký pokoj. Otvírej si mě a
otevři se mi. Dovol mi prožívat tvou láskyplnou přítomnost, moudrost i moc.
Toužím, abych byl nyní úplně s tebou, abych tě přijímal a miloval. Amen.
(Nebo jinou
vhodnou ze „zelených modliteb“)
Čtení z Písma:
Vy jste sůl země,
jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby
se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa.
Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod
nádobu, ale na svícen, a svítí všem v domě.
Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Mt 5,13-16
Zůstaňme v tichu 10-15 min. a poznamenejme si, které slovo
nebo věta je v tuto chvíli pro mě důležitá. Meditaci je dobré podpořit vhodnou
atmosférou (tlumené osvětlení, meditační hudba, …). Kde je to možné, můžeme
v tichu navštívit svátostného Ježíše. Odpočívejme, vypusťme z hlavy
starosti a naslouchejme s důvěrou Božímu hlasu.
Modlitba:
Pane, ty mě znáš takového, jaký jsem.
Neschovám se před tebou pod
žádnou masku ani přetvářku. Znáš mě ve chvílích radosti, bolesti i napětí. Prosím, pomáhej mi, abych
zářil tvým světlem pro všechny, se kterými se setkám. Amen.
Úvodní aktivita:
Co je mým světlem. Zapálíme svíci a podáváme si ji
mezi sebou. Kdo ji drží v ruce říká, co mu přináší světlo do života.
Např.: můj život se projasní, když… Můj život se prozáří, když… Světlem mého
života je, když…
Můžeme zakončit modlitbou: Pane,
děkujeme ti za všechno, co prozařuje naše životy.
Vlastní námět:
Kristus před Pilátem prohlašuje,
že „přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě.“ Křesťan se nesmí stydět
„veřejně vyznávat našeho Pána“. V situacích, ve kterých se po křesťanu
žádá, aby dosvědčil svou víru, má povinnost ji jednoznačně vyznat, jak to
učinil svatý Pavel před svými soudci. Věřící si má vždy zachovat čisté svědomí
před Bohem i před lidmi. (KKC 2471)
Svůj život a víru každý den vynášíme na světlo. Nejen tehdy, když chceme, ale hlavně
tehdy, když si to neuvědomujeme. Svým chováním pak svědčíme pro Krista nebo
proti Kristu.
Možná si někdy uvědomíme, že se chováme trochu jinak, když
máme vzácnou návštěvu a jinak, když jsme jen mezi nejbližšími, že po dětech
tolik nekřičíme, když jsou u nás jejich kamarádi, nebo jak nás překvapí, když
naši blízcí poznají, s kým právě mluvíme telefonem a to jenom podle tónu
řeči. Snažíme se být lepší. Milejší, trpělivější. Hlavně k lidem, na kterých
nám záleží, nebo na které chceme zapůsobit.
Někdy toto „slušné“ chování stojí hodně sil. Mnohý z nás
aktivních řidičů by asi mohl vyprávět.
Jedeme sami (nebo „jen“ s dětmi), „neschopný“ řidič před námi nás
neslyší…, čtyřicítka v tomto úseku je nesmyslná…, plná čára není zeď…
Právě ve vypjatých okamžicích každodenního života ztrácíme
svou dobře udržovanou masku. Stáváme se sami sebou v tom nejvlastnějším
smyslu slova. Často jsme pak sami nepříjemně překvapeni svým chováním. Ale před
Bohem nás žádná líbivá maska neskryje. Bůh vidí až do našeho ledví, zná naše
myšlenky i všechno to, co chceme skrýt před světem a často i sami před sebou.
Pokud však přijmeme tuto pravdu, můžeme se stát svobodnými. Nebudeme mít
potřebu se chovat jinak, když nás někdo vidí a jinak, když jsme sami.
Přijmeme-li tuto pravdu do svého života, náš život se stane
svobodným. A jako malou odměnou nám už tady na zemi bude to, že se zbavíme
strachu z pravdomluvnosti našich dětí, když se někdy rozpovídají o tom, co
maminka říkala, když se zlobila, nebo jak tatínek legračně mluví, když sedí za
volantem.
Osobní životní styl, proniknutý duchem blahoslavenství,
zavazuje salesiána spolupracovníka evangelizovat kulturu a společenský život.
Proto žije a svědčí o:
· primátu ducha, plodnosti utrpení a nenásilí jako kvasu pokoje a
odpuštění
· svobodě v poslušnosti vůči Božímu plánu, o ocenění hodnot a vlastní
autonomie světských skutečností, které se snaží orientovat především ke službě
lidem
- evangelní chudobě tím, že svěřený majetek spravuje podle kriterií
střídmosti a solidarity ve světle společného dobra
- sexualitě podle evangelního pojetí čistoty, proniknuté jemností a
plným, radostným a na lásce založeným životem v manželství nebo
v celibátu. (S7)
To, že neztratíme jako křesťané svou působivost, svou
radost, kterou máme předat jiným, to nám zajišťuje Boží milost a naše odolnost
vůči pokušení. V pokušení často
roste naše víra, naděje a láska. Jen skrze pevnost v pokušení můžeme
oslovovat tento svět. Zdá se, že v křesťanství skončila doba slov a začala
doba skutků.
V knize britského spisovatele C.S.Lewise Přípitek zkušeného ďábla (nakladatelství
Návrat domů, 2001), jejíž děj se odehrává v pekle na výroční večeři koleje
pro výcvik pokušitelů, pronáší zkušený ďábel Zmarchrob přípitek, při kterém
pozvedá sklenici s vínem značky Farizeus a říká: „Urození ďáblové, přivoňte a oblažte svoje chřípí. Víte, jak se tohle
víno míchá? Ze sklizně různých druhů
pokrytectví a licoměrnosti. Jsou to odrůdy, které spolu nejvíce soupeřily na
zemi. Některé se oháněly pokyny, ostatky, růženci, jiné se honosily protáhlými
obličeji a neupřímnými výrazy. Oboje spojuje společný rys – nadřazenost a egoismus.
Živou doktrínou každého z nich byla zkaženost jiných náboženství, pomluvy
byly jejich evangeliem a ponižování jiných jejich litaniemi. Nikde se nedaří
našemu pokušitelství lépe, než na stupních k oltářům.“
Témata k zamyšlení a povídání:
- Zamýšlím se nad tím, jak působím na lidi kolem sebe, čím
je obohacuji nebo naopak srážím?
- Nebojím se označit Krista jako motor mého života?
- Snažím
se být příkladem hodným následování?
- Nepřizpůsobuji
se ve svých hodnotách nevěřícímu světu?
- Umím
povzbudit nebo jsem přehnaně kritický?
- Nebojím
se být jiný, svobodný a nezávislý?
- Jsem
závislý na mínění druhých?
- Jsem
ochotný jít za Ježíšem až za hranice svých lidských možností?
- Přijímám
své slabosti a nedostatky jako základ Boží síly nebo je odmítám a zapírám?
- Jak
reaguji ve vypjatých chvílích?
- Jak
se srovnávám s typickými znaky své povahy? Snažím se využívat dobrých a ovládat špatné?
Aktivita
2:
Za čím
se honíme? List papíru rozdělíme do dvou sloupců do každé poloviny vypíšeme
několik odpovědí na dané otázky:
- Za čím se honíme?
- Co opravdu potřebujeme?
Vyplnění
těchto dvou sloupců může posloužit jako základ k diskusi o hodnotách.
Závěr:
Neměla by se rozvinout diskuse na téma, jak
je všechno kolem nás špatné. Vždy bychom měli najít naši úlohu v tom, jak
udělat život kolem nás lepší.
Modlitba:
Ve chvíli ticha můžeme Bohu svěřit všechno to bolavé, čeho
jsme se třeba dotkli. Prosme za uzdravení a větší ochotu být světlem světa a
solí země a poslechněme Mariiny výzvy: “Udělejte vše, co vám řekne…“ (Jan 2,5).
Něco pro potěchu duše:
Jeden muž, který se
všude prohlašoval za ateistu, spadl ze strmého srázu. V rychlosti se mu
podařilo zachytit keře, který vyrůstal ze strmého břehu. Visel nad propastí a dal se do
úpěnlivého volání: „Pane Bože, zachraň mě!“ Odpovědí na jeho volání bylo
naprosté ticho. Ale muž se dal znovu do křiku: „Bože, zachraň mě!“
Vtom uslyšel seshora
hlas: “To říkají všichni, když jsou v úzkých.“
„Já ne, Pane! Mluvím
čistou pravdu. Budu o tobě všem vyprávět! Budu věřit všem tvým slovům!“, sliboval
zoufalý člověk.
„Dobrá. Tak se pusť
větve!“, vyzval Bůh.
„Pustit se větve?
Takový blázen nejsem!“
Úkol na měsíc:
Všechno to, co dělám, budu
dělat s vědomím, že ne moje, ale Boží vůle ať se stane. A pokusím se
oprostit od svých vlastních ambicí a cílů.