TÉMA NA LISTOPAD
„Co vás zneklidňuje, nepochází od Pána“
9. námět:
Požehnání, radost a pokoj jako Boží dary
Rozjímání nad úryvkem z Písma:
Je vhodné začít
modlitbou před rozjímáním, např.:
Můj Bože, v tichém usebrání se ti klaním. Krátká pomlka.
Je mi líto, že jsem zanedbával životodárné spojení
s tebou; že jsem se ti nesnažil rozumět a proto přestával rozumět.
Rozhosti v mém nitru své odpuštění a svůj veliký pokoj. Otvírej si mě a
otevři se mi. Dovol mi prožívat tvou láskyplnou přítomnost, moudrost i moc.
Toužím, abych byl nyní úplně s tebou, abych tě přijímal a miloval. Amen.
(Nebo jinou
vhodnou ze „zelených modliteb“)
Čtení z Písma:
Ale ovocem Ducha je
láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost,
zdrženlivost.
Gal 5,22-23
Zůstaňme v tichu 10-15 min. a poznamenejme si, které slovo
nebo věta je v tuto chvíli pro mě důležitá. Meditaci je dobré podpořit vhodnou
atmosférou (tlumené osvětlení, meditační hudba, …). Kde je to možné, můžeme
v tichu navštívit svátostného Ježíše. Odpočívejme, vypusťme z hlavy
starosti a naslouchejme s důvěrou Božímu hlasu.
Modlitba:
Děkuji ti,
Pane, za to, že jsi a že má smysl žít. Amen.
Úvodní
aktivita:
Duch svatý působí, že člověk umí pozorně naslouchat, dobře
smýšlí o druhých, nemyslí jen na
sebe, žije pro druhé, má odvahu, energii, odhodlání a moudrost. Tyto schopnosti jsou velice nenápadné a lehce se
dají přehlédnout. Přemýšlejme o každém členu našeho společenství jednotlivě,
všimněme si jeho nenápadných schopností a uvědomme si, jak je naše společenství
právě díky tomu, že v něm jsou tito lidé, naplněno Božím Duchem.
V modlitbě poděkujeme za dary Božího Ducha, které jsme
objevili v sobě i
v druhých
lidech.
Vlastní námět:
Víra nám dává jakoby předem zakoušet
radost a světlo blaženého patření, cíl našeho putování zde na zemi. Tehdy
uvidíme Boha „tváří v tvář“ „tak, jak je“. Víra je tedy již začátek
věčného života. (KKC 163)
Svátostiny se odvozují z křestního kněžství: každý
pokřtěný je povolán být „požehnáním“ a sám žehnat. Proto také laici mohou
předsedat některým žehnáním; čím více se některé žehnání týká církevního nebo
svátostného života, tím více je předsednictví vyhrazeno posvěcenému služebníkovi
(biskupovi, knězi nebo jáhnovi). (KKC
1669)
Zatímco utrpení vnímáme často velmi
intenzivně, radost a požehnání se mnohdy stávají určitou samozřejmostí nebo
naopak nadstandardem a odměnou, kterých nejsme ani v nejmenším hodni
(smutní svatí). Také si někdy uvědomíte, že po čase přestáváte vnímat krásy,
kterými jste byli kdysi nadšeni? A přitom ty se vůbec nezměnily, jenom nám
poněkud zevšedněly. Člověk je ve své
podstatě tvor nespokojený, neustále se za něčím pachtící a vážící si věcí, až když o ně přijde. Ale sám sebe
tak ochuzuje. Ochuzuje o kouzlo okamžiku, o žitou přítomnost. Tím, že neustále
vyhlížíme lepší zítřky a trápíme se nepovedenou minulostí, vlastně nevnímáme
přítomnost a tedy ani nežijeme. Protože jestli můžeme ve svém životě něco ovlivnit, tak je
to právě tento okamžik. Minulost nezměníme a budoucnost je pouze v rukou Božích.
Bůh je nekonečně milosrdný. Existuje však něco, co znemožňuje, aby své milosrdenství rozdal. Něco,
co nám brání přijmout jeho ducha a udělat mu místo. Je to naše neotřesitelná
vážnost, to, že se cítíme být důležitými. Tehdy jako by Bůh dával ruce pryč.
Pocit vlastní důležitosti nás může tak naplnit, že pro nic jiného v nás
již není místo.
Tehdy ten, jenž trůní
na nebesích, se směje (srov. Ž 2.4), jak říká žalmista. Chybí nám v životě ctnost humoru.
Skutečný a opravdový humor je spojen s pokorou. Ta je podle sv. Řehoře
Velikého kořenem všech ctností a bez ní všechny brzy uschnou. Vždyť křesťanská
víra se projevuje v radosti z nalezení Boží lásky, nikoliv v
„kyselých obličejích“ nábožných hnidopichů.
U některých světců ctnost křesťanského humoru dosáhla tak
heroického stupně, že zazářila dokonce tváří tvář smrti. Tomáš More, člověk
svatý, ale přece jen člověk prožívající strach před smrtí, řekl katovi, když
vstupoval na popraviště: „Prosím tě,
pomoz mi vystoupit nahoru, zpátky si poradím sám.“ To byla jedna
z posledních slov světce, který dokázal zažertovat o sobě samém, postavit
sebe a své záležitosti, dokonce i vlastní smrt, na osu absurdity. Vždyť přece
tváří v tvář Bohu, jediné skutečnosti, pro niž má cenu žít, není ani naše
smrt důležitá.
Bůh chce, abychom byli radostní a veselí. Nebojme se tedy o
tyto dary Ducha svatého prosit a naučme se je vnímat jako dary nezasloužené, za
které se sluší děkovat.
Don Bosko, veden Duchem svatým,
prožíval a předal členům své rodiny originální styl života a činnosti: salesiánského
ducha.
Salesiánský duch je typická evangelní zkušenost pramenící v srdci
samotného Krista.
V Církvi a ve světě ovlivňuje
přítomnost a činnost těch, kteří ho žijí. Posiluje se apoštolátem a modlitbou,
charakterizuje celý život a proměňuje jej ve svědectví lásky.
Vyžaduje náročnou „asketickou
metodu“, ozdobenou úsměvem radostné
tváře a odvolává se na Don Boskův odkaz „práce a umírněnost“. (S19)
Pod pojmem askeze si většinou představíme
žíněnou košili, kořínky, sušené kobylky, pod hlavou poleno a nad hlavou jen
nebe.
Salesiánský pojem askeze je jiný. Salesián si nemusí odříkat
ani klobásky ani koláče, ale je asketický v práci. Kde vidí svůj úkol, tam
pracuje bez nároku na odměnu nebo
odpočinek. Nehledí na své potřeby, ale cele se vydává potřebám druhých, zvláště
těch nejmenších.
Témata k zamyšlení a povídání:
- Hledám ve svém životě zdroje opravdové radosti a pokoje?
- Prosím
o požehnání pro sebe i pro ty, které mi Bůh svěřil?
- Nebojím
se být veselý?
- Vnímám
jako Boží dar všechno, co jsem dostal?
- Nebo
to přisuzuji jen své přičinlivosti a štěstí?
- Mám
strach se intenzivně radovat, protože, podle mého, záhy přijde následný pád a smutek?
- Není
moje nálada často ovlivněna několika málo negativními zážitky, kterým jsme dovolili odsunout
šťastné chvíle do pozadí?
- Umím
si dělat legraci sám ze sebe nebo se beru příliš vážně?
- Nezraňuji
svým necitlivým humorem druhé?
- Umím
odpočívat?
- Kde
hledám zdroj radosti a pokoje?
- Mám
své místo, kde je mi dobře, a lidi, u kterých načerpám?
- Platí
pro mě, že „nejkrásnější chvíle jsou na kolenou“?
- Pocítil
jsem někdy, že skutečně šťastný jsem pouze tehdy, když plním Boží vůli?
Aktivita
2:
Každý napíše sám za sebe na kousek papíru, čím se dokáže
nadchnout. Lístky posbíráme, jeden je čte nahlas a ostatní hádají, kdo lístek
napsal.
Závěr:
Naše radost ani pokoj nepocházejí
z tohoto světa, proto je ani svět nepřemůže. Naučme se je hledat a nacházet ve svém nitru.
Modlitba:
Ve chvíli ticha poděkujme Bohu za radosti dnešního dne, za
přátelské tváře kolem a společně se svěřme pod ochranu Panny Marie.
Něco pro potěchu duše:
Úkolem víry je podat si ruce
s minulostí a s budoucností, aby si podržela Boží vůli
v přítomnosti.
Za jedním poustevníkem
přišel jiný starý mnich a říká mu: „Otče, začínám stárnout.“ Stařec mu na to
odpověděl: „Chceš-li se naučit stárnout, nestarej se o to, co všechno ti stáří
bere, ale o to, co ti ponechává.“
Nejdůležitějším okamžikem našeho života je přítomnost. Je to
území mezi minulostí a budoucností. Místo, které buď svou poslušností
k Bohu získáme, nebo skrze neposlušnost ztratíme.
Úkol na měsíc:
Každý
den při večerní modlitbě najdu pět hezkých věcí, které mě za ten den potkaly.