Kdysi dávno, myslím ve čtvrté třídě, nás paní učitelka vzala do školy v přírodě. Kromě chození na procházky nás taky vzala na exkurzi do jezdeckého oddílu. Vešli jsme do stájí a tam, v prostorných boxech stáli nádherní, dlouhonozí tvorové, s pečlivě vyčištěnou srstí a velkýma, moudrýma očima. Tehdy jsem se nemohla vynadívat, vzalo mi to dech. Od té doby, jsem na každé vycházce koukala, jestli někde nezahlédnu, byť koutkem oka, nějakého toho jezdce na koni.
Doma jsem pak přemlouvala, ale nikam to nevedlo. Názor rodičů byl jasný. Rodiče koňáci drží místo v jezdeckých oddílech pro svoje děti, pro jiné není šance se tam dostat.ale snila jsem dál, o vlajících hřívách, o prudkém cvalu lesní cestou, o koních.
V šeté třídě mi kamarádka ukázala jízdárnu. Bylo zde spoustu koní a spoustu práce. A tak jsme tam začali chodit, ne jako členky, ale jen tak, pomáhat. A tak začaly dny zametání dvora, uličky ve stáji, krmení a vyjímečně i čištění boxů.
Pak jsme změnili působiště. Na druhé jízdárně měli dvě volná místa, a tak jsme se staly právoplatnými členkami. Tady jsme dělali tak trochu jinou práci. Už jsme se dostali i k čištění. Po roce se k jízdě dostala kamarádka, já sice ne, ale krokovat koníky po práci, nebo marody jsem mohla, tak jsem si alespon cvičila různé obraty a cvičení.
Mezi tím jsem začala chodit na koně k panu Huclovi do Přehýšova. Měl zde Bílého lipicána Lipana, polokrevnou ryzku Metu a noričku, světlehřívou ryzku Tetru, které všivhni říkali Bubu. Začala jsem jezdit na Bubu, byla skvělá. Za nějaký čas pan Hucl prodal Lipana a přivezl plnokrevnou dostihovou hnědku Gazelu. Mezi tím Bubu porodila ryzáčka Nicka, mojí první koňskou lásku. Meta se přestěhovala pryč, aby mohla běhat dostihy. Já dál jezdila na Bubu a pracovala s Nickem ze země. Nachodila jsem s nim kilometry cest, chodil na vodítku jako pejsek. Přestala jsem chodit na jízdárnu, byla jsem na učilišti a v týdnu nebylo tolik času.Ale zato jsem začala chodit do Lochousic, abych těch koní zase neměla málo.:)) Tam měli tři sporťáky, ryzku Inezu, vranku Suzi a ryzáka Bolse.Mým favoritem byla Suzinka, i když při ježdění jsme z ní všichni poadali jak hrušky. Ale sem sem nechodila taky moc dlouho, zůstala jsem pak jen v Přehýšově, kam jsem chodila dlouhých dvanáct let.
U pana Hucla zatím porodila Gazela a podruhé Bubu. Narodily se tenkrát dvě kobylky, plnokrevná černá hnědka Gabra a ryzá Olina. Také odešel Nick. Měla jsem možnost se rozloučit, a tak jsem seděla na žlabu a brečela, hladila mu jeho dlouhou, smetanovou hřívu a věděla, že je to naposled. Bylo mi moc smutno, byl to koník, který si klidně lehl v mé přítomnosti a dal mi hlavu do klína, koník, který mne bránil, když na mne vyběhl pes. A ztratila jsem ho. Gazela odešla, pak i Gabra.Olina zůstala. Místo Gabry přišel na krátkou dobu ryzáček Filip, teplokrevník, ale byl tam jen krátce. Pak se narodil Bubče Elvis, ale po odstavu šel pryč a za nějaký čas se narodila Klára. A pak Eliška s Robinem. Kobylka Olině, kluk Bubče. Kláru prodal pan Hucl do Myslinky. Ale to už jsem chodila s mým současním mužem a když jsme se za čas dověděli, že je zase na prodej, koupili jsme ji. A tak ji máme doma. Odstěhovali jsme se na vesnici a jsme spokojeni. Dokonce jsme jí pořídili kámoše, šedého tarpánka Lucky boye, který se narodil snad jen pro to, abychom se nenudili. Je to rarach. :))
Doma jsem pak přemlouvala, ale nikam to nevedlo. Názor rodičů byl jasný. Rodiče koňáci drží místo v jezdeckých oddílech pro svoje děti, pro jiné není šance se tam dostat.ale snila jsem dál, o vlajících hřívách, o prudkém cvalu lesní cestou, o koních.
V šeté třídě mi kamarádka ukázala jízdárnu. Bylo zde spoustu koní a spoustu práce. A tak jsme tam začali chodit, ne jako členky, ale jen tak, pomáhat. A tak začaly dny zametání dvora, uličky ve stáji, krmení a vyjímečně i čištění boxů.
Pak jsme změnili působiště. Na druhé jízdárně měli dvě volná místa, a tak jsme se staly právoplatnými členkami. Tady jsme dělali tak trochu jinou práci. Už jsme se dostali i k čištění. Po roce se k jízdě dostala kamarádka, já sice ne, ale krokovat koníky po práci, nebo marody jsem mohla, tak jsem si alespon cvičila různé obraty a cvičení.
Mezi tím jsem začala chodit na koně k panu Huclovi do Přehýšova. Měl zde Bílého lipicána Lipana, polokrevnou ryzku Metu a noričku, světlehřívou ryzku Tetru, které všivhni říkali Bubu. Začala jsem jezdit na Bubu, byla skvělá. Za nějaký čas pan Hucl prodal Lipana a přivezl plnokrevnou dostihovou hnědku Gazelu. Mezi tím Bubu porodila ryzáčka Nicka, mojí první koňskou lásku. Meta se přestěhovala pryč, aby mohla běhat dostihy. Já dál jezdila na Bubu a pracovala s Nickem ze země. Nachodila jsem s nim kilometry cest, chodil na vodítku jako pejsek. Přestala jsem chodit na jízdárnu, byla jsem na učilišti a v týdnu nebylo tolik času.Ale zato jsem začala chodit do Lochousic, abych těch koní zase neměla málo.:)) Tam měli tři sporťáky, ryzku Inezu, vranku Suzi a ryzáka Bolse.Mým favoritem byla Suzinka, i když při ježdění jsme z ní všichni poadali jak hrušky. Ale sem sem nechodila taky moc dlouho, zůstala jsem pak jen v Přehýšově, kam jsem chodila dlouhých dvanáct let.
U pana Hucla zatím porodila Gazela a podruhé Bubu. Narodily se tenkrát dvě kobylky, plnokrevná černá hnědka Gabra a ryzá Olina. Také odešel Nick. Měla jsem možnost se rozloučit, a tak jsem seděla na žlabu a brečela, hladila mu jeho dlouhou, smetanovou hřívu a věděla, že je to naposled. Bylo mi moc smutno, byl to koník, který si klidně lehl v mé přítomnosti a dal mi hlavu do klína, koník, který mne bránil, když na mne vyběhl pes. A ztratila jsem ho. Gazela odešla, pak i Gabra.Olina zůstala. Místo Gabry přišel na krátkou dobu ryzáček Filip, teplokrevník, ale byl tam jen krátce. Pak se narodil Bubče Elvis, ale po odstavu šel pryč a za nějaký čas se narodila Klára. A pak Eliška s Robinem. Kobylka Olině, kluk Bubče. Kláru prodal pan Hucl do Myslinky. Ale to už jsem chodila s mým současním mužem a když jsme se za čas dověděli, že je zase na prodej, koupili jsme ji. A tak ji máme doma. Odstěhovali jsme se na vesnici a jsme spokojeni. Dokonce jsme jí pořídili kámoše, šedého tarpánka Lucky boye, který se narodil snad jen pro to, abychom se nenudili. Je to rarach. :))
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář