Jdi na obsah Jdi na menu
 


SS Panzerjäger (Sturmgeschütz) Schule Janowitz (Bukowan) - 1. část

26. 5. 2011

image001.jpg

SS Panzerjäger (Sturmgeschütz) Schule Janowitz (Bukowan)

 

SS-Škola stihačů tanků (samohybných děl)

Janovice (Bukovany)

image002.jpg

1.   Úvod

 

Podle nařízení  SS-Führungshauptamt ze dne 17. září 1943 byla s okamžitou účinností v prostoru SS-Truppenübungsplatz "Böhmen" zřízena vojenská škola s názvem SS-Sturmgeschütz Schule Bukovan, tj. SS škola útočných děl Bukovany (obec nacházející se asi 5 km severozápadně od města Benešov u Prahy). Stejný úřad pak nařídil její přestěhování do Janovic a přejmenování na SS-Panzerjäger (Sturmgeschütz) Schule Janowitz, tj. SS škola stihačů tanků (samohybných děl) Janovice. K tomu došlo v létě  1944. Podrobnější informace o těchto školách budou uvedeny dále v následujícím textu.

 

2. Trochu z historie

Citát otce německých pancéřových vojsk Heinze Guderiana:

Pro efektivní boj s tanky musejí i protitankové zbraně být stejně rychlé a mobilní.

2.1 Období 1. světové války

Po vzniku tanku během 1. světové války se začaly na bojištích objevovat i prostředky, které byly určené k jeho zničení a nebo alespoň zastavení. Jednalo se například o budování pasivních prostředků, tj přírodních nebo umělých překážek, maskovaných jam, protitankových příkopů a minových polí. Mezi aktivní prostředky pak patřilo například cílené rozmístění jednotlivých polních kanonů takovým způsobem, aby pokryly pravděpodobný postup tanků přímou palbou. Dále se jednalo o vyčlenění dělostřeleckých baterií, které měly zničit nepřátelské dělostřelectvo vytvářející ochranné palebné clony, a vývoj speciálních zbraní, jako byly protitankové pušky apod.

Jedním z prvních národů, který začal vyvíjet protitankové zbraně, byli Němci, neboť oni jako první se museli bránit útokům tanků. Nejprve se jednalo o standardní armádní pušky typu Mauser vz. 98 ráže 7,92 mm, ve kterých se používala speciální wolframová střela (tzv. K-Patrone). Další pak byla vysoce výkonná puška Mauser, která střílela průbojné náboje ráže 13 mm o hmotnosti téměř 57 g. Tyto střely byly schopné prorazit pancíř v té době jakéhokoliv tanku. Následovaly pak těžký kulomet, kanon typu Tank und Flieger a děla malé ráže.

Na straně Dohody pak vznikl zejména Browningův velkorážný kulomet, do kterého se začala používat americká verze německého wolframového náboje  s označením M2 ráže .50.  Náboj .50 dokázal probít pancíř o tloušťce přes 40 mm až na vzdálenost přes 800 m.

2.2 Meziválečný vývoj

V době mezi světovými válkami se především budovala a rozvíjela nejklasičtější protitanková zbraň  a to protitankové dělostřelectvo. Protitankové kanony byly vybaveny typickou dlouhou malorážovou hlavní, která umožňovala dosahovat vysokých úsťových rychlostí střel a tím také jejich značné kinetické energie. Pro potřeby protitankového boje se používaly dva typy munice: plná protipancéřová střela a protipancéřový granát. Rozdíl je v tom, že plná střela svojí vysokou rychlostí a tvrdostí materiálu, z něhož byla vyrobena, prorážela pancíř a způsobovala škodu. Naproti tomu měl granát v sobě dutinu, která byla vyplněna vybušninou a ta po vniknutí do tanku vybouchnula.

Nejtypičtější ráží protitankových kanonů v tomto období byla ráže 37 mm. Tato ráže byla odvozena od francouzského 37mm kanonu Puteaux, kterým byl vybaven legendární tank 1. světové války, tj. tank typu Renault FT 17. Kanony této ráže se vyskytovaly v řadě zemí, jako např.  v Polsku, USA, SSSR, Německu, Francii, ČSR a  také Japonsku, tj. v těch zemích, které se v té době zaobíraly obrněnou technikou. V některých zemích se používaly kanony jiné ráže, například 40 mm (Anglie, Itálie). Současně však existovaly kanony i s ráží menší.

Kanony těchto ráží nebyly pouze tažené protitankové zbraně, ale montovaly se i do věží tanků, což byl ale jeden z největších omylů vývoje obrněných vozidel v té době. Tím bylo vlastně popřeno hlavní poslání tanku, totiž obrněného nosiče takového kanonu, který si dokázal poradit s různými typy cílů: s nepřátelskou pěchotou, kulometným hnízdem, bunkrem i nepřátelským tankem. Použitím v tanku pouze protitankového kanonu došlo ke značnému omezení jeho způsobu nasazení, tj. k degragaci jeho hlavního poslání. Ty státy, které tento způsob výzbroje preferovaly(např. Anglie), pak měly velké problémy v průběhu 2. světové války.

Naproti tomu Němci kromě tanků s protitankovými kanony chtěli také tank přímé podpory s kanonem velké ráže. Pro tank s protitankovým kanonem zavedli novou taktiku, tj. použili ho pro podporu ostatních tanků, nikoli pěchoty. Tanky přímé podpory měly doprovázet hlavní tankový proud a měly být připraveny zahájit přímou palbu na děla nebo na opěrné body nepřítele, které ohrožovaly případný postup tanků. Němci se tímto vlastně vrátili k původnímu pojetí tanku jako nosiče děla, ale použili ho na podporu ostatních tanků.

2.3 Období 2. světové války

Na začátku války byly všechny britské tanky vyzbrojeny 40mm kanonem a stejná zbraň umístěná na lafetě s pneumatikami, představovala tažený protitankový kanon. Pro tuto zbraň byla vytvořena jak plná střela, tak protipancéřový granát. Ten však byl používán pouze málo, takže tanky byly vyzbrojeny jen pro boj s nepřátelskými tanky pomocí plných střel. Pro ničení pěchoty byly tanky vybaveny kulomety, ale proti opevněným cílům neměly nic.

Proti nim stály německé tanky vyzbrojené buď kanonem ráže 37 mm s vysokou úsťovou rychlostí střely a nebo kanonem ráže 75 mm s nízkou úsťovou rychlostí střely. Němci nepoužívali plné protitankové střely, ale projektily s trhavinou a dnovou zápalkou. 75mm kanon byl vybaven střelami typu protipancéřový granát, nárazový trhavý granát a dýmový granát. Současně měl podstatně větší dostřel než menší kanony.

Právě důležitým aspektem bylo vyzbrojení tanku 75mm kanonem, takže se tank stal opět tím, k čemu byl původně určen. Stal se prostředkem vezoucím kanon, kterým se vypořádá se všemi překážkami, které by stály v cestě pěchotě.

Nedostatky malorážových kanonům vedly k hledání možností, jak vzniklou situaci řešit. Buď se mohla zvyšovat délka hlavní děl a nebo zvyšovat prachovou náplň nábojů s cílem zvýšení úsťové rychlostí střel. Řešením ale bylo spíše zavedení kanonu větší ráže, protože možnosti vylepšování kanonů malých ráží byly omezené.

Vývojem v té době procházely nejen velikost ráží kanonů určených k protitankovému boji, ale vznikaly i nové typy střel (jádrová střela, kumulativní střela). Vznik kumulativní střely pak vedl i k vývoji účinných pěchotních protitankových zbraní. Mezi nejznámější patřily tyto dvě:

a) V roce1942 vyvinul Dr. Langweiler prostředek zvaný Panzerfaust čili „pancéřová pěst“. Ta se  sestávala z výmetné roury, obsahující nálož střelného prachu, na jejímž konci byla hlavice s kumulativní náloží.

image005.jpg

Německá protitanková zbraň „Panzerfaust“ (pancéřová pěst)

Střelec si zasunul rouru do podpaždí, aby mu neuškodil proud vzniklých plynů, a pomocí jednoduchých mířidel zamířil. Po opuštění granátu roury se rozvinula sada tenkých ocelových křidélek kolem ocasního trnu a let hlavice se tím stabilizoval. Účinný dostřel se pohyboval mezi 30 metry u první generacePanzerfaustů a až 150 metry u poslední verze. Panzerfaustem bylo možné zničit jakýkoliv tank. Panzerfaust byl také první zbraní na jedno použití: když byla hlavice vystřelena, roura se prostě zahodila. Teprve až na konci války se začala zkoumat možnost znovunabíjení.

b) Americká armáda byla na protitankový boj připravena velice špatně, neboť se zrušil výzkum protitankové pušky a za oficiální protitankovou zbraň byl považován půlpalcový kulomet M2. Ten byl sice v meziválečném období vynikající, ale v boji proti moderním tankům již nestačil. V roce 1942 se však objevil výsledek dvouleté práce plukovníka Skinnera, což byla raketová střela s kumulativní náloží odpalovaná z trubice opřené o rameno. Tato zbraň se stala známou jako Bazooka.

image006.gif

Americká pancéřovka „Bazooka“ („tarasnice“)

Němci později Bazooku okopírovali a vyrobili vlastní 8.8 cm „Raketenpanzerbüchse“, která byla přezdívaná „Panzerschreck“ („postrach tanku“). Tato zbraň byla do německé armády zavedena v roce 1943.

Lze konstatovat, že prakticky od té doby se ruční raketové zbraně s kumulativní náloží vyvíjely a stále vyvíjejí a i dnes ovšem ve své modernější podobě představují hlavní protitankovou zbraň jednotlivce.

2.4 Vznik samohybných děl a stíhačů tanků

K hlavním změnám ve výzbroji především tanků došlo až na sklonku roku 1941, což bylo způsobeno vyhodnocením poznatků z německého tažení v Rusku. Postupně se zkvalitňoval kanon tanku, jeho opancéřování, výkon motoru a podobně. Situace především na východní - ruské frontě si  žádala vytvoření zcela nových typů tanků, což vedlo až ke vzniku takových tanků, jako byly velmi známé německé PzKpfw V Panther a PzKpfw VI Tiger, později Tiger II či světověznámé ruské tanky typu T34.

Německý průmysl však nedokázal vyrobit takové množství tanků, jaké armáda požadovala jednak k získání velké převahy a jednak k náhradě vzniklých ztrát. Proto se hledaly nové metody, které by snížily výrobní čas a náklady. To se dalo dosáhnout jednak pomocí zdokonalených projektů a jednak pomocí nových konstrukcí. Typickým představitelem druhého přístupu byla v letech 1941-1942 náhlá vlna zájmu o tzv. samohybná děla.

Německá armáda sice použila samohybná děla již před válkou, když v roce 1939 došlo k montáži polní houfnice ráže 150 mm na podvozek zastaralého tanku PzKpfw I. Tímto spojením se oproti tradičnímu dělostřelectvu dosáhlo řady výhod, jako např. vyšší rychlost při přesunech a zejména mobilita v průběhu boje. Protože dělo mělo na ochranu osádky pancéřový štít, bylo možné se během boje pohybovat vpřed a tak ostřelovat opěrné body nepřítele přímou palbou. Tato palby byla navíc podstatně účinnější než palba z jakéhokoliv tehdejšího německého tanku, protože polní houfnice ráže 150mm vystřelovala granáty o hmotnosti 38,1 kg. Tak dokázala poměrně úspěšně likvidovat nepřátelské obranné opevněné postavení.

Také zkušenosti získané během polského tažení a v průběhu bojů ve Francii ukázaly užitečnost tohoto poměrně nového druhu zbraně.  Její prakticky jedinou nevýhodou bylo to, že  osádka byla chráněna pouze pomocí čelního štítu, který však chránil  jen před malými střepinami a před střelbou z ručních zbraní. Používání pouze čelního štítu bylo zavedeno z důvodu zachování maximálního rozsahu náměru a odměru kanonu, aby se děla dala používat i pro nepřímou palbu. Protože se ale tato samohybná děla pro nepřímou palbu prakticky téměř nepoužívala, neboť postupovala s pěchotou a využívala přímé palby, bylo možné následně realizovat potřebné změny v konstrukci. Trup tanku byl nepatrně zvýšen a dělo bylo namontováno na přední část nástavby. Tím bylo možné zakrýt celý bojový prostor kolem závěru děla pancířem. Plné pancéřování sice vedlo k omezení rozsahu náměru a odměru, ale tento bojový prostředek stále splňoval požadavky kladené na samohybné dělo.

Výhodou této konstrukce byla i skutečnost, že se vlastně jednalo o tank s výkonným dělem, pořízený bez věže a tím i bez  komplikovaných vnitřních mechanismů. Absence věže současně snižovala výšku stroje, který tak bylo obtížné zpozorovat a hlavně zasáhnout. Navíc samohybné dělo mohlo nést vždy zbraň výkonnější a tudíž těžší, než to mohl nést původní tank, z jehož podvozku bylo samohybné dělo odvozeno. Pokud byl instalovaný kanon natolik výkonný, že mu to umožnilo bojovat přímo i s něpřátelským tankem, vznikl stíhač tanků. Jeho hlavním a jediným úkolem bylo zneškodňovat nepřátelské tanky a umožnit tak vlastním tankům návrat k jejich původnímu úkolu, tj. k podpoře pěchoty a průlomu nepřátelské obrany.

Tímto vývojem  se vlastně v německé armádě nacházely tři druhy obrněných bojových vozidel:

Ø      tank,

Ø      samohybné dělo,

Ø      stíhač tanků.

Všechna tato bojová  vozidla se měla sice vzájemně podporovat, ale jejich schopnosti se do určité míry překrývaly a tak mohlo v nebezpečí kterékoliv z těchto bojových vozidel  při použití vhodné munice zastávat úkoly i těch ostatních.

2.4.1. Stíhače tanků

Jak bylo uvedeno již výše, s prvním nasazením tanků v průběhu 1. světové války se objevila potřeba vývoje zbraně k jejich ničení. Kromě různých pasivních překážek (různé protitankové zákopy a bariéry) bylo proti tankům nasazováno především klasické polní dělostřelectvo. Také byly upravovány náboje pro pušky a kulomety tak, aby se zvýšila jejich tvrdost a průbojnost skrz pancíř. Stíhače tanků, tedy samohybné protitankové kanony, sice existovaly již na začátku 30. let, ale vlastního rozkvětu se v Německu dočkaly až v průběhu 2. světové války. Nejmasovější výroba začala především po vypuknutí války na východě, tj. po napadení Sovětského svazu. Němci se tímto způsobem snažili vyrovnat jednak stále hrozivější početní převahu tankových jednotek Rudé armády, a jednak tím řešili i otázku kvalitativního vyrovnání sil.

Stíhače tanků vznikly vlastně osazením klasických tankových podvozků protitankovými kanony. Tyto stroje neměly otočnou věž jako tanky a byly tím pádem mnohem výrobně jednodušší a také levnější. U prvních verzí se podvozek zpravidla nijak zásadně neupravoval, byla jen odstraněna původní nástavba s věží a na podlahu byl namontován nový kanon. Ochrana posádky pak byla zajišťována novou nástavbou tvořenou slabým pancířem, která byla většinou shora i zezadu otevřená.

Tímto způsobem bylo také dosaženo mnohem nižší hmotnosti vozidla, než měl tank s věží. Tím pádem se mohly na podvozky s omezenou nosností montovat kanony větší ráže. Například na tanky typu PzKpfw I či PzKpfw II, které používaly pouze kulomety, resp. rychlopalný kanon ráže 20mm, mělo přezbrojení kanonem větší ráže sice zásadní význam pro bojovou hodnotu stroje, ale na úkor bezpečnosti posádky.

Výše uvedené skutečnosti platily zejména pro první verze stíhačů, jako byly například Panzerjäger I či Marder I, II a III, které vznikaly na podvozcích lehkých tanků. Výjimkou byl stíhač tanků Hetzer, který byl sice vybudován na podvozku lehkého tanku PzKpfw 38(t), ale měl ochrannou kabinu uzavřenou ze všech stran a zkosený pancíř všech stěn. Tím poskytoval poměrně vysokou pasivní ochranu posádce.

image007.jpg

 

Stihač tanků typu Panzerjäger I

 

image004.jpg

Stíhač tanků typu Marder II

U středních a těžkých tanků byla hmotnost silně pancéřované nástavby a věže již taková, že případná instalace silnějšího a těžšího kanonu příliž nezatížila samotnou nosnost podvozku. Proto začaly vznikat stíhače tanků s plně uzavřeným a silně pancéřovaným bojovým prostorem, jako  byly např. Jägdpanzer IV, Jägdpanther či Stug III (toto bylo původně samohybné dělo, které však mělo univerzální uplatnění).

image009.jpg

Stíhač tanků typu Stug III Ausf. A

Stíhače tanků Jagdpanzer IV byly vytvořeny celkem ve třech verzích a zúčastnily se bojů jak na východní, tak na západní frontě. Tyto stroje patřily k tomu nejlepšímu ve své kategorii obrněné techniky, co za 2. světové války bylo postaveno. Byly obávanými bojovými vozidly, které byly schopny ničit sovětské i spojenecké tanky na velké vzdálenosti.

image011.jpg

Upravená verze stíhače tanků typu Jagdpanzer IV/48

Tento stihač tanků byl vybaven protitankovým kanonem typu PaK 43 L/71 ráže 88 mm s délkou hlavně 71 násobek ráže, který chránil masivní odlévaný štít typu Saukopf (nebo také Saukopfblende). Vpravo vedle kanonu se nacházel v kulovitém střelišti kulomet typu MG 34. Vlevo od kanonu byl průzor řidiče. Stihač s sebou vezl 57 nábojů pro kanon a 600 nábojů do kulometu. Stroj dosahoval hmotnosti 45,5 tuny a maximální rychlost na silnici byla 55 km/hod. K tomu však požadoval obrovskou spotřebu paliva (na silnici to bylo okolo 280 litrů benzínu na 100 km, v terénu pak byla až 700 litrů). Protože měl palivové nádrže na 720 litrů benzínu, jeho akční rádius byl silně omezený. Stroj měl na bocích instalované částečné představné pancéřování, tzv. Schützen (zástěry), které chránily boky před zásahem kumulativní střelou. Dalším doplňkem pancéřování , které v průběhu války začali Němci používat, byla vrstva antimagnetické pasty Zimmerit. Ta sloužila jako ochrana proti magnetickým příložným bombám.

image013.jpg

Stíhač tanhů typu Jagdpanther v úkrytu pod stromem

Mezi unikáty v této kategorii pak patřily německé supertěžké stíhače tanků typu Ferdinand a Jägdtiger, které byly postaveny na podvozcích super těžkých tanků. Vzhledem ke své hmotnosti však byly málo pohyblivé, takže respekt u nepřítele vzbuzovaly spíše svou mohutností a vzhledem.

Stíhač tanků typu Ferdinand byl vybaven 200 mm silnou čelní stěnou a 80 mm silnými bočními stěnami. Takovéto pancéřování zaručovalo posádce dostatečně vysokou úroveň ochrany před nepřátelskou palbou všeho druhu. Stroje byly vyzbrojeny vysokorychlostním dělem ráže 88 mm s maximálním účinným dostřelem 5,4 km. Kanon dokázal zničit sovětský tank na vzdálenost větší než 2 km, spojenecké tanky pak ničil na ještě větší vzdálenosti. Velké problémy mu vzhledem k jeho hmotnosti způsobovala malá pohyblivost, takže bylo velmi obtížné odtáhnout poškozené vozidlo z bojové linie. Stroj dosahoval na silnici maximální rychlosti 20 km/hod, v terénu pak 10 až 15 km/hod

image014.jpg

Těžký stíhač tanků typu Ferdinand

Na počátku roku 1943 začal prakticky vývoj stíhače tanků typu Jagdtiger, kdy se objevily první návrhy na osazení tankového podvozku těžkým protitankovým kanonem ráže 128 mm. Hlavní zbraní Jagdtigeru byl protitankový kanon typu PaK 44 L/55 ráže 128 mm s délkou hlavně 55 násobek ráže. Doplňkovou výzbrojí byly dva kulomety typu MG 34, z nichž jeden byl v kulovitém střelišti v čelní stěně trupu a druhý pak byl uložen v kabině, kde se používal proti letadlům. Čelní pancíř nástavby měl tlouštku neuvěřitelných 250 mm, ostatní stěny pak 80 mm a strop 40 mm. Tím pádem dosáhla celková hmostnost 75 tun. Vzhledem ke svému pancéřování a celkové hmotnosti se nejlépe uplatnily při patřičném maskování a dobré palebné pozici jako statická bojující opevnění. Tyto stroje se zúčastnily prakticky pouze jediné ofenzívy a to v Ardenách, jinak se zapojily na obou frontách do obranných bojů.

Vzhledem k síle jeho čelního pancíře ho nedokázal probít žádný nepřátelský stroj a to ani z nulové vzdálenosti. Naproti tomu on likvidoval nepřátelské střední tanky (jedno jest-li sovětské či spojenecké) na vzdálenost 3,5 km! Proto také naprostá většina Jagdtigerů padla spíše za oběť leteckým bombám, minám a také vlastním poruchám, než byla zničena v klasických tankových bojích.

image015.jpg

Stíhač tanků typu Jagdtiger