Mysty

Děkuji.......

"Snape?.........To myslíš vážně? Tenhle Snape?"

Nevěřícně se podívala k učitelskému stolu, ale hned se otočila, protože jmenovaný je pozoroval.

,,Co se tam děje, a proč se na mě Harry tak díval, a teď ještě i ta Weasleyová, mám něco na nose? Ne nemám, musím zjistit co chystají, radši mu napařím trest, něco už si vymyslím. Stejně mu je dávám pořád, kdyby tak věděl, že pro jeho dobro, nechci, aby se mu něco stalo." Zvedl se a odešel ze síně.

"Řekneš mu to?" Ginny se dívala za odcházejícím profesorem.

,,Nevím, možná..... musím si to promyslet."

Černovlasý mladík se otočil od své přítelkyně ke své kamarádce.

,,Co si myslíš ty Hermiono, mám mu to říct?"

Jeho kamarádka si vždy věděla rady, proto doufal, že mu poradí. Ta se, ale po jeho otázce zatvářila smutně.

,,Já nevím, musíš se rozhodnout sám, dám ti radu, zeptej se svého srdce, to dokáže zázraky a obzvlášť to tvoje. Ať se rozhodneš jakkoliv, budeme stát při tobě."

Harry se na znamení díku usmál, neměl slov, nečekal, že mu poradí takhle. Myslel, že mu to okamžitě zatrhne, ale ona se tady místo toho na něj usmívá.

,,Nezlob se, ale my s Ronem půjdeme do knihovny."

Zrzek, který až do teď pouze poslouchal, pokřivil ústa, ale zvedl se a odcházel za Hermionou.

Ginny se uchychtla.

,,Ten asi nebyl nadšenej viď?"

,,Myslím, že ne. Ginny, já půjdu, musím si toho hodně promyslet, neboj, dám na sebe pozor, nejpozději u večeře jsem tady."

Usmál se na svoji dívku, rozhlídl se je-li někdo v síní a vášnivě ji políbil, potom se zvedl a beze slov odešel. Dívka se za ním ještě chvíli dívala, ale pak se taky zvedla a zamířila ven ze síně. Hned za dveřmi ji zastavil ledový hlas.

,,Slečno Weasleyová, kam pak,"

Snape se porozhlédl, ale Harryho nikde nespatřil.

"Kde máte pana Pottera?"

Ginny se lekla. Nemůže mu říct, že Harry se šel rozmýšlet, a že neví kde je. Sotva by se vrátil, měl by trest a asi by ji nepoděkoval.

,,Harry šel napřed, je v nebelvírské společenské místnosti. Jestli chcete, řeknu mu, že s ním potřebujete mluvit."

Měla strach, co když na ní pozná, že nemluví pravdu.

,,Jděte slečno Weasleyová a nic mu neříkejte."

Otočil se na podpatku a odešel směr sklepení. Ginny si oddychla a spěchala do společensky, aby náhodou nemusela někomu dalšímu něco vysvětlovat.

,,Proč mi neřekla pravdu, a co myslela tím, že se šel rozmýšlet."

Musel se pousmát nad tím, jak byla rozrušena, že si ani nevšimla, jak se jí procházím v hlavě. ,,Co si musí rozmýšlet, chce něco provést nebo měl další sen spojený s pánem Zla, ale to by řekl Brumbálovi, tomu důvěřuje. Tak co to potom je, musím to zjistit."

S tím zasedl za svůj stůl a začal vymýšlet novou písemku.

"Jen co se vrátí z prázdnin, budou mít co dělat."

Na tváři se mu objevil škodolibý úsměv.

Bylo odpoledne a Harry se ještě pořád procházel po hradě a rozmýšlel, zda se zeptat nebo ne a koho? Snapea? Brumbála? Co mi poví? V jeho hlavě se míhali otázky jak na běžícím pásu. Nic mi neřeknou, zase budou mlčet. Nedíval se nalevo ani napravo, až zakopl o brnění. Zvedl se a konečně se porozhlédl kde je. Byl ve sklepení, hned za rohem byl Snapeův kabinet. Rychle se vydal odtud, ale zastavil ho, až moc jemu známý hlas.

,,POTTERE, co tady děláte? Naučte se chodit rovně a nesrážet bradavická brnění!"

Mávl hůlkou a brnění bylo v původním stavu. Znovu podíval na chlapce před sebou a chtěl promluvit, ale zastavil ho výraz na Harryho tváři, už se na něj nedíval tím svým zhnuseným pohledem. Ironie tam sice ještě nějaká zůstala, ale to ostatní bylo úplně něco jiného. Vděčnost? Smutek? Ale proč?

,,Promiňte pane."

Harry se otočil a odcházel.

,,Kam si myslíte, že jdete? Pojďte se mnou, promluvíme si."

Čekal, až začne odmlouvat, ale nestalo se tak, Harry šel jako beránek z ním. Severus Snape přemýšlel, proč je tento chlapec smutný, napadlo jej spousta věcí, ale to, co se měl dozvědět za chvíli nečekal. Zavřel dveře, zajistil je proti odposlouchání a podíval se na bledého nebelvírského žáka.

,,Tak mluvte!" Díval se jak chlapec naproti němu pomalu zvedá hlavu.

,,Děkuji."

Snape se již po několikáté za dnešek zarazil. Nevěděl co říct, ale Harry pokračoval: "Děkuji...... za to, že jste mne odtud odnesl........ Vrátila se mi paměť, a potom mi přišel dopis od mámy a s ním jsem dostal i Fénixe. Nic Vám nezazlívám, vše mi vysvětlila."

Podíval se na něj, ale pořád měl v očích ten smutek.

,, Nevím, kdo je můj otec a asi je dobře, že mi to moje matka neřekla. Jedno chci ale vědět, kde teď moje matka je?"

Podíval se s nadějí na svého profesora.

,,Já to nevím."

Vyklouzlo mu to z úst aniž si to uvědomil. Harry přikývl a odešel. Snape mu nebránil, byl tak otřesen stavem věcí, že se nezmohl vůbec na nic.

,,Panebože, on to ví. Co bude dál? Proč jsem ho nezastavil? Měl jsem si s ním promluvit, něco mu vysvětlit. Ale byl tak smutný a já tak otřesen, že jsem to nedokázal. Však tady zůstane, promluvíme si, až na to budem oba připraveni"