Chyba
4. chyba
V zámku zarachotil klíč a umožnil vstup do bytu, který byl doteď pohroužen do ticha a tmy. Jakmile se však dveře otevřely a dovnitř vklouzli dva muži, místnosti rázem ožily a stěny téměř čtvercové chodby vytvářely ozvěnu pro Spikův smích. Bylo kolem jedenácté večer, to však Faulknerovi ani v nejmenším nebránilo dát najevo své pobavení nad předešlou situací, dodržováním nočního klidu se vůbec netrápil.
„Tomu já nevěřím, nevěřím!“ opakoval rozjařeně už poněkolikáté, mezitím co si Brian odkládal svůj plášť na věšák v rohu vedle dveří a z jeho kapsy vytahoval cigarety a zapalovač. Zatímco Brianův batoh byl položen na podlahu u věšáku, Spikův byl odhozen bůhvíkam. „Ona tě fakt políbila! Tak proto...! Myslela si, že ji jdeš přefiknout! Tak to je gól! Briane, kámo-“
„Proboha sklapni už,“ zavrčel černovlasý muž a povzdechl si. Nejhorší bylo, že za tohle si mohl úplně sám. Co ho to sakra napadlo, říct mu o něčem takovém? Mohl takovou reakci očekávat.
„No jo, fajn, nemusíš být hned protivnej,“ protočil Spike panenky, ale úsměvu se zbavit nedokázat. Když si to jen představil... Jak se to třpytivé cosi mohlo na Briana vrhnout a dát mu pusu! Jedno však nechápal, proč si s ní neužil, když měl takovou možnost? On by to tedy rozhodně udělal, proč taky ne. Chápal, že mu zrovna takováhle nána nebyla zrovna dvakrát sympatická, ale na sex je přece téměř každá dobrá.
Zatímco přemýšlel, nevědomky byl Brianovi stále v patách. Šel za ním do kuchyně, kde si McBain natočil do sklenice vodu, pak ho následoval do jejich pokoje a zabořil nos pod jeho lopatky, jak se zapomněl i s ním zastavit. Okamžitě uskočil, jako by se dotkl nášlapné miny, ale Brian jakoby nic necítil. Stáhl si gumičku a hodil ji na postel, rovné černé vlasy mu zakryly krk, rozprostřely se po zádech a splynuly s tmavou košilí. Na noční stolek odložil cigára, z kapsy kalhot vylovil klíčky od auta a hodil je k nim, z druhé kapsy ještě přicestoval mobilní telefon v tichém režimu. Zrovna teď si nepřál nic jiného než dlouhou horkou sprchu, proto sáhl pod bílý polštář na posteli a popadl své volné kalhoty na spaní. Beze slov prošel kolem Spika, který mezitím padl na přistýlku obličejem do polštáře (,Třeba se udusí,´ mihlo se Brianovi pobaveně hlavou) a zalezl do koupelny, kde se rovnou i zamkl. Hodlal tam strávit minimálně půlhodinu, potřeboval se dokonale uvolnit a vyhnat dnešní den z hlavy.
Spike to opravdu moc dlouho nevydržel. Když už mu docházel vzduch, usoudil, že to nebyl jeden z jeho nejlepších nápadů, a přetočil se na bok směrem k oknu.
,Co já o něm vlastně vím?´ pomyslel si nespokojeně a podepřel si hlavu. Jeho kolega mu poslední dobou lezl na mozek stále častěji. ,Velký hovno, přiznejme si to. Jak dlouho vlastně pro staříka dělá? Vím leda to, kolik mu je. Ta Honey by mohla něco vědět.´ Jakmile si ale vzpomněl na rusovlasou ženu, zájem o Briana trochu vychladl. Ať si hraje na tajnůstkáře! ,On o mě ví velký kulový, takže jsme si vlastně kvit.´ Tiše zaúpěl, převalil se na záda a promnul si oči. ,Jak jí může bejt dvacet čtyři?! Kdyby aspoň nepatřila do staříkovy famílie!´ Cítil, jak na něj doléhá fakt, že dnes nikoho nezabil. Když už má kšeft a těší se, tak přece nejde, aby to za něj někdo jen tak odbyl, sakra! Ať už je to pěkná ženská nebo ne, za tohle jí vděčný nebyl. Měla by mi to nějak vynahradit, to by bylo jen fér...´
Najednou se i přes zvuk tekoucí vody ozvalo táhlé zavrčení a na dvě tři vteřiny ustalo. Nastražil uši a zaposlouchal se. Že by si Brian pořídil mazlíčka? Když se však zvuk ozval znovu, už ho v hlavě dokázal zařadit – Brianův mobil tančil na dřevěné desce stolku, rád by upozornil svého majitele na příchozí hovor, jenže ten se teď v místnosti nenacházel. Spike okamžitě vyskočil z provizorní postele a s lesknoucíma se očima přicupital k posteli naproti. S nadějí, že by to mohl být Salvatore s dalším kšeftem – nejen, že by mohl někoho odprásknout, ale taky naštvat mrzouta Briana – nahlédl na blikající display.
,Honey Cooper?´ Spikovo obočí vylétlo výše k čelu pod čupřinu světlehnědých vlasů. Takže on má na ni číslo! ,A prej že spolu nic nemají! Beztak to ani není staříkova neteř! Ha, bál se, že bych mu ji přebral!´ S ďábelským úsměvem popadl mobil, ještě se pro jistotu ohlédl ke dveřím, a hovor přijal.
„Bri, jsi tam?“ ozval se z reproduktoru Meganin – pro Spika opravdu svůdný – hlas.
„Ne, tady Spike, zlato,“ řekl tlumeným hlasem a s dětskou radostí se posadil na Brianovu postel. Na chvíli nastalo z druhé linky ticho, až se musel přemáhat, aby se nerozesmál.
„Spike? Aha, fajn. Poslyš, neříkej mi tak, jinak tě jednoho dne srazí taková krásná červená motorka, jo? Proč bereš Brianovy telefony?“
„Je ve sprše, ještě dlouho by ses nedovolala.“ Přestal si dávat pozor a mluvil přijatelně hlasitě, usoudil, že přes vodu a dvoje dveře McBain nic neuslyší.
„No to je fakt. Když už jsi to tedy zvedl, nemáš chuť někam zajít?“
Spikovi poskočilo srdce nadšením – nebo že by to byl jiný orgán? Možná to přece jen není Brianova holka! „To si piš, že mám. S tebou určitě.“
„Tyhle kecy si ale nech, prosím tě. Víš, kde je podnik U Tří kytar?“
„Myslím, že jo, párkrát jsme kolem něj jeli,“ odpověděl Spike a pokýval hlavou. Z jejího hlasu vycítil, že nemá v plánu nějaký románek. ,Ale co, najdou se i lepší!´ povzbudil se, aby se s tím snadněji smířil. Nepatřil k chlapům, kteří za ženskýma pálí, i když jim je jasně najevo dán nezájem.
„Tak za deset minut vevnitř, jo? Klidně na tebe počkám, předpokládám, že ti to bude trvat trochu déle,“ slyšel její smích a uraženě si odfrkl. Souhlasil, zavěsil a byl i natolik duchaplný, aby poslední hovor vymazal. S nelibostí jí však musel dát za pravdu, netušil, za jak dlouho se tam pěšky dostane. Teď mu autobus ani tramvaj moc nepojedou, navíc netušil, čím by měl jet a na které zastávce vystoupit. Tu trasu si pamatoval jen z cesty autem.
Když odkládal mobil zpět na stolek, pohled mu padl na drobné klíčky. Od Brianova zbožňovaného Chevroletu, který by ho jistě za malou chvíli dovezl na schůzku s Honey. Na jeho tváři se usadil trochu nejistý úsměv.
,Ale no tak, co se stane, když si ho na chvíli půjčím? Brian je ve sprše a určitě půjde hned spát. Třeba si ani nevšimne, že je auto fuč. Nebudu pryč dlouho...´ Chvíli s tou myšlenkou zápasil, nakonec si ho však získala. Řidičák sice nevlastnil, ale párkrát už za volantem seděl, neviděl v tom žádný problém. Jediný zádrhel představoval McBain, ale Spike své svědomí úspěšně přesvědčil, že nic nezaregistruje.
A tak se rozhodl svůj geniální plán zrealizovat. Tiše popadl klíčky, na bílé tričko bez rukávů navlékl koženou bundu, protože květnové noci ještě nepatřily k těm nejteplejším, a jako krysa se vyplížil z bytu.
Když za sebou zabouchl dveře, ze schodů ho poháněl pocit stíhaného zloděje. Seběhl tři patra a přihnal se k autu, které dálkově odemkl. Zvuk, který Chevrolet vydal, mu najednou připadal hlasitější než obvykle. ,Hrabe ti?! Musím se zklidnit, vždyť o nic nejde, jen si ho půjčuju...´ opakoval si neustále, vůbec poprvé se posadil na Brianovo místo (až ho zamrazilo, když na to pomyslel) a odjel z parkoviště, na které teď nechtě pohlížel jako na místo činu.
Před smluvený podnik dorazil za zhruba patnáct minut, několikrát špatně zahnul a dvakrát ho dokonce minul. Stalo by se to i potřetí, kdyby si býval nevšiml červené motorky, kterou dnes viděl už počtvrté. S menšími potížemi vmanévroval Chevrolet mezi Felicii a Honeyinu krásku a vystoupil. Stanul před hospodou, která snad jako jediná neměla vchod ověnčený křiklavými nápisy a světly. Z každé strany byla postavena lampa jen o něco málo větší než sám Spike, aby bylo vidět na nápis nad dveřmi – U Tří kytar – který byl ze tří stran orámovaný elektrickými kytarami. Nebyl věrným fanouškem rockové a metalové hudby, která se v této hospodě hrála, ale nepatřil mezi ty, kteří by odtamtud utekli s rukama na uších. Dovnitř vešel sebevědomým krokem s hlavou mírně nadzvednutou, aby si přidal pár milimetrů k dobru.
Už u dveří ho do nosu zasáhl pach cigaretového kouře, který se viditelně vznášel všude kolem. Na to, že Brian sjíždí i krabičku denně, si zvykl, dokonce mu ta jeho cigára začínala vonět, ale tohle byl jedním slovem hnus. Vlevo na konci bylo pódium, dnes však zřejmě žádná kapela nevystupovala, protože řada stolů, táhnoucí se kus od pódia až ke vchodu, byla opuštěná a popelníky prázdné. Zamířil tedy k pódiu, prošel kolem WC a stupínku pro zvukaře, kde jakýsi kluk s dredy pouštěl hudbu, a pak doleva k baru, odkud se táhl nejen ten smrad, ale i hlasy a občasný chechot.
U baru seděla jako jediná, ostatní hosté obsadili veškeré stoly před ním a zároveň vedle prázdného pódia. S širokým úsměvem si sedl na vysokou stoličku vedle ní.
„Jsi tu brzy,“ konstatovala překvapeně namísto pozdravu, ale jeho úsměv jemně opětovala. „Čím jsi jel? Tak blízko to od Brianova bytu není, pokud se nemýlím.“
Spike se podrbal ve vlasech a jen pokrčil rameny. Honey to tedy nechala být a očima hypnotizovala barmana, tichého, věčně zamračeného chlápka kolem třicítky, dokud si jí konečně nevšiml a neodložil hadr, kterým utíral sklenice. Pak kývla hlavou na Spika.
„Dám si pivo, velké,“ objednal si sebejistě, avšak uvnitř se tak necítil. Jeho chuťové buňky řvaly na protest, on přece pivo nesnáší! Vsadil by se ale, že rusovláska si objedná to samé, na hodnou holčičku nevypadala. Nechtěl před ní vypadat jako padavka, kdyby si dal nealko.
„Jako vždy, Robe,“ usmála se na něj a barman němě přikývl. Vypadal, že na něj nedělá její půvab žádný zvláštní dojem, proto tam taky chodila nejraději.
Když Faulkner viděl, jak Rob bere sklenici a čepuje kofolu, v duchu zaúpěl. ,To to začíná fakt náramně,´ pomyslel si ironicky a poprosil ho, jestli by mu nedal taky jednu namísto piva, které ještě nestačil dočepovat. Rob se na něj chvíli jen díval, ruku zaseknutou uprostřed pohybu ve vzduchu, pak jen zavrtěl hlavou a dobrosrdečně jeho přání splnil. Tohle mu tedy příliš nevyšlo.
„Hele, Spiku,“ začala varovně Honey a hnědovlasý mladík přesně věděl, co asi chce říct, „nejdřív si ujasníme ještě něco. Na nic si nehraj. Nesnáším to. Tím na mě dojem fakt neuděláš. Jestli chceme být kamarádi,“ na zdůraznění toho slova si dala obzvlášť záležet, aby mu dala jasně najevo, jak ho hodlá brát, „tak snad není důvod si objednávat chlast namísto kofoly, když ho nepiješ. Já ho taky nemusím,“ mrkla na něj a pousmála se, aby to nevypadalo, že ho poučuje. Občas tyhle sklony měla a snažila se je mírnit, ovšem někdy to z ní prostě vyletělo.
,Zatraceně, příště mě varujte, že jsem narazil na někoho normálního.´ Spike se chvíli vzpamatovával, ale když ucítil ve svých vlasech její ruku, dětsky se po ní ohnal. Honey se uculila a převzala si od netečného barmana dvě sklenice s chladivým nápojem.
„Tak pojď, ty štěně,“ houkla na něj a odebrala se k jednomu z mnoha volných stolů před pódiem, dál od chlapce s dredy. Spike ji s nadzvednutým obočím následoval. On ji chtěl sbalit a ona si z něj udělá zvíře! ,No co, kámoš nebo pes, dyť je to jedno...´
***
Jak si slíbil, půlhodinu stál ve sprchovém koutě s uvolněným výrazem ve tváři, dovoluje proudu vody, aby těšil jeho tělo. Jakmile se však cítil dostatečně odpočatý a oči se mu začínaly klížit, ukončil dlouhou očistu a vodu vypnul. Musel se přemáhat, bylo mu příjemně, ale nerad by utrácel svou výplatu za jeden večer ve sprše. Sáhl po sněhobílém ručníku, který na něj čekal přehozený přes mléčně skleněné dveře koutu, osušil se a vystoupil na podlahu, která ho studila do chodidel.
Nesmírně se těšil do postele, dnešek nebyl jeho nejšťastnějším dnem a rád by jeho konec zaspal. Až teď si uvědomil, jaké kolem něj panuje ticho. Spike už zřejmě spal. ,Nebo se nakonec opravdu udusil,´ uchechtl se sám pro sebe a zíral na svou matnou siluetu v zapařeném zrcadle. Byla to vskutku lákavá představa, ale zároveň... Jindy by si to nepřiznal, ale cítil, že se mu mladý Faulkner začíná dostávat pod kůži. Jako klíště, otravné, neobytné klíště.
Zavrtěl hlavou a povzdechl si. Nadprůměrné množství páry z horké vody mu evidentně nesvědčí, nějak změkl, ještě začne být sentimentální. Natáhl si kalhoty, párkrát prohrábl prsty vlhké vlasy a vyšel z vyhřáté koupelny. Jeho malátné a rozpálené tělo pohltila chladná náruč chodby a trochu jej probrala.
Jak šel pomalými kroky do pokoje, nechával za sebou na podlaze vlhké stopy. Jeho první pohled patřil přistýlce, která se však neprohýbala pod mužským tělem jako obvykle – byla prázdná. Na okamžik ho to vyvedlo z míry, ale pak nad tím pokrčil rameny. Teď už mu to ticho dávalo mnohem větší smysl. Takhle by to mělo být, toto místo patřilo pouze jemu jako dřív.
Zavíraly se mu oči ve stoje, ale popadla ho chuť. Musel si zakouřit, vdechovat kouř, který ho vždycky hodí do klidu, když to potřebuje. Natáhl se přes svou postel a otevřel okno dokořán, vpustil dovnitř trochu studeného vzduchu, aby ho udržel ještě chvíli vzhůru. Spokojeně nasál vlhkost – schylovalo se k dešti.
Ještě pořád vestoje si z černé krabičky na nočním stolku vzal cigaretu, kterou stiskl mezi rty a hmátl po zapalovači. Až když se v pokoji rozhořel malý plamínek, jako by mu docházely okolnosti. Pootevřel pusu a nechal nikotinovou bombu spadnout na zem, ruku se zapalovačem svěsil podél těla.
To neudělal. Pro své zkurvené dobro to neudělal!
„Ne. Ne, třeba jsi je jen zapomněl v kapse,“ zamumlal, ale nemohl se přinutit otočit a jít se do koupelny, kde své svršky nechal, přesvědčit. Věděl, moc dobře si vzpomínal, jak je házel sem, na noční stolek. Klíčky od auta jsou v tahu. Faulkner je v tahu.
„Klid. Tohle je fór. Jen pitomý fór, za který ho zaškrtíš.“ V pokleku se po posteli pomalu přesunul k oknu. Jeho srdce splašeně pumpovalo krev jako o závod. Už to nevydržel a v příštím okamžiku se z okna vykláněl a zíral do místa, kde bylo zaparkováno jeho auto.
Nebo lépe řečeno, kde by mělo být zaparkováno. Buď Chevroletu narostla křídla, nebo... Srdce jako by naopak na okamžik vypovědělo službu. Drtil parapet v rukou a cítil, jak se začíná třást. Je pryč! Klíčky, Faulkner, auto!
Jako v transu poodstoupil od okna a postavil se na zem. Nebyl schopný uvažovat, momentálně ho při životě udržoval jen vztek a beznaděj – co teď, kurva?! Ani si neuvědomil, že chodí po pokoji pořád dokola a v záchvatu vyjmenovává všechny možné urážky, ale ani jedna toho parchanta dostatečně nevystihovala.
Zastavil se u svého stolku a vší silou praštil pěstí do zdi, nutně potřeboval veškeré nahromaděné emoce ventilovat. Celou paží projela ostrá bolest, která mu umožnila se alespoň trochu uklidnit. Setrval v té poloze a zhluboka oddychoval. Musel se přemáhat, aby nepopadl jednu ze zbraní a nevydal se na lov. Jeho dech se postupně stabilizoval, uklidňoval se představou, jak tomu skrčkovi prožene lebkou kulku. Možná i dvě. Jak mohl... Nejraději by si nafackoval, jak mohl vůbec dovolit, aby se k němu jen přiblížil, proč ho odtud hned nevyhodil?! Moc dobře věděl, kdo za to opět může. Ať je Salvatore nejnebezpečnější chlap v okolí nebo ne, půjde a hezky od plic mu poví, co si myslí! Žádného „partnera“ mít nebude a spolubydlícího už vůbec ne!
Stále ještě s hlavou skloněnou se pootočil a zaměřil na Faulknerovu přistýlku. Proč tohle všechno dovolil? Nechat ho spát ve svém pokoji! Musel se pomátnout! Ale teď už zase stojí pevně na zemi. Tohle se už opakovat nebude.
Nechal zraněnou pravačku pravačkou a s kamennou tváří přešel k provizorní posteli. Toto už tady nechce ani vidět! Nedbal bolesti, odhodil polštář i s dekou a poměrně v klidu přistýlku složil na třetinu její velikosti. Odhodil ji do rohu, až to zadunělo, neměl teď chuť chodit do deště k popelnicím. Hned zítra tam však poputuje, to přítomným stěnám slíbil. Pohled mu padl na věci na zemi. Mezi dekou si všiml ještě něčeho – poznal Spikovu milovanou plyšovou žirafu, stvoření s obrovskou hlavou, kupodivu téměř žádným krkem a přiblblým spikovským výrazem. Podle už žmolkovitého plyše bylo znát, že není zrovna nejnovější. Moc dobře věděl, že pro něj znamená víc, než se snažil dát najevo. Ve spánku ji často tiskl k sobě a dokonce měl občas pocit, že k ní promlouvá, když si myslí, že se na něj nikdo nedívá.
Bude jen fér, když se zbaví i tohohle.
Skoro až štítivě se k zvířátku sehnul a vzal jej mezi prsty. Velká škoda, že se nezvládne příliš rychle rozložit. Předpokládal však, že místní divoké kočky budou za novou hračku rády. Zkusmo žirafou hodil proti oknu a jaké to bylo příjemné překvapení, když se trefil na jeden pokus. Kam plyš dopadl, o to se nestaral. Měl chuť se stejným způsobem postarat o polštář a deku, ale nakonec, tohle jsou jeho věci! Stačí je jen vyprat.
Sebral je do náruče, přičemž potlačoval téměř spalující touhu je rozpárat. Jen taktak se mu podařilo vecpat je do horní police ve veliké skříni, kde měl i všechno svoje oblečení...a zbraně. Bez váhání vzal do levačky jednu a potěžkal ji. Klouby pravé ruky o sobě pořád dávaly vědět, kůži na nich měl sedřenou a prsty ještě nebyl s to pořádně ohnout. Jen bolest ho udržovala při smyslech, jen díky ní se ovládal.
Nezapomněl ani na tlumič – co kdyby sousedé zaslechli výstřel, to by nebylo dobré – a šel se posadit na postel. Mučivě pomalými pohyby z pistole vytáhl všechny náboje krom jednoho jediného. Ten potřebovat bude. Ostatní kulky vhodil do zásuvky stolku.
„Právě jsi spáchal sebevraždu, Faulknere,“ promluvil klidným ledovým hlasem, položil odjištěnou zbraň vedle sebe a konečně si mohl zapálit.
Čekal. Pokojem se ozýval jen jeho klidný dech a zvuk piercingu, zběsile narážejícího o zuby.
***
Obsadili jeden z menších čtvercových stolů v rohu naproti vchodu, daleko od uší všech ostatních. Seděli naproti sobě, Spike zády ke stěně s rozkročenýma nohama, Honey zády k pódiu způsobně s nohou přes nohu. Polovina nápoje už zmizela v jejich útrobách a konverzace se pomalu začínala rozjíždět. Honey s radostí zjišťovala, že bez občasných dvojsmyslných narážek je Spike skvělý společník, na rozdíl od Briana nejenže odpovídal, ale i sám mluvil.
Faulkner počkal, až Megan odloží sklenici s kofolou, a načal téma, které mu dvě hodiny leželo v hlavě. „Jak je to mezi tebou a McBainem?“
Honey se ušklíbla a zavrtěla hlavou, až ji prameny ohnivých vlasů uhodily do obličeje. „Čekala jsem, kdy se zeptáš. Už v bytě toho chudáka jsi na nás zíral jak chleba z tašky.“ Když Spike nafoukl tváře, jen stěží odolávala ho do nich píchnout prstem, aby splaskly. „Sice se neznáte moc dlouho – tak měsíc a půl, ne? - ale myslíš, že by Bri mohl někoho mít? Představ si ho. Jak v květinářství kupuje tucet rudých růží a s připitomělým úsměvem jde nějaké ženě vyznat nehynoucí lásku.“ Jen co domluvila, propukla v pobavený smích ze Spikova napůl zděšeného, napůl znechuceného výrazu.
„Fuj,“ vydal ze sebe ztěžka a Honey by dala ruku do ohně za to, že se i otřásl. „Myslel jsem, že spolu něco máte. Jak se choval, to mi normální nepřipadalo.“
Podepřela si bradu dlaní a usmála se na zelený ubrus plný skvrn, který byl přehozený přes každý stůl. „To asi ne. Ale Brian není až takový kakabus, jak se většinou tváří. Nedívej se tak, je to pravda! Jenže my dva a spolu? Ne, to si fakt neumím představit.“ Spike tázavě nadzvedl obočí, ale nepřerušoval ji. „Víš, ani on, ani já se nechceme na nikoho vázat. Nejsme fandové dlouhodobých vztahů a ty krátké jsou úplně zbytečné. Troufám si tvrdit, že mě Bri bere jako sestru. Opravdu jsme jako sourozenci, já ho provokuju, on mi cuchá vlasy, prostě si navzájem lezeme na nervy. No, až na... jednou jsme spolu spali.“
Spike, který zrovna upíjel kofoly, se předklonil a veškerý obsah vyprskl na zem. Zatímco kašlal a lapal po dechu, celý rudý se k rozesmáté ženě otočil zpátky. „Říkala´s, že s ním nic nemáš!“
„Však ne!“ krčila rameny a stírala si slzy smíchu, které se jí draly do očí. „Copak jsi ještě nikdy neměl sex?“
Kdyby už tak nebyl rudý jako krocan, asi by na to teprve došlo. „Jasně že měl!“
„A miloval jsi tu holku?“
„No... ne.“
„Tak vidíš,“ ušklíbla se vítězoslavně a Spike vypadal, že mu začíná svítat. „Byl to jen takový úlet, poprvé a naposledy. V době, kdy se Brian teprve prosazoval a dral se mezi ty nejlepší, před šesti lety. Jasně si vzpomínám, jak jsem z něj byla paf. Všichni ostatní kolem mě lítali – to jsem se tam teprve objevila, asi si mysleli, že když jsem neteř hrozného Salvatoreho, můžou si tím šplhnout – ale on ne, to se mi na něm líbilo nejvíc. Jednoduše jsem ho svedla, nijak se nebránil.“
,Jo, to si umím živě představit,´ pomyslel si Spike a s úžasem poslouchal dál. Byl čím dál radši, že to přece jen neotočil a dojel až sem.
„Další den si mě vzal v práci stranou. Tvářil se jako ledový princ, měla jsem chuť ho nějak vyvést z míry. A přesně jsem věděla, co mi chce říct, takže jsem to řekla za něj: ,Souhlasím, taky s tebou nechci nic víc mít. Ale kámoši bychom být mohli, nemyslíš?´ Ten ti byl fakt docela překvapený! Asi si myslel, že jsem jedna z těch, které se mu s pláčem vrhnou k nohám.“
Spike uznale protáhl obličej, až se jeho jizva opticky rozšířila. Neustále k sobě přitahovala její pohled a on si toho náležitě užíval. „A co strejda, jak ten to vzal? Brian mě totiž varoval, že jestli nechci přijít o koule, nemám se o nic pokoušet. Tak jestli náhodou nemluví z vlastní zkušenosti a proto je tak nevrlej.“
„Ne, to ne,“ smála se, „co já vím, tak o nic nepřišel. Je pravda, že Ian nebyl rád, vůbec rád. Divila jsem se, odkud to ví, ale všichni se musíme naučit, že on ví téměř o každém kroku. Má na to lidi. No jenže Brian mu řekl svoje, jasně mu dal najevo, že my dva se na sebe vázat fakt nechceme. Nebál se, netřásl se před ním jako ostatní, možná proto si ho strýc tak oblíbil. Myslím, že teď by i uvítal, kdybych se s Brianem dala dohromady. Na druhou stranu by byl určitě nerad, kdyby nějaký vztah narušoval pracovní nasazení.“
Hnědovlasý muž jen přikývl a zamyšleně upil kofoly. ,Jak dlouho tam asi tak může ten bručoun být..?´
Už – už se chtěl zeptat, ale Honey pokračovala dál: „Určitě sis už všiml, že pro Iana dělají hlavně chlapi.“
Spike zapomněl, na co že to před chvílí myslel, a zběsile přikyvoval. „Divil jsem se, když jsi za nás odpráskla ty dva!“ Konečně někdo, kdo by mu mohl spoustu věcí vysvětlit! McBaine, jdi s tím svým „Nikdo ti nedá informace jen tak zadarmo“ do háje!
„To se ani nedivím. Hádám, že jsi tam potkal zatím jen tři ženy, ne? Molly – ta dole u pokladny – Kat a mě.“ Když Spike přikývl s pohledem plným očekávání, opět měla nutkání pocuchat ty rozježené vlasy. „Ono se totiž najde málo žen, které si nehledají stálého partnera a nechtějí se takříkajíc usadit. Pracovat u strejdy, to není jen tak, musíš být v provozu non – stop, a nějaké nároky na mateřskou nebo něco podobného nepřicházejí v úvahu. Muži, ti to mají fajn, pokud se nezamilují, po žádném děcku netouží. Jim stačí objednat si na noc kurvu a jsou spokojení. Nic proti tobě, ale musíš uznat, že to tak je. Takže třeba taková Kat, ta fakany mít nemůže a jiné než vlastní by nechtěla. Partnera nehledá, protože je posedlá myšlenkou, že by s ní žádný nebyl, kdyby mu nemohla porodit dítě.“
„To by se spíš našlo více zájemců,“ namítl udiveně a musel si v hlavě všechno přehrát ještě jednou, aby mu to všechno dalo smysl. Prsty si přitom mimoděk přejížděl po jizvě, jen jemně ji hladil bříšky.
„Taky bych řekla, ale vysvětli to jí. Je děsně tvrdohlavá.“
„Takže ty jediná bereš kšefty?“
Zavrtěla hlavou. „Jsou tam ještě dvě, ale ty se světu moc neukazují. Mají svůj styl, vlastní existenci a já jejich společnost nevyhledávám. Prý jsou ale dobré, nenechávají za sebou téměř žádné stopy, i nábojnice si po sobě sbírají. Na tohle jinak máme lidi.“
Na chvíli se odmlčeli a vyprázdnili své sklenice. Přes Meganiny rty přeběhl lehký úsměv, když se zaposlouchala do písně Poison, kterou chlapec na stupínku za ní právě pustil. Štastný výběr.
„A nejsem jen v terénu,“ prohlásila tajemně. „Tohle si nech pro sebe, nejsem si jistá, jestli by Ian chtěl, abys to věděl už teď, ale mám na starosti i jistý...kurz. Říkáme mu Škola přežití.“
„Kurz?“ Dnešní večer dával Spikovu obočí celkem zabrat. „Jako pro děcka?“
„Tak nějak. Paradoxně se tam učí zabíjení. Tomu, jak za sebou nenechat moc stop – přestože i na to máme lidi – kam střílet a podobné věci. Většinou to jsou děcka z ulice,“ se zájmem sledovala, jak si Spike neklidně poposedl, „a do osmnácti let je tomu „umění“ učím. Čím mladší jsou, tím dokonalejší vražedné stroje z nich vyrostou.“
„Připadám si jako v nějaký sektě,“ uchechtl se a podrbal na zátylku; tohle nečekal.
„Vlastně nejsi daleko od pravdy,“ mrkla na něj a zvrátila se dozadu, aby se mohla opřít. „Docela mě překvapuje, že tě takové věci zajímají. Myslela jsem, že ti stačí, že zabíjíš. Strejda se chlubil, že narazil na opravdového nadšence.“
Nevěděl, jestli být uražený, nebo potěšený. „Upřímně, nejdřív mi to bylo putna, ale pak jsem si říkal, jak je možný, že kolem pobíhá tolik lidí s bouchačkami a fízlové nikde.“
„Řeknu ti to asi takhle: Strejda má peníze. Proto má lidi. A díky lidem a penězům má vliv. Moc dobře si uvědomuje, jak jsou lidé chamtiví a pomstychtiví. Vlastně toho jen šikovně využívá, on sám nic špatného nedělá – to je můj názor. Víc ti nepovím, ani zdaleka se mi Ian nesvěřuje se vším.“
Spike přikývl, přestože tohle mu už Brian říkal. „Je to vychcaný, on ví o každým všecko, ale ani vlastní neteři nic moc neřekne. Mě by to sralo.“
Zamračila se a našpulila pusu, jako by se jí to dotklo. „No co, naučil se, jak životem obratně prokličkovat, nenechává nic náhodě,“ bránila ho a tím i omlouvala svou nevědomost. „Kdo by si stěžoval? Ian všechny vytáhl z problémů, ze stereotypů – podle toho, proč za ním lidé přišli. Nikdo se tady neobjevil jen tak, pokud měl na talíři i jiné možnosti.“
„A ty? Jaký byl tvůj důvod?“ zajímal se, plně zabrán do konverzace. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy v klidu seděl, naslouchal a tvářil se vážně.
Honey se na chvíli odmlčela a jen si ho měřila pohledem. Přejížděla po jeho lesknoucích se náušnicích, po tmavě modrých očích, nakonec však stejně skončila u výrazné jizvy. ,Takhle mu to dokonce i sekne, páni. Jen se nesmím zapomenout zeptat...´ Naklonila se k němu a prstem mu pokynula, aby taktéž učinil.
„To ti nepovím,“ zašeptala mu do ucha a se smíchem se odtáhla. Spikovy tváře okamžitě nabraly na objemu, toho ihned využila a konečně do nich píchla, aby zase splaskly. Na to se zamračil ještě víc – ona si z něj dělá blázny!
„Nebuď uražený, štěně, přece ti všechno nevyklopím hned na první schůzce!“ S těmito slovy se zvedla a zamířila i se sklenicí k baru pro další kofolu.
,Štěně! ŠTĚNĚ! Já tu nikomu pro prdel nejsem!´ nadával Spike v duchu a mnul si místo, kam se zaryl Meganin rudě nalakovaný nehet. Když si však uvědomil, že na základě jejích slov může počítat i s dalšími schůzkami, nedokázal se déle mračit a rázem se musel ušklíbnout. Kdo říká, že neumí udělat dojem?
Když se vracela zpátky, už zdálky viděla, jak hnědovlasý muž netrpělivě podupává nohou. Ani si nestačila sednout a Spike nedočkavě vyhrkl: „A co Brian?“
Povzdechla si a jakmile našla na dřevěné židli pohodlnou polohu, mohli pokračovat. Celou dobu na tohle čekala, ten kluk ji s otázkami pokaždé předběhne! „Ten by byl určitě rád, kdyby věděl, že se o něm bavíme za jeho zády. Hele... O něm ti nic říct nemůžu. Vážím si jeho důvěry a nechci s ní hazardovat, už tak je to dost vzácný úkaz. Ale za zhruba dva týdny, přesněji třináctého června, to bude jedenáct let, co se u strejdy objevil. To jsem ještě neměla o existenci nějakého Iana Salvatoreho ani potuchy. Každý, kdo u toho tehdy byl, si to dodnes živě pamatuje. Molly zrovna nastupovala a byla z něj docela dost vyjukaná, prý to měl už tehdy v sobě. Přála bych si u toho být-“
„Jedenáct let?“ vydechl Spike ohromeně a tím ji přerušil. „Jedenáct? No kurva...“ Věděl, že tam Brian musí dělat už nějakou dobu, jenže tolik? Před jedenácti lety mu bylo deset a půl! Pak mu ale svitlo. „To jako že bude mít třináctýho narozky?“
„Jo, to bude. Teď se ale chci ptát já!“ uzavřela Honey téma „Brian“ a chytla se příležitosti. „Jak se k nám takové nedochůdče dostalo? To´s opravdu neměl na výběr?“
Spikovi zacukalo v obočí, ale tentokrát se rozhodl to překousnout. „A jak je možný, že to staříkova milovaná neteř neví?“
„Už jsem ti říkala, že o všem se přede mnou nezmiňuje,“ ohradila se, opět dotčená. Neměla ráda, když jí někdo připomínal, kolik toho neví – touhu po informacích zřejmě zdědila po něm, jen ne v takové míře. „A už vůbec ne věci, které se týkají osobního života jeho oveček. Na to se ho nemá ani cenu vyptávat.“
„Přece ti všechno nevyklopím hned na první schůzce, kotě!“ pitvořil se Spike po ní vysokým hláskem a musel se zaklonit, aby mu jedna nepřistála. S úsměvem od ucha k uchu zvedl dlaně na znamení, že se vzdává. „Heleď, můj život byl zatraceně nudnej a jednotvárnej, nestojí ani za řeč. Doopravdy žít jsem začal teprve nedávno.“
Tušila, že to není ani zdaleka pravda, ale nechtěla na něj hned ze začátku tlačit. „Tak jinak, kde jsi přišel k té jizvě?“
Nevědomky zvedl ruku a znovu si po ní přejel. „To víš, už jako děcko jsem se dost pral. Vlastně to není až tak dávno, jen pár mizernejch let. Ale ti druzí to taky pěkně schytali!“ ujistil ji bezstarostně, ale Honey neošálil.
„Vypadá, jako by ti špatně srostla, je dost rozšklebená.“ Na to Spike jen přikývl a pokrčil rameny. Tohle téma se zdálo být uzavřené, alespoň prozatím.
Další konverzace se oprostila od veškerých vážností, navzájem se dozvídali o svých zálibách. Zatímco Spike k smrti rád zabíjel, spal a chodil do posilovny trénovat své tělo, Honey milovala svou krásku, se kterou se ve svém volném čase proháněla po okolí, a občas zašla do téhle hospody na nějakou tu živou kapelu. Nejspíš by tam seděli i dál, ale Spike si čím dál častěji protíral oči, jak je kouř dráždil a ony slzely. Nakonec se nad ním Honey slitovala, popadla sklenice a odnesla je Robovi, aby mohli jít a nadechnout se čerstvého vzduchu. Táhlo na půl jednou, ale někteří přítomní nevypadali, že by se hodlali odebrat domů – většina by to zřejmě bez cizí pomoci ani nezvládla.
Společně vyšli ven a Spike se otřásl zimou, mírně poprchávalo a teplota o něco klesla. U Tří kytar bylo teplo, ale udělal tu chybu, že si svou koženou bundu neodložil. Sotva překročili práh, Honey se zarazila na místě a třeštila oči před sebe.
„Hej, co je?“ zamával jí rukou před obličejem a donutil ji, aby se na něj podívala.
„Řekni mi... Proboha řekni mi, že tohle není auto, kterým jsi přijel,“ kývla vážně hlavou k černému Chevroletu. „A jestli ano... Není Brianovo. Že není Brianovo?“
Spike nejistě těkal očima mezi ní a autem. Přikývl.
„Takže není?“
„No je.“
Honey zacukaly koutky. To štěně se má opravdu ještě hodně co učit, pokud mu to vůbec bude umožněno. Přistoupila k němu, naklonila se a lehce ho políbila na tvář, rty se dotkla jizvy a zase se s rozpustilým úsměvem odtáhla. Při pohledu na udiveného Spika propukla v hlasitý smích.
„Hej, za co to bylo? Děláš to schválně, co?“ zachmuřil se a tentokrát se s nafukováním krotil. Kdo to kdy viděl, aby si z něj nějaká ženská dělala srandu?
„Ále, to jen kdybychom se viděli naposledy,“ ušklíbla se. Spike se koukl k autu a polkl nasucho.
„Fakt vtipný,“ zavrtěl hlavou a protočil oči v sloup.
„Já si ale srandu nedělala,“ mrkla na něj, lehce zamávala a nasedla na motorku. Už se za ním ani jednou neohlédla, nechala ho tam stát v nejistotě a narůstajících obavách, a rozjela se pryč. Faulkner se ani nehnul do té doby, než úplně ztratil vrčení červené krásky z doslechu.
Úzkost, strach, obavy, tyhle emoce už dlouho necítil, rozhodně ne takhle najednou. Teď si všechny tři nakráčely a usadily se ve Spikovi, živeny vzpomínkami na to, jak McBain vyváděl, když jen třískl s dveřmi auta. Zabral místo řidiče, s lehce třesoucíma se rukama strčil klíčky do zapalování a uchopil volant, který pod jeho dlaněmi žhnul, připomínal mu, že tyto ruce nepatří majiteli auta. Musel zhluboka dýchat, situace na něj až teď dolehla, jako by mu vynahrazovala ty příjemné minuty strávené s Megan. Opatrně s autem klouzal po cestě, provoz sice nebyl hustý jako ve dne, zato se v tuto dobu venku proháněli šílenci všeho druhu.
,Zklidni se, kurva! Jen sis ho půjčil! Ničeho si nevšiml, šel hned spát a ty zkurvený klíčky vrátíš na svý místo dřív, než si něčeho všimne!´ ujišťoval se neustále dokola, ale k ničemu to platné nebylo. Pokud nespí... Pokud si všiml, že klíčky i auto jsou pryč... Co by byl Brian McBain schopný udělat? Ne. Najednou nevěřil, že černovlasý muž spí. Dlaně se mu potily, svíral volant silněji, než bylo nutné. V hlavě mu zněla její slova: „To jen kdybychom se viděli naposledy...“ Honey Briana znala, musela přece vědět, o čem mluví...
„Kurva,“ vydechl a přejel si rukou po obličeji, vjel si do vlasů, setřel z čela vyrážející pot. Tušil, že je v hajzlu. Co by dal za to, kdyby Brian spal! Spike často chyboval, uměl si je i přiznat a pak své přehmaty napravit. Jenže tohle byla jeho snad největší chyba v životě. ,V posraně krátkým životě, jestli nebude spát!´
Jel pomalu, nebyl schopný se plně na řízení soustředit. Hlavou mu probíhaly všelijaké možnosti, které se mu nabízely – a každá pro něj představovala nebezpečí. Co by proti němu zmohl? Měl svaly, to jo, přepral by snad každého, jenže... neměl u sebe zbraň a McBain jich měl doma spoustu. Velkou spoustu, o projektilech ani nemluvě. Spike se bál máločeho, ale rázem měl na seznamu jasnou další položku – Brian McBain. Nasraný Brian McBain, kterému ukradl jemu nejdražší věc. Čím jasněji mu to docházelo, tím vyděšenější byl. Je totálně, ale totálně v...
Stalo se to dřív, než si vůbec stačil uvědomit, co se děje. Byl to pouhý okamžik, v jednu chvíli jel užší uličkou necelé tři bloky od Brianova bytu a v tu další... Tři kluci, noční sovy na kolečkových bruslích, se vynořili zpoza rohu a rychlostí i větší, než jakou jel Spike, se rozjeli přímo proti autu. Jeden z nich, úplně vepředu, jel pozpátku a něco na ostatní dva hulákal, nevšímaje si auta. Až když na ně dopadly kužely světel, pokusili se uhnout.
A Spike taky. Jakmile se probral z letargie, s polekaným výkřikem trhl volantem doleva. Hoši bez újmy jeli dál, možná trochu otřesení, ale ani se nezastavili, když auto v příliš úzké ulici narazilo bokem přímo do hydrantu.
Při nárazu se prudce praštil z boku do hlavy těsně nad spánkem. Auto se zatřáslo a zůstalo stát.
Držel se za hlavu a čelem se opíral o volant. Musel zavřít oči, viděl rozostřeně a nepříjemně se mu zvedal žaludek. Své zasténání slyšel jakoby zdálky a chvíli mu trvalo, než se zase vzchopil. Seděl tam dobrých patnáct minut. Deset minut, než se mu přestal houpat žaludek a celé tělo třást. Těch dalších pět byl v šoku.
Když se kolem sebe opatrně rozhlédl, už ho přestaly zajímat škody na vlastním těle. Očima vytřeštěnýma dokořán zíral na dovnitř prohnuté dveře jen kousek od jeho stehna. Z hydrantu crčela voda, ale plech utrpěl při nárazu mnohem větší škody.
,Do prdele... do prdele já zničil auto... krachnul jsem JEHO auto!´ Spikovo srdce se ne a ne uklidnit, bilo tak rychle, jak jen jednou v jeho životě – to si myslel, že umře. Právě teď to bylo podruhé, co si tím byl jistý.
Třískl s dveřmi a Brian mu beze srandy hrozil smrtí. Teď jsou ty dveře prohnuté, zničené. Spike nepotřeboval mít mozek génia, aby věděl, jak moc je v hajzlu. Zatraceně moc.
Jakmile se aspoň trochu uklidnil, znovu nastartoval a navedl auto zpět na cestu. Posrané tři bloky! Zákony mu byly cizí, nedodržoval je, ale Murpyho zákony k smrti nenáviděl. Momentálně už bylo úplně jedno, jestli McBain spí nebo ne. Neznal v okolí servis, který by měl otevřeno v tuhle hodinu, aby nechal vyměnit dveře. Ať už ho napadlo cokoli, musel všechny možnosti zavrhnout. Naskytovaly se mu dvě: buď statečně jet dál a pravděpodobně riskovat život, nebo auto zavést a utéct do Mexika. ,Nebo do Číny, tam je nasráno, tam by mě aspoň chvíli nenašel.´
Spikovy ruce se přestaly tolik třást, přestože se ještě pořád neskutečně potil a zároveň mu občas přeběhl mráz po zádech. Kam by utíkal?! Není žádný srab! Jakmile si tohle ujasnil, dojel s klidem, který mu však dlouho nezůstal, až před správný panelák.
Zaparkoval u chodníku tak, aby prohnuté dveře nebyly z baráku vidět. Vystoupil a tiše za sebou zavřel, ale hlava mu o sobě znovu dala vědět, zůstal proto pár vteřin stát a zhluboka se nadechoval čerstvého vzduchu. Zkontroloval škody; zvenku vypadal plech ještě ubožeji. Zaklonil se a pohlédl do třetího patra – okno bylo otevřené. Odpřisáhl by, že když odcházel, bylo zavřené. Ne, McBain stoprocentně nespí, už jen proto si mohl být jistý.
Pomalu, protože se mu vidění občas trochu rozostřovalo, se odebral ke vchodu. U křoví podél stěn domu se často objevovaly divoké kočky, proto dvěma, které se o cosi zuřivě přetahovaly a drásaly, nevěnoval nejmenší pozornost. Zvuk trhané látky mu však byl neobyčejně nepříjemný, proto co nejrychleji zmizel ve vchodě. Odvaha ho rázem opustila.
Zbývalo deset minut do odbití jedné hodiny ranní, když se dveře jednoho z bytů ve třetím patře začaly pomalu otevírat. Tiše dovnitř vklouzla mužská postava, hlavu bázlivě vraženou mezi ramena. Spike za sebou rychle zavřel, aby světlo vpuštěné z chodby dovnitř nevzbudilo nechtěnou pozornost. Připadal si pomalu jako zloděj. Jenže leda zloděj se sebevražednými sklony by se vloupal do bytu nájemného vraha.
Otočil se zády ke dveřím, ale dříve, než stačil udělat další krok, se ozval tlumený výstřel. Nestačil ani vykřiknout, jen sebou chabě cukl. Čekal minimálně bolest, ale...
„Klid!“ křikl do tmy třesoucím se hlasem, hned vzápětí se však rozkašlal, do krku se mu dostala omítka. S mírnými potížemi nahmatal vypínač a odehnal tmu. Vytřeštěně zíral hned vedle sebe do stěny, kde projektil uvízl. Chyběl malý kousek a mohl to koupit, fakt to mohl koupit, zatraceně!
„Ty malý. Zkurvený. Hajzle.“ Tichý, avšak zřetelný hluboký hlas ho donutil se roztřást a pootočit hlavou ke dveřím od pokoje naproti. Už tušil, jak se asi musela cítit Evansová, jejich ostatní oběti to měly za sebou a ani o tom nevěděly. Nebyl s to se ani pohnout, Brian na něj zbraní stále mířil, jen...držel ji v levé ruce, jeho pravačka byla svěšená podél těla. ,Proto se netrefil? Takže mě fakt chtěl oddělat?´ Divil se, proč nestřílí znovu. Odvážil se mu podívat do akvamarínových očí, avšak v tu chvíli byl i ten zbytek pryč.
„Sorry!“ vyhrkl a pohodil rukama. „Fakt, omlouvám se! Heleď, vím, udělal jsem blbost, velkou kravinu. Nechápu, jak mě to vůbec mohlo napadnout, hele... Je mi jasný, že jseš nasranej, jo, já bych byl taky, byl bych hodně nasranej, ale... Omlouvám se.“ Blábolil by i dál, kdyby Brian nezavrčel.
„Posral´s to.“
„Jo! Jo, já vím, byla to chyba, je mi to jasný! Ale-“
„Zavři hubu.“ Mluvil tiše, téměř šeptal, ale Spika to dokázalo vyděsit mnohem víc, než kdyby na něj křičel. Už nevěděl, co by mohl říct, nechtěl to podělat ještě více, pokud to vůbec šlo. Zatraceně a to ani neví, co se s tím autem stalo!
Byl naštvaný, měl vražednou náladu, a to jen díky Faulknerovi. Pořád stál bez hnutí ve dveřích, neustále na něj mířil, i když náboj už byl vystřelený. Jedinou útěchou mu byl jeho strach, viditelně se před ním třásl. Jedním si mohl být jistý – tohle už se znovu opakovat nebude. Příště si ruku nezraní, příště by střílel pravačkou a to by se mohli vsadit všichni svatí, že se strefí tam, kam bude mířit. Teď však sotva stál na nohou, víčka mu těžkla. Faulkner ho donutil být vzhůru téměř dvě hodiny navíc, byl unavený, měl všeho po krk.
„Opovaž se položit hlavu na gauč, jinak se už nevzbudíš.“ S těmito slovy se otočil, vešel zpátky do pokoje a s prásknutím, po kterém Spikovi ještě chvíli rezonovalo v hlavě, za sebou zavřel dveře. Jako by mu nadobro znemožnil přístup k sobě.
Roztřeseně došel do koupelny, ale nohy ho brzy přestaly poslouchat a on se svezl podél zavřených dveří na zem. Opřel si lokty o kolena a chytl se za hlavu, nedbaje na to, že je celý vlhký od deště. Teprve mu docházelo, co se stalo. Vystřelil na něj. Byl tak rozzuřený, že by ho neváhal zabít. Nepochyboval o tom, že by stačilo jen přehodil zbraň z jedné ruky do druhé a ani by nestihl otevřít pusu.
Tak děsně se necítil už celá léta. Co se proboha bude dít, až Brian zjistí napáchané škody? Měl vztek sám na sebe. To ho nemohlo napadnout poprosit Honey, aby pro něj přijela? Fakt by to bylo tak těžké? I kdyby odmítla, raději si počkat půl hodiny na autobus! Cokoli jiného, i MHD, než tohle!
Až teď si uvědomoval, jaký z něj má ohromný respekt. Tady jsou mu svaly k ničemu, ten chlap zastraší lidi pouhým pohledem!
Avšak cítil ještě něco. Vztek, strach, úzkost a pocit, který se k němu pomalu plížil a čekal, až ho bude moct zahltit celého. Byla to lítost, mrzelo ho, že si to u Briana posral. Měl jedinečnou příležitost jako nováček se toho tolik přiučit a navíc mít za partnera hvězdu! Jo, chtěl se s ním spřátelit, po svém způsobu. Navzájem se štvát, provokovat, urážet, ale v nouzi stát při sobě. To chtěl, při takové představě se pokaždé zatetelil vzrušením jako malé dítě. Tolik se mu líbilo, když viděl, jak Brian začíná být uvolněnější, víc s ním mluví. Věřil, že to nebude tak těžké, proniknout až k němu. Nikdy mu nedělalo větší problém si člověka časem získat, když chtěl.
Jenže bylo pozdě. Zdálo se, že dveře k Brianovi už nebude nikdy moct ani pootevřít. Tohle si bude žehlit jen těžko...
Opět dlouhá kapitola :) To však neznamená, že kvalitní. Tahle kapitola měla být... Představovala jsem si ji hodně dobře, ale ne. Nepovedlo se mi dostatečně dobře vyjádřit Brianův vztek, Spikův strach... Snad to u dalších dílů bude lepší. Mimochodem, tohle je ta Spikova žirafka :) Komu by se taky nelíbila? :3 Jenže skončila...asi tušíte, jak.
Komentáře
Přehled komentářů
zakilujem Biho za tú žirafu. pošlem mu listovú bombu takého rozmeru, že ju neodnesie! takto sa chovať k nevinnej hračke. to len podtrhuje jeho zlovestnosť! :P
určite mal Spike k nej nejaký hlboký citový vzťah, spomienku a teraz to posral zase Bi. auto, je auto.. ale to auto si kúpil sám... prežíval s ním ale tiež žirafka si toto nezaskúžila. to mohol to auto naštvrtiť. ma naštval Bi teraz. kurnik je to len auto! :D síce by ma to tiež vytočilo, ale zase by som ho nešla zastreliť... trebárs by som mu zavesila že by sa zbieral tri hodiny... :D
O_o
(Angela, 14. 11. 2010 17:13)
Taky mám jednu takovou povídku rozepsanou, ale když jsem zjistila, kolik lidí má něco podobného, radši jsem jí nezveřejňovala, protože nechci poslouchat kecy typu: Ale ty kopíruješ! nebo to, že kradu nápady. Ale k tvojí povídce. Čárky přehlédnu, protože i když dělám korekturu, sama to úplně nedodržuji. Známe svý lidi, že? Brian je mi svým způsobem hodně sympatický. Už jen pro svou povahu (jelikož jsme na tom docela podobně) a hlavně práci. Absolutně chápu jeho postoj vůči Spikovi, který je úplný zelenáč a nerespektuje žádná pravidla, na která si Brian potrpí.
Můžu jen doufat v další stejně dobré díly a nějaké to lehké SA, nebo alespoň v jeho náznak.
. . . .
(Walentine (walentine.blog.cz), 25. 7. 2010 18:17)Za-bít, za-bít! Ukrutně a dlouze mučit! :* :D
*___________*
(Arya, 20. 7. 2010 15:29)
som len zvedava ci ho nezastreli ak zisti ze mu nacal auto....
prosiiim nezabijaj spika *oblubila si ho*
mna tento diel bavil...mam rada taketo casti ;-) a chcem vedet preco ma spi tu jazvu...osovne si myslim ze jeho "zivotny pribeh" bude seeeeehr zaujimavy ;-)
Dodatek
(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz), 15. 7. 2010 13:47)Já bych se té žirafi spíš bála XD XD XD XD
:))))
(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz), 15. 7. 2010 13:46)Heh :D vůbec se nedivím Spikově strachu...Taky se mi něco podobného jedou stalo ale ne s uatem :D :D :D Potajmu jsem si půjčila něco co nebyo oje a ještě to ničila :D Ale aspoň na mě kámoš nemířil pistolí :D :D mě kapitolka připadala kvalitní až dost..zase jsi mě navnadila na další :D :D Aorát je mi pořád líto že tam není to shounen ai, ale co no.. D Pořád mám naději že tam někde v dálce :D :D :D tak mi ji nekaž ale i tak mám tenhle cyklus moc ráda :)))
Yay :(
(Naru, 14. 7. 2010 23:48)Moc mě to mrzí ,ale tuhle povídku si přeštu až na dovolené. Jinak bych tam taky mohla umřít xP Když jsem to kopírovala div mi netekly sliny takže :DD už se strašně těším :3
yeeey
(Kira, 14. 7. 2010 22:51)bože ta žirafa má tak tupej výraz že to ani možný není xD nee-chan, povedlo se ti to. nekecej blbosti, protže se ti povedlo ty emoce popsat krásně! byl to.... jedinečný díl, už třeba jen tím, že poprvé nebyl o kšeftu, ale jejich "soukromým" životě. bylo to moc krásný a děkuju za věnování, mám tuhle povídku moc ráda :)
kawai ^^
(Neru-chan, 14. 7. 2010 20:13)
špatně chudák žiravka..ona za to nemohla! xD
super, úžasný! kaku-chan :)
hajaku dál a i s domácím učitelem!! :)
Největší fanda se hlásí o slovo
(Katty Usuratonkachi, 14. 7. 2010 19:09)Je to tak, jsem zde a dávám o sobě vědět. Moje povídka. Opravdu mám pocit že je jen moje XD vím že to tak není a že ji píšeš i pro jiné lidi, kteří ji čtou, ale já si nemůžu pomoct. Mě se náhodou líbila. Když jsi psala jak Spike jede domů Brienovým autem fakt jsem cítila jeho strach. Málem se mi i za něj potily dlaně když jsem si představila co ho čeká doma, ale ať jsem si to představovala jakkoliv tak tohle moje představy předčilo. Tohle na včech chladnějších postavách žeru - zastašit všechny okolo jediným pohledem a vyděsit je víc šeptem než křičením. Bri je prostě úúúúžasný. A ještě jak se Honey se Spikem zozloučila, prý: Ále, to jen kdybychom se viděli naposledy. Musím říct mě by to taky vyděsilo. Každopádně se už nemůžu dočkat dalšího jejich příběhu a ani toho jak Bri zjístí že je jeho autíčko jaksi "porouchané" XDDD. Chudák Spike...chudák Brian ten z toho bude mít infarkt, ale to znamená že Spike přežije. No ale jak znám Briana tak si najde způsob jak Spike nejprve zabít a pak exnout XDDD
žirafa
(laterie, 17. 5. 2011 20:28)