Jahoda
Ichigo
,,Tak sladká...Jako jahoda...“ Po zapadlé místnosti v dávno neobydleném hotelu se rozléhal hluboký, oplzlý hlas patřící asi třicetiletému muži. Pokoj byl zahalený tmou a ze stropu visely dráty, kudy kdysi vedla elektřina. Krom jedné postele, která místnosti dominovala, zde bylo prázdno. Na první pohled se zdálo, že tento nepříliš vysoký, tmavovlasý formálně oblečený muž je sám. Avšak opak byl pravdou- v tom nejtmavším a nejzapadlejším rohu seděla na vlhké podlaze mladá dívka. Nemohlo jí být více než sedmnáct. S nanejvýš vystrašeným pohledem a slzami lesknoucími se v očích se tiskla do kouta co nejdál od toho muže. Na napůl odhalených zádech ji nepříjemně studily kachle, ale to pro ni bylo v tu chvíli méně než nepodstatné. Nepouštěla z muže oči, každý jeho pohyb ji děsil k smrti. Neznala ho, v životě ho neviděla, ale věděla o něm jedno- byl to blázen. Sadistický, nebezpečný blázen, který si ji vyhlédl jako střed svých nechutných zájmů. Tohle peklo začalo asi před týdnem- jednoho dne jí začal vždy denně posílat anonymně košík plný jahod. Nevěděla, od koho jsou, proto je bez výjimky vyhazovala. Ale neznámý se nenechal jen tak odbýt- za „odměnu“ se jí mezi dalším jahodami začali objevovat mrtví pavouci, švábi a jiná havěť, kterých se Mao už odmalička bála. Mao si už dvakrát stěžovala na policii, ale ta její stížnosti optimisticky přehlížela a považovala to za pouhý žert pubertálních kluků. Poslední dva dny měla Mao klid a nechala se tím pocitem bezpečí uchlácholit, a najednou se ocitla tady- v opuštěném hotelu s nebezpečným chlápkem s jakousi úchylkou na jahody...
,,Proč jsi ty jahody vyhazovala?!“ vyštěkl na ni znenadání a Mao se přikrčila blíž ke stěně. Vystrašeně vypískla a hlavu si skryla v dlaních, zatímco jí neustále vrtěla a její kaštanově hnědé vlasy slepené potem splývaly přes ramena.
,,Proč se mě bojíš? Nemáš ráda jahody? Já je zbožňuji, připomínají mi čerstvou krvavou ránu, a ty mi ji taky připomínáš...“ Muž nasadil výraz, který se dal považovat za něžný, ale bylo v něm i něco jiného- co, to Mao nedokázala posoudit, a nejspíš se i bála to zjistit. Jediné, na co dívka dokázala myslet, bylo, jak se odsud co nejdříve dostat.
,,vy nejste normální!“ vzlykla s obličejem ukrytým v dlaních a ramena se jí nepřetržitě třásla.
,,Já že nejsem normální?“ zopakoval po ní muž šokovaně a se zájmem pozoroval její do klubíčka schoulené tělo. Jeho šedé, téměř nažloutlé oči, připomínající kočičí zorničky, bloudily po sukni vyhrnuté vysoko nad kolena a tričku odhalující výstřih a ramena. Vybral si opravdu povedenou jahůdku...Pomalými kroky přešel až k ní.
,,Nechte mě napokoji...“ hlesla Mao vyčerpaně. Měla pocit, že každou chvíli usne, ale strach jí něco tak lehkomyslného nedovolil. Muž zajel rukou do hluboké kapsy černého pršipláště a vytáhl napůl rozmáčklou jahodu. Šťáva rudé barvy se mu ihned po kapičkách roztekla po prstech a on ji fascinovaně pozoroval. Mao, překvapena chvilkovým tichem, zvedla hlavu a bázlivě se zadívala na rudou kapku. Až nepříjemně důvěrně připomínala krev...
,,Proč mě odmítáš? To jsem ti tak odporný?“ pokračoval muž ve svých dotěrných otázkách, strčil si pust do pusy, aby ochutnal jeho jahodovou chuť a při tom pozoroval, jak se Mao po tváři roztekly slzy.
,,Prosím, nechte mě jít domů. Mám přítele...“ štkala a zoufale k němu zvedla svůj uslzený obličej. Zřetelně viděla, jak muž ztuhl, jak se mu zorničky vyděšeně rozšiřují, jak se mu začíná třást brada. Jahoda mu vyklouzla z prstů a s odporným zvukem právě zašlápnutého, tlustého pavouka dopadla na podlahu. Mao se otřásla- tohle nevěstilo nic dobrého. Se stále rostoucím zoufalstvím ztrácela každou vteřinou ve společnosti tohoto muže naději na návrat domů ke své rodině.
,,Přítele?“ opakoval muž neustále dokola, jakoby mu to nešlo do hlavy. Tahle informace mu vzala vítr z plachet a on se teď cítil jako v pasti. Nevěděl, co má dělat- jeho jahůdka je zadaná! To není dobré...
V místnosti opět na deset nekonečných minut zavládlo ticho. Zdálo se, že muž o něčem horečně přemýšlí, zato Mao toho schopna nebyla. Jen upřeně pozorovala člověka před sebou. Byl to vůbec člověk?honilo se jí hlavou. Ne, pro ni to bylo zvíře.
Ticho začínalo být nesnesitelné a lezlo Mao na mozek. Instinktivně cítila, že tohle je jen klid před opravdovou, ničivou bouří.
,,To se ale nedá nic dělat, moje malá, nevěrná jahůdko,“ ozval se muž zničehonic s hlubokým povzdechnutím. ,,Opravdu mě mrzí, co teď budu muset udělat.“ V jeho hlase ovšem žádná lítost ani náznakem nezazněla, ba naopak- byl v něm jakýsi podtón dětské radosti. Jako když se dítě chystá zašlápnout bezbranného mravence. Mao zaplavovala panika, která ji zevnitř sžírala jako kyselina, která se odmítala dostat z jejího těla pryč. Křečovitě se jí držela, a jak to tak vypadalo, hodlala ji doprovázet až do nenávratné náruče Smrti.
Muž si k ní přiklekl a Mao si se zděšením všimla lesklé věci, kterou držel v pravačce. Na tváři mu pohrával smutný úsměv, když ji donutil, aby se k němu tělem natočila- pochopitelně násilím. Ať se Mao bránila, jak chtěla, nebylo jí to co platné. Ať křičela o pomoc, kopala, škrábala, dokonce i kousala, svůj boj měla předem prohraný- co zmůže sedmnáctiletá dívka proti sedmdesátikilovému chlapovi s dlouhým nožem v ruce?
Přesně v tu chvíli, kdy Mao na okamžik podlehla chvilkovému vyčerpání a nastavila mu tak své nechráněné tělo, muž se napřáhl a nůž jí bodnul přímo mezi klíční kosti, až to zapraskalo. Mao překvapeně vytřeštila oči a s pusou dokořán se sípavě nadechla. Rána začala ihned mokvat a krev, která z ní třemi pramínky vytékala, smáčela všechno kolem Mao. Nehty zarývala do jeho ruky s nožem a mlčky ho prosila, aby nůž vytáhl z jejího těla. Muž její nevyřčená slova pochopil, ale jen lítostivě zavrtěl hlavou. Mao ho bezmocně plácala po paži ve snaze uvolnit mu z ruky nůž, který jí působil nesnesitelnou bolest, a v očích ji pálily slzy. Muž začal nožem v jejím těle pohybovat a pomalu se začal přesouvat směrem dolů. Množství krve, která se valila z hluboké, svislé rány vedoucí od klíčních kostí po tříslo, bylo nepopsatelné. Ani jednou nespustil oči z těch jejích a se zájmem pozoroval, jak z nich mizí všechen lesk, všechny pocity i všechna bolest. Mizel z nich život...
Když bylo dílo dokonáno, muž se zvedl a nůž odhodil na podlahu vedle obrovské kaluže krve z Maina těla. Dívka zůstala sedět v nepřirozené poloze s rozpáraným hrudníkem i břichem, oči i pusu dokořán a rozhozené ruce. Byl na tenhle pohled zvyklý a miloval ho. Pro tohle žil. Sám se smrti bál, ale fascinovala ho a rád se díval, jak jiní překročí hranici mezi životem a smrtí. A určitě to ani zdaleka nebude naposledy, kdy má možnost něco takového vidět...
,,Je načase poohlédnout se po jiné jahodě,“ zamumlal si sám pro sebe, otočil se a tichými kroky odcházel pryč, zanechávajíc v místnosti za sebou dívčino mrtvolně bledé tělo...
Komentáře
Přehled komentářů
Gomenasai všem...Ale já myslím, že o nic moc nepřicházíte, ne? xD No jo, mám rozepsané povídky, tři na Naruta, všechny shonen ai SasuNaru a 1. kapitolu Splněného snu 2, kde jsem se sekla (jo, přesně tak, už v první kapitole! Nechci vidět, jak to bude s dalšími...) Tak se pokusím do konce týdne dopsat alespoň dvě a hodím je tu! ;)
oO Oo
(darknesska, 10. 6. 2008 20:21)
hej yukiko! nějak nám nepřidáváš nezdá se ti?! * no to říká zrovna ta pravá! *
přidej něco!! * prosebný pohled *
about SB
(gothic-itachi, 8. 6. 2008 16:31)
jé jasně že ráda spřítelím :)
jinak..nádherná ichigo :)
ouha
(Svip, 8. 6. 2008 14:01)chudinka holka. asi už nikdy nevylezu sama z baráku..ne, ok. vylezu. jenom musím najít pořádnou baseballku :D:D:D (napíšeš brzy něco podobnýho??? :-O )
wow na druhou
(darknesska, 8. 6. 2008 12:02)
O_o tak to je jako hustý!!!!! s tim týpkem bych se setkat nechtěla, ale kdyby k tomu přece jenom došlo, tak bych na něj poslala Itachiho!!! XDDDD
Skvělé Yukiko!!!! jako vždy ostatně! ^_~
GOMEN! *zahanbený pohled*
(Kagome/Kurama, 12. 6. 2008 16:10)