Tunisko 2007
Džerba - ostrov bájných Lotofagů
Pokud patříte k neposedům, kteří na pláži dlouho nevydrží, rozhodně se na Džerbě nebudete nudit. Až vás omrzí moře, které tu je skutečně nádherné, stačí jen obout boty a vyrazit na průzkum ostrova. Můžete se jen tak toulat datlovými háji nebo navštívit některou z mnoha místních památek. Na místních trzích, kterým dominuje originálně malovaná keramika, lze celé hodiny smlouvat s mazanými obchodníky. Exotickým zážitkem je pro každého Evropana projížďka na vyzdobeném velbloudu, kterou lze za malý příplatek absolvovat v tradičním domorodém oděvu.
O zábavu turistů je postaráno i večer. Na denním pořádku jsou folklorní představení. Při troše štěstí se vám rovněž podaří shlédnout vystoupení proslulých berberských fakírů. Ti dovedou neskutečné kousky nejen s ohněm, ale i se skleněnými střepy nebo živými škorpióny. Na závěr obvykle nabídnou překvapeným divákům, aby se pokusili propíchnout jejich krk mečem, jehož ostří si mohou sami předem vyzkoušet. Exhibice kupodivu nikdy nekončí tragédií, pouze nelíčeným úžasem v hledišti.
Základna pirátů
Ostrov Džerba má pravidelný oválný tvar a v průměru měří asi dvacet kilometrů. Leží při jižním pobřeží Tuniska v Gabeském zálivu, jenž bývá na některých mapách nazýván Malá Syrta. Kvůli této strategické poloze se tu během historie vystřídalo mnoho kultur. Ostrov nesl ve starověku jméno Meninx, dnešní název pochází od Féničanů. Ti tu měli svého času kolonii známou jako Gerba.
Do dějin ostrova se významně zapsali také Římané, kteří ho pomocí umělé hráze spojili s pevninou. Současný orientální ráz vtiskli tomuto místu Arabové, kteří sem přinesli islám krátce po smrti proroka Mohameda. Na Džerbě se však ve středověku vystřídalo také mnoho dalších dobyvatelů. Ve 12. století se ostrova na krátko zmocnili Normané, nedlouho nato tu vypukla krvavá vzpoura proti nadvládě sicilských králů. Také pokus aragonských Španělů ovládnout tento kus země nevyšel.
Berberové, původní obyvatelé ostrova, kladli tuhý odpor všem podmanitelům. Chytře také vždy dokázali využít rozporů mezi všemi námořními mocnostmi ve Středomoří. Na počátku 16. století se Džerba stala základnou pirátů a odehrávaly se tu kruté boje mezi křesťanskými dobyvateli a muslimskými korzáry. Klid nastal až po připojení ostrova k mocné Osmanské říši.
Odyseovo dobrodružství
O Džerbě se často mluví jako o domově bájných Lotofagů. Leccos totiž naznačuje, že právě na tomto místě se odehrává jeden z příběhů Homérova eposu Odysea. Když ithacký král Odyseus zabloudil cestou z Trojské války, trvalo celých deset let něž dorazil domů. Během této dlouhé doby zažil při svém putování mnoho podivných dobrodružství. Jedním z nich bylo setkání s pojídači lotosových plodů v zemi Lotofagů. Během něho přišel málem o několik členů posádky své lodi. Nikoliv však proto, že by Lotofagové byli k cizincům zlí. Právě naopak.
Homér popisuje tuto epizodu do všech podrobností. Divoký vítr zanesl prý jednou Odyseovu loď k neznámému břehu. Mořeplavci vystoupili, aby nabrali pitnou vodu. Poté byli tři členové posádky vysláni na průzkum. Dlouho se nevraceli, proto se je sám Odyseus vydal hledat. Jeho obavy, že se námořníkům něco zlého přihodilo, se brzy ukázaly jako liché. Poznal, že přistáli v zemi Lotofagů. Tito lidé přijímali cizince vlídně a každému nabídli svůj pokrm, sladký plod lotosu. Kdo toto báječné jídlo ochutnal, nechtěl se už nikdy vrátit domů a do smrti si přál žít na rajském ostrově. Také Odyseovi námořníci okusili lahodné plody lotosu a proto chtěli až do smrti zůstat v zemi Lotofagů. Když se bránili návratu na loď, nechal je ithacký král odvést násilím a svázané zavřít do podpalubí. Pouta jim byla sundána, až když ostrov Lotofagů zmizel za obzorem.
Záhada lotosových plodů
Nabízí se pochopitelně otázka, o jakém druhu ovoce Homér vlastně mluví. S jistotou na ni však zatím nedokázal odpovědět nikdo. „Gastronomická kapitola“ o zemi Lotofagů patří k největším záhadám eposu Odysea. Lotos totiž žádné plody nemá, pouze nádherné květy. Navíc se na Džerbě vůbec nevyskytuje, to není jeho přirozené prostředí. Jde tedy zřejmě o básnickou licenci či záměnu jmen.
Jakým ovocem tedy ve skutečnosti dávní Lotofagové hostili cizince? Která rostlina nesla obyvatelům ostrova „lotosové plody“, báječný pokrm zapomnění, který rozptyloval všechen smutek a starosti? Jeden místní profesor se rozhodl tento problémem vyřešit. Prostudovali nejen Homéra, ale i další antické autory. Někteří z nich, například Polybius a Plinius, popisují ve svých dílech toto ovoce velmi podrobně. Tuniský badatel nakonec dospěl k jednoznačnému závěru, že šlo o plody keříku Cicimek jujuba, latinsky Zizyphus lotus. Patrně však při usilovném studiu neopustil svou pracovnu, jinak by si všiml, že se tato rostlina nikde na ostrově nevyskytuje… Podle jiné teorie byly oním zázračným ovocem „berberské fíky“, sladké plody opuncií. Rovněž má k pravdě asi dost daleko. Tento druh kaktusu totiž nepatří k původní flóře Tuniska a byl sem zavlečen teprve v nedávné minulosti.
Plochá krajina ostrova má úrodnou půdu a příjemné klima. Zemědělství v této části světa ovšem pochopitelně vyžaduje umělé zavlažování. Pěstují se granátová jablka, olivy a především datle. Právě toto ovoce může být klíčem k celé záhadě. Je totiž dost pravděpodobné, že se s ním Odyseova výprava poprvé setkala až na tomto místě.
Kacíři z bílých mešit
Dnešní obyvatelé Džerby se rádi označují za potomky legendárních Lotofagů. Ve skutečnosti jde o Berbery silně promíšené se všemi etniky, která nějak zasáhla do dějin ostrova. Jsou pověstní svou soudržností a vyznávají zvláštní formu islámu. Patří totiž ke „kacířské“ sektě ibádovců, která se rozešla s převažující muslimskou naukou už v 7. století. Jejich životní filozofie klady důraz nejen na příkazy koránu, ale i na svobodu jednotlivce a demokratickou volbu hlavy obce, jíž může být muslim jakéhokoli původu. V minulosti se proto mohl stát čelným představitelem ibádovců i černý otrok.
Na ostrově je cekem asi dvě stě mešit. Většinou se jedná o nevelké stavby s jedním minaretem a mnoha malými kopulemi. Téměř žádná není turistům běžně přístupná. Pokud se přeci jen do některé dostanete, patrně budete trochu zklamáni. Výzdoba tuniských mešit není příliš bohatá a má opravdu hodně daleko k orientální nádheře muslimských svatyní v Turecku, Íránu či Sýrii. Zajímavější jsou tyto stavby spíše zvenčí. Sněhobílé zdi a jednoduché tvary jim dodávají zvláštní půvab.
Místo zázraků
Největší církevní stavbou na ostrově však není kupodivu mešita, ale židovská synagoga. Stojí ve městečku Er Riadh, dříve nazývaném Hara seghira (Malé ghetto). O tom, kdy přesně se na Džerbě usadili první židé, se vedou spory. Možná sem utekli před Římany roku 71 n. l. Ale není vyloučeno, že tady našli útočiště už mnohem dříve. Podle židovské tradice byla totiž zdejší synagoga založena krátce poté, co roku 586 př. n. l. dobyl Jeruzalém babylónský král Nabukadnezar.
Synagoga El Griba (Místo zázraků) je nejdůležitějším židovským svatostánkem v severní Africe. Každý rok, přesně třicet tři dní po svátku Pesach (židovských velikonocích), se tu setkávají příslušníci „bohem vyvoleného národa“ z celého světa během velké náboženské pouti. Současná budova je moderní, byla totiž postavena až v roce 1920 na místě původního chrámu z 6. století. Exteriér stavby je celkem fádní. Uvnitř tvoří výzdobu stylové dřevořezby a barevnými skly vykládaná okna. Největší poklad synagogy, vzácné svitky tóry, které patří k nejstarším židovským rukopisům, jsou bohužel ukryty v depozitáři.
Džerba má dodnes velmi silnou židovskou komunitu. Celkem tu trvale žije asi 1500 osob tohoto vyznání. Stále hrají významnou roli v ekonomice ostrova. Většina se specializuje na výrobu a prodej šperků. S muslimskými sousedy vycházejí bez větších problémů, ale arabsko-izraelský konflikt přinesl napětí i sem. Roku 2002 islámští teroristé provedli na synagogu pumový útok, při kterém zahynulo 21 lidí. Nikdo nemůže vyloučit, že se podobný incident nebude opakovat.
Hromada lidských lebek
K významným památkám Džerby patří také pevnost Bordž el-Kebir, jež střežila vjezd do přístavního města Houmt Souk. Mohutná stavba z 15. století pamatuje mnoho slavných bitev. Komu se podařilo obsadit toto strategické místo, ten byl i pánem celého ostrova. To dobře věděli Španělští kolonizátoři, kteří si zde zřídili svůj hlavní stan. Na pomoc muslimským bratrům však se svými galérami přispěchal slavný turecký pirát Dragut. Po dvouměsíčním obléhání se zmocnil pevnosti a její posádku pobyl do posledního muže. Z lebek španělských vojáků potom nechal pro výstrahu navršit mohylu, která prý pod pevností stála celých tři sta let, až do roku 1848, kdy ji nechal odstranit jeden tuniský bej.
Draví ještěři
O pohnuté historii ostrova se mohou turisté více dozvědět v několika muzeích. V okázalém paláci, jehož věž dominuje městečku Guellala, se nacházejí bohaté sbírky kovotepeckých výrobků, gobelínů s kaligrafickými nápisy a tradičních lidových krojů.
Ještě populárnější je v poslední době Lalla Hadria Museum. Expozice jsou v tomto rozsáhlém komplexu umístěny nejen pod střechou, ale částečně i na nádvoří mezi datlovými palmami. V přilehlém pouštním skanzenu mohou návštěvníci vidět k jakým zemědělským pracím lze použít velbloudy. Dromedár tu například tahá po rozprostřeném obilí dřevěné saně se závažím a tím odděluje zrno od slámy.
Muzeum je součástí turistické zóny poblíž oázy Midoun, ke které patří také největší krokodýlí farma ve Středomoří. Na ploše o rozloze téměř dvaceti kilometrů čtverečních tu v několika umělých jezírkách žije na 400 krokodýlů, z nich někteří mají opravdu děsivé rozměry. Na první pohled vypadají tito ještěři líně a flegmaticky. Jejich dravé instinkty se na plno projeví teprve během krmení, kdy jim domorodí ošetřovatelé házejí do zubatých tlam kusy masa i celá kuřata. Někteří turisté považují právě tuto krvavou podívanou za největší atrakci ostrova.
Hliněné suvenýry
Džerbu proslavilo po celém světě umění místních hrnčířů. Toto řemeslu zde má velmi dlouhou tradici. Nejvíce hrnčířských dílen se nachází ve vesničce Guellala. Téměř každý dům tu slouží zároveň i jako prodejna keramiky. Návštěvníci si zde mohou také sami zkusit práci na hrnčířském kruhu. Je to chytrý trik. Teprve když se kupec přesvědčí, o jak náročnou práci jde, dokáže skutečně ocenit výrobky zdejších mistrů. Ti nabízejí nejen ručně malované talíře a džbánky, ale i různé kuriozity. Jednou z nich je „kouzelná amfora“, do níž lze vodu nalít dvěma různými otvory, přičemž z žádného nevyteče zpět, ani pokud se obrátí vzhůru. Trik je založen na fyzikálních zákonech, které nakonec způsobí, že se voda objeví v malé boční dírce.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mahdia - pobžežní město
Něco o dramatické minulosti místa jsme si nastudovali už před odletem. Historické knihy praví: Nejdříve byla Mahdia fénickým přístavem. Později městem římským, které v 7.stol. zničili Arabové. Město znovu založil a nechal vystavět v roce 921 na výrazně skalnatém poloostrově první fátimovský kalif Obaid Allah al-Mahdim, který téhož roku odešel z Kairouan a s berberským kmenem Kotama přesídlil právě sem.
Nově zbudované město dostalo jméno po svém zakladateli al-Mahdím, který sám sebe pasoval na božího vyvolence. Ve 12. stol. fátimovští kalifové přesídlili do Káhiry a místo se stalo doslova kořistí Normanů vedených Rogerem Sicilským. V 16. stol. zde nechal korzár Turgut Reis nazývaný Dragut, který ve službách Osmanů byl kapitánem turecké flotily a ohrožoval bezpečí na moři, vystavět pevnost Al Borj El Kebir a kasbu. Po okupaci tureckými piráty ještě v 16. stol. z větší části zbořil hradby města a velkou část budov španělský král Karel V. Město tedy mělo historii nelehkou.
Lákalo mě navštívit zbytky fénického přístavu, Dragutovu pevnost monumentálních rozměrů, starobylou medínu i další místa. Mými společnicemi v cestě za dobružstvím byly mé dvě pubertální dcery, manžela jsme zanechaly doma pracovním povinnostem a vypravily se letadlem do Monastiru a odtud něco přes 40 km jižně do hotelu Thapsus. Odtud to je do Mahdie cca 6 kilometrů pěšky.
Poprvé jsme se vzhledem k horku, které panovalo, něco kolem 40 stupňů oděly dost zlehka, děvčátka do minisukní a triček na ramínka, já do kraťasů a upnutého trička, povíval lehký větřík a tak se horko nezdálo nijak úporné. No, došly jsme asi dva kilometry. Po ohlédnutí nám přejel mráz po zádech a zapluly jsme do obchůdků, které byly cestou. Situace se nezlepšovala, ale výrazně zhoršovala.
Po dvou a půl kilometrech cesty jsme spočítaly 14 mužů ve věku od 12 do 60 let, kteří nám byli v patách, sladce se usmívali a hovořili na nás nejmíň pěti světovými jazyky. Pochopily jsme, že takto a tudy cesta pro nás do Mahdie nevede a že místní obyvatelstvo (tedy alespoň ta mužská část) je nejen jazykově velmi zdatné. V momentě, kdy nás někteří odvážlivci počali hladit po hlavách a ramenou, vzaly jsme nohy na ramena a doběhly do prvního obchodu, kde prodávali krásné kašmírové šály rozměrů asi metr osmdesát krát metr. Se zahalenými hlavami, krkem, rameny a poprsím jsme se s průvodem Tunisanů v patách vrátily neslavně zpět do hotelu. Byly jsme poučené.
Při druhé cestě do Mahdie jsme se oděly do dlouhých plátěných kalhot, volných triček a zabalily do nedávno zakoupených kašmírových šál. Pod šálu jsem si zavěsila Nikon D70 s objektivem a s dcerami opustila areál hotelu. Tentokrát jsme ale raději zamávaly na první taxi, které projíždělo kolem a všechny tři se zhruba za českých 80 Kč dostaly do Mahdie (dá se tam dostat ze vzdálenějších hotelů dvakrát za den i místním autobusem, nebo turistickým vláčkem, ale tam cesta pro jednoho vyjde v přepočtu asi na 200 Kč).
Mahdia nás okouzlila ze všech stran. Nejprve jsme brouzdaly věncem buď čistě bílých nebo naopak výrazně barevných milionářských staveb, desítky rozestavěných paláců nás nenechaly na pochybách o velkém bohatství obyvatel žijících na okraji moderní Mahdie ve svých pohádkových sídlech. Nejkrásnější byly všechny vstupní brány a zdobené mohutné dveře. Bylo to umělecké defilé. Pobřeží je zase plné moderních výstavních hotelů s plážemi pokrytými čistým bílým pískem a mořem průzračným jako tyrkysové sklo. Směrem k centru byly stavby svítící v slunci již historického vzezření, charakteristické svými bílými kopulemi mešit ale i štíhlými vysokými minarety.
V úplném centru města se nachází starobylá brána Skifa el Kahla z 16. století, která umožňuje vstup do medíny – starého města. Tímto vstupním portálem se město pyšní na většině pohlednic a není divu. Je monumentální, masívní, průchod skrz něj je extra dlouhý. Z vrcholu brány se pak naskýtá dech beroucí pohled na celé město.
V nespočitatelných stáncích a obchůdcích v nesčíslných uzoučkých uličkách starého města najdete všechno možné od ručně tkaných koberců, přes malovanou keramiku až po výrobky ze skla a z kůží. Nachází se tady také množství kaváren a čajoven.
Po pravé straně nedaleko za branou je centrum medíny, náměstí Khani en Noamine a dlouhý areál Velké mešity. Původní mešitu postavil v 10.stol. Obaid Allah al-Mahdi. Po mnoha újmách a mnoha přestavbách byla roku 1960 zrestaurována a dostavěna. Dnešní podoba je tedy vlastně kopií původní stavby a je udržována průběžně. Působí jakoby byla opravena včera, nově a čistě. Má rozsáhlý obdélníkový dvůr plný sloupořadí a zvlášť tři vchody do mešity, pro muže, ženy a děti.
Do areálu se platí zanedbatelné vstupné a tamní průvodce na nás byl nadmíru přívětivý a provedl nás sály i modlitebnami a při tom nám vyprávěl, že státním náboženstvím je v Tunisku islám a že Tunisko patří mezi první z arabských zemí, kde byl islámský fundamentalismus postaven mimo zákon. Prý se tradiční muslimský náboženský způsob života více zachovává ve vnitrozemí, protože pobřeží je díky turistice hodně ovlivněno evropským způsobem života. Říkal, že většina muslimů je také naprosto tolerantní k ostatním náboženstvím, zejména k židovským komunitám, které mají v zemi své synagogy. Nakonec nás zavedl do maličkaté místnůstky sotva 1,5 krát 1,5 metru bez oken, kde byl strašně vysoký strop s miniaturním otvorem. Tam se prý zavírají na dlouhá časová období, modlí se a rozjímají. Otvorem je jim podávána voda. Byl k nám velmi uctivý a milý a doporučil ještě návštěvu dvou pevností.
Rozhodly jsme se pro návštěvu pevnosti Borj el Kebir, o které jsme si četly už v Česku. Věděly jsme, že nás čeká turecká monumentální a impozantní budova z roku 1595 na výběžku poloostrova. Od Velké mešity není pevnost nikterak daleko. Jde se buď historickým jádrem města nebo naopak podél pobřeží, odkud jsou vidět zbytky historického fénického přístavu, téměř rozpadlé části budov i opevnění. Nedaleko pevnosti jsou do skály vytesané punské hroby a po velké části poloostrova podél moře leží desítky bílých typických hrobů (vzájemně si velmi podobných). Je to hřbitov námořníků, který máte pod sebou jako na dlani při pohledu z nejvyšších míst teras pevnosti Borj el Kebir.
Pevnost můžete procházet hodně dlouho, pokud chcete projít všechna zákoutí a na vlastní oči pohlédnout do kraje ze všech světových stran, což vřele doporučuji. Uvidíte jak celé moderní město , tak jeho starobylou část. Skvělá je vyhlídka na přístav a moře a stovky lodí v něm i na monotónní plochu desítek bílých námořnických hrobů s pozadím vášnivého moře plného vln, které se tříští o skály.
Z vrcholu pevnosti jsme s dcerami sestoupily k místu, kde kdysi byl starý přístav. Dnes zde trčí jen zbytky původního opevnění. Právě v tomto místě vzdáleném zhruba 5 kilometrů od pobřeží Mahdie objevili v roce 1908 rybáři vrak lodě. Zjistilo se, že loď pochází z roku 86 našeho letopočtu. Bylo v ní nalezeno velké množství uměleckých předmětů, které jsou nyní k vidění v muzeu Bardo.
Z tohoto místa už velmi zvolna dojdeme až k Mysu Afrika, kde na konci poloostrova bouchne do očí místní dominanta, maják stejného jména Cape Africa. Protože se začíná kazit počasí, nebe je plné šedých mraků a moře bije na poplach do skalnatého pobřeží, vlny se tříští a vítr sílí, vytahuji opět Nikon a udělám pár snímků, zachycujících naši přítomnost tady. Kašmírové plachty nám ve větru létají, neumíme je pořádně uvázat a tak si oddychneme, když se zanedlouho zase mraky odvalí směrem na moře a všude probleskuje zářivě modrá a tyrkysová, která pohlcuje šeď mílovými kroky, až se do hodiny rozprostře po celé obloze zářivě modrá a i moře před chvílí šedé, místy až černé dostane zase zpět svoji smaragdovou barvu.
To už jsme ale došly podél celého pobřeží až do palmového parku, kde nás oslovuje místní košíkář a snaží se nám prodat některé z ručně pletených misek, košů a košíčků. Má svá díla všude, jak nějaký artista, na hlavě, na pažích, v rukou. Jsou to krásné barevné košíčky a jistě mu daly spousty práce. Má jen smůlu, že naše ženská srdce Evropanek mají oči jen pro broušené sklo nebo malovaný růžový porcelán. Nechá se ale s úsměvem vyfotit a ještě nám košíky mává na shledanou.
Celkem znavené se vracíme na náměstí Place du Caire, kde se ještě pokocháme nevelkou mešitou Mustafy Hamzy z roku 1772. A zpět na náměstí a taxikem na hotel.
Mahdia, jak je známa dnes, je nejdůležitějším rybářským přístavem země. Ryby se zde také rovnou zpracovávají. Nyní má zhruba 30000 obyvatel. Převážná většina původního obyvatelstva se zabývá tkaním plátna, koberců i hedvábí. Spousta žen se zde výtvarně vyžívá ve vyšívání, pod jejich rukama vznikají unikátní umělecká díla, která je možno vidět po ulicích každý pátek na tradičních mahdijských trzích.
Samozřejmě jsem si je nemohla nechat ujít a Mahdii navštívila znovu. Překvapilo mě množství opravdu unikátních ručních prací a výrobků dělaných doma doslova na koleně. Nejen pestrobarevné výšivky na látkách, na botách, na kůži, ale i výšivky z korálků a perliček na oděvech, ručně malované kachlíky nebo doma šité panenky s malovanýma očima a úžasnými modely šatiček. Na trzích je velké množství velmi kvalitních výrobků z velbloudí kůže, ať už drobnosti jako šperky nebo opasky, tak pracně modelované boty, ale i dlouhé kabáty, saka a desítky modelů kabelek ve všech barvách. Citlivý člověk je v mnoha výrobcích překvapen čistotou provedení a harmonií.
Čekala jsem, že na trzích uvidím spoustu lidí v džínách a triku, klasickém evropském oblečení, ale opak byl pravdou. Drtivá většina místních obyvatel se obléká neevropsky, ženy všech věkových kategorií chodí jak po městě tak na trzích téměř celé zahalené. Džíny tam nosí jen mladí kluci a turisti. Snažila jsem se ulovit do hledáčku fotoaparátu místní obyvatele, především v momentkách tak, aby o focení nevěděli.
Po trzích jsem ještě podnikla dlouhou cestu přístavem, mezi stovkami lodí všech velikostí a velmi různých kvalit. Na pobřeží směrem od města se povalovaly desítky vraků ale stavěly se i lodě nové. Všude spousty kontrastu. Pod loděmi a v jejich okolí, polehávali bezdomovci, špinaví staříci bez zubů na hromadách odpadků a všude agresívní rybí pach. Na hromadách hoblin, pod kostrami lodí ležely ženy s dětmi, chudé a ubohé, znavené horkem a sluncem. Byla to ta druhá strana Mahdie. Ta citlivější, kterou běžní turisté nejspíš nespatří. Lodě s turisty vyplouvají z opačné strany přístavu, z té exkluzivní, blízko k městu, kde kotví lodě bílé jako nové svatební šaty, lodě impozantní a drahé pro movité majitele i zákazníky. Zkrátka jako všude ve světě.
Tuto část pobřeží jsem si vybrala právě proto, že zatím je tady nejmenší cestovní ruch z celého Tuniska a okolní dlouhé písečné pláže s pískem jemným a bílým jsou ještě nepřeplněné. Mahdia je město, které můžete objevovat každý den i každý večer a stále vás něčím novým překvapí. Architektura, která zde roste před očima, jak paláce místních zbohatlíků tak impozantní hotely na pobřeží Vás ale nenechají na pochybách, že je jen otázka času, kdy i toto místo propadne „masívní a mastňácké“ velkoturistice a jen velmi těžko se bude hledat místo k večerním nerušeným procházkám po pobřeží.