Změny v Evropě na přelomu padesátých a šedesátých let
V poválečné západní kultuře přestávají existovat jednotící umělecké směry, mizí tradiční rozdělení na vysoké a nízké umění a zábava dostává masový charakter.
Studená válka a rozdělení světa na Západ a Východ poznamenaly i kulturu a umění. Literatura v západním světě cítila potřebu odrážet útrapy druhé světové války, což se projevilo v dílech německy píšících autorů starší generace, např.Thomase Manna či Liona Feuchtwangera.
K tématu druhé světové války se vraceli další autoři: Günther Grass v Plechovém bubínku, Joseph Heller v Hlavě 22 nebo Norman Mailer v románu Nazí a mrtví.
Po válce tvořila i starší generace amerických autorů, kupř. John Steinbeck, William Faulkner nebo Ernest Hemingway. Vlna italského filmového neorealismu; neorealizmu promítá na plátno kin sociální problematiku spojenou s poválečným hospodářským rozmachem - režiséři V. Sica, F. Fellini nebo L. Visconti.
Mezi významné režiséry poválečných let patří také Ingmar Bergman, Luis Buňuel, Francois Truffaut nebo Jean-Luc Godard. Výrazným znakem poválečné kultury je její amerikanizace (zobrazování amerického způsobu života).
Na Západě si mohli občané vybírat mezi náročným umění nebo konzumní;masovou zábavou, na Východě fungovalo umění převážně jako nástroj propagandy;ideologie a bylo občanům vnucováno.
Otázkami lidské existence a odcizení se zabývali ve svých dílech francouzští autoři, jako např. Jean-Paul Sartre nebo Albert Camus.
V 50. letech se prosazuje nový hudební žánr pop-music - Elvis Presley, liverpoolští Beatles, Rolling Stones a mnoho dalších. Mezinárodní uznání získal např. Boris Pasternak románem doktor Živago nebo Alexandr Solženicin - Jeden den Ivana Děnisoviče.
Nejznámějším představitelem pop-artu byl Andy Warhol, který znázorňoval předměty denní potřeby, (např. polévkovou konzervu) nebo populární postavy,( např. herečku Marilyn Monroe).
Na konci 50. let vzniklo tzv. umění akce, jehož nejznámější formou je happening, který do autorského díla zapojuje i diváka. Velké popularitě se těší také folkoví zpěváci, jako např. Bob Dylan nebo Joan Baezová.
V klasické hudbě se prosazuje žánr spojující hudbu, tanec, zpěv a hereckou akci - muzikál (např. Leonard Bernstein se svou West Side Story).
Z vlny odporu proti spotřebitelskému způsobu života vznikla tzv. beat generation - Jack Kerouac, Allen Ginsberg nebo Lewrence Ferlinghetti.
Oficiální kultura v SSSR pokračuje po válce v duchu socialistického realismu; (např. knihy Ilji Erenburga). V SSSR byla velmi populární básnířka Anna Achmatovová nebo písničkář Vladimir Vysockij. V SSSR existovala i "podzemní" nezávislá tvorba. Mezi významná díla sovětské kinematografie patří např. filmy G. Čuchraje, M. Kalatozova nebo umělecké filmy Andreje Tarkovského. Významné místo ve světové kinematografii patří také polskému režisérovi Andrzeji Wajdovi.
Chruščovův pád; Brežněvismus; Stabilizace impéria; Afghánistán
Stalinův nástupce Nikita Chruščov se kromě destalinizace společnosti pokoušel o ekonomickou reformu. V roce 1964 byl zvolen tajemníkem KSSS Leonid Iljič Brežněv, který měl za úkol stabilizovat situaci v zemi a ve straně.
SSSR se během Brežněvovy vlády snažil posílit své pozice ve třetím světě, a proto podporoval různá národněosvobozenecká hnutí v Africe a Asii.
V prosinci 1979 překročila sovětská vojska hranice a vpadla do Afghánistánu na pomoc místní prosovětské skupině a započala tak vleklou a vyčerpávající válku.
Chruščov brzy poznal, že příčinou celkového neúspěchu jeho ekonomických reforem je samotná podstata komunistického hospodářství, postaveného na příkazech a totálním dohledu státu;vlády;strany.
Nikita Chruščov byl svými odpůrci donucen v říjnu 1964 k rezignaci. Leonid Brežněv během své vlády zastavil protistalinské kampaně, utužil cenzuru a zvýšil dohled nad kulturou.
Brežněv se snažil o stabilizaci sovětského impéria a v rámci politiky uvolňování ve vztahu k západu podepsal několik dohod v oblasti kontroly jaderného zbrojení.
Roku 1975 byl podepsán Závěrečný akt Helsinské konference, ve kterém byla potvrzena platnost poválečných hranic a SSSR se zavázal dodržovat lidská práva.
Sféra vlivu SSSR se v 70. letech rozšiřovala - byly ustaveny vlády se sovětským vlivem - např. v Etiopii či Angole. Pro Leonida Brežněva byla charakteristická dvojí morálka - proklamované ideologické fráze skrývaly pouze snahu o pohodlný život a osobní obohacení.
Stabilizace komunistické strany měla být dosažena minimální obměnou stranických a vládních funkcí.
Stát blahobytu; Evropská demokracie; Vzpoura proti konzumu
Poválečné období rekonstrukce přispělo k posílení role státu, který svými zásahy do ekonomiky zodpovídal za hospodářský vývoj země.
V západní Evropě se sice posílila moc státu, ale základní principy tržní ekonomiky a svobodného podnikání zůstaly oproti komunistickým režimům zachovány.
Velkou zásluhu na poválečné demokratizaci Spolkové republiky Německo měl její první kancléř Konrád Adenauer. Poválečná společnost v západní Evropě byla budována na vzájemné solidaritě;pomoci - každý jedinec byl ochoten obětovat část svých příjmů ve formě daní;daně pro zlepšení blahobytu celé společnosti.
Ve většině států západní Evropy byl po roce 1948 v rámci státu blahobytu zaveden bezplatný systém zdravotní;lékařské péče.
Marshallův plán a Severoatlantická aliance pomohly upevnit demokratický systém v západoevropských státech. Uklidnění situace ve Francii přinesl až prezident Charles de Gaulle (hrdina z 2. světové války), který ukončil válku v Alžíru, a odvrátil tak od země hrozbu občanské války.
Od poloviny 60. let se začaly v západním světě ozývat hlasy odsuzující konzumní způsob života, které vedly až k masovým vlnám nepokojů. Již deset let po skončení druhé světové války se hospodářství ve většině západoevropských zemí dostalo na úroveň předválečného stavu.
Poválečná Evropa se snažila, aby chudoba;bída, hlad a nedostatek nemohly již nikdy v budoucnu ohrozit její obyvatele. Levicová labouristická vláda provedla ve Velké Británii v letech 1945 až 1951 rozšíření sociálního zákonodárství.
Vliv Velké Británie po rozpadu jejího koloniálního impéria výrazně slábl.
- Francie se od konce 40. let zmítala v politické nestabilitě - jedna slabá vláda střídala druhou. Největší nepokoje propukly roku 1968 ve Francii, kde se ke studentům nespokojeným se situací na univerzitách přidali i dělníci požadující zvýšení mezd.