Ukrajina po oranžové revoluci

Rád bych Vám napsal něco o dění a atmosféře v ukrajinské společnosti krátce po takzvané  oranžové, nebo jak říkají Ukrajinci, pomerančové revoluci, která proběhla na Ukrajině v listopadu a prosinci loňského roku. Nejdříve bych ale něco rád napsal o  falzifikaci (zfalšování) druhého kola prezidentských voleb z listopadu 2004. Například v rómském táboře v Beregovu nám tamní Romové vyprávěli, jak jim milice vyhrožovala v případě, že budou volit opozičního kandidáta. Skoro celý tábor tedy volil ze strachu vládního kandidáta. Pracovníci státních podniků, jako jsou například železnice, měli povinně volit vládního kandidáta Janukoviče. Problémy nastaly u křesťanů, kteří pracovali ve státní správě a nechtěli volit proti svému svědomí. Často jim bylo vyhrožováno a nevolit „manifestačně“ je stálo nemálo odvahy. Jedné křesťanské organizaci  ve městě Užgorod přikázali pracovníci SBU (ukrajinská tajná služba) vyvěsit na jejich budově transparent, že jsou za vládního kandidáta. Když odmítli, bylo jim vyhrožováno, že budou mít po Janukovičově vítězství problémy, které by mohli dojít až ke zrušení jejich organizace. Bývalý premiér Ukrajiny a zároveň kandidát na prezidenta Viktor Janukovič chtěl jen jednu státní církev, kterou měla být pravoslavná církev. Mnozí evangelikální křesťané se obávali, že se jejich sbory v případě jeho vítězství mohou dostat postupně až mimo zákon. Jeden pastor, který byl ve volební komisi ve městě Mukačevo, popisoval jak náhle vypadla elektřina a ve volební místnosti nastal zmatek. Příznivci Janukoviče v tomto zmatku naházeli do volební urny vyplněné volební lístky pro svého favorita. V čase revoluce byl pro většinu Ukrajiny vypnut  jediný svobodný televizní  kánál 5. Úřady bránily výjezdu autobusů ze Zakarpatska do Kyjeva, aby se lidé nemohli účastnit demonstrací na náměstí Nezávislosti.

Když jsme si cestou na Ukrajinu vyzvedávali naše víza na Ukrajinském Konzulárním oddělení v maďarské Nyiregiháze, byl jsem šokován slušností ukrajinských úředníků. Normálně se s námi bavili, pomohli nám vyplnit vízový dotazník, a dokonce se na nás usmívali. Po zkušenostech z Ukrajinského velvyslanectví v Praze to byla pro mě příjemná změna. V únoru letošního roku panovala na Ukrajině zvláštní atmosféra, která mi nápadně připomínala situaci u nás krátce po sametové revoluci v listopadu 1989. Jako bych se vrátil do ledna či února roku 1990. Celý národ, od malých dětí v mateřských školách až po nejstarší babičku někde v zapadlé Zakarpatské vesničce, sledoval napjatě politické dění a mnozí fandili svým novým politickým představitelům. I v nejmenších vesnicích bylo možné vidět oranžové stuhy a nápisy pro Juščenka. Každý den mého pobytu na Ukrajině  ukazovali v televizních zprávách několik skandálních odhalení týkajících se korupce a různých machinací ve  státní správě. Mnoho úředníků starého režimu je postupně vyměňováno. V době našeho pobytu směřovalo jen do Zakarpatské oblasti 1000 nových milicionářů z Kyjeva, kteří měli zavést v této oblasti nový demokratický pořádek a zatočit s korupcí v řadách milice. Mnoho lidí fandí svým novým politikům. Například nový šéf milice chodí na oběd do obyčejné závodní jídelny spolu se řadovými milicionáři, a dokonce za tento oběd normálně platí. Jeho předchůdce si nechal nosit zvláštní obědy do své kanceláře a samozřejmě za ně neplatil. Řadoví milicionáři byli z tohoto počínání svého nového šéfa šokováni. Postupně byli vyměněni gubernátoři všech oblastí na Ukrajině. Jeden nový gubernátor  řekl svému řidiči, aby schválně překročil rychlost, když viděl radar milice. Po té řidič nabídl milicionáři, který jej zastavil, obvyklý úplatek. V tu chvíli vykoukl ze zadu nový gubernátor a řekl tomuto muži zákona: od této chvíle jste vyhozen z vaší práce. Milicionář zůstal v šoku. Celé to ukazovala ukrajinská televize, další zkorumpování milicionáři dostali strach. Velikou radost mi udělalo zrušení oddělení pro náboženství, které mi v posledních deseti letech způsobilo několik nepříjemností. Církve byly převedeny pod Ministerstvo kultury, jak je tomu v normálních demokratických státech. Podle starých ukrajinských zákonů jsme mohli kázat a sloužit v jednotlivých sborech jen po schválení oddělení pro náboženství.  Správně jsme měli hlásit každé naše shromáždění a náboženské aktivity. Občas jsem si dělával legraci, že nekážu, ale jen zdravím sbor. Problémem ale bylo, že jsem někdy zdravil i několik hodin. Při narušení tohoto zákona hrozilo vyhoštění, které zakusili i někteří moji přátelé z Čech. Jsem moc vděčný Bohu, že nás nikdy nevyhostili, i když jsme často překračovali tento zákon. Podle názoru některých pastorů byl v každém větším sboru agent SBU (ukrajinská tajná služba ). V této tajné službě pracuje dost lidí, kteří byli činní v bývalé KGB.  Tajná služba si o mně vedla záznamy. Byl jsem překvapen, když mi v červnu 2003 při vyřizování víza vyhrožoval pracovník Ukrajinského velvyslanectví v Praze, že jestli budu dále dělat náboženskou propagandu, tak budu ihned vyhoštěn z území Ukrajiny. A teď jeden paradox. Po oranžové revoluci se stal ministrem zodpovědný za SBU evangelikální křesťan. Nový prezident Juščenko několikrát jasně vyjádřil, že napříště bude na Ukrajině plná náboženská svoboda. Při svém uvedení do úřadu pozval zástupce všech křesťanských církví, včetně několika představitelů evangelikálních církví. To je na Ukrajině věc dosti nevídaná. V minulosti se takovýchto události účastnili jen zástupci Pravoslavné církve.

Při mém posledním pobytu na Ukrajině jsem mimo jiné sledoval, jak vidí oranžovou revoluci evangelikální křesťané. Je nesporné, že oranžové revoluce se aktivně zúčastnilo mnoho věřících lidí. Někteří kazatelé promluvili i na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, mnoho lidí tam slyšelo evangelium, někteří se obrátili. Církve se v kritických dnech, kdy hrozil vojenský zásah a nastolení diktatury, sjednotily a modlily se na společných shromážděních. Byl to zázrak, že revoluce nebyla potlačena silovými prostředky. Někteří ukrajinští křesťané vydávají oranžovou revoluci za duchovní probuzení. Já si osobně myslím, že k opravdovému duchovnímu probuzení na Ukrajině zatím ještě nedošlo. Minimálně ve sborech, které jsem na Zakarpatsku navštívil, jsem toto neviděl. Zakarpatsko je však jen malou částí z padesáti milionové Ukrajiny. Neměl jsem možnost  prozkoumat duchovní atmosféru na jiných místech Ukrajiny. Po oranžové revoluci mají evangelikální křesťané obrovskou příležitost proniknout do televize, rádia a ostatních medií a mnozí to již využili. Mám velikou radost z nového politického uvolnění a svobody na Ukrajině. Novou vládu čeká v budoucnosti řešení mnoha obtížných problémů, nepopulární ekonomické kroky a velké množství náročné práce. Mnoho lidí si naivně myslí, že jim  prezident Juščenko dá automaticky práci a všechno se rázem změní k lepšímu. Všudypřítomnou korupci půjde jen velice těžko a rychle odstranit. Staré struktury se nechtějí dobrovolně vzdát svých pozic a výhod. Stále trvá částěčné napětí mezí západní a východní částí země. Nakonec tohoto článku mně nezbývá než popřát Ukrajincům, aby  to zvládli a z Ukrajiny se stala opravdová demokratická země, kde by křesťané mohli svobodně šířit evangelium a prosolit tak celou ukrajinskou společnost. Ať přijde probuzení na Ukrajinu!

                                   Z Domažlic na Ukrajinu

Chtěl bych se s vámi rozdělit o své zážitky z našeho posledního výjezdu na Ukrajinu z února 2005. Tento výjezd jsme měli dlouho naplánovaný, ale vzhledem k napjaté politické situaci, která koncem loňského roku na Ukrajině panovala, nebylo dlouho jasné, jestli ho budeme moci vůbec uskutečnit. Díky Bohu na Ukrajině nakonec vše dobře dopadlo a my jsme mohli vyrazit ve čtvrtek 10 února směr východ. Přes Slovensko a Maďarsko jsme v pátek 11. února v pořádku dorazili na Ukrajinu. Naší první zastávkou bylo město Beregovo, které leží přibližně 3 kilometry od maďarských hranic a má okolo 25 000 obyvatel. Většina obyvatel mluví maďarsky, jejich druhou řečí je ukrajinština a ruština. Někteří lidé maďarského původu a zvláště Romové moc ukrajinsky či rusky nemluví. Důvodem našeho pobytu v Beregovu byla návštěva tamního  charismatického sboru církve Živého Boha, který má okolo 160 členů, z toho okolo 40 až 60 Romů. Zvláštností beregovského sboru je, že nevytvořil pro romské členy oddělený sbor, což je běžné  v podobných charismatických sborech po celém Zakarpatsku. Romové nejsou z větší části jen konzumenty, jak je tomu ve většině ostatních sborů na Zakarpatsku, ale jsou aktivně zapojeni do služeb a dění ve sboru. Vedení sboru se podařilo vytvořit  společný ukrajinsko-maďarsko-romský sbor. Shromáždění probíhají dvojjazyčně v ruštině a maďarštině, aby nikdo neměl problémy rozumět. Modlitební shromáždění, kterého jsme se zúčastnili, bylo rozděleno na maďarskou a ruskou sekci. V obou jazykových skupinách bylo několik hodin opravdu živo. Členové sboru jsou rozděleni do učednických domácích skupin s maximálním počtem 10 členů, které se postupně množí po celém Beregovu i okolních vesnicích. O každého člena sboru, který o to projeví zájem, je tak pastoračně postaráno. Pro mě osobně bylo zajímavé vidět na jedné straně perfektně propracovanou učednickou strukturu sboru spolu s různými tabulkami, grafy a přesnými pokyny pro jednotlivé služebníky, a na druhé straně rozněcování pomazání a duchovních darů. Uviděl jsem v tom spojení školy Slova se školou Ducha, plánování s pomazáním. Při sboru také funguje odvykací středisko pro narkomany a alkoholiky.

Naší další zastávkou byl Cholmovec, kam  jezdíme již několik let. V listopadu loňského roku tomu bylo dva roky co zemřel tamní pastor a zároveň zakladatel tohoto sboru Michal Zeldi. Spolu s naším týmem se snažím do Cholmovce jezdit a přinášet rodině po tomto zemřelém kazateli a všem dalším služebníkům a potřebným lidem povzbuzení, duchovní a materiální pomoc. Nejmladšímu synovi Samuelovi bylo začátkem tohoto roku 6 let. Podpora této rodiny je během na dlouhou trať. Vzhledem k věku nejmenšího Samuele bude rodina Zeldi potřebovat pravidelnou podporu ještě okolo 15 let. Je v ní třeba pokračovat, a to zvláště v této době, kdy opadly emoce a soucit způsobený Michalovou smrtí. Výhodou zimního termínu výjezdu je, že většina členů sboru je doma a má čas účastnit i shromáždění konaných přes týden. Od jara do podzimu je většina mužů na práci, na tak zvaných zarobotkách v nedalekém Maďarsku či v jiných zemích. Na sboru je vidět v posledních dvou letech určitá únava, ochablost a částečné zvlažnění. Některé z těchto věcí jsou způsobeny duchovními zápasy, kterými si museli projít po smrti svého původního kazatele. Měli jsme v tomto sboru několik shromáždění a také jsme se setkali s mládeží. Po několika dnech jsme mohli vnímat novou touhu lidí po Bohu a jeho jednání. Na našem posledním shromáždění jakoby se „otevřelo nebe“. Po kázání jsem vyzval shromáždění, abychom ještě chvíli chválili. Náhle jsme pocítili Boží přítomnost a úžasnou svobodu a lehkost. Začali přicházet prorocké – Duchem svatým inspirované písně. Celé shromáždění začalo tleskat a tancovat jako jeden muž. Trochu jsem se obával, abychom se nepropadli do sklepa. Prorocké písně přicházely znovu a znovu. Po té jsme se všichni sklonili před Bohem a vyznávali svoje hříchy. Podle mých zpráv toto Boží navštívení pokračovalo i na dalších shromážděních po našem odjezdu. Něco podobného jsme prožili večer předtím na setkání domácí skupiny v několik kilometrů vzdáleném Sasovu.

Zemřelý pastor Michal Zeldi založil také romský sbor v asi 3 kilometry vzdáleném Černotisovu. Většina členů sboru jsou chudí a negramotní lidé, kteří nemají z lidského hlediska žádnou šanci najít si normální zaměstnání či se zařadit do většinové společnosti. V tomto sboru jsme měli několik shromáždění, kde jsme vyučovali základy a mluvili s lidmi o praktických dopadech víry v Boha na jejich každodenní život.

Byli jsem již dosti unaveni po naší předešlé službě, když nás zavolali modlit se za jednoho ochrnutého muže, který nedávno spadl ze stromu a po té ochrnul. Když jsme viděli zoufalé životní podmínky, ve kterých tento člověk spolu se svoji rodinou žije, bylo nám ho opravdu líto. Modlili jsme se a nic se nestalo. Byli jsme z toho na jedné straně dosti zklamaní a na druhé straně jsme měli ještě větší touhu vidět v budoucnu někoho podobně nemocného, kdo po takové modlitbě vstane uzdraven. Nedávno jsem se dozvěděl, že tento člověk zemřel. Jsem rád, že jsem mu řekl, že nejdůležitější v tomto životě je mít odpuštěné hříchy a jistotu věčného života. V romských táborech v Zakarpatské oblasti je smrt součástí každodenního života. Díky špatnému životnímu stylu, nedostatečné stravě a nedostatku peněz na léky a lékařskou pomoc je běžné, že někteří lidé nepřežijí zimu. Když se dívám do knihy Skutků apoštolů vidím, že mi v mé dosavadní službě něco chybí. Nedějí se zdaleka takové zázraky, jaké jsou popsány v Novém zákoně, a co víc lidé nejsou hromadně usvědčováni ze svých hříchů, jak o tom čteme ve starých probuzeneckých knihách. Modlím se k Bohu, abych to mohl ještě na této zemi zakusit. Mám velkou touhu Pána nově poznat, poddat se jeho plánu pro můj život a nechat se jím proměnit.  

Naši poslední zastávkou byl Užgorod, kde jsme navštívili organizaci Život, která pracuje s Židy v Užgorodě a na Zakarpatsku. Pracovníci této organizaci navštěvují většinou staré lidi, kteří přežili holocaust a dožívají ve špatných sociálních podmínkách. Spolu s materiální pomocí jim přinášejí také evangelium. Zažili při tom již mnoho obrácení a podivuhodných uzdravení. Z Užgorodu jsme vyrazili směr Domažlice ve středu 23 února večer. Hranice jsme přejeli bez dlouhého čekání a domů jsme dorazili ve čtvrtek 24 února.

Na Ukrajinu znovu pojedeme koncem léta nebo začátkem podzimu 2005. Kdybyste případně chtěli podpořit rodinu po zemřelém kazateli Michalu Zeldim či práci na místech, o kterých jsem v tomto článku psal, můžete poslat váš finanční příspěvek na:

Nadační fond Křesťanské Misijní Společnosti, ČSOB a.s. Praha 1, číslo účtu: 577409193/0300, variabilní symbol:

350 – pomoc v Cholmovci, či variabilní symbol  400 – zapomenutí služebníci.

S přáním Božího pokoje a požehnání: Pavel Faul

telefon – kancelář: +420 379 77 80 61

mobil: +420 775 148 383

e-mailová adresa: ks.doma@atlas.cz