Nečekané taje tančírny
Při jedné ze zkoušek našeho orchestru jsem se dohodla se svými dvěma kamarády saxofonisty, že si uděláme malý výlet do Prahy a navštívíme jazzovou tančírnu, kde pravidelně hraje Prague swing orchestra. Rozhodnutí mělo samozřejmě jen studijní účel, alespoň to byla veřejně rozšiřovaná verze. Napřed chtěla jen asi půlka orchestru, když se ale ukázalo, že to někteří myslí vážně, zůstalo to nakonec jen na nás třech.
Tak jsme se domluvili na časovém plánu a já ve středu v šest nasedla na autobus s jedním z odvážlivců, zatímco druhý pro chvíli zanechal matematiky a už na nás čekal v Praze. Když jsme zdárně docestovali a vylezli z autobusu, zjistila jsem, že prší a fouká vítr. Jelikož jsem si vzala sukni, zanadávala jsem si na svou neschopnost odhadnout počasí a zamířila jsem ukrýt se do metra. Tímto činem jsem si zrovna moc nepomohla, protože tam sice neprší, ale fouká a je tam pěkná kosa. Cestovali jsme asi deset stanic a vzájemně si vyprávěli, jak moc se těšíme. Když jsme vynořili na povrch, už k mému štěstí nepršelo. Přešli jsme mezi bloky na silnici a kluci se dali do debaty, kterým směrem máme jít teď. Já v Praze z Anděla trefím jen na Mat-Fyz, takže jsem rozhodování o dalším směru výletu ponechala na nich.
„Myslím, že to bude doleva,“ zahlásil Petr.
„Ne ne, podle mě je to doprava,“ opáčil Míra, ale protože Petr vypadal o něco jistěji, vydali jsme se tedy na jím propagovanou stranu. Asi po deseti minutách mě přestaly zábst nohy a taky mi ze sandálů vypadl kamínek, takže jsem byla připravená pokračovat v cestě klidně ještě hodiny, ale už teď bylo jasné, že jdeme špatně.
„Já jsem ti říkal, že je to na druhou stranu. Říkal jsem ti to!“ hučel Míra do svého kolegy, který jen něco zamumlal. Já jsem jen poznamenala cosi filozofického v tom smyslu, že teď už je to stejně jedno a zapřemýšlela jsem si, jestli se nám ještě podaří stihnout začátek.
Posléze jsme se vrátili tam, odkud jsme vyšli.
„No podívej se!“ výkřik mě donutil změnit směr a přejít za oběma kamarády na druhou stranu. Vytoužená tančírna stála přímo před námi. Takže ani doprava, ani doleva, ale rovně. No skvělé. Na začátek to nemělo chybu, což jsem si neodpustila poznamenat. My paka, pomyslela jsem si pro sebe.
Vhrnuli jsme se dovnitř, koupili si vstupenky a Míra povyprávěl uvaděčce, jak jsme se hezky prošli. V tu chvíli začala hrát hudba, takže jsme přišli téměř včas. Opatrně jsme se vplížili do sálu a sedli si ke stolu úplně v rohu.
Tančírna měla asi čtvercový tvar, přičemž vzadu byly stoly a vepředu místo pro tanec. Na relativně malém jevišti seděli muži ve světlých sakách s hudebními nástroji v rukou nebo pod rukama. U stolů seděli slušně oblečení lidé, převážně starší, o něco více dědů než babiček, několik párů ve věku mých rodičů a jen jedna dvojice zamilovaných mladých. Celkově jsme byli pod věkovým průměrem, nijak nám to ale nevadilo a ani nás to nezarazilo. Pravdou je, že dnes jde většina lidí spíše na diskotéku než na akci tohoto typu celkem umírněnou, neboť v sále se ani nesmělo kouřit.
Hudba byla perfektní a několik párů začalo tančit. Čekala jsem, jestli i některý z mých přátel mě vyzve k tanci. Marně. Když se zvedli, oba postupně odešli pro něco k pití, tudíž jsem u stolu zůstala sama. Tohoto využil asi padesátiletý pán, který postával poblíž.
„Zatancovala byste si se mnou?“
Dost mě tímto dotazem překvapil, protože tohle se mi normálně nestává. Na nabídku jsem kývla.
„Víte, mě ještě nepřišla partnerka,“ postěžoval si. Byla jsem stále trochu mimo, a tak jsem mu na to nic neřekla.
„Foxtrot, nebo jive?“ Zeptal se mě, když začala hrát svižná hudba.
„Raději jive,“ zamumlala jsem, neboť ho umím o něco lépe a také mě více baví.
Pán nezaujal obvyklé držení, jaké se učí v tanečních, to mě ale tolik nepřekvapilo. Při setkáních s lidmi z různých koutů republiky a vlastně i z jiných měst jsem zjistila, že každý tančí trochu jiné variace trochu jinak, navíc jsem se pět let věnovala napůl „profesionálnímu“ tančení, takže jsem vystřídala celkem slušné množství tanečních stylů.
Nic z toho mě ale nepřipravilo na tento tanec. Ano, byl na šest dob. Ano, rytmus se dal počítat jako raz, dva, tři a čtyři, pět a šest. Můj tanečník mě uchopil za pravou ruku a dal se do variací, jaké jsem v životě neviděla. Snažila jsem se udržet s ním krok, nevypadnout z rytmu a pohybovat se alespoň přibližně tím směrem, jako on.
„Máte příliš měkké zápěstí, zpevněte ho,“ napomenul mě. V této chvíli jsem dospěla k neotřesitelné jistotě. Profesionální tanečník. No potěš pánbů. Ve dveřích sálu se objevil můj pánský doprovod, který se na mě nevěřícně zadíval. Já jsem na ně ale naprosto neměla čas, briskní rychlost tance mi nedovolovala myslet na nic jiného než na nohy.
Když tanec skončil, Pan tanečník mě k mé úlevě odvedl zpátky na místo, kde jsem se značnou dobu vzpamatovávala ze šoku a z rychlosti, jakou jsem byla nucena udělit většině částí svého těla. Teprve po chvíli jsem byla schopna stvořit alespoň trochu souvislou větu.
„Už nikdy nesmíme odejít oba dva najednou,“ prohlásil rezolutně Petr.
„Ne, to tedy určitě ne.“
V duchu jsem si neodpustila malý úsměv. Ale ale, pánové, to mě snad chcete chránit před ostatními, aby vám mě náhodou někdo nepřebral? Nu, když si mě sem přivedli…
Já ale tančím velmi ráda, takže jakmile jsem nabrala dech, nadhodila jsem, že bychom si mohli zatancovat. Míra řekl, že ještě chvíli počkáme, až si trochu zvykne na myšlenku, že by mohl případně tancovat, a Petr zamumlal něco o tom, že má špatné boty a nechce poničit parkety. Protože páry tančily dobře, některé výborně a můj bývalý tanečník se svou partnerkou zcela profesionálně, obávali se prý také případného zesměšnění.
Nakonec se ale přeci jenom Míra odhodlal (nebo možná podlehl) a vyrazili jsme se oddat jivu. Já už byla ten večer připravena na všechno, ne tak ale můj tanečník, takže jsme hodnou dobu šli mimo rytmus. Já jsem se tím docela bavila, přesto jsme raději na nakonec přešli na jakýsi improvizační tanec (každý na jiný), abychom se pohybovali alespoň trochu do rytmu. I to bylo chvílemi dost marné. Posléze přišlo malé vysvobození v podobě blues, který jsme zvládali celkem dobře, a pak velké v podobě přestávky.
Po malém tréninku v rohu sálu jsme byli připraveni znovu vyrazit. Jakmile zazněla hudba, zaujali jsme místo v nejméně sledované části parketu a pokoušeli se dát dohromady nějaké variace jivu. Nutno říci, že nám to šlo daleko lépe než předtím, po většinu času to i bylo do rytmu. Prostě paráda. Pak jsme si dali ještě nějaký blues a pak jsme si šli sednout nazpátek k Petrovi, aby tam nebyl tak sám.
Večer ubíhal báječně. Poslouchali jsme dokonalou hudbu, pozorovali perfektní tanečníky, jichž tam bylo opravdu požehnaně, a užívali si celkovou atmosféru. Nade mnou stál ale nejspíše nějaký trochu pomstychtivý bůh, který se rozhodl, že když už chci tancovat, měla bych si to užít. Náhle se k nám totiž přiblížil postarší, momentálně osamělý pán, který se na mě usmál.
„Smím prosit?“ optal se. „Dovolíte, mladíci?“
Muž odkryl v zářivém úsměvu protézu a odvedl si mě na parket. Tam mě uchopil za obě ruce a začal ťapat ze strany na stranu. Výborně, oddechla jsem si, žádné divoké variace, jen jeden pomalý taneček, to bude dobrý.
„Usmějte se trochu,“ vybídl mě pán. Výzva mě pobavila, a tak jsem nasadila úsměv typu „koukněte se, jakou mám fůru zubů“.
„No vidíte, to je lepší.“
Pokračovali jsme v capkání.
„Tančí?“ zeptal se mě můj pan tanečník a kývl směrem k mému znovu překvapenému doprovodu. Nijak jim nepomohlo, že u mě seděli oba dva.
„No, moc ne.“ zamumlala jsem.
„Nevadí, jsou ještě mladí, to doženou. Život je naučí.“ Můj obličej se roztáhl do ještě širšího úsměvu. Vždyť jsem byla mladší než oni a tak mi ona poznámka přišla dosti komická.
„Pojďte, zkuste jít takhle ty kroky. A držte se rytmu.“
Další nové variace! Tak to přeci jen nebude tak lehké, pomyslela jsem si, a pokoušela se alespoň vykročit stejnou nohou jako můj tanečník. Ještě že to bylo pomalu.
„Trochu se tam otočte,“ navrhl mi. „Prohněte se trochu a nebuďte rovná jako pravítko. Kdybych tak chodil já, vypadal bych jako snob,“ dodal a rozhodl se pro názornou ukázku. Prudce se narovnal, nafoukl hrudník a držíc hlavu v nepřirozeném náklonu počal se sunout parketem jako tank. Rychle jsem kývla hlavou jako že rozumím a rozhodně nechci vypadat tak, jak to předvádí. Pán spokojeně pokývl a přeřadil zpět na obyčejný nesnobský tanec.
Během několika hudebních kousků jsem se dozvěděla několik názorů mého tanečníka ohledně příšerné české polky a mazurky, o starých lidech, co jen sedí a netančí, jeho dlouhé americké kariéře a o katastrofálním nedostatku podobných hudebních podniků pro starší generaci.
Po konci asi třetí skladby se k nám přitočil můj první partner se svou partnerkou.
„Klidně si můžete dovolit víc,“ poradil mému nynějšímu tanečníkovi. „Zjistil jsem, že je na jive docela chytlavá,“ doplnil předcházející informaci a kývl směrem ke mně. Pokusila jsem se vytlačit děs z očí a nasadit alespoň trochu přijatelný úsměv. Je pravda, že mám latinskoamerické tance fakt ráda, v takhle bláznivé verzi je ale nemusím.
Začala hrát další skladba a my se znovu vydali brázdit parket.
„Jste asi o dva tři centimetry větší než já,“ ohlásil pán, když vzhlédl. „Kolik měříte?“
„Asi 170,“ zamumlala jsem. Vlastně to přesně nevím, je to něco kolem 171, ale centimetr sem, centimetr tam, to je přece jedno.
„Já mám 174,“ ohlásil pan Čechoameričan. „To znamená, že máte tak 176.“ Byla jsem si jistá, že nejsem tak vysoká, rozhodla jsem se ale, že to starému pánovi nebudu vyvracet.
„To nevadí,“ uklidnil mě, jako bych to potřebovala. „Jeden můj kamarád říká, že v posteli se to srovná.“
V tu chvíli jsem ztuhla a vyvalila oči. Hned na to mě napadlo, jestli pro jistotu nemám uprchnout a schovat se někde na záchodech či jiném bezpečném místě. Tohle nebylo nic, co by člověk mohl očekávat při tanci od naprosto cizího postaršího pána. Nějaké to skuhrání na současné poměry, to ano.
Pokusila jsem se zasmát a tvářit se alespoň trochu normálně. Nejspíš se mi to ale nepovedlo, v každém případě mě na konci skladby můj tanečník vrátil zpátky do ochrany kamarádů.
Později jsem zjistila, že onen vilný stařík byl úctyhodný bohatý pán s dlouhou taneční minulosti, co žil léta v USA a co je jen trochu děvkař, což se možná projevilo tím, že k tanci nevyzval žádnou ze starších tanečnic (nebo já to alespoň neviděla). S mým prvním tanečníkem se dobře znal, ostatně ani on prý nebyl lecjak někdo. Zatančila jsem si nejprve s nějakým panem ředitelem a pak s milionářem. Koho kdy potká takové štěstí?
Když jsem svůj zážitek rozdýchala, tak jsem se mu od srdce zasmála, a ne jednou. Brzy potom kapela sbalila své nástroje a my se po jejím vzoru vydali domů. Nastoupili jsme do správného metra, docestovali do té pravé stanice a dokonce nám ani neujel poslední autobus. Domů jsem se doplácala sice unavená, ale přesto v rozjařené náladě.
Ať už za to mohl jakýkoliv z aspektů, večer se zařadil mezi skvělé a exkluzivní zážitky a jakmile se naskytne další možnost, vyrazím do Prahy znovu. A to už mě nic nepřekvapí.
Komentáře
Přehled komentářů
mno vilný stařík nás tam asi dostal všechny :-D
Ten xxx!
Alasëa, 9. 5. 2010 20:13Estranky a html kód se spolu prostě nebaví. Asi se z toho zcvoknu, ač budu mít chvilku, napíšu si ho sama.
Zdárek
Allainila, 9. 5. 2010 20:08
Tak tuhle povídku jsem teď četla už... no prostě poněkolikáté. ;)Jako pokaždé jsem se i teď královsky bavila.
Nevím, jak je to možné, ale vilný stařík mě zase dostal! x-D
Škoda, že ti to tak rozházelo odstavce...
Čau
Míra, 10. 5. 2010 17:16