15. Hřbitovní kvítí
Mezi hroby dva se červi potkali.
"Odkud, bratře?" "Z lebky básníkovy."
"Toť nám bratr, co tam viděl, poví."
"Pouhý mozek - pranic krásného.-
Odkud ty?" "Já z lebky učencovy;
nezbylo i tu nic jasného."
"Myslím, bratře, že ti géniové
jsou jak ona pod sklenicí svíce;
posvítí-li jiným se tmou bojujícím,
nezbyde jí samé nic pak více."
/Jan Neruda: Hřbitovní kvítí/
Lóinn si myslel - ach ta naivita - že hůř dopadnout nemohl. Proud ho stáhl pod hladinu, otřískal o dno, roztrhl mu kůži na rameni o bůhvíjaký šrot na dně a nakonec ho, vlastně je, znechuceně vyplivl na břeh. Lóinn totiž stihl udělat jeden drobný, ale veledůležitý manévr. Těsně před tím, než vletěl do vodopádu, stačil se natáhnout a chytit Dřínku za provaz, který měla místo opasku. Síla vody mu rvala skřítku z ruky, ale Čaroděj nepustil. A snad právě spojená váha jejich těl nebo větší odpor, který živlu kladli, způsobil, že se ven dostali o dobrý půlkilometr jinde, než Lucka s Lynnweth.
"Máš tušení, kde jsme?" zeptal se skřítky, sotva zbavil své dýchací cesty většiny vdechnutého bahna.
"Ehm…v kanále?" odpověděla nejistě.
"Tak to jsem si nevšiml," zavrčel. Dřínka neodpověděla a Lóinna teprve teď napadlo, že možná nevyšla z podzemního tobogánu úplně v pořádku. "Seš v pohodě?"
"Asi…asi jsem se praštila do hlavy."
Lóinn měl ze všeho nejvíc chuť zařvat pár hodně sprostých slov a jít najít nejbližší sprchu. Násilím se ovládl, cítil skoro fyzickou bolest, jak se snažil zkrotit vlastní rozzuřenou existenci.
Sehnul se a šátral rukama kolem sebe, až nahmatal kámen asi velikosti pěsti.
"Sviť!" poručil ostře. Kámen se rozzářil chladným bílým jasem.
Na Dřínku v tom bledém přísvitu nebyl hezký pohled. Měla tržnou ránu na čele, souběžně s kořínky vlasů. Moc to nekrvácelo, protože zranění bylo obalené bahnem, ale Dřínka v dárkovém balíčku s tímhle šrámem dostala zcela určitě i pořádný otřes mozku.
"Vydrž, holka, dostanem se ven."
Skřítka přikývla a pak se velmi tiše a způsobně sesula k zemi.
"Ale do hajzlu!" prohlásil Lóinn procítěně.
Sehnul se k ní a když zjistil, že skutečně jenom omdlela, přehodil si ji stoicky přes rameno a vydal se podél stěny rezervoáru. Jen podle toho prostoru, jaký dokázal v nedomrlém světle rozeznat, to tu bylo zatraceně velké - šance, že by tu našel Lucku a Lynnweth byla minimální. Musel se dostat ven a doufat, že je najde nahoře - pokud se tedy z vodopádu dostaly v pořádku a jinou možnost si prostě odmítal připustit.
Po chvíli chůze našel chodbu. Vpředu, nějakých sto kroků před ním, dopadal odněkud shora malý kroužek bledého světla.
Aleluja, zapěl v duchu a vydrápal se po slizkém kovovém žebříku nahoru. Odklopil víko kanálu a vylezl přímo uprostřed jízdního pruhu silnice - přímo do záře reflektorů přijíždějícího auta.
"Piráte!" zařval a zahrozil za rychle mizejícím vozem, poté co - a jen tak tak - uskočil. Auto nebrzdilo. Jednak by to stejně nestihlo a jednak ho řidič, jako každý Slepý, neměl šanci uvidět.
Dřínka se tím křikem - nebo možná tím prudkým pohybem - probrala. Otevřela jedno oko a hlavou jí projel ten klasický sled otázek člověka, který se budí po dlouhém a hodně divokém flámu (kde to jsem, jak jsem se sem dostal, čí je tohle postel, proč na sobě nic nemám a hlavně, kde je sakra nejbližší záchod?!). Pak se jí v hlavě sepnulo pár obvodů a uvědomila si, že to, na co se dívá, je Lóinnův zadek. Což nebyl zas tak špatný pohled, všeobecně vzato, ale byla by si ho užila mnohem víc, kdyby jí nebylo tak strašně zle. Takhle se musela ze všeho nejvíc soustředit, aby Strážci nepozvracela záda.
"Lóinne, okamžitě mě sundej!"
Chlapec byl ke svému vlastnímu štěstí dost pohotový. Jedním krokem překonal úzký chodník, chytil Dřínku kolem pasu, postavil ji na nohy a nasměroval k nejbližšímu křoví. A otočil se.
Vzápětí už zaslechl typické zvuky, které si taky často spojujeme s následky onoho výše zmiňovaného flámu. Bůhví, že se skřítce nedivil. Samotnému mu nebylo nejlíp. V žaludku měl nejmíň půl litru té hnusné bahnité břečky, ve které se tam dole rochnili.
Rozhlédl se. Silnice, na kterou se zespoda protuneloval, byla dvouproudá, lemovaná po obou stranách chodníkem, pruhem trávy a křovisek a zdí za nimi. Vpravo se v dálce proti špinavé pražské obloze, která ani v teď noci nebyla zdaleka černá, rýsovala Žižkovská věž. Vpravo vpředu pak viděl jinou budovu, prosklenou a osvětlenou. Byla mu povědomá, vlastně celé to místo mu bylo povědomé - Lóinn znal Prahu, svůj úsek Hranice, dobře. Jenom si teď momentálně nedokázal dát dvě a dvě dohromady. Takže vpravo Věž a to přede mnou je…
Uslyšel za sebou Dřínčino vylekané vydechnutí. A pak mu to konečně došlo.
Olšanské hřbitovy.
***
Socha byla vyvedená v barokním stylu. Mírně oplácaný anděl truchlil nad mrtvými, jejichž hrob střežil. Naivně patetické dílko, které stálo nějaké truchlící pozůstalé bezpochyby těžké peníze.
A úplně zbytečně, pomyslela si Lucka. Tihle mrtví si totiž nějaké truchlení podle jejího skromného názoru rozhodně nezasloužili.
Ležela pod tím andělem, na studené zemi pokryté zežloutlým listím, tam, kam ji pohodili jako pytel brambor, poté co ji a Lynnweth surově vytáhli z podzemní díry. Byla jí příšerná zima. Šaty měla promočené a teď v noci bylo sotva pár stupňů nad nulou. Vší silou stiskla zuby, aby jí přestaly drkotat, a snažila se zaslechnout aspoň část z debaty, kterou mezi sebou majitelé hrobů vedli opodál.
"Povidám, vykašli se na to," prohlásila jedna z postav v hloučku. Byl to malý mužík a za svého života býval asi dosti obézní. Teď na něm jisté části těla visely tak, že byla Lucka ráda, že je tma a moc detailů nevidí. Jeho hlas zněl pisklavě a přitom měl dozvuk, téměř ozvěnu, jakoby v prázdném hrudníku rezonoval.
"Vykašli se na to, pojďme je prostě zabít. Co s nima…"
"Ty buď zticha, troubo, ty tomu nerozumíš," přerušil ho druhý, hubenější, vyšší a podstatně kostlivější. "Velkej šéf o tyhle dvě stojí, to přece víš, když mu je dáme, tak nás odmění. Možná nám sežene nějaký lepší těla," dodal s nadějí.
"Ja, já souhlásím. Dáme je tomu, šéf, on nám pomoct pak," třetí hlas měl rozhodně cizí přízvuk.
"Ty aby sis nepřisadil, páprdo," ohradil se první muž nakvašeně. "Mluvit pořádně neumí a bude mi radit."
"Já za to nemoct, nicht wahr? Já bych taky byl radši zu Hause, to je jásný. Já za to nemoct, že já tady to…gestorben."
"Umřel."
"Ja, umžel."
Na chvíli se odmlčeli. Pak se znovu ozval první hlas, Tlusťoch, jak si ho Lucka v duchu pojmenovala.
"Dobře, když teda myslíte…ale někdo musí dát Šéfovi…" - Lucie nepochybovala, že tím myslí Codagha - "…vědět. A já to teda rozhodně nebudu."
"Můj bože, Vágnere, ty seš takovej posera, to není možný. A ještě k tomu líná shnilá veš," prohlásil s despektem Kostroun, neboli hlas číslo dvě.
"Kdo je u tebe shnilej, podívej se tady na Herr Umžel, ten je shnilej," odsekl Tlusťoch. (Lucka si v duchu řekla, že by se na to rozhodně podívat nechtěla).
Kostroun si povzdechl, a pak to zřejmě vzdal. "Dobře, dám mu vědět já. Vy dva budete zatím ty dvě hlídat, a varuju vás, jestli vám utečou, tak to bude hodně zlý."
"No dovol, nejsme pitomí," prohlásil Tlusťoch sebevědomě. "Nebo aspoň někteří z nás," dodal a Herr Umžel ho německy poslal někam.
Lucie se na zemi pod andělem stočila do klubíčka a zcela navzdory okolnostem se rozesmála.