8. Jak se směje ďábel
Byla to ta nejzvláštnější věc, jakou Lucka kdy zažila. Lóinn jednou rukou svíral hůl, která před chvilkou zjevně vykrystalizovala z čistého vzduchu, a druhou natáhl k dívce.
"Pevně se drž a neboj se," řekl, a než se vůbec stačila zeptat, čeho by se to měla bát, vykročil.
Svíral její dlaň tak pevně, že jí kůže kolem jeho prstů zbělela. Sklopila zrak a pozorovala spáry mezi dlaždicemi, jak jim pomalu ubíhají pod nohama…a najednou se něco změnilo. Ve vzduchu cítila ozón jako po letní bouřce…vzhlédla a uviděla...
Hranice. Byla tak nádherná, až brala dech. Zeď z bílých kvádrů, tak bílých jako slonovina nebo alabastr, se táhla od obzoru k obzoru, široká, s náspem nahoře a štíhlými strážními věžemi. A za ní se rozkládal kraj, tak nepodobný městu, ve kterém stále ještě stála. Úzké údolí s ostrými horami na jedné a mírnějšími kopci na druhé straně, plné lesů, pastvin i malých políček. Zelená země, jak jí říkal Lóinn. A třebaže byl listopad a ze zeleně moc nezbylo, Lucie chápala, proč se jí říká právě tak. Zamilovala si ji na první pohled.
"Je trochu jako velká čínská zeď," poznamenala ke Strážci, když pohledem sklouzla zpět ke zdi.
"Vypadá pro každého jinak," zavrtěl hlavou. "Je taková, jakou si ji vysníš. Hranice není konkrétní místo, můžeš ji najít na jakémkoliv místě - uprostřed pole i mezi regály supermarketu. Není to vlastně ani v pravém smyslu slova místo," dodal.
"Jak vypadá pro tebe?" zeptala se zvědavě.
"Jako dřevěná palisáda," pousmál se. Lucka si pomyslela, že její představa je rozhodně půvabnější.* Pohlédla znovu k obzoru, kde se nad vrcholkem zdi kolíbal malý mráček…
"Tak pojď, jdeme," zavelel chlapec. Jemně ji zatahal za ruku, aby ji přiměl k pohybu.
"Lóinne," oslovila ho náhle podivně napjatě. Nehýbala se z místa a zírala na horizont vytřeštěnýma očima.
Sledoval směr jejího pohledu a cítil, jak mu dech se syčivým vydechnutím mizí z plic. V místě, kde se vrcholek zdi dotýkal oblohy, se kupila černá mračna. Hranice se rozmazávala a mizela, jakoby ji neviditelná ruka gumovala z papíru, a postupovalo to směrem k nim. Rychle.
"Poběž!" zařval.
Táhl děvče za sebou. Klopýtali podél stěny a za nimi sílil dunivý řev. Vítr strhával části zdi a vrhal je po nich, a bylo úplně jedno, že Lucka vidí kamenné bloky a Lóinn kusy dřeva. V každém případě by po jejich zásahu už neviděli nic. A dohánělo je to.
Pak to uslyšeli oba najednou - smích, odporný zvuk, který jim projel páteří, smích, který nemohla vydávat žádná příčetná bytost.
"To je to…co jsem…slyšela…v metru…" sípala Lucie mezi nádechy.
"Přidej!"
Přímo před nimi se o zem rozplácl pořádný balvan a nahodil je sprškou mokrého bahna.
"Ale né…" zakňučela Lucka. Z druhé strany se na ně řítil stejný vichr. Byli v pasti.
"Co budeme dělat?"
Lóinn na okamžik ztratil hlavu. Oba mraky se řítily k nim, stahovaly se jako obří klepeta.
"Slyšíš?!" Lucka se natáhla a udeřila ho do obličeje. Pořádně. "Prober se! Ty jsi kouzelník! Tak něco dělej!"
Smích se ozval znovu, a tentokrát v něm zněl upřímně pobavený podtón. A přes syčení větru a skřípotu týrané hranice oba mladí lidé rozeznali slova:
Už brzy, Strážci!
"Tak lehký to mít nebudeš!" odpověděl hlasu bez těla Lóinn. Oči měl už zase jasné, rozhodné, naplněné chladným vztekem. Pohnul se tak rychle, že to Lucka ani nepostřehla. Přitáhl ji k sobě, skočil až k samé zdi a hrotem hole ji přejel odshora dolů, jako by ji chtěl přeseknout v půli.
"Ty jsi teď důležitější," zašeptal dívce a strčil ji vší silou dopředu. Stačila ještě spatřit, jak se v bílé stěně otvírá puklina a pak už letěla tváří přímo do ní…a skrz ni. Všechno kolem zčernalo, rámus zesílil nad snesitelnou úroveň, měla pocit, že slyší i Lóinnův hlas a sama volala jeho jméno…
…pak tvrdě přistála na pevnou zem.
Posbírala se na nohy, trochu potlučená, ale jinak nezraněná. Stála na samém okraji travnatého údolí cizího světa. Město bylo pryč, Hranice byla pryč…a Lóinn taky.
--------------------------------------------------------
*Ve skutečnosti jde o názorný příklad mužského a ženského uvažování. Dřevěná palisáda je na konstrukci i údržbu rozhodně přijatelnější než naleštěná mramorová hrůza. Samozřejmě pokud nezaútočí armáda červotočů.