Maturitní otázka 20.
České a světové
drama od počátku 20. století
Divadlo 1. poloviny 20. století
- charakterizovat
vývoj divadla od realismu k divadelní avantgardě,
- zařadit a charakterizovat tvorbu osobností světového
dramatu: G. B. Shaw (Anglie), F. G. Lorca (Španělsko), L. Pirandello (Itálie),
Bertolt Brecht (Německo), Alfréd Jarry (Francie), Jean Anouilh (Francie),
- charakterizovat
počátek 20. století v českém divadle: dozvuky realismu (bratři Mrštíkové,
G. Preissová), tvorba české moderny (V. Dyk, Fráňa Šrámek – impresionismus a
vitalismus),
- zařadit novou osobnost české opery Leoše Janáčka –
opera Liška Bystrouška (text Rudolf Těsnohlídek),
- podrobněji
charakterizovat a zhodnotit dramatickou tvorbu bratří Čapků (společná tvorba,
humanistické hry, sci – fi hry, protiválečné hry), Olga Scheinpflugová (Divadlo
na Vinohradech),
- charakterizovat
avantgardní divadlo E. F. Buriana D 34 (vysvětlit pojem syntetické divadlo); V.
Nezval (Manon Lescaut – znaky poetismu),
- podrobněji
charakterizovat tvorbu Osvobozeného divadla: hry Voskovce a Wericha - satirické
hry, protiválečné hry, vliv avantgardy, jazzová hudba a písně Jaroslava Ježka,
filmy Pudr a benzín, Hej rup…
- zařadit další
osobnosti prvorepublikového divadla: Jiří Mahen, K. H. Hilar – divadelní
expresionismus.
Divadlo 2. poloviny 20. století
AMERICKÉ DRAMA: Americké drama a divadelní scéna jsou v poválečné éře velmi rozmanité a žánrově různorodé. Proslulá jsou divadla na Brodwayi v New Yorku, především úspěšnými muzikály – My Fair Lady, West Side Story, Cats, Jesus Christ Superstar. Také americká dramatická tvorba má osobnosti světového významu.
Tennessee Williams (1914 – 1983) patří k nejvýznamnějším představitelům poválečného psychologického dramatu. Jeho hry vycházejí z pečlivé analýzy lidské psychiky a zachycují vypjaté momenty mezilidských vztahů. Dílo: Tramvaj do stanice touha; Skleněný zvěřinec – základním tématem obou těchto her je střet přecitlivělých až neurotických hrdinek, které žijí v iluzích, s krutou skutečností životní reality a lidské bezcitnosti. Tu představují brutální a bezcitné postavy mužů. Jak Laura ze skleněného zvěřince, tak Blanche z Tramvaje do stanice touha (názvy her mají symbolický význam) jsou podrobeny značnému psychickému tlaku. Blanche končí například v psychiatrické léčebně po té, co je znásilněna. Kočka na rozpálené střeše je vůbec nejúspěšnější hrou Williamse. Ústřední postavou je opět ženská hrdinka Maggie, která se chová velmi bezohledně k členům rodiny. Když zjistí, že je její tchán smrtelně nemocen, pokusí se získat jeho majetek podvodem. Předstírá těhotenství a jedná velmi tvrdě a bezohledně. Hra je zajímavá klasickou jednotou místa, času a děje, kterou dodržovalo antické divadlo.
Arthur Miller (1915) – americký dramatik a spisovatel, jeho hry se vyznačují morálními a sociálními tématy, odkrývají pokřivené vztahy a hodnoty v soudobé lidské společnosti. Byl manželem slavné herečky Merilin Monroe. Dílo: Smrt obchodního cestujícího – hrdinou hry je Willy Loman, který bilancuje svůj život, když se ocitá na jeho konci. Plnil ideály amerického snu, celý svůj život zasvětil vydělávání peněz a honbou za úspěchem. Svůj život obětoval firmě, která ho ale v závěru jeho života nechává bez pomoci, protože je slabý a nevýkonný. Loman zklamal také jako otec, když svým synům nedokázal předat nic ze sebe, ale jen americké ideály a fráze, za kterými se sám slepě hnal. Rozhodne se pro sebevraždu, aby jeho pozůstalí získali finanční jistotu za životní pojistku, kterou uzavřel (hra byla několikrát zfilmována). Zkouška ohněm – je historická hra, tématem je proces proti „čarodějnicím“ na konci 17. století, hra je naspána tak, že zároveň zobrazoval soudobou situaci v Americe, kde působil Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, který odsoudil stovky lidí v často vykonstruovaných obviněních (k vězněným v USA patřil také český herec Jiří Voskovec), hon na čarodějnice je tedy přirovnán k honu na americké levicové intelektuály.
Edward Albee (1928) /albi/ americký dramatik, bývá řazen k světovému absurdnímu dramatu. Podobně jako Williams a Miller napadá ve svých hrách iluze o americkém ráji prosperity a blahobytu. Zobrazuje velmi tvrdě a kriticky mezilidské vztahy a pokřivenou morálku. V duchu absurdního dramatu se soustředí na absurdní situace, pocity odcizenosti a neschopnosti komunikace, ukazuje vyprázdněnou a ubíjející realitu, založenou na frázích a falešných představách. Jeho hry často působí jako skutečně prožité zkušenosti.
Americký sen – v této hře využil autor vlastní zkušenosti adoptivního dítěte; podle skutečné události napsal také hru Smrt Besie Smithové, jejíž hlavním námětem je smrt slavné americké zpěvačky, kterou bílí lékaři odmítli z rasových důvodů ošetřit. Stalo se v ZOO – hra má jen dvě postavy a odehrává se na lavičce v parku (podobný námět jako Čekání na Godota od Francouze Samuela Becketta). Petr chodí na tuto lavičku číst knihy a setkává se s Jerrym, který si uvědomuje po návštěvě ZOO, že lidé žijí ve svých bytech a městech izolování a vzájemně odděleni nepřekonatelnou bariérou. Snaží se přimět ke komunikaci Petra, který si v parku přivlastnil lavičku, jejich absurdní komunikace končí smrtí Jerryho, když úmyslně naběhne na nůž, který vnutil Petrovi proto, aby o lavičku bojovali. Teprve tento absurdní čin probudil v Petrovi soucit a prolomil bariéru mezi oběma muži.
Kdo se bojí Virginie Woolfové - světoznámá hra, byla zfilmována, řeší psychologicky složitost partnerského soužití, má prvky absurdního dramatu.
Richard N. Nash (1913) –
americký autor lyrického dramatu Obchodník s deštěm (slavná je
rovněž zfilmovaná adaptace hry)
Thorton Wilder – autor světoznámé komedie Dohazovačka, která byla zfilmována jako Hello, Dolly! i s ústřední písní klasika jazzové hudby Louise Amstronga.
ANGLICKÉ DRAMA: John Osborne anglický dramatik, příslušník tzv. rozhněvaných mladých mužů. Dílo: Ohlédni se v hněvu
RUSKÉ DRAMA: Maxim Gorkij (1867 – 1936), představitel tzv. socialistické kultury, velmi vyzdvihovaný autor v Sovětském svazu a v komunistické kultuře. Psal básnické povídky, romány a především dramata: Na dně; Letní hosté.
Nikolaj Fjodorovič Pogodin (1900 – 1962) autor tzv. optimistické tragédie, zaměřené na propagaci socialistických a komunistických ideálů s tendencemi vychovávat publikum v duchu socialistické kultury, často politizovaná témata, autor dramatické trilogie o Leninovi – nejhranější část z trilogie Kremelský orloj.
Alexej Nikolajevič Arbuzov
(1908 – 1986), sovětský dramatik, který se odpoutal od politizovaných
témat. Autor Irkutské historie – s tématem lásky, která mění osudy
a charaktery hlavních postav.
NĚMECKÉ DRAMA: Bertolt Brecht (1898 – 1956), německý dramatik, po nástupu Hitlera odešel do exilu (Rakousko, Francie, Švýcarsko, USA), představitel tzv. epického dramatu – hry inspirované skutečnými událostmi, které mají záměrně působit na myšlení a pocity diváků, typickými znaky epického divadla jsou také různé komentáře, písně. Divák se v epickém divadle nemá vciťovat do rolí herců. Autor usiluje o to, aby divák s nadhledem a kriticky hodnotil počínání postav hry.
Dílo:Žebrácká opera (Třígrošová opera), Strach a bída třetí říše – hra inspirovaná politickou situací v hitlerovském Německu; Kavkazský křídový kruh – nejvýznamnější poválečná hra tohoto autora, vznikla během války v USA. Hru tvoří dva vzájemně propojené příběhy, které jsou předváděny i vyprávěny (střídání hraní a vyprávění). Příběhem provází diváka vypravěč, zpěvák Arkadi Čcheidze. Téma hry vychází z pověsti o pravé a nepravé matce dítěte, které o něj vedou spor. Ten rozřeší moudrý soudce, vesnický písař, který nechá vytvořit kruh (viz název hry), v němž je umístěno dítě, ženy se o něj přetahují. Pravá matka jej z obavy o zdraví dítěte raději včas pustí a dítě je jí přisouzeno.
Petr Weiss (1916 – 1982) /vajs/, před Hitlerem uprchnul do Československa a před okupací do Švédska. Jeho hry jsou ovlivněny absurdním dramatem a myšlenkami existencionalismu, který zobrazuje člověka ve vypjatých a kritických situacích, kterým musí čelit, Tématika a mnohovrstevnost jeho her je přirovnávána kritiky k dílu Franze Kafky. Zdramatizoval Kafkův román Proces. Nejvýznamnější hrou je Marat – Sade. Drama, které uplatňuje popisnou formu vypravování příběhu, má několik významových rovin. Prolínají s v ní tři časové roviny: čas, kdy je realizována, čas děje, kdy je hlavní postava hry – Marat – zavražděna a čas kdy je hra vnímána obecenstvem. Autor postavil hru na konfliktu dvou postav. Postava Marata prosazuje myšlenku krutého násilí (revoluce), které má nastolit ideální společnost bez násilí. Proti němu stojí postava vystřízlivělého bývalého revolucionáře Sada, který násilí odmítá. Hra je inspirována Francouzskou revolucí, ale odehrává se v sanatoriu duševně nemocných. Hra používá také veršovaný text, který má charakter parodie dějových události. Obecně závažné téma hrají blázni v sanatoriu – záměrná mnohovýznamovost hry.
Friedrich Dürrenmatt (1921 – 1990), Švýcar, nejoceňovanější německy píšící poválečný dramatik. Jeho hry spojují několik moderních divadelních přístupů – epické drama, absurdní drama. Většina jeho her jsou historickými parafrázemi – vztahují se ke skutečným historickým událostem, používá také různé náměty a motivy od slavných dramatiků minulosti. Dürrenmatt používá žánr komedie a grotesky. Fyzikové – komedie s prvky absurdního dramatu, podobně jako Weissova hra Marat – Sade se odehrává v psychiatrické léčebně. Hra je založena na principu paradoxu a základním tématem je detektivní příběh. Do sanatoria přichází policejní inspektor, aby vyšetřil vraždy ošetřovatelek.. Vrahy jsou fyzikové vydávající se za blázny. Ti se ukryli do blázince, aby uchránili svět před svými vynálezy, protože se obávají, že by je někdo mohl zneužít. Ošetřovatelky zavraždí proto, že odhalí, že nejsou skutečnými blázny. Jako moudří blázni se snaží chránit svět před tím, aby se z něj nestal blázinec, paradoxně jsou ale nakonec zneužiti bláznivou psychiatričkou, která je vmanipuluje do role ušlechtilých vrahů, aby dosáhla lepšího postavení a získala jejich utajované znalosti ve vlastní prospěch.
Další hry: Augiášův chlév, Frank Pátý, Návštěva staré dámy – tragikomická hra, která řeší paradoxní situaci, v níž je odhalena falešná morálka obyvatel města, které si zakládá na humanistický tradicích. Do města přijíždí záhadná stará dáma - Klára, která obyvatelům města slíbí velkorysí sponzorský dar ve výši jedné miliardy, ten má obyvatelům zajistit blahobyt. Dar však podmiňuje vraždou významného podnikatele, chce se tak obyvatelům města pomstít za neúctu, kterou ve svém rodném městě v mládí zažila.
FRANCOUZSKÉ DRAMA: Samuel Beckett /beket/ (1906 – 1986), autor irského původu, žil v Paříži – považován za francouzského autora, nositel Nobelovy ceny, jeden z nejvýznamnějších představitelů absurdního dramatu. Základní tématikou jeho her jsou typickými znaky absurdního dramatu – pocity odcizení, izolace, neporozumění mezi lidmi, absurdní a tíživé situace, kombinace tragična a groteskna.
Čekání na Godota – Na opuštěném místě se
setkávají dvě hlavní postavy hry, dva tuláci Estragon a Vladimír. Mezi nimi se
odvíjí absurdní a chaotický rozhovor, z něho vyplyne, že oba čekají na
nějakého Godota, kterého neznají, ale který má změnit jejich život. Dozvídají se
od postavy malého chlapce, že Godot dnes nepřijde, ale určitě přijde zítra.V
druhém dějství se postavy vyměňují a na scénu přicházejí Lucky a Pozzo, čekání
na Godota pokračuje. Godot je symbolem marného čekání, spoléhání se na boha, naději,
zázrak, který nepřichází. Hru lze také chápat jako podobenství o postavení
lidstva. Jméno Godot vyvolává představu slova God (Bůh). Člověk zůstává na
světě sám se svými starostmi, utrpením, se svou smrtí i s otázkami o
smyslu svého života.
Eugéne Ionesco /jonesko/
(1912 – 1994) francouzský autor rumunského původu, představitel absurdního
dramatu. podobně jako Beckett pracuje s pocity absurdity,
s paradoxem, s pocity izolovanosti, osamění. Používá nelogické
dialogy postav, časté opakování nesmyslných vyjádření a frází. Plešatá
zpěvačka – první absurdní hra světového divadla, Podkladem k napsání
hry byla autorovi učebnice anglického jazyka, která používala nesmyslné věty a
absurdní rozhovory. Ionesco je požil k výstavbě své hry. Aktéři hry mluví
jako rozbité automaty, chrlí ze sebe spoustu nesmyslných vět, nejsou schopny si
porozumět. Hra je napsána jako absurdní groteska, jejíž humor vynikne, je-li
hrána vážně. Tématem je také vyprázdněnost jazyka, který nepostačuje
k tomu, aby se lidé chápali a rozuměli si.
Nosorožec – hrdina hry se svou nepřizpůsobivostí bouří proti stádnosti, hledá svobodu a lidství, odmítá se stát nosorožcem, který symbolizuje bezmyšlenkovitou stádnost a vzdání se osobní svobody. Ionesco i v této hře vystihuje pocit úzkosti člověka, který je osamocený ve své vzpouře. Ionesco o literatuře řekl: „Je překážkou lhostejnosti mezi lidmi.“
Albert Camus /kami/, francouzský spisovatel a dramatik, zástupce filozofie existencialismu, který vnáší do svých her. Dramata: Caligula; Nedorozumění.
Jean Paul Sartre /sartr/,
další vynikající francouzský spisovatel a dramatik, který byl zastáncem existencionalismu.
Držitel Nobelovy ceny. Dramata: Mouchy; Počestná děvka.
Jean Genet (1910 – 1986) /ženet/, je označován jako význačný autor tzv. totálního divadla, které není realistické, ale využívá řadu symbolů, abstrakcí a kostýmů. Významnou roli hraje vydatné líčení herců, kostýmy, masky. Oproti realistickému dramatu, které klade důraz na text, zdůrazňuje totální divadlo také divadelní složku a hereckou akci na podiu. Dramata: Služky; Černoši – Černoši jsou groteskní komedií, v níž proti sobě stojí dva typy rituálních obrazů: obraz černošské společnosti tak, jak se jeví bělochům a naopak. Centrálním obrazem je rituální pohřeb zavražděné bělošky, který se ukáže jako přehnaný a absurdní, zatímco v pozadí je bez obřadu popraven černoch. Téma rasismu a kritika západní společnosti, která za různé rituály schovává podstatné věci, kterých si společnost nevšímá.
POLSKÉ DRAMA: Slawomir Mrožek (1930) významný představitel absurdního dramatu, autor groteskních komedií. Dílo: Policajti – čerpá námět z prostředí státu, v němž má policie nebývalou moc. Hra kritizuje zneužití moci a krutost totalitního režimu, který svou sílu opírá o neomezenou moc policie. Během hry jsou postupně všechny postavy zatčeny a hra končí absurdním zvoláním snaživého policisty: „Ať žije svoboda!“
MAĎARSKÉ DRAMA: István Orkény (1912 – 1979) významný
dramatik, autor několika ve světě uznávaných her: Hledači klíčů;
Pokrevní příbuzní.
České drama 2.
poloviny 20 století (poválečné)
Drama a divadlo v letech
1945 – 1948:
Nástup komunistů k moci v únoru 1948 znamenal konec svobodné kultury i divadla. Tři poválečné roky byly ještě ve znamení svobody a demokracie.
Z emigrace v USA se vrací legendární dvojice Osvobozeného divadla – Jiří Voskovec a Jan Werich (po válce Divadlo V+W). Inspirováni úspěšnými americkými muzikály a hrami na Brodwayi napsali Divotvorný hrnec – V+W přepracovali slavný americký muzikál, ve kterém Werich vytvořil vlastní originální postavu ryze českého vodníka Čochtana. Rok 1948 znovu dvojici V+W rozdělil a Voskovec už natrvalo emigroval do USA. Werich zůstal v Československu a působil v divadle ABC (dvojice s Miroslavem Horníčkem). Tvorba Voskovce a Wericha, ve které se uplatnila satira, groteska, muzikálové prvky, písně, jazzová hudba Jaroslava Ježka (zemřel v USA za války) a také originální forbíny – improvizované výstupy komediální dvojice mezi jednotlivými akty hry před oponou, které satiricky komentovaly aktuální témata, inspirovala řadu dalších českých divadel malých forem – Semafor (dvojice Suchý + Šlitr).
Divadlo E. F. Buriana tzv. „Déčko“ uvedlo ihned po válce dramatickou báseň Františka Hrubína (1910 1971) - Jobova noc, která je založena na výrazném kontrastu nového a starého světa, byla uvedena v dramatické podobě, kdy se střídala sólová a sborová recitace textu. Koncem padesátých let napsal Hrubín Srpnovou neděli. Hra se odehrává uprostřed léta na hrázi jihočeského rybníka, charaktery postav hry se vytvářejí postupně během hry. Text je plný básnických obratů, poetismů a metafor, kombinuje dramatický a básnický text, postavy hry jednají nelogicky a emotivně. Křišťálová noc – je napsána podobným stylem jako Srpnová neděle, odehrává se ve vesnickém prostředí, ústředním tématem je konflikt uvnitř zdánlivě spořádané a spokojené rodiny. Romance pro křídlovku – dramatická báseň z milostným tématem a propracovanou kompozicí.
Jan Drda (1915 – 1970), spisovatel
a dramatik, Hrátky s čertem (byla zfilmována) – hra
s pohádkovým námětem s hlavním hrdinou Martinem Kabátem –
vysloužilým dragounem, který se postaví i samotnému peklu. Drda napsal hru za
války. Hlavní postava měla ztělesňovat nebojácného českého člověka, měla
povzbudit národ v boji proti nacistické okupaci. Tato hra navazuje na
tradici báchorek J. K. Tyla. V padesátých
letech Drda napsal hra Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert – hlavním
hrdinou hry je zapomenutý čert Trepifajksl a vesnická žena Plajznerka. Ona a
kovářská práce dokáží čerta polidštit.
Ferdinand Peroutka (1895 – 1978) vynikající novinář, velký kritik komunistického režimu, po nástupu komunistů emigroval. Autor dramatu Oblak a valčík – zaměřuje se na kritiku fašismu a obecně na nebezpečí zneužití ideologie proti ideálům demokracie a humanity.
Vratislav Blažek (1925 – 1973) dramatik Divadla satiry, které muselo
koncem padesátých let z politických důvodů ukončit tvorbu. Od roku 1968
žil v exilu v Mnichově. V roce 1946 uvedl svou prvotinu Král nerad hovězí, groteska, založená
na několika komických scénách, hra je satirou na poválečné poměry. Autor
prvního českého muzikálu Starci na chmelu
Drama a divadlo v letech 1948 do konce 50. let
V tomto období se české divadlo dostává do úpadku, řadě význačných osobností a režisérů byla omezena nebo zakázána činnost – např. režisérům Jiřímu Frejkovi, Alfrédu Radokovi, Jiří Voskovec emigroval. Život divadla je přímo řízen komunistickou stranou, hry jsou cenzurovány a zakazovány, pokud neodpovídají požadavkům komunistické strany. Divadlo má působit na diváka politicky a propaguje myšlenky socialismu a komunismu, hry odpovídají programu socialistického realismu, který se prosadil také v české próze a poezii – v celé české kultuře.
K hlavním představitelům tzv. socialistického dramatu patřili: Antonín Zápotocký – Vstanou noví bojovníci, Marie Majerová – dramatizace románu Siréna.
Mezi výrobce budovatelského dramatu na politickou objednávku vládnoucí komunistické strany patřili autoři, kteří záměrně zpracovávají politizovaná témata. Jsou to hry věnované budování socialismu, plnění plánů, hrdinové her jsou přesvědčení komunisté, dělníci, kteří bojují za socialismus. K představitelům budovatelského dramata patřili: Miloslav Stehlík - Nositelé řádu.
Pavel Kohout (1928) pozdější kritik komunismu, začínal v padesátých letech jako přesvědčený komunista, psal politickou poezii a také budovatelské hry, které ale pojímal téma problematičtěji a Kohout do nich vnášel i intimní lidské příběhy.
Později se pokouší o kritický pohled na budování socialismu a jeho hry byly cenzurou zakazovány. Hry z padesátých let: Dobrá píseň, Zářijové noci. V šedesátých letech vznikají hry, které byly po Kohoutově emigraci inscenovány i v zahraničí: August August, august (1967) hra se odehrává v cirkusovém prostředí, hrdinou je klaun, který je ponižovaným snílkem. Působí v bytovém divadle Vlasty Chramostové, které vzniklo jako protest odpůrců komunismu proti nesvobodě v kultuře, hrálo pro kritiky komunistického režimu, než bylo tajnou policií definitivně zakázáno a jeho členové skončili v emigraci (Kohout Rakousko, Vlastimil Třešňák – Švédsko).
Pro herečku Vlastu Chramostovou naspal Kohout v devadesátých letech hru Kyanid o páté – je to jednoaktová hra, podstatou hry je dialog dvou žen v pražském bytě spisovatelky, autorky románu slavného románu, který ve skutečnosti naspala polská židovka, která zahynula v koncentračním táboře. Její dcera Irena obviní spisovatelku z podvodu a hodlá ji za to zničit a otrávit kyanidem, který ji nalije do čaje. Hra je napsána v duchu absurdního dramatu a řeší složitou otázku hledání pravdy, hra se spoléhá výhradně na dialog bez jakékoliv divadelnosti a je založena především na samotném textu. Válka ve druhém poschodí – hra z devadesátých let, protiválečná satira, postavy jsou oběti nového vedení války, kterou už nemají vést státy, ale vybraní jedinci. Do Prahy takto přijíždí Němec, který je naverbován k útoku na vybraného českého občana. Oba mužové jsou do konfliktu povzbuzováni fanatickými generály. Hra končí absurdní smrtí obou aktérů nesmyslné války.
Významné osobnosti českého divadla od šedesátých let
Ludvík Aškenázy (1921 – 1987), autor židovského původu, po roce 1968 emigroval a žil v Itálii a v Německu, napsal drama Host v noci, hra se vztahuje k tématu války, objevují se v ní oběti i aktivisté fašismu. Hlavními postavami jsou bývalý vězeň koncentračního tábora a noční chodec, bohatý Němec, který bývalému vězni připomíná nacistického dozorce.
Josef Topol (1935), dramatik Divadla Za branou a také jeho spoluzakladatel, společně například s hercem Janem Třískou. Otec spisovatele Jáchyma Topola. Drama Konec masopustu – základním tématem hry je dramatická proměna vesnice během tzv. kolektivizace (násilného sdružování soukromých statkářů do jednotných zemědělských družstev). Autor záměrně používá také básnický jazyk. Hlavní postava hry je Jindřich Král, který nesdílí názory svého otce, přesvědčeného statkáře a nechápe ani změny, které se na vesnici dějí. Důležitým motivem hry jsou průvody masopustních masek, které mají symbolickou funkci a vytvářejí druhou rovinu příběhu hry. Kočka na kolejích hra o zpochybnění základních hodnot lidského života jakými jsou láska a důvěra. Důležitým motivem hry je smrt, kterou charakterizuje jedna z postav: „Smrt nás teprve stvoří. Kdo zašel jako hrdina, už si to nepokazí.“
Milan Uhde, dramatik, básník spisovatel, od sedmdesátých let komunisty zakázaný autor, začínal jako dramatik s hrami s prvky absurdního dramatu. K nejzajímavějším hrám patří televizní inscenace Pán Plamínků o vlivu totality na psychiku lidí. Protagonisté trpí stihomamem a neustále se bojí toho, že je někdo sleduje a pronásleduje. Podílel se na textu velmi úspěšného divadelního představení - na motivy románu Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník - brněnského divadla Husa na provázku: Balada pro banditu. Jméno Uhdeho se ale tehdy nesmělo objevit pod žádným z jeho děl.
Václav Havel (1936), nejvýznamnější představitel absurdního dramatu v české literatuře, překládaný autor i v zahraničí, za komunistického režimu byl vůdčí postavou českých disidentů, odpůrců režimu, iniciátor Charty 77, byl vězněn. Jeho hry se soustředí na to jak totalitní režim ničí, přetváří a manipuluje charaktery lidí.
Zahradní slavnost – Hrdinou hry je Hugo, absurdně
geniální ve schopnosti přizpůsobit se za každých podmínek. postava vede
rozsáhlé monology a její jazyk je pro ostatní nesrozumitelný, je ztělesněním
nesmyslného a bezduchého opakování frází a prázdných myšlenek, jejichž se stává
obětí. Další hry s podobnou tématikou a s prvky absurdního dramatu: Ztížená
možnost soustředění. Pozdější Havlova tvorba se soustředí také
existenciální témata, typickým žánrem tohoto autora se stala jednoaktová hra –
jednoaktovka: Audience, na ni navazují Vernisáž a Protest.
Patří k tzv. vaňkovským jednoaktovkám s postavou Ferdinanda Vaňka. Audience, ve které hlavní postava připomíná Václava Havla, je Vaněk svým zaměstnavatelem nucen k tomu, aby se za určité pracovní výhody stal donašečem na sebe sama. Lagro desolato (1984) Hra se odehrává v bytě filozofa Leopolda Kopřivy. Absurdní a nesrozumitelná komunikace mezi postavami, které přicházejí do jeho bytu, a filozofem tvoří páteř tohoto absurdního dramatu. Leopold je pronásledován policií za spis, který napsal, k jeho autorství se přizná, ale není uvězněn, je úmyslně neustále ponecháván v napětí a nejistotě.
Další hry: Rodinný večer (viz představení 4. F)
V šedesátých letech se rozšířila tvorba divadel malých forem, která se zaměřovala především na žánr satiry, komedie a inovovala divadelní přístupy. Patrná je návaznost i na avantgardní divadlo a tvorbu dvojice V+W.
Semafor (sedm malých forem – znamená to divadlo poezie, pro děti, divadlo pantomimi, výtvarného umění, filmu, hudební komedie, ta se stala základním žánrem semaforu) – pražské divadlo, založeno 1959, kombinovalo satiru s hudebním programem, hry byly prokládány autorskými písněmi. Zastupuje jej především dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr – hra Jonáš a tingl-tangl. Po smrti Šlitra vytvořila komediální dvojici se Suchým v komediích Semaforu Jitka Molavcová. Slavným muzikálem se stal film Kdyby tisíc klarinetů, kde zaznívají největší hity divadla Semafor v podání zpěváků: Matuška Gott, Pilarová.
Další výraznou komediální dvojicí Semaforu se stali Jiří
Grossmann a Miloslav Šimek, kteří kombinovali kabaretní
hudební komedii s tzv. nedivadlem, typické jsou humorné povídky,
které byly při představení čteny především Šimkem, např.: Návštěvní den
I-III. Styl vyprávění a čtení textů
se nazývá text-appealové divadlo.
K dalším významným divadlům malých forem patří Ypsilonka, kde se prosazují nové herecké a komické osobnosti (Lábus, Kaisr, Schmitzr…).
Arnošt Goldflam (1946) dramatik brněnského HaDivadla, autor vtipných a satirických her s častou nadsázkou. Dílo: monodrama Biletářka – hra s jedinou postavou.
Ivan Vyskočil (1929), autor rozhlasových her, herec, v divadle Reduta prosazuje styl tzv. nedivadla založeného na neherectví, na čtení textů před publikem, jeho tvorba je založena na humoru a grotesce podobně jako nedivadlo dvojice Šimek + Grossmann.
Divadlo Járy Cimrmana, které funguje již od sedmdesátých let téměř v nezměněné podobě je založeno na záměrném neherectví, programovém amatérském divadelním ztvárnění a na mystifikaci. Příběhy záhadného všeuměla Járy Cimrmana vytvořila autorská dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Hry: Rozpuštěný, vypuštěný; Švestka; Smoljak a Svěrák se jako scénáristé proslavili také filmovými komediemi: Jáchyme, hoď to do stroje; Na samotě u lesa; Marečku, podejte mi pero…
K satirickým dvojicím, které se prosazovali s divadlem založeným na humoru, slovních hříčkách a písních patří ještě další dvě výrazné dvojice: Básník Jan Vodňanský a muzikant Petr Skoumal. Ještě úspěšnější byla dvojice Jiří Dědeček, básník a skladatel a textař Jan Burian. Společně vytvořili několik her pro dva herce: Já nechci létat v raketě; Love story, které jsou založeny na satirickém humoru, ironii, hravosti a zpívaných písní s humornými texty.
V tehdejším Československu se výrazně prosadila legendární slovenská komediální dvojice Julius Satinský a Milan Lasica, založila své hry na intelektuálním a satiricky jiskřivém humoru. V mnoha směrech navázala na legendární dvojici V+W nebo Suchého a Šlitra. Hry: Nečekanie na Godota.
Další výrazné osobnosti divadla 70. – 80. let
Daniela Fischerová (1948) velký ohlas vzbudila její první hra Hodina mezi psem a vlkem, která byla po čtyřech reprízách zakázána a čerpala z osudu prokletého středověkého básníka Francois Villona. Také další hry se nesměli do konce 80. let uvádět.
Karol Sidon, prozaik a dramatik, nejuznávanější hrou tohoto autora je Labyrint. Vychází z Komenského prózy Labyrint světa a ráj srdce. Sidon v této alegorické hře zachycuje obraz soudobého lidstva, ten je apokalyptický, člověk se již nemůže schovat do ráje svého srdce.
Oldřich Daněk (1927) je jedním
z nejplodnějších českých dramatiků a významný představitel brechtovského epického
divadla. Významný autor historické prózy. Nejpopulárnější drama Daňka je
historická hra Vévodkyně valdštejnských vojsk.
Jiří Šotola (1924 – 1989) významný dramatik, autor historických her a románů (Kuře na rožni). Jeho pohled na dějiny je kritický a spíše skeptický. Postavy jeho her mají zodpovědnost za chod velké historie, např. Karel IV. Dílo: Cesta Karla IV. do Francie a zpět; Bitva u Kresčaku.
Bytové divadlo Vlasty Chramostové, významné herečky, která podepsala Chartu 77 s nesměla hrát v divadle. Založila společně s dalšími zakázanými autory odkázanými na samizdat divadlo ve vlastním bytě, kde se scházeli odpůrci komunistického režimu. (Hry zakázaných českých autorů byly vydáván v samizdatu v Havlově edici Expedice a Vaculíkově edici Petlice.) V „Bytovém divadle“ hráli spisovatelé Pavel Kohout, Vlastimil Třešňák (písničkář), Pavel Landovský (také autor divadelních her: Sanitární den – vystupuje v ní ráčkující postava spisovatele Vaňka (coby Václav Havel) sbírající podpisy na petici). Všichni tři byli později donuceni k emigraci.
Současné české divadlo od 90. let 20. století
Po
pádu komunistického režimu se rychle rozvíjí svobodná tvorba literátů, řada
z nich se vrací z emigrace do republiky (Pavel Kohout, Karel Kryl,
Josef Škvorecký, Vlastimil Třešňák, Arnošt Lustig…). Jsou obnovena některá zakázaná divadla a
uváděny hry zakázaných autorů (Kohout, Havel).
Od
devadesátých let se v Pražských divadlech objevují také nové žánry –
muzikály (Dracula, Jesus Christ Superstar, atd.)
Znovu
se rozvíjí svobodná činnost regionálních divadel.
Fenoménem pražské divadelní scény se stalo divadlo Sklep, kde působí autorská dvojice David Vávra a Milan Šteindler, společně dalšími současnými hereckými hvězdami českého filmu (Tomáš Hanák, Tomáš Vorel, Jiří Macháček). V souvislosti s osobnostmi divadla Sklep se mluví také o tzv. Pražské pětce – volné sdružení umělců, herců a divadelníků: tato skupina vytvořila také tragikomické filmy Kopytem sem, kopytem tam, Pražská 5…
Zfilmovanou verzí představení divadla sklep je film parodující hollywoodské filmy stříbrného plátna a gangsterskou postavu detektiva F. Marlowa – Mazaný Filip (2003).