Jan Hus a husité
Jan hus
Mistr Jan Hus (asi 1369/1370 Husinec – 6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor, kazatel a mistr na pražské univerzitě. Je s největší pravděpodobností také autorem reformy pravopisu, která odstranila spřežky a zavedla do české abecedy diakritiku. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Wyklefa. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala jej (1411). Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.[1][2] Datum jeho upálení je český státní svátek. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace. Jako svého svatého mučedníka ho (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) už uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského). V roce 2005 jej diváci České televize svými hlasy umístili na sedmé místo v anketě Největší Čech.
Život
Hus studoval na pražské univerzitě, kde roku 1393 získal hodnost bakaláře a roku 1396 mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Již jako universitní profesor (od r. 1400) byl vysvěcen na kněze (r. 1400) a začal kázat v kostele sv. Michala a od 14. března 1402 v Betlémské kapli. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a o rok později rektorem univerzity, kde přál boji Čechů s německým proudem.
Husův proces na Kostnickém koncilu
Příjezd do Kostnice a počátek procesu
Koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414, měl ukončit neúnosný stav rozkolu západní církve, reformovat církev „v hlavě i v údech“ (in capite et membris) a odstranit současné hereze. Již z tohoto určení vysvítá, že proces s Husem zahájený u kurie Alexandra V., bude tvořit pouze jednu z nevýznamnějších položek koncilu.
Spolu se svým (zcela nekanonickým) odvoláním ke Kristu, případně ke svolanému koncilu, nebyl dokončen proces, který papežská kurie s Husem vedla, avšak Kostnický koncil měl tento proces převzít. Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října (dosud bez královského glejtu) vydal na koncil v domněnce, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře, avšak neuvědomil si, že již od začátku s ním byl v Kostnici veden právní proces, navazující na nedokončený proces předešlý. Glejtem, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund nemohl – jak to souhlasí i s jeho zněním – zaručit nic víc než bezpečnou cestu svým územím do Kostnice; církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci. Spolu s Husem cestovali Václav z Dubé a Jan z Chlumu, a to se dvěma vozy a více než třiceti koňmi. V Kostnici se k Husovi přidružil zástupce univerzity, Jan Kardinál z Rejnštejna a písař poselstva, Petr z Mladoňovic.
Papež v Kostnici zrušil nad Husem klatbu, zřejmě i pro právní souvislosti, které jeho pobyt přinášel pro ostatní koncilní účastníky. V době Husova pobytu v Kostnici Jakoubek ze Stříbra v Praze začíná podávat přijímání pod obojí způsobou, kterýžto zvyk Hus schvaluje, avšak sám pod obojí Hus nepodával. V Kostnici se 27. listopadu roznesla zpráva, že chce Hus uprchnout, proto byl následujícího dne pod záminkou rozhovoru s kardinály přiveden do paláce, kde dlel i Jan XXIII., kde zůstal (se svým souhlasem).
Husův protivník Michal de Causis podal proti Husovi první články, v němž jej obvinil z osmi bludů v církvi. 4. prosince byla jmenována vyšetřovací komise, o dva dny později byl Hus uvězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrově na Bodamském jezeře, kde byl držen až do března 1415. V Praze bylo Husovo zatčení přijato jako porušení královského glejtu, moravští přední pánové proto u Zikmunda intervenovali.
Odsouzení Husovo
6. července 1415 jednalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky, označené za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku.
Jan Hus byl obviněn z šíření Wyklefových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Podle církevního práva měl být degradován. Hus znovu odmítl odvolat. Sněm prohlásil, že s Husem již nemá nic do činění a předal jej světskému rameni s žádostí, aby bylo ušetřeno jeho života.
Král Zikmund, zastupující svého bratra Václava, odevzdal Husa místnímu pánu, který jej vydal k provedení rozsudku radě města Kostnice. Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídli Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl a hranice byla zapálena. Hranice i s Husovými ostatky byla po shoření vhozena do Rýna.
husité
Husity vedl Jan Žižka
Založení Tábora
Čechy zachvátily revoluční nepokoje. Tzv. vedlejší země Koruny české, Slezsko a Lužice, zůstaly věrné katolické církvi, komplikovanější se ukázala být situace na Moravě. Část radikálních husitů se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný hradiště (snad bývalé opidum) nad řekou Lužnicí a vybudovala tady nové město. Dostalo biblický název Tábor. Táborité (či také táboři) pod vlivem v té době vlivných chiliastických představ nechtěli žít podle dosud platných lidských zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Božího zákona – Bible. Vzájemně se nazývali bratry a sestrami a po příchodu do města odevzdávali svůj majetek do kádí umístěných na náměstí; ten měl posloužit celé komunitě, aby dokázala překonat první kritický rok existence, kdy ještě nebyly ukotveny vztahy s okolním venkovem. V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmané. Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce. Nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý. Již od založení Tábora na jaře 1420 začal Jan Žižka se svými sbory úspěšně operovat v prostoru jižních a západních Čech, kde si začal systematicky podmaňovat bašty katolíků. Vítězně skončila i bitva u Sudoměře, kde se ho pokusila porazit západočeská katolická šlechta.