FC Chelsea

Rok 1896 koupil obchodník s nemovitostmi Gus Mears atletické hřiště na Stamford Bridge a poté i sousedící rozlehlou trhovou zahradu jakožto základ pro fotbalový stadión, který zde chtěl postavit. Společnost The Great Western Railway mu předložila atraktivní nabídku ke koupi plochy za účelem těžby uhlí a následné výstavby tovární vlečky. Pan Mears to zvažoval, ale za pár dní se sešel s architektem fotbalových tribun a vyměřili hřiště. Ale dokonce ani v této fázi se neuvažovalo o utvoření nového fotbalového klubu. Hrací plocha totiž byla nabídnuta týmu Fulhamu pro jejich domácí zápasy za 1 500 liber ročně. Mužstvo Fulhamu se však na Stamford Bridge nakonec nepřestěhovalo, zmíněná suma prý byla příliš vysoká. Mearsův přítel, finančník F.W. Parker, Gusovi tedy navrhl postavit si svůj vlastní tým, který by se časem stal nejlepším v zemi. Gusu Mearsovi se nápad zamlouval a souhlasil - odtud se začínají psát dějiny FC Chelsea.

V roce 1905 byla podána žádost o připojení do Jižní Ligy, avšak po protestech Fulhamu, Tottenhamu a řady jiných klubů, byla zamítnuta. Nakonec byla Chelsea po dlouhých diskusích přijata a mohlo tak dojít k podepsání smluv s prvními hráči. Díky síle angažovaných fotbalistů, novému hřišti a osobnosti F.W. Parkera byla Chelsea zařazena do Druhé Divize - už za dva roky se však londýnskému klubu podařilo postoupit nejvyšší První Divize. Tam se Chelsea významněji neprosadila, a tak největším úspěchem předválečné éry zůstává účast ve finále FA Cupu, které vyhrál poměrem 3:0 Sheffield United. V meziválečných letech se v modrém dresu objevilo velké množství hvězdných hráčů, např.Hughie Gallagher, George Mills, Harry Wilding, Jack Harrow, Vic Woodley, Ben Baker. Jeden čas byli dokonce všichni fotbalisté útočné vozby (tehdy pětičlenné) reprezentanti, přesto ale moc důvodů k oslavám zaplněné ochozy na Stamford Bridge neměly (2x účast v semifinále FA Cupu a třetí místo v První Divizi).

I po válce se Chelsea marně snažila získat nějaký ten triumf. Přitom dobrých hráčů bylo opět dost - Tommy Laxton, Len Goulden, Danny Winter, Billy Hughes, Roy Bentley a jiní. Obrat nastal v roce 1955, kdy Chelsea vyhrála ligu. Díky předvídavosti a dobrému odhadu Teda Drakea a Dickieho Fosse a výbornému scoutingu Jimmyho Thompsona se na Stamford Bridge dostala řada mladých hráčů, kteří si zde během pár let udělali jméno a stali se oporami mužstva, například Jimmy Greaves či Ron Tindall. Příchod Tommyho Dochertyho dal vzniku novému plodnému období. V roce 1963 se Chelsea okamžitě vrátila zpět do První Divize a v následujících devíti ročnících sahala po metách nejvyšších (sled umístění v tabulce: 5., 3., 5., 9., 6., 5., 3., 6. a 7. ). Mezitím v roce 1965 se Blues mohli radovat ze zisku Ligového Poháru a o šest let později triumfovali v Poháru Vítězů Pohárů. Fotbalistům Chelsea se v této éře mimo jiné dařilo i v FA Cupu (dvakrát se probojovali do semifinále, stejně tak do finále, z nichž to v roce 1970 bylo vítězné). Základními pilíři tohoto týmu byli Peter Houseman, Bobby Tambling, Ron Harris, Peter Osgood nebo legendární brankář Peter Bonnetti. Osmdesátá léta nebyla zdaleka tak radostná. Manažer John Neil musel dokonce zachraňovat topící se Chelsea ze dna tabulky Druhé Divize a svými chytrými transfery tak položil základy nového týmu (mj. Nevin, McLaughlin, Speedie, Dixon, Spackman, Niedzwiecki), který v roce 1984 vyhrál druhodivizní titul a postoupil opět mezi elitu.

Manchester United

Počátek historie Manchesteru United se datuje do roku 1878, kdy vznikl tým zvaný Newton Heath loco.V roce 1885 se stali profesionály a poté, co jim byl odmítnut vstup do ligy,vstoupili do "Football Alliance,"kde ve svém prvním zápase porazili 4:1 Sunderland.V roce 1892 se aliance sloučila s ligou a Newton Heath hrál první divizi (v celkově dvoudivizní soutěži). V prvním ligovém zápase podlehl 3:4 Blackburnu.V roce 1895 přišlo rekordní vítězství - 14:0 nad Walsallem, ale výsledek byl kvůli protestům na špatné podmínky (rozblácené hřiště) anulován.V opakovaném zápase vyhrál Newton jen 9:0.26.4.1902 změnil tým jméno na Manchester United. V sezóně 1907/08 získali United svůj první titul, poprvé vhistorii vyhráli ligu. V roce 1910 se klub přestěhoval na Old Trafford, kam se nazápas mohlo přijít podívat až 65000 lidí. V meziválečném období seUnited střídavě dařilo anedařilo, několikrát sestoupili do druhé divize a postoupili zpět, několikrát téměř sestoupili do třetí divize.

Po druhé světové válce se s příchodem Matta Busbyho začalo všechno měnit k lepšímu. United pětkrát vyhráli ligu, dvakrát pohár a v sezóně 1956/57 se Manchester United stal prvním anglickým klubem, který hrál v evropských pohárech. Pak ale v únoru roku 1958 přišla obrovská tragédie - při návratu hráčů z Mnichova se s nimi ještě na letišti zřítilo letadlo. O život přišlo osm fotbalistů, mezi nimi patrně nejlepší fotbalista všech dob Duncan Edwards, tři členové managementu a také novináři. Velmi vážně byl zraněn i Matt Busby, ten se z toho naštěstí dostal. United nastali zlé časy, několikrát málem sestoupili, úspěch přišel až roku 1963, když vyhráli FA Cup. Manchesteru se začalo dařit a se slavnou trojicí George Best,Dennis Law a Bobby Charlton dvakrát vyhráli ligu, jednou pohár a také zvítězili v Poháru vítězů pohárů. Když v roce 1971 Busby odešel, střídali se v United různí manažeři, ale žádný výrazný úspěch neměli,pouze v sezóně 76/77 United vyhráli FA Cup. V roce 1986 přišel do klubu jako manažer Alex Ferguson.Po pomalém začátku udělal z United nejlepší tým v Anglii. Třikrát vyhrál ligu, třikrát pohár a dvakrát dokonce double - vítězství v lize i poháru. Pod jeho vedením se United stal nejbohatším a také asi nejoblíbenějším klubem v Evropě.

V sezóně 1998/99 pak Alex Ferguson korunoval své úspěchy - United poprvé v historii vyhráli takzvaný "treble" - ligu, pohár a Ligu mistrů

FC Liverpool

Byl založen roku 1892 po té, co se téměř rozpadl, v té době jediný klub ve městě Everton. Majitel stadionu Anfield Road John Holding se pohádal s majiteli Evertonu a rozhodl se založit vlastní klub. Téměř všichni hráči klubu byli ze začátku ze Skotska a první úspěch byla výhra druhé divize. První divizi vyhráli poprvé v roce 1901 s tím, že posledních 12 zápasů sezóny byly pro Liverpool vítězných. Ve dvacátých a třicátých letech se klub stal jedním z vůbec nejlepších v zemi a tento trend mu zůstal už navždy. V roce 1936 se stal první profesionálním manažerem George Kay, ale jeho plány s týmem se začaly realizovat až po druhé světové válce, vydržel u týmu až do roku 1951. V roce 1950 porazil tým ve Wembley Arsenal, aby vyhrál slavný FA Cup. 14. 12. 1959 se zapsalo do historie Liverpoolu zlatým písmem. Přišel nejlepší manažer celé jeho historie Bill Shankly. Proč nejlepší? Jednak proto, že z týmu dokázal vybudovat neporazitelný velkoklub a celé Anglii a hlavně, že si vymohl plnou kontrolu nad týmem, včetně nakupování hráčů. V roce 1962 se dostal tým opět do první divize (tehdy pochopitelně nejvyšší soutěž), aby ji o dva roky vyhráli a v roce 1965 znovu FA CUP. Za Shanklyho se také vůbec poprvé formovali fanoušci na jednom místě stadionu a sice na konci za brankou, řečenou "The Kop". Vztah mezi trenérem a manažerem Shanklym a fanoušky byl neopakovatelný. Téměř po celé zápasy mu byla provolávána sláva a jeho pozice v klubu byla neotřesitelná. V roce 1967 koupil klub brankáře Ray Clemence z klubu Scunthorpe za, dnes směšných, 18.000 liber - vůbec nejlepšího hráče, který kdy stál mezi tyčemi. Naopak Roger Hunt opustil v roce 1969 Liverpool po 484 odehraných zápasech a 285 gólech, nicméně ho nahradil o dva roky později slavný Kevin Keegan. Začala nová éra klubu, kdy padaly nejlepší góly a vyhrávalo se nejvíc titulů. V roce 1974, přesněji 12.7. bylo na tiskové konferenci oznámeno, že Shankly musí ze zdravotních důvodů klub opustit. Dodnes je považován za hlavního strůjce všech úspěchů klubu a za vůbec největší postavu celé její historie.

Na jeho místo byl jmenován Bob Paisley a spolu s hráči jako Keegan, John Toshack a Kennedy úspěšně pokračoval v budování kvalitního týmu. Celkem 27.000 fanoušků následovalo svůj tým do Říma proti St. Etienne na finále Evropského poháru (předchůdce Ligy Mistrů). Ten zápas byl posledním pro Kevina Keegana, když ho ihned nahradil neméně populární a neméně slavný Kenny Dalglish. V sezóně 1977/78 znovu vyhrál Liverpool Evropský pohár a hlavními postavami byly právě Dalglish a Graeme Souness. Následovala další vítězství nejen doma, ale také v Evropě a stali se vůbec nejúspěšnějším anglickým týmem v celé historii fotbalu. 29. 9. 1981 zemřel Bill Shankly a následoval obrovský pohřeb. Další jméno, které Liverpool poznamenalo byl Ian Rush, který v klubu působil od roku 1982. Naposledy se týmu podařilo vyhrát ligu v roce 1989/90, než předali štafetu Manchesteru United. Poté v sezoně 2000/2001 se Reds povedlo vyhrát tři poháry za jednu sezónu: Carling Cup, Pohár UEFA a FA Cup. A v sezóně 04/05, premiérové pro nového kouče Rafaela Beniteze dokonce po 14 letech Ligy Mistrů. Fanoušci Liverpoolu jsou bráni jako ti nejvěrnější v celé Anglii (spolu s Newcastlem) a také byli první, co pod vlivem alkoholu začali páchat na fotbale výtržnosti. Přičinili se o to, že všechny týmy z Anglie byly vyřazeni z evropských pohárů za incident v Bruselu v roce 1985.
Nejvyšší domácí návštěva byla 61.905 diváků proti Wolverhampton Wanderers 2.2. 1952 v FA Cup zápase

FC Barcelona

29. listopadu 1899 založil Joan Gamper Football Club Barcelona. Gamper vybral královskou modrou a tmavě červenou jako barvy klubu - tyto původně pocházejí ze švýcarského kantonu, odkud se do Barcelony přistěhoval. Zrodila se tak legenda: Kubala, Suárez, Cruyff, Maradona a Ronaldinho, kromě jiných, podepsali pro tento Klub. Během 20. století se Barça stala symbolem Barcelony, symbolem, který prezentoval Katalánsko jako národ. Proto se používá spojení Barça - "víc než klub" Zrodila se legenda. Píše se 29. listopadu 1899 a v malé kanceláři Solé Gym se setkává Gamper s Gulteri Wildem, LLuisem d´Osso, přítomni byli také Bartomeu Terrados, Otto Kunzle, Otto Maier, Enric Ducal, Pere Cabot, Carles Pujol, Josep Llobet, John Parsons a William Parsons. Jedenáct sportovců se sešlo, aby vytvořili fotbalový klub. Gulteri Wild byl zvolen prezidentem. První zápas se konal na Bonanově cyklistickém okruhu a hrálo se proti skupině Angličanů, kteří se usadili v Barceloně - tento zápas však Angličané vyhráli 1 - 0. 14. března 1909 - deset let po založení - byl otevřen první vlastní stadion s kapacitou 6000 diváků v Industriální ulici. V těchto dobách se začala odvíjet první vítězná série - v letech 1909 až 1922 vyhrála FC Barcelona osmkrát Katalánské mistrovství a pětkrát Španělské mistrovství Stadion Les Corts.

Katedrála fotbalu - tak se také nazýval stadion na Les Corts, který byl slavnostně otevřen 20. května 1922. Původní kapacita byla 30 000 diváků, avšak později byla rozšířena až na dvojnásobek. V roce 1924 měl klub již 12207 členů a velké množství příznivců založilo Nadaci FC Barcelona. Během sezóny 1928/1929 vyhrála Barça právě založenou Španělskou národní ligu a zakončila tak druhé desetiletí titulem. Třicátá léta. Přesně v polovině roku 1930 - 30. července zemřel zakladatel klubu Joan Gamper - začátek desetiletí tak jakoby předznamenal ústup klubu do pozadí - společenský úpadek, odchod mnoha členů, špatné sportovní výsledky a Frankova politická diktatura. Občanská válka, která ve Španělsku začala v roce 1936 měla na klub katastrofální následky. Josep Suňol, prezident klubu, byl zabit Frankovými vojáky blízko Guadalajary. Nicméně Barça toto období přežila a to i díky Americkému Tour po USA a Mexiku, na kterém vydělala dostatek peněz. V březnu 1938 nechal Franko shodit na členský klub FC Barcelony bombu, která způsobila obrovské škody. O rok později to bylo ještě horší, když se FC Barcelona stala symbolem katalánského lidu a tím pádem místem, které mohli Frankovi vojáci perzekuovat. Počet členů klesl až na 3486

Kubala. Ladislav Kubala přijel do Barcelony v červnu 1950 a udělal z Barçy neporazitelný tým, samozřejmě spolu s Basorou, Césarem, Morenem a Manchónem. V letech 1951 až 1953 vyhrála FC Barcelona každou soutěž, která byla k dispozici (2 x Španělská liga a 3 x Španělský pohár). Z této zlaté éry je dobré vyzdvihnout sezónu 1951/1952, kterou známe pod označením PĚT POHÁRŮ - Barça vyhrála Španělskou ligu, Španělský pohár, Latinský pohár a trofeje Eva Duarte a Martini Rossi. Camp Nou. Kubala byl příliš malý pro stadion Les Corts a tak Francesc Miró Sans navrhl vybudovat nový stadion - Camp Nou, který byl slavnostně otevřen 24. září 1957 a měl kapacitu 90000 diváků - stavbu financovali členové klubu členskými příspěvky zaplacenými na deset let dopředu. Barça vyhrála Španělskou ligu v letech 1958/59 a 1959/60 a Veletržní pohár v sezónách 1957/58 a 1959/60 vedená Heleniem Herrerou s hráči jako Kocsis, Czibor, Kubala, Martinéz, Suárez, Villaverde, Olivella, Gensana, Segarra, Grácia, Vergés nebo Tejada. Naopak nadcházející dekáda byla desetiletím krizovým (pouze 2 x Španělský pohár a v roce 1966 Veletržní pohár). Nicméně právě v této době se zrodilo oné pověstné "VÍC NEŽ KLUB" - Barça už byla víc než jen sportovní klub - její barvy se staly částí obrany Katalánské národní identity.

Cruyff. V roce 1973 podepsal v klubu smlouvu Johan Cruyff a doplnil tak zlatou útočnou řadu Rexach, Asensi, Sotil a Marcial, kteří dovedli náš klub k ligovému vítězství v sezóně 1973/1974. Blížilo se 75. výročí založení klubu a počet členů se vyhoupl až na 69566, nebylo pochyb, že FC Barcelona je momentálně nejsilnější klub v celé Evropě. K příležitosti tohoto výročí namaloval Joan Miró nezapomenutelný plakát. Josep Lluís Nuňez. Přichází rok 1978 a prezidentem klubu se stává Nuňez, klub začal nejen společensky, ale i finančně růst - počet členů přesáhl sto tisíc a bylo založeno spousta fanklubů po celém světě. FC Barcelona se stávala jedním z nejvýznamnějších sportovních celků na světě. Samozřejmě tento růst se promítal i do vysokých investic do infrastruktury - kapacita Nou Campu byla navýšena až nad 100000, byl postaven Miniestadi, Palác Blaugrana a další. Nuňezova éra byla symbolem úspěchu našeho klubu - Basilejský Pohár Vítězů Pohárů, Španělská liga pod Terry Venablesem, Cruyffův Dream Team (1990 - 1994), který dokázal čtyřikrát vybojovat ligový titul, Pohár Vítězů Pohárů, Španělský pohár, Španělský superpohár a především pohár Ligy Mistrů (do té doby Evropský pohár Mistrů) ve Wembley. Na úspěchy Cruyffa měl navázat Bobby Robson (asistentem byl Mourinho), který získal taktéž Pohár Vítězů Pohárů, Španělský pohár a Španělský superpohár. Dalším trenérem byl Luis Van Gaal, který získal s týmem dvakrát po sebe španělskou ligu. Po této druhé zlaté éře přišel útlum a šestileté čekání na další ligový titul spojené nejen s finančními ale i problémy s identifikací.

Dnešní Barça. Rok 2003 a velké finanční a sportovní problémy ústí do odvolání prezidenta Gasparta a zvolení mladého advokáta sr. Laporty do čela našeho klubu. Po ročním čekání přichází první ligový titul po šesti letech a na sebe nenechají dlouho čekat ani individuální úspěchy našich hráčů. Dnešní FC Barcelona však není jen fotbal, ale i basketbal, házená, volejbal, sálová kopaná, baseball, krasobruslení. Lahůdkou je lední hokej a cyklistický tým, samozřejmostí je pak tým ženského fotbalu. Dnešní klub má již více než 135000 členů a jako jediný figuroval v každém ročníku evropských soutěží.

 AC Milán

Založen 18.prosince 1899 britskými obchodníky v čele s Alfredem Edwardsem. Původní název klubu byl Milan Cricket and Football Club. Za klubové barvy zvolili černou a červenou, což jeden ze členů, Hubert Kiplin, vysvětlil takto : " červená je barva dábla, černá vyvolává strach, obavy" V roce 1900 vstoupil klub do ligy, hned za rok ji vyhrál.Vítězství Milán zopakoval v letech 1906 a 1907. Prvním skutečným miláčkem publika se však stal až Ital. Jmenoval se Renzo de Vecchi a za Milán hrál v letech 1908 - 1913. Dlouhá léta byl kapitánem reprezentačního mužstva a je vůbec nejznámější postavou italského fotbalu v jeho amaterské éře. V meziválečném období se však AC Milan ocitl ve stínu svého odvěkého rivala ze čtvrti San Siro - Interu, který v té době hrál pod názvem Ambrosiana.Od roku 1939 byl název klubu Milan Football Club. Od roku 1946 nese klub název AC MILAN, který zůstal dodnes.Rossoneri, tedy červenočerní, museli na další úspěch čekat až do roku 1951.

Tehdy se začali v Italii poprvé prosazovat zahraniční hráči a AC Milán vsadil na Švédy. Ti v roce 1948 vyhráli olympijský turnaj v Londýně, což bylo první větší měření sil po druhé světové válce. Brzy po něm se milánským fanouškům představilo švédské útočné trio, které vstoupilo do historie pod skandovanou zkratkou Gre - No - Li. Gunnar Gren, Niels Liedholm, Gunnar Nordahl - trojice vynikajících fotbalistů. V AC se postarali o nevídaný vzestup týmu. Už v roce 1951 vyhrává Milán po 44 - lete přestávce znova mistrovský titul hlavně díky tomuto triu. Útočná hra Milána přiváděla obránce italských týmu do kolen, triumf na turnaji Copa Latina (1951) za účastí z mistrů ze Španělska, Portugalska, Francie a Itálie jen zvýraznil silu AC. Ze Švédů se s Milánem spojil nejpevněji Liedholm. Deset let v něm hrál a třikrát se sem vrátil jako trenér. Po seveřanech přišli Jihoameričané. Nejprve Juan Antonio Schiaffino, uruguayský mistr světa z roku (1954 - 60) a dokonce přijal italské občanství. Podobný osud měl Brazilec José Altafini, který byl v roce 1958 členem týmu mistrů světa. Pak se přestěhoval do Milána, stal se Italem a na MS v Chile už reprezentoval svou novou vlast. V italské lize nastřílel 216 gólů, poslední v roce 1967 v dresu Juventusu, když už mu bylo 38 let.

Už ve druhé polovině padesátých let měl AC Milán jedno z nejlepších mužstev v Evropě, ale zlomit hegemonii madridského Realu ještě nedokázal. V roce 1958 s ním prohrál ve finále v Bruselu po prodloužení 2:3. Až o pět let později zdolal ve Wembley Benfiku Lisabon 2:1 a poprvé usedl na evropský trůn. Tehdy dal oba góly právě Altafini a druhým hrdinou byl 19letý fotbalista, který se pak stal v milánském i světovém fotbale nezapomenutelným pojmem. Jmenoval se Gianni Rivera a když o něm byla řeč, italští tifosi automaticky dodávali "Zlatý chlapec". Svou technickou hrou plnou nápadů bavil diváky až do roku 1978 a když pověsil kopačky na hřebík, usedl v Miláně do křesla technického ředitele. To už ve fotbalových encyklopediích u jeho jména stálo: mistr evropy (1968), držitel Zlatého míče (1969), účastník čtyř světových šampionátů, majitel stříbra z roku 1970 a šedesátinásobný reprezentant Itálie.

V Miláně však nikdy nebyl osamoceným hrdinou. Na začátku šedesátých let byli mezi jeho skvělými spoluhráči například Cesare Maldini, tehdejší kapitán mužstva a otec dnešního obránce Paola, Giovanni Trapattoni, později jeden z nejúspěšnějších trenérů v Juventusu a Interu Milán, nebo Brazilec Amarildo, který nám dal ve finá le MS v Chile jednu z branek. Po nich přicházeli do klubu, v němž díky obrovské popularitě a štědrým sponzorům v čele s výrobcem pneumatik Pirelli nikdy nebyla nouze o peníze, další hvězdy a vybrat z nich ty nejzářivější nebude snadné. Blonďatý německý obránce Karl-Heinz Schnellingel, který byl také na čtyřech světových šampionátech. Kurt Hamrin, další Švéd, neudržitelné pravé křídlo s více než 400 zápasy v italské lize. Pierino Prati, jeden z nejobávanějších italských kanonýrů všech dob. Dlouhá léta se klub hřál na evropském vysluní - v roce 1968 vyhrál ve finále PVP v Rotterdamu nad Hamburkem 2:0, o rok později deklasoval ve finále PMEZ Ajax 4:1 a v neobyčejně tvrdém duelu s Estudiantes La Plata dokázal, že je nejlepší na celém světě. Ještě v roce 1973 znovu triumfoval v PVP, když v semifinále vyřadil Spartu a v rozhodujícím zápase pak v Soluni vyhrál nad Leedsem 1:0. Tím se uzavřela jedna slavná kapitola jeho historie. Vedle výborných hráčů, o nichž už byla řeč, ji provázelo jméno, na které už sedá prach zapomnění. Pod pohárovými úspěchy AC Milán v šedesátých i sedmdesátých letech je jako trenér podepsán Nereo Rocco. Byl to právě on, a nikoli známější Helenio Herrera, kdo uvedl v život obávané catenaccio neboli řetízek. Systém s dvojím krytím soupeřových hráčů byl sice na pohled pěkný, ale ve své době a ještě i o mnoho let později dokonale učinný.

V roce 1979 AC Milán získal desátý mistrovský titul, což podle italských zvyklostí zajistilo mužstvu zlatou hvězdičku na dres. Pak ale v klubových barvách převládla černá. Předseda klubu Felice Colombo a brankář Enrico Albertosi byli v roce 1980 usvědčeni z podvodu, z manipulace s výsledky v zájmu černých sázek takzvaného Totonera. AC Milán musel opustit nejvyšší soutěž a i když se po letech vrátil, na někdejší slávu nemohl ani pomýšlet. I v tomto chmurném období měl výborné fotbalisty, jakými byli hrdina z MS v roce 1982 Paolo Rossi, Belgičan Gerets nebo anglická trojice Blisset, Wilkins, Hateley, ale fanoušci mohli jen zpovzdáli přihlížet radosti těch, kteří si za svůj klub vybrali Juve, Inter nebo AS Řím. Obrat k lepšímu nastal až když kormidlo převzal televizní magnát Silvio Berlusconi. Nešetřil penězi k vybudováni zbrusu nového superklubu ho podle střízlivých odhadů přišlo na čtyřicet miliónu dolarů, ale to by nebylo nic platné, kdyby při výběru posil neměl šťastnou ruku. Na stadión Giuseppe Meazzy přišel nizozemský trojlístek Van Basten - Gullit - Rijkaard a italští reprezentanti Donadoni s Ancelottim, ale také Arrigo Sacchi, při podpisu smlouvy v létě roku 1987 prakticky neznámý muž a dnes jeden z nejuznavanějších světových trenérů. Jako fotbalista nikdy nevynikal, pracoval v továrně na boty, když se v roce 1977 pustil do trénování dorostenců v AC Cesena. Protože ho to bavilo, absolvoval trenérskou školu v Covercianu a v roce 1982 nastoupil na svoji první štaci v Rimini. O tři roky později přišel do Parmy a hned ji přivedl do druhé ligy. V pohárovém utkání jeho svěřenci nečekaně porazili právě AC Milán a to rozhodlo.

Silvio Berlusconi si ho vybral jeko nástupce odcházejcího Švéda Liedholma. Sacchi milánského předsedu přesvědčil, že cesta k úspěchu vede jedině přes útočný fotbal. Zvolil tedy úplně odlišný styl než Nereo Rocco před čtvrtstoletím a dobyl s ním ještě větších úspěchů. AC Milán se stal pod jeho taktovkou světovou jedničkou, vyhrál všechno co se dalo, navíc stylem, který si získal obdiv fanoušků na celém světě. Ale znovu se ukázalo, že žádné mužstvo se dnes neudrží na vrcholu déle než tři roky. Slavná éra Realu let padesátých už patří navždy minulostiHráči, poté co dosáhnou absolutního úspěchu, buď ztrácejí motivaci, nebo podléhají psychickému tlaku okolí, jež žáda stále jen vítězství. Týden co týden je čekají soupeři, kteří nemají co ztratit a nastupují s jasným cílem - svrhnout fotbalového krále z trůnu. Svou roli hraje i zranění, která se Milánu ani trochu nevyhýbala. V roce 1992 nastoupil po Sacchim staronový trenér Fabio Capello. Během pěti let dokázal s AC Milán vybojovat čtyři scudetta. V roce 1994 vybojoval prvenství v PMEZ, když ve finále rozdrtil velmi silnou Barcelonu. K oporám patřili Marcel Desailly a Daniele Massaro. V roce 1996 vyhrál AC milán šestnáctý titul. V mužstvu hrál Roberto Baggio, který do Milána přišel z Juventusu. V roce 1998 ukončil svou kariéru opora zadních řad Milána Franco Baresi, který hrál jen za AC Milán a to dvacet let. Po dvou letech neúspěchu se AC Milán zase našel a vybojoval další titul. K oporám patřil Zvonimir Boban a německý hlavičkář Oliver Birhoff.