Rusovce 2015
Rusovce 2015
Ráno 5.září, za kuropění, vyráží parta nadšenců z našeho sboru na netradiční soutěž s historickou hasičskou technikou do městské části Bratislavy – Rusovců.
Jmenovitě: Pavel a Lukáš Hudcovi, manželé Hanka a Karel Jílkovi, manželé Klárka a Laďa Langerovi, Kristýna Přinďišová, Radek Klíma a Čenda Prudký.
Ještě před skutečným výjezdem za slovenskými kamarády jsme zastavili v Olomouci Droždíně a tady posílili řady „účastníků zájezdu“ a doplnili potřebný počet soutěžících.
Peca a spol., tak bych je všechny mohl nazvat, byli již vzorně nachystáni k výjezdu a tak se dlouho neotálelo a po sedmé hodině ranní jsme vyrazili v „ústrety“ dvoudennímu maratónu.
Cesta ubíhala velice svižně a po požití několika doušků domácí slivovice se ještě vše náramně zrychlilo, takže zanedlouho jsme přistáli u břeclavské čerpací stanice k doplnění pohonných hmot a k zakoupení nějakých pochutin.
„Kurňa ten hambáč je horký jak sviňa!!!“, ječel Pavel s přilepenou žemlí na patře.
„Taky mě pálí huba,..a za to chtějí 65 korun???“,přidal se zjevně nespokojený Čenda.
Klárkou podané studené řízky z Láďova báglu nám byly pomocí i útěchou.
Po tomto našem vystoupení , které pobavilo místní i přespolní, jsme pelášili dál k našim sousedům.
„Kolik to asi všechno muselo stát miliónů,.. a teď je to úplně k ničemu“, prohlásil Pavel když jsme projížděli honosné a prázdné celnické budovy.
„Čó ty miliony,ale tech tisííícůůů!“,zavtipkoval právě probuzený Lukáš.
Nezávazná konverzace a dobrá nálada nás v autě provázela až do příjezdu do Bratislavy-Rusovců.
Bylo deset hodin a my stanuli před místní Hasičskou zbrojnicí.
„Čo tu robítě tak skoro?“,vítali nás všichni přítomni uvnitř a že jich, k našemu údivu, moc nebylo.
„Vždyť je nejvyšší čas!“ odpověděli Čenda s Pavlem jednohlasně jako jeden muž.
„Prezentácia začína o jedenáctej, matě ještě veľa času,...a hybajtě sa uhnízdiť do záhrady!“
Na nic jsme nečekali a hbitě se přemístili do krásné zámecké zahrady na své působiště z let minulých.
„Postavíme stany, natáhneme prodlužku pro chlaďák, narazíme bečku a ať to tady lítá,...Anče,Kubo,hajnej!“,houkl do davu rozeschlý Peca.
„Má to ale jeden háček,...v podzámčí zatím nefunguje přípojka elektřiny!
„Prý od oslav výročí Slovenského národního povstání neteče „šťáva“, a to už je týden“,škytl nasucho právě místními informovaný Čenda. „Musíme se zatím spokojit s teplým lahváčem.“, dodal a zalovil v batohu. Ostatní, ač neradi,se smířili z nepříjemnou skutečností a nasoukali se do vycházkových stejnokrojů. Tedy jen ti, kteří je měli, ostatní museli v pracovních mundúrech. Byl nejvyšší čas ukončit přípravy a přemístit se na místo samé.
Před Hasičskou zbrojnicí bylo již veselo a všichni již netrpělivě čekali na rozlosování pořadí v soutěži. Velitelé jednotlivých sborů vklouzli do „vnútry“ a čekali na pokyny velitele soutěže jak se uvede, jelikož tento rok byla změna ve vedení. Jaké bylo naše překvapení když bylo vše při starém a uvítací řeč přednesl nám všem známý Viktor a s omluvou vysvětlil že se nový velitel pasoval do role elektrikáře a opravuje vzniklou situaci na závodišti. Připili jsme na jeho zdraví výbornou domácí pálenkou, určili si pořadí a připojili se k ostatním.
„Tak co,... kteří poběžíme?“ptal se netrpělivě Milan, starosta droždínských hasičů.
„Řekl jsem si jako loni o devítku, takže máme spoustu času“,odpověděl kulantně Čenda.
Průvod, složený ze všech soutěžících sborů, si zaslouženě užíval nevšedního zájmu místních obyvatel a pořadovým krokem se vzorově přemístil obcí do předem vyzdobené zahrady. Bylo se opravdu na co koukat. Rozvodná síť se opět nabízela k připojení,...takže vše bylo „v cajku“.
Přeživší Paľo Urban opravář a zároveň nový velitel soutěže nás na slavnostní nástupu všechny mile přivítal a předal slovo předsedovi místní části obce, který jako loni vyslovil pár hřejivých slov k vlastní chválihodné činnosti hasičského osazenstva. Závěrečnou řečí si přihřál svoji polívčičku i místní farář, který připomenul, že ve svém znaku máme krásné heslo, “Bohu ku cti,vlasti k obraně a bližnímu svému k ochraně“, které hovoří za vše. Pomodlil se a ve svém závěru ještě posvětil samotnou soutěž. Moc pěkné.
Po rozchodu se mohlo pokročit v programu a rozběhnout vlastní soutěž. Netrvalo dlouho a na závodiště vyběhli, jako každoročně,místní hasiči aby nám všem ukázali, jak to má vypadat. Skvělým časem všem aspirantům na posty nejvyšší sfoukli vítr z plachet. My hleděli v tichém úžasu.
„Musíme aspoň natrénovat příchod na start a podat zřetelně hlášení, jinak tady budeme za pitomce!“, radil Peca,...jako jeden z nejzkušenějších.
„Co blábolíš, každý rok jsme to zvládli, tak nevidím důvod proč by to nemělo vyjít i letos.“, podpořil novice nesoutěžící Čenda. Ozvěna na sebe nadala dlouho čekat,...„Tobě se to kecá!!!“
To už z amplionu zaznělo, že se máme připravit k útoku. Smotali jsme vzorově hadice z předešlého zdařeného pokusu hasičů z Kimle a nachystali potřebné náčiní na základnu. Nervozita se dala krájet. Po předání hlášení zkušenému hlavnímu komisaři a dáni povelu „Vpred“ se začali dít věci!
Všichni vyběhli jako opřekot a ve snaze nic nezkazit pobíhali chvíli kolem základny než každý pochopil svůj úkol a nabral správný směr. Útok i s velitelem vpřed k terčům a sání vzad k mašině.
Šest namakaných borců zakleklo ke stříkačce a hbitě začalo přes ráhna natahovat měchy vývěvy. Napnuté krční šlachy a téměř všechny svaly v těle našich zadáků daly tušit dobrému výsledku.
Do té chvíle bylo ještě vše v pořádku a nebýt našeho zmateného košaře „Barona“ kterému se sání podařilo zapojit až na třetí pokus mohl být výsledný čas ještě uspokojivý. Opak byl pravdou.
Voda se plížila v hadicích k terčům rychlostí želvy a ne a ne vykouknout z proudnice. Síly ubývaly a sestřelení terčů už bylo jenom dílem náhody. S časem 50,40 setin vteřiny jsme se umístili průběžně na sedmém místě. Během soutěže proběhla ještě malá korekce výsledků a celkově desáté místo nám bylo zaslouženou odměnou. Na vrchol se uhnízdili bratři z DHZ Jarovce,s časem 37,81 setina vteřiny, druzí skončili domácí z DHZ Rusovce s časem rovných 44 vteřin a třetí se umístili s časem 46,38 setin vteřiny naši staří známí z Maďarska – Dunakility. Další zástupci z Moravy a naši kamarádi z SDH Škrdlovice se umístili skoro až na samém chvostu startovní listiny a to na třináctém místě.Za nimi již byli jen důchodci a vysloužilí matadoři s názvy V.I.P. a Elita.
Na závěrečném nástupu se rozdali všem soutěžícím sborům diplomy a poháry na památku právě ukončeného XXVIII ročníku atraktivní netradiční soutěže. Hanácký okrsek nezůstal nikomu nic dlužen a prostřednictvím naší sestry Dáši Prášilové obdařil každého zástupce přítomných sborů upomínkovým balením z Litovle a to čtyřmi kusy výborného lahvového Moravanu. Všichni přijali s povděkem. Po oficiálním ukončení a povelu „Rozchod“ jsme začali nasávat tu správnou a nevšední atmosféru. Nervozita se vytratila do nekonečna a tím vytvořila místo pro volnou zábavu.
„Tak hrábnem do strun ne?“pobízel Peca nic netušícího náhradníka Čendu. „Už je čas!“ žadonil.
„Noc je ještě mladá,...a mám hlad,...jdu se nadlábnout.“ a s těmi slovy zmizel druhý kytarista ve frontě na příděl výborné domácí kyselice
„Zašmátrej tam a nestyď se“, nabádal obsluhu stánku. „Až na dno,....až na dno!“
„Svých sil? rozšafně odpověděla Lucie při vzpomínce na náš vyšperkovaný útok.
To už jako neslyšel a rychle běžel s plným talířem doplnit potřebnou energii.
Večer se přiklonil ke svému začátku a po naladění kytar a doplnění prasklých srtun jsme mohli začít s hudební produkcí. Písničky brané v pořadí mého zpěvníku,od „Askalony“ až po „Život je jen náhoda“ zněly v provizorním přístřešku až do pozdních hodin.Bratři ze Škrdlovic tentokrát zklamali a vytvořili konkurenční hudební skupinu a tak přetáhli pár posluchačů na svou stranu. Tahací harmonika prostě nemá konkurenci.
Při popěvku „Tak jako jazyk stále naráží na vykotlaný zub.“od Wabiho Daňka začal Karel stále usilovněji narážet na náš obložený stůl až jej povalil na zem i se zase spícím Lukášem.
„Co se to děje!“,stačil ještě houknout pod stolem a my ostatní jen tak tak uskočili.
„Tak to mi doma neuvěří!“, brblal Pavel slitý červeným vínem od rozkroku až po nohavice.
„Já se zrovna vracím z Jarovců,...měli tam hody.“omlouval svůj neomalený příchod navrátilec.
„My je tady měli taky až do tvého příchodu!“ křikla po svém manželi ustaraná Hanka protože jej minimálně dvě hodiny sháněla. Odchod se mu zdařil podstatně lépe než příchod.
Dalo by se to shrnout do jedné věty „Tak my si tady žijem.“
Peca hrál až do dvou hodin,...Čenda to zabalil už o půlnoci a zbytek si nechal dovyprávět.
Rána jsou vždy krušná a zvláště ta, když se člověk probudí v promrzlém autě se vzorně složeným spacákem pod hlavou a přikrytý futrálem od kytary. Kosa jako v Rusku!
Do stanů a pootevřeným okýnkem hasičského vozu se nám do nosu začala vkrádat libá vůně ranní polévky a při pohledu ke stanu jsme zjistili, že to není sen. Mlsný Pepa zvaný též „Baron“ již tančil kolem rozehřátého kotle polní kuchyně a míchal zbytkem kyselice jako o život.
„Ty nikdy nezklameš.“ vítali ho s povděkem všichni právě probuzení a hladoví. Většina místních spěchala na ranní mši do kostela, jen Čenda zahnul ještě před ním a běžel zpytovat své svědomí na latrýnu do Hasičské zbrojnice a po provedení povinné ranní hygieny se opět mohl přiřadit k družině. Uklidili jsme naše provizorní zázemí, dojedli a vypili jsme zbytky pochutin z předešlého dne a těšili se na to, co nám připraví hostitelé pro vyplnění tak dobře rozjetého pobytu .Na programu byl společný oběd v nedaleké restauraci a odpolední prohlídka historickou částí Bratislavy. Jak to naplánovali,tak se i stalo. Meníčko,hovězí vývar a řízek s bramborovým salátem,...výborná to kombinace a vítaná změna v našem jídelníčku. Moc jsme si pochutnali.
Prohlídka městem bylo jako četba v dobrodružné knize, otočíš list a vše je jinak. Pošmourné počasí na nábřeží Dunaje nevěstilo nic dobrého a sem tam spadlo i pár kapek deště, ale po přemístění do centra historie Bratislavy, vše bylo zalité sluncem a hřejivé paprsky zalézaly pod promoklé kabáty.
Zkušená průvodkyně nám poskytla nevšední podívanou na atraktivní místa a s podrobným výkladem obohatila naše vědomí o krásném hlavním městě Slovenska. Bylo se opravdu na co koukat,až oči přecházely a nohy bolely.
Po prvním rozloučení na parkovišti s Viktorem a Dušanem jsme si krátili zbylý čas čekáním na Karla. Ten se opět vytratil ale tentokrát i s Hankou.
„Tak kde jsou,...vždyť jsem jim říkal že na ně nebudeme čekat!“ poskakoval nasupený Pavel.
„Třeba něco kupují? omlouval je Čenda.
„Nedělní odpoledne už asi nestihnem, ale za chvíli hrají naši fotbal.“ vzpomněl na mezinárodní utkání s Lotyšskem.
Po druhém rozloučení na parkovišti s Viktorem a Dušanem bylo vše na svém místě a to i manželé Jílkovi.
Mockrát děkujeme přátelé,...tak zase příště na oplátku u nás!?
Cestou zpáteční bylo vše „při starém“,Lukáš spal, Karel sháněl pořád něco na pití, Hanka mu za to domlouvala a Čenda kecal ústavičně Pavlovi do řízení.
„S váma už nepojedu ani do Babiččina údoli.“konstatoval rozmrzele posledně jmenovaný.
Povinnou přestávku a doplnění pohonných hmot jsme provedli až v Olomouci – Hodolanech.
Rozloučení jsme zkrátili na dobu nezbytně nutnou a spěchali k domovu,...byl nejvyšší čas, protože naši borci už vběhli na trávník. Po příjezdu do místa naší dislokace a odhlášení operačnímu důstojníkovi jsme provedli věci nejnutnější, vzbudili Lukáše a spěchali do hospody zkouknout aktuální stav utkání.
„Tak co?“ „Jaké to tam bylo???“,ptal se Luky na právě končící víkend při vstupu do nálevny.
Bylo krásné nedělní odpoledne.
Zapsal:Čenda Prudký