Rusovce 2011
Rusovce 2011
Akce : Soutěž v požárním sportu s historickou technikou
Termín:20.8.2011
Místo konání:Městská část Bratislavy-Rusovce
Zúčastnění:sestra a bratři hasiči z Hanáckého okrsku a to z SDH Olomouc-Droždín,SDH Olomouc-Holice a početná skupina z SDH Olomouc-Radíkov a to velitel Čestmír Prudký,Pavel Hudec s manželkou,Jaroslav Kovačík s manželkou,Jakub Kovačík s přítelkyní,Miloš Lisa,Lukáš Hudec,Aleš Foukal,Michal Titz,Jan Sobotka a benjamínek Tomáš Hudec.
Celá tato akce byla naplánovaná již začátkem roku 2011 a jednohlasně schválena výborem Hanáckého okrsku.
Patronát nad touto akcí převzal a nemalou dotaci poskytl Olomoucký Kraj,technickou podporu zajistil Magistrát města Olomouce-náměstkyně primátora Mgr.Eva Machová a vedoucí odboru ochrany Ing.Radek Zapletal.
Den „D“,tedy 20.srpen 2011, byl zatím jenom na začátku, když se ještě za tmy musela nemalá skupina bratrů hasičů a jejich přívrženců z řad manželek a kamarádek, přemístit do místa odjezdu a to Olomouce-Droždína hasičským autem, se kterým se počítalo jako s doprovodným vozidlem po celou dobu této zahraniční výpravy. Řidič to sice musel dvakrát „otočit“, aby se celá skupina dostala na místo určení, ale pro tohoto profesionála(“Dědu”) to byla maličkost.
Minibus pro dvacet lidí byl již přistaven před Hasičskou zbrojnicí a řidič Leopold Janík, zvaný též „Lendy“nás čerstvě příchozí zval do jeho útrob.
„Pití a různé nepřístojnosti během jízdy nestrpím“ řekl nám při vstupu.„Kdo to má potom uklízet!“
Tiše jsme nastoupili a čekali co se bude dít.Úderem půl šesté jsme vyjeli a my mohli „odblombovat“ první půllitr. Cestou jsme ještě vyzvedli bratry z Olomouce-Holice kteří nás již vyhlíželi na zastávce MHD u autobusového nádraží a pak už nic nebránilo jet „v ústrety“tomuto nevšednímu dobrodružství.
Krajina se jenom míhala za oknem a nebýt „Lukyho“ který se dožadoval vyšší rychlosti svým rčením „řekl jsem stodvacať“ bylo by vše v poklidu. I když mohlo jet toto vozidlo jen stovkou, byli jsme mile překvapeni jak se mrštně vyhýbá všem výmolům a nástrahám na cestě zvané dálnice a jak permanentně touto jízdou masírovaná naše záda v jeho seslích nebolí.
První, prosbami vymodlená,zastávka byla u benzínové stanice těsně před hranicemi sousedního státu, kde proběhla látková výměna jak ven tak dovnitř, takže většina účastníků zájezdu byla spokojena jen „Čenda“ byl pořádně naštvaný, že si ani za právě utracených sto padesát korun na ničím nepochutnal. Trampský guláš připálený, káva jako od Žida z Maryši a zapečený párek v rohlíku nebyl k nalezení.
“Nasedat,...cesta je ještě dlouhá”pobízel Lendy loudající se bratry, kteří si ještě chtěli vychutnat poslední popotáhnutí z cigarety. ”No,no...vždyť zatím ještě nehoří”,odvětili, odhodili nedopalky a naskákali do auta. Svižně jsme vystartovali,jako by nám hořelo za patama a abychom také stihli všechny chystané ceremoniály včas.
Městská část Bratislavy,Rusovce byla nazdobená a nachystaná přivítat všechny zůčastněné sbory, jak už místní tak přespolní svou pověstnou družností a nesmírnou pohostinností. Letošní rok nebyl vyjímkou.
Starosta místního sboru,Viktor Chalás, přivítal všechny zúčastněné bez rozdílu vah a věkových kategorií a vyzval velitele k rozlosování pořadí jednotlivých družstev v soutěži.Nás reprezentoval velitel Hanáckého okrsku Petr Spáčil,......tedy “Peca”a vytáhl z klobouku číslo 7.
Pak následovalo přivítání starostou této městské části a malé občerstvení s přípitkem a přáním bezproblémovosti tohoto sportovního klání.Velice příjemné.
Slavnostní pochod obcí byl jednou, nikoli však jedinou oficialitou přichystanou pro nás vyfešákované bratry. Pořadový nástup v zámecké zahradě,přivítání zastupiteli města, státní hymna, požehnání celé soutěži místním farářem a rozchod který byl tomu všemu poslední tečkou, co se slavnostního úvodu týče. Následovalo dovolené doplnění tekutin a pak už se mohlo začít závodit!
Všem sborům před námi se dařilo a pevně jsme doufali že tomu bude i po ukončenín našeho snažení. Atmosféra v našem narychlo složeném družstvu houstla a nervozita nahlodávala naše sebevědomí o dovednosti zdárně provést tento útok. Ještě poslední taktické pokyny a jdeme do toho!
“Na štart sa pripraví Hanácko!”znělo od velitelského stolu.
Všichni jsme pochopili že jde o nás, nachystali potřebné věci na základně a rychle se přesunuli na startovní čáru. Dáša Prášilová,jako náš provizorní velitel, podala hlavnímu komisaři hlášení a pak už nám jenom zaznělo v uších”SÚŤAŽNÉ DRUŽSTVO,..PRIPRAVTĚ SA,..POZOR,...VPRED”
Vyletěli jsme jako střely,zaklekli k historické stříkačce a začali po sestrojení sacího vedení usilovně čerpat. Naši mladí “útočníci”bravůrně roztáhli spojené hadice a po zdolání několika překážek čekali na vodu která v zápětí pulzovitě vytékala z proudnic. Síly sice docházely ale v pumpování jsme nepolevili a sestřelené terče nám byly spásnou odměnou.”No ještě pět vtěřin,..a je po mně”vydechl “Sámer” a vyčerpaně se sesul k zemi. Všichni jsme toho měli”plné kecky”a dosažený čas 47,35 sekund by nás v tu chvíli řadil do poloviny průběžného pořadí a nebýt osudné chyby velitele který nesplnil jednu z podmínek soutěže, nebylo nám přičteno pět trestných sekund a nemuseli jsme se propadnout na samé dno startovního pole. Předposlední místo bylo pro nás zklamáním a doufám že jsme si tímto vybrali “novickou daň” na pár let dopředu.Jinak veliká spokojenost s tímto mančaftem, neboť se podobnými časy běžně prezentujeme na hasičských závodech s motorovou stříkačkou.Veliká pochvala a klobouk dolů.
První místo si suverejně zasloužili,s časem 36,25 sekund, bratři z místního DHZ Rusovce,druhou příčku získali borci z DHZ Čunovo a třetí skončili soutěžící za DHZ Jarovce. Ocenění všech sborů proběhlo na slavnostním nástupu kde jsme se také dozvěděli že jsme se jako zahraniční účastníci umístili na pěkném druhém místě za ženským družstvem z Maďarska. Zase bylo co oslavovat.
Po slavnostním ukončení celé soutěže jsme předali organizátorům upomínkové dary a to velký balíček z Loštic a dva sudy piva Staropramen se slovy aby měli co pít a čím trochu zasmradit.
Pro vodní křest našich noviců Tomáše a Kuby jsme vzali za vděk po okraj naplněnou přistavenou požarní nádrž. Bez jakýchkoli protestů, za jásotu místní omladiny, zahučeli pod hladinu až voda vystříkla.”No a máte to za sebou,...já jsem to měl daleko horší”,vzpomněl na svůj vodní křest ve vinném sklípku táta Jarda. Po vysušení a převlečení mohla začít ta pravá zábava.
Posedali jsme pod předem sestavený přístřešek, naladili kytary a začali bavit přísedící. Výčep byl na dosah a tak se “ladilo” čím dál častěji za bujarého popěvku “Póó kalííííšku,po kalíííšku”.
Peca coby rozený folkař hrál jako o život a za doprovodu Čendy vzpomínali na doby dávno minulé, kdy svou produkcí bavili nejeden potlach.”Prďoch umí a přidá”znělo po každé písničce a my hráli až do rozbolavění prstů. Nálada stále rostla, v přímé úměře s pyramidou vytvořenou z prázdných kelímků od piva a pohostinnost z řad místních bratrů hasičů nebrala konce.Chleba namazaný sádlem a posypaný čerstvě nakrájenou cibulí byl zlatý hřeb večera. Asi nám tím také chtěli zalepit hubu ale na Pecu a fešáky nic neplatí. Čenda odpadl o půlnoci,on hrál až do tří do rána.Úctihodný výkon.
“Kolik je hodin,...to už je půl šesté?”pronesl po vstupu do vojenského stanu pivem nasátý Michal.”Drž hubu,..všichni spí!!!” pronesl anonym a zase bylo chvili ticho,....jenom chvíli.
Ráno bylo vymalované stejně jako do růžova vyspaný Čenda,jen spolubydlící byli rozladěni,
“Ty sice umíš hrát na kytaru, ale chrápání ti jde daleko líp”vtipkovala rozespalá Lenka a otatní jenom přitakávali.”Michal tě v tom asi nechtěl nechat samotného a tak jste chrápali dvojhlasně!”
S ranní hygienou jsme to nepřeháněli a nedopité Mattoni bylo její skvělou náhradou.Stačí jenom oči protřít a zuby si vyčistit ranní cigaretou nebo kyselým okurkem.Chlapci jako ze žurnálu.
To už Sámer a jemu podobní “hladi”rozdmychávali oheň pod kotlem vojenské kuchyně který byl ještě z části naplněn nedojedenou slovenskou “kyselicou”.Někteří jedli a někteří raději vyčkávali co to s nimi udělá.”Hlad je sviňa”dodal Čenda a zrychleným krokem se přesunul na latrýnu. ”Raňajky sú tady”neslo se krajinou stejně jako obložené chleby narychlo připravené starostou Viktorem a jeho “svokrou”Ivkou.Teď už mohli všichni zasednout ke stolům a vychutnávat plnými doušky horký zelený čaj s přílohou. Obsluha vzorná a máme se opravdu od ních co učit!!!
Teď už se můžeme jenom domnívat co vzbudilo Pecu spícího pod statným stromem, buď vůně linoucí se od našeho stolu nebo přesná trefa spadlého kaštanu.
”Zbylo něco k pití”vzkázal k nám suše s podivem, kde si to vlastně ustlal.Jelikož minerálka již byla použita,s pokojil se s hltem pravé skotské whisky, který dopil z právě poslané lahve. Jako v americkém filmu,...snídaně až do postele!
“Tak co omladino,pojedeme se podívat na to Čuňovo?”dožadoval se stanoveného scénáře Čenda.
“Čunovo”,opravil ho Viktor,”pojedeme a uvidíťe ako vietor nad gabčíkovskou nádržou
zázračne rýchlo vyfúka hlavu”dodal s mírným úsměvem ve tváři.
Po snídani jsme vzorně uklidili prostranství našeho táboření, zabalili veškeré propriety a vyrazili omrknout uměle vytvořený kanál, chloubu Slovenska. A opravdu se bylo na co koukat!
V areálu,trefně nazvaném”Divoká voda”,právě probíhala příprava na Mistrovství světa v kanoistice konaném 6.-11.září tohoto roku. Místní i zahraniční závodníci již pilně nacvičovali v dravé vodě průjezdy jednotlivými brankami zavěšenými nad těmi nejzáludnějšími místy tratě a všem se to náramně dařilo bez sebemenšího zaváhání. Jako nůž máslem projížděli,jeden za druhým, zpěněnou vodou a jenom sem tam koukli na břeh,kde je sledovalo nadšené publikum.My taktéž.
Dvě hodinky na čerstvém vzduchu nám všem prospělo a tak jsme zvolna opouštěli krásný areál plni dojmů z tohoto nevšedního sportovního zážitku. Ještě pár fotek u opuštěných kánoí na závěr a hurá
do minibusu. Cestou zpět nás všechny ještě pozval starosta na oběd do místní stylové krčmy.My s povděkem přijali jeho pozvání ale jenom s tou podmínkou,že celou útratu budeme platit MY!
Do Viktora jako když střelí,”No něexistuje,...to by stě ma urazili,...stě prece našimi hosťami” ,naštvaně dodal.
Dal nám takovou lekci s povinnosti postarat se o hosta až nám to všem bylo trapné.Doufám že jim to budeme schopni oplatit při pořádání netradiční soutěže zase příští rok u nás?
Polední menu,slepičí polévka,smažený kuřecí řízek s rýží a jako dezert makový závitek se šlehačkou,byla sice vražedná kombinace, ale všechno se musí zkusit v životě poprvé. “Tak to jsem ještě nežral”polkl “Fuko”a s chutí se pustil do žvance.My ostatní také dlouho neváhali. Pivo na závěr a pak už jenom “podaj milá růčku,....růčku na rozlůčku”.
Viktor,Ivka s manželem a Peter byli jediní, kteří nás vyprovodili k vozidlu a slíbili že příští rok určitě přijedou k nám v širší sestavě, aby mohli postavit do naší soutěže dvě družstva.
My zamáčkli slzu a následovali Lendyho který již nervózně poposedával za volantem svého minibusu.”Jedeme, jedeme cesta je ještě dlouhá!”štěkl a kopnul do vrtule.
Sbohem a zase příště u nás, přátelé.
Cesta opačným směrem připomínala výlet prvňáčků do olomoucké ZOO.”Já mám žízeň,..mě se chce čůrat,.. a kdy už tam budem?”znělo do té doby,než omladina ukolíbaná kočárem usnula.
Menší kouřová zastávka byla vyměřena až za “čárou” a pak už rychle domů.
Úderem páté hodiny odpolední jsme stanuli před naší Hasičskou zbrojnicí,bolaví z cesty ale šťastní, že jsme to vše ve zdraví přežili. Po vylodění a vyproštění našich báglů ze zavazadlového prostoru proběhlo krátké a srdečné loučení s řidičem a kamarády z okolních sborů.
“Nemám rád loučení,..a ani vlastně vítání” filozofoval Čenda a s ostatními bratry přidal do kroku.
Na zahrádce místního pohostinství”U Pulce”kde právě probíhalo“Nedělní odpoledne”mohli barvitě vyprávět všem přítomným štamgastům své čerstvě nabyté prožitky z této právě ukončené zahraniční mise.
Pro “klid v rodině”je potřebné podívat se, sem tam, za hranice všedních dnů,...no ne?
Zapsal:Prudký Čestmír