Satanská bible 2
ŽÁDNÉ NUTKÁNÍ...ROZKOŠ
Nejvyšším stadiem vývoje
lidstva je vědomí těla! Satanismus doporučuje svým stoupencům, aby se oddávali
přirozeným touhám. Jedině tak z vás může být naprosto spolehlivý člověk, bez
frustrací, které by mohly být škodlivé jak vám, tak vašemu okolí. Nejjednodušší
krédo satanismu proto zní: NAMÍSTO ZDRŽENLIVOSTI ROZKOŠ!!!
Lidé si často pletou
nutkání s požitkářstvím, mezi těmito dvěma pojmy je obrovský rozdíl. Puzení
není nikdy vyvoláno požitkářstvím, ale neschopností oddávat se požitkům. Když
se z něčeho stane tabu, touha tím jen zesílí. Každý dělá nejraděj to, co se mu
zakazuje. Zakázané ovoce je nejsladší.
Pokud někomu chybí možnost
normálně ulevit svým tužbám, prudce vzrostou a změní se v puzení. Kdyby všichni
lidé měli podmínky, aby mohli beze strachu z eventuálních problémů nebo hanby
pravidelně ukájet své choutky, byli by dostatečně uvolnění a mohli by vést
zcela normální život bez frustrací. Byli by volní a mohli se vrhnout do
libovolné činnosti, místo aby plnili své povinnosti jen napůl, protože jejich
tvůrčí síly jsou bržděny frustrací přirozených tužeb. To platí pro většinu
případů, ale vždy se samozřejmě vyskytnou jedinci, kteří pracují lépe pod
tlakem.
Obecně vzato ti, kdo
potřebují určitou míru strádání, aby mohli naplno tvořit podle svých
schopností, jsou v podstatě uměleckého založení. (Později bude řečeno více o
naplnění dosaženém prostřednictvím odříkání). V žádném případě to ale
neznamená, že všichni umělci patří do této kategorie. Naopak, mnoho umělců
nedokáže tvořit, dokud nejsou uspokojeny jejích základní živočišné potřeby.
Normální vybití tužeb
většinou nechybí umělci či individualistovi, ale průměrnému pracujícímu
příslušníku středních tříd. Je ironií, že zodpovědný, úctyhodný člověk - ten,
kdo platí účty celé společnosti - by si měl ze všech nejméně přijít na své.
Právě on si musí být stále vědom svých morálních povinností, on je zatracován,
když ukájí své přirozené choutky. Satanské náboženství to považuje za hrubou
nespravedlnost. Ten, kdo plní své závazky, by měl mít největší právo na
požitky, jaké si zvolí, bez cenzury ze strany společnosti, jíž slouží. Konečně
přišlo náboženství (satanismus), které velebí a odměňuje ty, kdo podporují
společnost, v níž žijí, místo aby je odsuzovala za jejich lidské potřeby.
V každém kodexu zásad
(jedno, zda náboženských, politických nebo filozofických) lze najit něco
dobrého. V šílenství hitlerismu najdeme jeden zářivý příklad - síla radosti!
Hitler nebyl žádný blázen, když nabízel Němcům štěstí v soukromém životě, aby
si tak pojistil loajalitu a nejvyšší výkon.
Potvrdilo se, že většina
nemocí má psychický původ, a psychosomatické choroby jsou přímým důsledkem
frustrací. Říká se, že dobří lidé umírají mladí.Díky křesťanským zásadám dobří
lidé skutečně umírají mladí. K předčasné zchátralosti duše i těla totiž vede právě
frustrace přirozených pudů.
Z vylepšování ducha a těla
se stala velká móda. Poskytování rozkoší tělu, schránce, bez níž by duch ani
myšlení nemohly existovat, je však považováno za sprosté, primitivní a hrubé.
Stejně jako dříve, i dnes většina lidi,. kteří se o sobě domnívají, že jsou
emancipovaní, transcenduje od normálnosti k idiocii.
Prohýbají se dozadu, aby si
dosáhli na pupek a živí se výstředními a exotickým potravinami, jako je hnědá
rýže a čaj, čímž získávají pocit, že dosáhnou vysokého stupně duchovního
vývoje. Šlichta! ulevuje si satanista. Raději bude jíst pořádné vydatné jídlo,
pocvičí si představivost a transcendovat bude pomocí fyzického a emočního
naplnění. Satanista se domnívá, že po staletích strávených v poutech
nesmyslných náboženských požadavků, každý uvítá možnost být konečně člověkem!
Pokud si někdo myslí, že se
potlačováním přirozených tužeb vyhne prostřednosti, měl by si prostudovat
východní mystické nauky, které jsou poslední dobou velice oblíbeny mezi
intelektuály. Křesťanství je stará vesta, a ti, kdo touží vymanit se z jeho
pout, se obracejí k takzvaným osvíceným náboženstvím jako je buddhismus.
Přestože si křesťanství samozřejmě zaslouží kritiku, jíž se mu dostává, možná
že dokonce schytalo víc, než mělo. Stejně jako
svedení křesťané se i
stoupenci mystických pověr provinili nedostatečným humanismem. Obé náboženství
jsou sice založena na otřepaných filozofiích, ale stoupenci mystických
náboženství tvrdí, že jsou osvícení a osvobození od dogmatu viny ustaveného
křesťanstvím. Východní mystik se dokonce ještě více než křesťan vystříhá
živočišného chování, jež by mu připomínalo, že není žádný světec, ale pouhý
člověk - nic než jiný druh zvířete, někdy lepší, mnohem častěji ale horší než
ti, co běhají po čtyřech - který se díky božskému spirituálnímu a
intelektuálnímu vývoji stal nejhorším zvířetem! Satanista si klade otázku, Co
je na tom špatného, být člověkem se všemi chybami i klady? Popřením svých tužeb
není mystik ani o trochu blíž překonání nutkavosti než jeho spřízněná duše -
křesťan. Východní mystická náboženství učila lidi, aby kontemplovali nad svým
pupkem, stáli na hlavě, hleděli do zdi, vyhýbali se označování věcí a ukáznili
louhu po hmotných rozkoších. Jsem si jist, že jste poznali dost takzvaně
ukázněných jogínů, kteří nebyli schopni zvládnout zlozvyk kouření, nebo tolik
údajně osvobozených buddhistů, které konfrontace s příslušníkem opačného - nebo
případně téhož - pohlaví vzrušuje stejné jako méně uvědomělého člověka. Když se
jich zeptáte, proč jsou takoví pokrytci, uchýlí se k dvojznačnosti
charakteristické pro jejich víru - nejsou-li jednoznačné odpovědi, nikdo je
nemůže přitisknout ke zdi!
Je prostou skutečností, že
tento druh lidí vedlo k hlásání odříkání právě požitkářství. Nutkavý
masochismus je důvodem, proč si vybrali náboženství, které nejen obhajuje
sebezapírání. ale dokonce je za to velebí a nabízí jim svatouškovskou cestu k
vyjádření masochistických potřeb. Čím horší týrání dokáží nést, tím budou
svatější.
Pro většinu lidí
masochismus znamená odmítání rozkoší. Satanismus poukazuje na některé další
významy pojmů a považuje masochismus za požitkářství, pokud se veškeré pokusy
přimět někoho, aby se zbavil masochistických sklonů setkají s odporem, resp.
selžou. Satanista nezatracuje lidi za to, že dávají volný průchod svým
masochistickým tužbám; krajní opovrženi ale pociťuje vůči těm, kteří nedokáží
být natolik upřímní (přinejmenším vůči sobě), aby si svůj masochismus přiznali
a akceptovali ho jako přirozenou součást své osobnosti. Používat náboženství
jako výmluvy pro masochistické sklony není moc dobré, ale tito lidé mají ještě
tu drzost cítit se nadřazeni těm, kdo nejsou spoutáni sebeklamným vyjádřením
svých fetišů. Neváhali by zatratit toho, kdo nachází jednou týdně vyžití ve
styku s osobou, která ho pořádně zbije, čímž uvolní napětí, jež by z něj jinak
udělalo - jako z nich samých - nutkavého návštěvníka kostelů či náboženského
fanatika. Tím, že nalezne adekvátní vybití svých masochistických tužeb, se již
nepotřebuje neustále ponižovat a popírat, jako tito nutkaví masochisté.
Satanistům je doporučováno,
aby se oddávali sedmeru smrtelných hříchů, pokud nikomu neubližují; křesťanská
církev si je vymyslela jen proto, aby ve svých stoupencích vyvolala pocit viny.
Křesťanská církev ví, že je nemožné vyhnout se těmto hříchům; protože jsou to
věci, kter my, právě proto že jsme lidé, naprosto přirozeně děláme. Když
nevyhnutelně spácháme tyto hříchy, finanční dary církvi jako úplatek Bohu mají
uklidnit farníkovo svědomí. Satan nikdy nepotřeboval žádnou knihu přikázání,
přírodní síly samy udržely člověka v hříchu a v odhodlání chránit sebe i své
pocity. Přesto byly v zájmu duše činěny demoralizující pokusy o jeho tělo a
existenci vůbec, což jen dokresluje, jak byly nesprávně pochopeny a zneužity
pojmy požitkářství versus nutkání.
Satanismus sexuální
aktivitu samozřejmě omlouvá a podporuje, ale fakt, že jako jediné náboženství
upřímně zaujalo toto stanovisko, je zjevnou příčinou, proč mu bylo tradičně věnováno
tolik potištěného papíru.
Pokud většina lidí patří k
náboženstvím, která je sexuálně utlačují, je pochopitelné, že cokoliv se o
tomto provokativním tématu napíše, stane se příjemně dráždivou četbou. Když
selžou všechny pokusy něco prodat (ať je to výrobek nebo myšlenka), sex to
dokáže. Příčinu je třeba hledat ve skutečnosti, že přestože dnes lidé vědomě
akceptují sex jako normální a potřebnou funkci, jejich podvědomí je stále
svázáno různými tabu, která náboženství na sex uvalilo. Opět nejvíce toužíme po
tom, co je nám nejvíce odpíráno. Pojetí sexu jako strašáku způsobuje, že
literatura zabývající se satanskými názory na toto téma zastiňuje vše ostatní,
co bylo o satanismu napsáno.
Pravý satanista není sexem
ovládán o nic víc než jinými touhami. Stejně jako u ostatních rozkoší je
satanista spíše pánem sexu než jeho otrokem. Není žádným zvrhlým zloduchem,
který se jen třese, až bude moci zprznit kdekterou mladou pannu, ani není
úchylou, který se potajmu plíží kolem sprostých knihkupectví a slintá nad
nemravnými obrázky. Jestliže pornografie uspokojí jeho momentální potřeby, beze
studu si koupí nějaké kvalitní kousky a bez pocitu viny si je podle libosti
prostuduje.
Musíme se smířit se skutečností,
že lidem začalo vadit, že jsou neustále utlačováni; my ale musíme podniknout
vše, abychom přinejmenším zklidnili jejich hříšné touhy, jinak by se v této
nové době mohly zcela vymknout kontrole, odpovídají pánbíčkáři na satanistovy
otázky. Proč ale máme dál považovat tyto touhy za něco hanebného, co je třeba
potlačovat, když sami přiznáváte, že jsou přirozené? kontruje satanista. Co
když si pravověrní pánbíčkáři nedokázali
před příchodem satanistů
vymyslet náboženství, jež by přinášelo potěšení, a proto ho tak trochu považují
za kyselé hrozny, a kdybychom znali pravdu, není to náhodou tak, že by si také
chtěli v životě užít trochu potěšení, ale ze strachu, že by mohli ztratit tvář,
to nepřiznají? A co když se třeba bojí, že až by lidé uslyšeli o satanismu,
řekli by si: To je něco pro mé proč bych se měl dál držet náboženství, které mě
zatracuje za všechno, co dělám, i když na tom ve skutečnosti není nic špatného?
Satanista má pocit, že je to víc než možné.
Existuje samozřejmě daleko
více důkazů, že stará náboženství den ze dne ruší další ze svých absurdních
omezení. Jestliže je celé náboženství založeno na odříkání místo na oddávání se
rozkoši (jak by správně mělo být), po revizi, jež by vyšla vstříc současným
potřebám člověka, by z něj moc nezbylo. Proč tedy ztrácet čas kupováním ovsa
pro chcíplého koně? Heslem satanismu je: namísto odříkání... ODDÁVÁNÍ SE
ROZKOŠI ... ALE - v žádném případě nejde o nutkání.
O VOLBĚ LIDSKÉ OBĚTI
Cílem obětního rituálu je
vložit energii, obsaženou v krvi čerstvě zabité oběti do atmosféry obklopující
magické úkony a zvětšit tím čarodějovy šance na úspěch.
Jelikož krev představuje
životní sílu, bílý čaroděj předpokládá, že neexistuje lepší možnost jak
uspokojit bohy nebo démony, než jim předložit přiměřené množství této tekutiny.
Dejte si tuto logiku dohromady se skutečností, že umírající tvor vylučuje
nadbytek adrenalinu a jiné biochemické energie, a vyjde vám těžko překonatelné
spojení.
Bílý magik, vědom si
důsledků vyplývajících ze zabití lidské bytosti, samozřejmě používá při svých
obřadech ptáky nebo jiné nižší tvory. Zdá se, že tito pokrytečtí darebáci
nemají žádné pocity viny, když místo lidského života zmaří život jiné bytosti.
Pokud má být čaroděj hoden
svého jména, je jisté, že by měl být schopen uvolnit potřebnou sílu ze svého
vlastního těla, místo aby ji odebíral nevinné oběti proti její vůli!
Proti předpokladům všech
tradičních magických teorií nedochází k uvolňování této síly prolitím krve, ale
při smrtelné agónii živého tvora. Toto vybití bioelektrické energie je stejný
fenomén, k jakému dochází při každém výrazném zvýšení emocí, jako např.:
orgasmus, slepá zuřivost, smrtelná hrůza, sžíravý smutek ... Orgasmus a slepá
zuřivost patří mezi emoce, které si můžeme přivodit vlastní vůlí. Smutek stojí
těsně na třetím místě. Když si připomeneme, že dvě z těchto nejsnáze
dosažitelných emocí byly pánbíčkáři vpáleny do lidského podvědomí jako hříšné,
není divu, že bílý magik, který se úmorně plahočí s mlýnským kamenem pocitu
viny, se jim vyhýbá.
Neuvěřitelné stupidní a absurdní
potřeba zabít nevinné stvoření v okamžiku vyvrcholení rituálu zjevně
představovala pro dřívější čaroděje menší zlo, když bylo zapotřebí uvolnit
energii. Tito ubozí blázni pronásledovaní výčitkami svědomí, kteří si říkali
čarodějnice a čarodějové, raději uťali hlavu koze nebo kuřeti a využili jejich
smrtelné agónie, než by projevili rouhačskou odvahu masturbovat přímo před
očima Jehovy, o němž tvrdí, že ho popírají! Jediný způsob, jak se tito mystičtí
zbabělci dokáží rituálně vybít, je pomocí smrtelné agónie někoho jiného (ve
skutečnosti zprostředkovaně své vlastní), nikoli prostřednictvím sily rozkoše,
která je zdrojem života! Ti, kteří kráčí po stezce řádnosti, jsou ve
skutečnosti studení a mrtví! Není divu, že tito komičtí vřídci mystické
moudrosti musí stát v ochranném kruhu a zaklínat síly zla, aby se ochránili -
JEDINÝ POŘÁDNÝ ORGASMUS BY JE NEJSPÍŠ ZABIL!
Užívání lidské oběti při
satanském rituálu neznamená, že oběť je zabita k uchlácholení bohů. Oběť je
symbolicky zničena působením kouzel nebo kletby, jež vedou k fyzické, mentální
nebo emoční likvidaci oběti, kterou nelze přičítat přímému působení čaroděje.
Satanista by sáhl k lidské
oběti pouze tehdy, pokud by sloužila dvěma účelům: za prvé aby se při uvržení
kletby vybila magikova zloba a za druhé, a to je ještě důležitější, aby se
zbavil odporného jedince, který si to zaslouží.
Satanista by za žádných
okolností neobětoval zvíře nebo malé dítě! Po staletí propagandisté stezky
ctnosti žvanili o údajných obětních obřadech, při kterých diabolikové vlastníma
rukama zabíjeli malé děti a svůdné panny. Dalo by se čekat, že každý, kdo čte
nebo slyší tyto ohavné zprávy, by se zajímal, jestli jsou autentické, a
uvědomil si, že nepocházejí z objektivního zdroje. Ale stejně jako u ostatních
svatých lží, jež byly bez výhrad přijímány, i tato falešná představa o modu
operandi satanistů přetrvává až do dnešních dnů.
Existují závažné a logické
důvody, proč satanisté nemohou provádět oběti. Člověk jakožto zvíře je pro
satanistu božstvem. Nejčistší forma pozemské existence spočívá v tělech zvířat
a dětí, které ještě nejsou dost staré, aby popíraly své přirozené touhy. Vidí
věci tak, jak je dospělý nikdy vidět nemůže. Satanista je proto považuje za
posvátné, a ví, že od těchto přirozených kouzelníků světa se může mnohému
přiučit.
Satanista si je vědom
všeobecného zvyku stoupenců Agarthi - zabíjet boha. Ježto jsou bohové vždy
stvořeni k obrazu člověka - a průměrný člověk nenávidí to, co v sobě vidí -
musí dojít k nevyhnutelnému: k obětování boha, který představuje člověka
samého. Satanista nepociťuje nenávist ani k sobě, ani k bohům, jež si zvolil, a
nemá sebemenší touhu ničit sebe nebo cokoliv, co představuje! Z tohoto důvodu
by nikdy nemohl záměrně ublížit zvířeti nebo dítěti. Nabízí se tedy otázka Kdo
by tedy měl být považován za vhodnou lidskou oběť a kdo je oprávněn učinit
takové rozhodnutí? Odpověď je brutálně prostá. Každý, kdo vám nespravedlivě
ublížil - ten, kdo si dal záležet, aby vám provedl něco špatného nebo aby
úmyslné vyvolával problémy a působil utrpení vám nebo vašim drahým. Krátce
řečeno člověk, který si svými činy říká o prokletí.
Když někdo svým
trestuhodným jednáním si vyložené říká o likvidaci, je vaší morální povinností
jeho přání vyslyšet. Člověk, který si nenechá ujít jedinou příležitost, aby si
do
někoho rýpl, bývá často
mylně označován jako sadista. Ve skutečnosti je tento člověk zmatený
masochista, který pracuje k vlastní zkáze. Důvod, proč vás někdo mrzce napadne,
spočívá v tom, že se bojí vás nebo toho, co představujete, eventuálně mu vadí
vaše štěstí. Když na něj sešlete kletbu, je slabý, nejistý, pohybuje se na
mimořádně nejisté půdě, a představuje ideální lidskou oběť.
Když si uvědomíte, jak
nešťastný člověk to ve skutečnosti je, někdy byste klidně přehlédli provinění
oběti vaší kletby. Není ale už tak snadné zjistit, co všechno váš protivník
napáchal, a napravit, co pokazil.
Ideální oběť sice může být
emočně nejistá, ale přesto může ve své zakomplexovanosti intrikami těžce
narušit váš klid nebo poškodit vaši dobrou pověst. Duševní nemoc, nervové
zhroucení, maladaptivita, úzkostné neurózy, rozbité domovy, sourozenecká
rivalita, atd., atd., do nekonečna sloužily jako vhodné výmluvy pro mrzké a
bezohledné činy. Každý, kdo tvrdí, že se musíme snažit pochopit ty, kdo dělají
peklo ze života lidem, kteří si trápení nezaslouží, je sám podporuje a napomáhá
sociální rakovině! Obhájci těchto prašivých ovcí si zasluhují všechny
ohavnosti, které jim jejich svěřenci provedou.
Vzteklí psi jsou utráceni,
a přitom potřebují pomoc daleko víc než člověk, který klidně řádí s pěnou u
úst, když ví, že mu to projde! Je snadné říci A co má být? - tihle lidé jsou
zakomplexovaní, takže mi nemůžou ublížit. To na věci nic nemění - kdyby měli
příležitost, zničili by vás!
Proto máte naprosté právo
je (symbolicky) zničit, a pokud vaše kletba způsobí jejich skutečnou zkázu,
radujte se, že jste pomohli zbavit svět jednoho škůdce! Pokud váš úspěch nebo
štěstí někomu vadí - nic mu nedlužíte! Zaslouží si být rozšlápnut! KDYBY LIDÉ
MUSELI NÉST DŮSLEDKY SVÝCH ČINU, DŮKLADNÉ BY SI ROZMYSLELI, CO DĚLAJÍ!
NAPLNĚNÍ EGA JAKO CESTA K POSMRTNÉMU
ŽIVOTU
Člověk si uvědomuje, že
jednou zemře. Zvířata poznají, že se blíží smrt, ale teprve když je jistá,
uvědomuje si zvíře blížící se odchod z tohoto světa. I tak ale neví přesně, co
s sebou umírání přináší. Často se poukazuje na skutečnost, že zvířata přijímají
smrt důstojně, beze strachu či odporu. Je to krásná představa, ale je tomu tak
pouze v případech, kdy zvíře ví, že smrt je nevyhnutelná.
Pokud je zvíře nemocné či
raněné, bude bojovat o život ze všech zbývajících sil. Kdyby člověk nebyl tak
vysoce vyvinutý, právě tato neotřesitelná vůle k životu by mu dodala bojovného
ducha potřebného k přežití.
Je známou skutečností, že
mnoho lidí umírá prostě proto, že to vzdají a už je jim všechno jedno. Pokud je
někdo vážně nemocen a nemá naději na uzdravení, dá se to pochopit. Často ale
tomu tak není. Člověk zlenivěl. Naučil se přijímat snadná východiska. Dokonce i
sebevražda se ve srovnání s jinými hříchy stala pro mnoho lidí menším zlem. Za
to může výhradně náboženství.
Většina náboženství vydává
smrt za velké duchovní probuzení, na něž se celý život připravujeme. Tato
představa se velice zamlouvá těm, kdo nejsou se svým životem spokojeni; ale pro
ty, kdo zažili všechny radosti života, se smrt pojí s velkými obavami. Tak to
má být. Právě tato žízeň po životě umožňuje, aby vitální jedinec žil dál, i po
nevyhnutelné smrti své tělesné schránky.
Historie ukazuje, že lidé,
kteří položili své životy za nějaký ideál, byli za své mučednictví zbožněni.
Pánbíčkáři a političtí vůdci vždy projevovali při vymýšlení plánů pěknou
mazanost. Vyzdvižením zářného příkladu mučedníka se vyhnou zdravé námitce, že
záměrné sebezničení odporuje veškeré živočišné logice. Mučednictví a neosobní
heroismus si satanista nespojuje s morálními kvalitami, ale s hloupostí. To
samozřejmě neplatí v situacích, kdy jde o bezpečnost milované osoby. Položit
život za něco tak neosobního, jako je politická či náboženská idea, je
masochismus non plus ultra.
Život je jediná ohromná
rozkoš, smrt je absolutní odříkání. Tomu, komu přináší pozemská existence
uspokojení, musí život připadat jako jedna velká oslava, a z fajn večírku nikdo
neodchází rád. Z téhož důvodu se člověk, kterého baví žít, nevdá ochotné života
za příslib posmrtné existence, o níž neví nic.
Východní mystická
náboženství učí lidi, aby ukáznili jakoukoli vědomou touhu po úspěchu, a mohli
se rozplynout v univerzálním kosmickém vědomí. Učí je dělat vše, aby se vyhnuli
zdravému sebeuspokojení a upřímné hrdosti na pozemské úspěchy.
Je zajímavé si povšimnout,
že tomuto druhu víry se daří tam, kde materiální zisky jsou téměř nedostupné.
Proto musí převažovat takové náboženské přesvědčení, které chválí své
stoupence, že odmítají materiální statky a vyhýbají se takovým kategoriím, jež
přikládají určitý význam materiálním úspěchům. Tímto způsobem lze lidi
pacifikovat natolik, aby přijali svůj úděl, i kdyby byl sebetěžší.
Satanismus označuje věci
pravými jmény. Kdyby nebylo označování málokdo by v životě vůbec něčemu
rozuměl, nepřikládal by mu žádný význam. Význam si vynucuje uznání, a to chce
každý, zejména východní mystik, když se snaží kdekoho přesvědčit, že dokáže
déle meditovat nebo vydrží větší strádání a bolest než jeho kolega.
Východní filozofie hlásají
rozplynutí člověkova ega ještě dříve, než stačí zhřešit. Satanista si nedokáže
představit ego, jež by vědomě zvolilo popření sebe sama.
V zemích, kde filozofie,
která učí popření ega, slouží jako šidítko pro ty, kdo se nevzpírají chudobě,
pochopitelně splňuje svůj účel - přinejmenším pro ty, kdo jsou u moci a pro něž
je nespokojenost poddaných nežádoucí. Ale každému, kdo má možnost dosáhnout
hmotných statků, musí připadat jako bláznovství, když si někdo dobrovolně zvolí
toto náboženství. Východní mystik pevně věří v reinkarnaci. Člověku, který nemá
v tomto životě prakticky nic, musí možnost, že byl v minulém životě králem nebo
jím teprve bude, připadat velice přitažlivá a uspokojuje jeho potřebu sebeúcty.
Pokud nemá v tomto životě nic, na co by mohl být hrdý, může se utěšovat
myšlenkou, ze jsou tu ještě budoucí životy. Vyznavače reinkarnace nenapadne, že
pokud jeho otec, děd a praděd atd. připravovali svou příchylností k téže víře a
etice dobrou karmu - proč tedy žije v nouzi a ne jako maharádža?
Víra v reinkarnaci skýtá
svět plný fantazie, v němž může člověk najít vhodnou cestu k vyjádření ega a
současně tvrdit, že se jeho ego rozplynulo. To je zdůrazněno rolemi, které si
lidé v minulých či budoucích životech vybírají.
Vyznavači reinkarnace si ne
vždy vybírají vzorné role. Úctyhodní a konzervativně založení lidé si často
zvolí výstředního ničemu nebo gangstera, a tak naplní své alter ego. Nebo žena
vysokého společenského postavení si může za svůj charakter v minulém životě
vybrat děvku či známou kurtizánu.
Pokud by byli lidé schopni
zbavit se stigmatu, které se pojí s naplněním ega, nepotřebovali by sebeklamné
hry, jako je víra v reinkarnaci, jež je prostředkem k uspokojení přirozené
touhy po naplnění ega.
Satanista věří v plné
uspokojení potřeb svého ega. Satanismus je ve skutečnosti jediné náboženství,
jež obhajuje posilováni a povzbuzování ega. Pouze ten, kdo má dostatečně
naplněné ego, si může dovolit být laskavý a zdvořilý vůči ostatním, aniž by se
přitom otupoval o sebeúctu. Obecně je chvastoun považován za člověka s
přebujelým egem, jeho chvástání však ve skutečnosti pramení z potřeby uspokojit
zbídačelé ego.
Poslušnost svých stoupenců
si pánbíčkáři vynucovali potlačováním jejich ega. Děsivost svého boha si
pojistili tím, že vyvolávali ve svých příznivcích pocity méněcennosti.
Satanismus své přívržence vybízí k rozvinutí dobrého a silného ega, neboť jim
poskytne sebeúctu, tolik potřebnou ke spokojené existenci v tomto životě.
Pokud byl někdo během
života dostatečné vitální a až do konce bojoval o svou existenci, je to pravé
jeho ego, jež odmítne zemřít, přestože tělo, v němž sídlilo, již propadlo
zániku. Malé děti si zaslouží obdiv pro svůj elán a nadšení životem. Vidíme to
na příkladu děcka, které odmítá jít do postele, když se zrovna děje něco
vzrušujícího, a když ho uloží do postele, potají vyklouzne a seběhne po
schodech, a nakukuje za závěsem, co se děje. Tato dětská vitalita satanistovi
dovolí nahlížet za závěs temnot a smrti a zůstat zde na Zemi.
Satanské náboženství
nepodporuje sebeobětování. Pokud smrt nepřijde jako úleva vzhledem k mimořádným
okolnostem, jež činí ukončení života vítaným osvobozením od nesnesitelné
existence, satanské náboženství sebevraždu rozhodně neschvaluje.
Náboženští mučedníci si
vzali život, ale ne proto, že by pro ně byl nesnesitelný, nýbrž proto, aby něj
vyšší oběť učinili nástrojem šíření víry. Musíme tedy předpokládat, že pokud je
sebevražda spáchána pro dobro církve, je promíjena a dokonce doporučována -
přestože jejich písma ji označují za hřích - neboť náboženští mučedníci byli v
minulosti vždy uctíváni jako bozi. Je zvláštní, že jediný případ, kdy jiná
náboženství považují sebevraždu za hřích, je tehdy, pokud přinese úlevu.
NÁBOŽENSKÉ SVÁTKY
V satanském náboženství je
největším ze všech svátků den vašeho narození. Je to v přímém protikladu k
nejsvatějším dnům ostatních náboženství, jež uctívají konkrétního
antropomorfního boha stvořeného k vlastní podobě, čímž naznačují, že ego není
úplně pohřbeno.
Satanista si říká: Proč
tedy nejste skutečně upřímní, a pokud utváříte boha podle své podoby, proč jím
nejste vy sami? Každý člověk se může prohlásit bohem, když chce. Své narozeniny
proto satanista slaví jako nejdůležitější svátek roku. Konec konců máte větší
radost z toho, že jste se narodili, nebo se víc radujete z narození někoho,
koho jste nikdy ani neviděli? Pomineme-li náboženské svátky, proč máme
narozeninám prezidenta nebo historickému datu projevovat větší úctu než dni,
kdy jsme byli přivedeni na tento svět, nejkrásnější ze všech? Navzdory
skutečnosti, že někteří z nás možná nebyli chtěni nebo přinejmenším plánováni,
a bez ohledu na mínění druhých jsme rádi, že jsme zde! Za to, že jste, byste se
měli poplácat po zádech, koupit si, co se vám zachce, zacházet se sebou jako s
králem (nebo bohem), jímž také jste a vůbec byste své narozeniny měli slavit s
co největší pompou a obřadností. Vedle vlastních narozenin jsou dalšími
významnými satanskými svátky Valpuržina noc a předvečer Všech svatých (angl.
Halloween).
Sv. Valpurgis - nebo
Walpurga či Walburga, podle doby a místa, o nichž je řeč - se narodila v
Sussexu koncem sedmého nebo počátkem osmého století, byla vychována ve Winbumu
v hrabství Dorset, kde po vstupu do kláštera zůstala dvacet sedm let. Poté se
spolu s jinými jeptiškami na naléhání svého strýce, Sv. Bonifáce a svého
bratra, Sv. Vilibalda, vydala do Německa, aby tam zakládala kláštery. Nejdříve
se usadila v Bischofsheimu v mainzské diecézi, a o dva roky později (754 n.l.)
se stala abatyší benediktinského ženského kláštera v bavorském Heidenheimu, v
eichstadtské diecézi bratra Vilibalda, kde její další bratr, Vinebald byl v té
době ustaven představeným mužského kláštera. Po Vinebaldově smrti v roce 760 se
ji podařilo dostat se na jeho místo, a dohled nad oběma kláštery si podržela až
do smrti, 25. února 779. Její ostatky byly přeneseny do Eichstadtu, kde byly
uloženy do skalní dutiny, z níž začal prýštit živičný olej, později známý jako
Valpuržin olej, o němž se věřilo, že má zázračné léčivé účinky. Z jeskyně se
stalo poutní místo, a byl zde postaven velkolepý kostel. Její jméno je
připomínáno při různých příležitostech, hlavně však l. května, protože její
svátek nahradil původní pohanské oslavy. Je s podivem, kolik cirátů bylo nutno
nadělat, aby bylo možno přimhouřit oko nad přetrváváním nejdůležitějšího
pohanského svátku roku - nádherného vyvrcholení jarní rovnodennosti!
Předvečer prvního máje byl
uctíván jako noc, kdy se zjevují všichni démoni, duchové, džinové a víly a
divoce se veselí. Tálo oslava symbolizuje radost z jarní rovnodennosti.
Halloween - neboli předvečer svátku všech svatých - připadá na 31. říjen nebo
l. listopad. Původně byl tento den jedním z velkých ohňových svátků v Británii
za dob Druidů. Ve Skotsku se pojil s dobou, kdy duchové zemřelých, démoni,
čarodějnice a čarodějové jsou neobyčejné aktivní a mají příhodné podmínky.
Paradoxně byl také nocí, kdy mladí lidé prováděli magické rituály, aby poznali
své budoucí partnery v manželství. Mladí z vesnice se bavili veselicemi a
smyslnými radovánkami, ale starší lidé si spíše dávali pozor, aby uchránili své
domovy před zlými duchy, čarodějnicemi a démony, kteří měli tu noc výjimečnou
moc.
Slunovraty a rovnodennosti
se také slaví jako svátky, neboť zvěstují první den nového období. Rozdíl mezi
slunovratem a rovnodenností je pouze sémantický, a spočívá ve vymezení vztahů
mezi Sluncem. Měsícem a stálicemi. Slunovrat se vztahuje k létu a zimě,
rovnodennost patří k jaru a podzimu. Letní slunovrat je v červnu, zimní v
prosinci. Jarní rovnodennost nastává v březnu, podzimní v září. Slunovraty i
rovnodennosti se v závislosti na lunárním cyklu pohybují rok od roku v rozmezí
jednoho dvou dnů, ale obvykle připadají na 21. nebo 22. den měsíce. Pět až šest
týdnů po těchto dnech se slaví legendární satanské orgie.
ČERNÁ MŠE
Žádný jiný atribut nebyl
tolik spojován se satanismem jako černá mše. Tvrzení, že nejrouhavější ze všech
náboženských obřadů není nic jiného než literární výmysl, je samozřejmé třeba
upřesnit - ale nic nemůže být blíž pravdě, než toto tvrzení.
Rozšířená představa o černé
mši je asi taková: exkomunikovaný kněz stojí před oltářem, tvořeným nahou ženou
s široce roztaženýma nohama a rukama a rozevřenou vagínou. V každé ruce drží
černou svíci vyrobenou z tuku nepokřtěných dětí, na břiše má kalich naplněný
močí prostitutky (nebo krví). Nad oltářem visí obrácený kříž. Trojúhelníkové
hostie z mouky smíšené s námelem nebo z načerněného turínu jsou jedna za druhou
žehnány tak, že je kněz střídavě vkládá dovnitř a opět vyjímá ze stydkých pysků
ženy-oltáře. Po invokaci Satana a rozličných démonů prý následuje množství
modliteb a žalmů, zpívaných pozpátku nebo prokládaných obscenitami...přičemž
vše je provozováno v ochranném pentagramu, narýsovaném na podlaze. Pokud se
Ďábel zjeví, má obvykle podobu chtivého muže s černou kozlí hlavou.
Pak následuje všehochuť
bičování, pálení modlitebních knih, cunnilingu, felace a všeobecné líbání zadku
- vše za doprovodu oplzlého přednesu z Bible svaté a hlasitého plivání hlenu na
kříž. Pokud se naskytne možnost zavraždit během rituálu malé děcko, tím lépe;
jak jistě každý ví, je to oblíbená zábava satanistů!
Pokud ve vás toto líčení
vyvolává odpor, je snadné pochopit, proč zprávy o černé mši úspěšně pomáhají církvi
udržet její oddané ovečky.
Žádný slušný člověk, když
slyší o takovém rouhání se nemůže nepřidat na stranu inkvizitorů. Církevní
propagandisté odvedli dobrou práci, když svého času uvědomovali veřejnost o
odporných kacířských skutcích pohanů, katarů, bogomilů, templářů a dalších,
které bylo třeba za jejich dualistickou filozofii a někdy i satanskou logiku
vyhladit.
Příběhy o nepokřtěných
dětech, které satanisté ukradli, aby je použili při mši, nebyly pouze účinnými
propagandistickými tahy, ale zároveň zajišťovaly církvi stálý zdroj příjmů v
podobě poplatků za křest. Každá křesťanská matka, když slyšela o těchto
diabolických únosech, nechala své dítě co nejrychleji pokřtít.
Každý spisovatel či umělec
s lascivními sklony mohl dál průchod nejoplzlejším představám v zobrazeni
činnosti kacířů, což jen ukazuje na další stránku lidské povahy. Cenzor, který
zkoumá veškerou pornografii, aby poznal, před čím varovat ostatní, je moderní
obdobou středověkého kronikáře nemravných skutků satanistů a samozřejmě jeho
moderního novinářského protějšku. Existuje domněnka, že nejúplnější knihovna
pornografie na světě patří Vatikánu.
V líbání Ďáblovy zadnice
během tradiční černé mše snadno poznáme předchůdce moderního výrazu pro ty, kdo
chtějí dosáhnout hmotných zisků lichocením něčímu egu. Jelikož všechny satanské
obřady směřovaly k reálným a hmotným cílům, oscularum infame (polibek hanby)
byl považován za symbolický předpoklad dosažení spíše hmotného než duchovního
úspěchu. Obvykle se předpokládá, že satanský obřad či ritus se vždy jmenuje
černá mše. Černá mše není magickým obřadem provozovaným satanisty. Satanista by
černou mši použil pouze jako jistý druh psychodramatu. Z černé mše ještě
nevyplývá, že její účastníci patří k satanistům. Čern mše je v podstatě parodií
římsko-katolické bohoslužby, ale lze ji volně použít k zesměšnění libovolného
náboženského obřadu.
Pro satanistu je černá mše
se svým rouháním se ortodoxním rituálům pouhou zbytečností. Bohoslužby všech
uznávaných náboženství jsou již samy o sobě parodiemi starých rituálů,
prováděných uctívači Země a těla. Ve snaze odsexualizovat a odlidštit pohanské
náboženské představy, noví mužové duchovní víry nalakovali vše poctivé, co se
za rituály skrývalo, narůžovo, a učinili z nich neslané nemastné eufemismy,
dnes považované za pravou mši. I kdyby satanista každou noc provozoval černou
mši, nevyšla by z toho taková parodie, jako u oddaného věřícího, který sám
nevědomky navštěvuje černou mši - karikaturu poctivých a emočně zdravých
rituálů pohanského dávnověku.
Každý obřad považovaný za
černou mši musí účinně šokovat a pobuřovat, jelikož se zdá, že je to měřítkem
jeho úspěchu. Ve středověku šokovalo rouhání proti církvi svaté. Dnes již
církev nepředstavuje onu hrůznou moc jako za dob inkvizice. Tradiční černá mše
proto není pobuřujícím spektáklem pro diletantského či odpadlého kněze jako
dříve. Pokud si satanista přeje vytvořit rituál, který by se rouhal proti
etablované instituci a zároveň sloužil jako psychodrama, musí pečlivě volit
fenomén, jehož parodování není zrovna v módě. Tak se mu skutečné podaří
nakopnout posvátnou krávu.
Černá mše by se dnes měla
skládat z rouhání proti posvátným tématům, jako je východní mysticismus,
psychiatrie, psychedelické hnutí, ultraliberalismus, atd. Bylo by dobré
zastávat se patriotismu, plivat na drogy a jejich duchovní vůdce, nekulturní
radikály uctívat jako bohy, a dekadenci církevní teologie by se dokonce mohlo
dostat satanské pochvaly. V dichotomii, nutné k formování obecně rozšířených
představ, byl satanský mág vždy katalyzátorem, a v tomto případe může obřad,
provedený ve stylu černá mše, sloužil dalekosáhlému magickému účelu.
V roce 1666 se ve Francii
staly velmi zajímavé věci. Po smrti Francoise Mansarta, architekta
různoběžníku, jehož geometrie se měla stát prototypem strašidelného domu, byl
na základě jeho plánů vystavěn versailleský palác. Poslední z okouzlujících
kněžek Satanových, Jeanne- Marie Bouvierová (Madame Guyon), byla zastíněna mazanou
oportunistkou a otrlou obchodnicí jménem Catherine Deshayesová, jinak též
známou jako
Můžeme s jistotou říci, že
rok 1666 byl datem konání první komerční černé mše! V oblasti jižně od St.
Denis, dnešní
Když byla
Móda satanismu jako zábavy
se znovu objevila v Anglii v polovině 18. století, kdy vznikl Rád
medmenhamských františkánů Sira Francise Dashwooda, známý též jako Klub
pekelného ohně. Sir Francie zavrhl krev, vraždění a svíce z tuku malých dětí,
používané při mších v minulém století, a podařilo se mu odehrát rituály plné
příjemně oplzlé zábavy, čímž poskytl mnoha vůdčím osobnostem své doby barvitou
a neškodnou formu psychodramatu. Zajímavou vedlejší aktivitou Sira Francise,
sloužící jako vodítko k orientaci Klubu pekelného ohně, byla skupina zvaná Klub
diletantů, kterou také založil.
Devatenácté století
přineslo očištění satanismu v chabých pokusech bílých magiků provozovat černou
magii. Pro satanismus to bylo paradoxní období, kdy spisovatelé jako Baudelaire
či Huysmans vypadali, navzdory zjevné posedlosti zlem, jako docela příjemní
chlapíci. Ďábel předvedl veřejnosti svou luciferskou osobnost, a postupně se z
něj stávalo něco jako ozdoba salónů. Byla to doba expertům černé umění, jako
byl Eliphas Levi. a nespočet hypnotických médií, která se svými pečlivě spoutanými
duchy a démony také úspěšně svázala myšlení mnoha lidí, kteří si dodnes říkají
parapsychologové!
Pokud jde o satanismus,
nejvíc se mu blížily neopohanské rity, provozované Hermetickým řádem Zlatého
úsvitu, který vedl MacGregor Mather, později Řádem stříbrné hvězdy (A A -
Argentinum Astrum) Aleistera Crowleyho a Řádem východních templářů
(O.T.O.)(Ordo Templi Orientis Crowleyova parodie německé sekly stejného jména,
původně založené v roce
Podobně jako jeho
současník, duchovní (?) Montague Summers. Crowley zjevně strávil velkou část
svého života ironickými poťouchlostmi, ale jeho stoupenci jsou dnes nějakým
záhadným způsobem schopni rozluštit esoterické významy v každém jeho slově.
Souběžně s těmito
společnostmi vždy existovaly sexuální kluby, kterým satanismus sloužil jako
záminka - což přetrvává dodnes, k velké radosti novinářů píšících pro bulvární plátky.
Může se zdát, že se černá mše vyvinula z pouhého literárního výmyslu církve do
podoby zvrácené komerční atrakce nebo psychodramatu pro diletanty a
obrazoborce, k esu v rukávu populárních médií...kde je tedy její místo v
kontextu skutečného satanismu? A kdo provozoval satanskou magii před rokem
1666?
Odpovědí na tuto hádanku je
další záhada. Praktikuje člověk považovaný za satanistu skutečně satanismus v
pravém smyslu, nebo se tak na něj spíše pohlíží očima pánbíčkářských
tvůrců veřejného mínění?
Již mnohokrát bylo řečeno, a právem, že všechny knihy o Ďáblu byly napsány
Božími agenty. Proto je celkem snadné pochopit, jak tito teologové stvořili
jistou odrůdu uctívačů ďábla. Zlý člověk dřívějších dob nemusí ještě nutně
praktikovat pravý satanismus. Ani není živoucím ztělesněním živlu nevázané
pýchy či vznešenosti vlastního ega, která dala postpohanskému světu definici
zla, vytvořenou kněžími. Je spíše vedlejším produktem pozdější a mnohem
důmyslnější propagandy.
Pseudosatanista se vždy
objevoval v moderních dějinách s černou mší různého stupně rouhavosti, ale
pravého satanistu není tak snadné poznat.
Bylo by příliš
zjednodušující tvrdit, že každý úspěšný muž či žena na Zemi jsou, aniž o tom
ví, praktikujícími satanisty. Touha po světském úspěchu, a jednání z ní
vyplývající, jsou přirozené pro svatého Petra důvodem, aby ukázal palcem k
zemi. Pokud je přijetí boháče do nebe tak obtížné jako protáhnout velblouda
uchem jehly, pokud je láska k penězům kořenem všeho zla, musíme přinejmenším
předpokládat, že nejmocnější mužové na Zemi jsou největší satanisté. To platí
pro finančníky, průmyslníky, papeže, básníky, diktátory a všechny možné tvůrce
veřejného mínění a generály velící běhu světa.
Občas se díky úniku
informaci ukáže, že nejzáhadnější muži a ženy na Zemi dělali do černých umění.
Samozřejmě jsou odhalováni jako tajemné postavy dějin. Jména jako Rasputin,
Zacharov, Cagliostro, Rosenberg a jim podobní jsou spojovacími články -
stopami, tak říkajíc. Satanova skutečného obrazu... odkazu, který přesahuje etnické,
rasové a ekonomické rozdíly i dočasné ideologie. Zemi vždy vládl satanista... a
vždy bude, ať už ponese jakékoli jméno. Jedna věc zůstává jistá: zásadami,
filozofií a praktikami vyjevenými na těchto stránkách se řídí ti, kteří dosáhli
na Zemi největší moci a sebeuplatnění. Stejně jako dříve, i dnes sídlí v
tajných myšlenkách všech mužů a žen, vybavených zdravým a nezkaleným mozkem,
potenciální možnost stát se satanistou. Znamení rohů teď promluví spíše k
většině než menšině; magik se
zjeví, aby mohl být poznán.
KNIHA BELIALOVA
VLÁDA NAD ZEMÍ
Největší přitažlivost magie
nespočívá v jejím použití, ale v jejích esoterických zákrutech. Příchuť
tajemna, které tak těžce halí provozování černých umění, byla podporována, ať
již dobrovolně či z neznalosti těmi, kdo rádi prohlašují, že jsou největšími
znalci těchto věcí. Je-li nejkratší spojnicí mezi dvěma body přímka, pak by z
uznávaných okultistu byli dobří stavitelé bludišť. Základní principy obřadné
magie byly tak dlouho odsunovány mezi neustále přebírané zlomky scholastického
mysticismu, až se adept čarodějnictví stal obětí matení, jehož se on pak sám
dopouštěl na jiných! Jako analogii lze uvést příklad studenta aplikované
psychologie, který navzdory tomu, že o věci ví všechno, nedokáže navázat
přátelství.
K čemu je dobré studium
klamu, pokud v ne nevěří všichni? Mnoho lidí samozřejmě podvodům věří, ale
stále JEDNÁ podle přirozených zákonu. Na této premise je založena satanská
magie. Držíte v ruce příručku - základní text o materialistické magii. Je to
satanská obdoba čítanky pro prvňáčky.
Belial znamená bez pána, a
symbolizuje skutečnou nezávislost, soběstačnost a osobní úspěch. Belial
představuje živel země a najdeme v něm magii, která stojí oběma nohama pevně na
zemi - pravé, nefalšované, magické postupy - žádné otřepané mystické fráze,
postrádající objektivní logiku. Neváhejte! Zde jsou základní fakta!
TEORIE A PRAXE SATANSKÉ MAGIE
(Definice a cíle)
Definice magie, používaná v
této knize zní; Změny situací či jevu v souladu s naším přáním, jež by při
užití běžně přijímaných metod zůstaly nezměněny. Tím nepochybně vzniká značný
prostor pro osobní interpretaci. Někdo možná namítne, že tyto návody a
procedury nejsou ničím jiným než aplikovanou psychologií či vědeckým faktem,
oděnými do magické terminologie - dokud v textu nenarazí na pasáž, jež se
nezakládá na žádných známých vědeckých faktech. Právě z tohoto důvodu jsme se
nesnažili omezovat uváděné výklady zavedenou nomenklaturou. Magie není nikdy
vědecky zcela vysvětlitelná, zato veda byla v určitých obdobích za magii
považována.
Mezi bílou a černou magií
není žádný rozdíl kromě nafoukaného pokrytectví, morální nadutosti poznamenané
pocitem viny a faktu, že bílý magik klame sám sebe. V klasické náboženské
tradici je bílá magie provozována s altruistickými, dobrými úmysly. Černá magie
naopak slouží k obohacování, zvětšování osobní moci a ke zlým účelům. Nikdo na
Zemi se ještě nevěnoval studiu okultismu, metafyziky, jógy a dalších dobrých
koncepcí, aniž by tím sledoval uspokojení vlastního ega a získání osobní moci.
Někteří lidé proste raději nosí žíněné košile, a jiní dávají přednost sametu či
hedvábí. Co přináší jednomu rozkoš, znamená pro druhého bolest, a totéž platil
pro dobro a zlo. Každý adept čarodějnictví je přesvědčen, že on jedná správně.
V rámci magie rozeznáváme dvě kategorie: rituální neboli obřadní, a nerituální
čili manipulativní. Rituální magie spočívá v provádění formálního obřadu, který
se alespoň částečně odehrává na místě zvlášť k tomu určeném a ve stanovenou
dobu. Jejím hlavním účelem je získat adrenální energii, která by se jinak
ztratila, a další emočně vyvolanou energii a přeměnit je v dynamicky přenosnou
sílu. Nejde o intelektuální, nýbrž o čistě emoční akt. Jakákoliv intelektuální
aktivita musí proběhnout před obřadem, nikoli při něm. Tento druh magie je někdy
označován jako VETŠÍ MAGIE.
Nerituální čili
manipulativní magie, zvaná též MENŠÍ MAGIE jsou vlastně triky, prováděné s
pomocí různých nástrojů a připravených situací, které mohou při šikovné
manipulaci vyvolat změnu v souladu s naši vůlí. V dřívějších dobách se této
magii říkalo kouzla, cáry a uhranutí. Většina obětí čarodějnických procesu
vůbec nebyly čarodějnice. Často se jednalo o potrhlé staré ženy, které byly
buďto senilní nebo se vymykaly konvencím. Dalšími obětmi bývaly výjimečně
přitažlivé ženy, které odmítaly nabídky mocných mužů. Skutečné čarodějnice
stály před tribunálem nebo na popravišti jen zřídka, jelikož byly zběhlé v
umění svádět, takže dokázaly okouzlit muže a zachránit .si život. Většina
pravých čarodějnic spala s inkvizitory. Zde je třeba hledat původ výrazu osobní
kouzlo. Základním kapitálem moderní čarodějnice je schopnost okouzlit či využít
svého půvabu. Slovo fascinace má také okultní původ, vztahovalo se totiž k
uhranutí. Upoutat něčí pohled, jinými slovy fascinovat, okouzlit, znamenalo
uhranout dotyčného a přivolat na něj pohromu. Ženu, která dokázala okouzlovat
muže, proto považovali za čarodějnici.
Schopnost účinně využívat
POHLEDU je nedílnou součástí vzdělání adepta čarodějnictví. Abyste mohli někým
manipuloval, musíte být schopni nejdříve upoutat jeho pozornost a udržet si ji.
Existují tri metody, jak toho dosáhnout: využití sexu, sentimentu nebo
podivnosti, propadne jejich kombinace. Čarodějnice musí být k sobe poctivá a
rozhodnout sama, do které kategorie nejspíše patří. První kategorie, sex, je
zcela evidentní. Jde-li o půvabnou nebo sexuálně přitažlivou ženu, mela by
udělat vše, aby byla co nejsvůdnější. Sex používá jako svůj nejsilnější
nástroj. Jakmile upoutala sexuální přitažlivostí mužovu pozornost, muže si s
ním dělat, co chce. Druhou kategorií je sentiment. Sem patří většinou starší
ženy. Lze do ní zařadit i čarodějnice typu paní kuchařinka, která bydlí v malé
chaloupce a lidé ji považují za mírně potrhlou. Děti jsou obvykle očarovány
její fantazií a mladí lidé ji vyhledávají, neboť od ní očekávají moudré rady.
Díky své nevinnosti dokáží děti vidět její magické schopnosti. Tím, že se
přizpůsobí představě o milé paní ze sousedství, muže mást lidi, aby dosáhla
svých cílu. Do třetí kategorie spadá vše, co se týká podivnosti. Hodí se pro
ženu, která vypadá divně nebo strašidelně. Když dokáže svého zjevu využít, muže
snadno manipulovat lidi, kteří se bojí, co by jim asi udělala, kdyby nevyhověli
jejím přáním.
Mnoho žen lze zařadit do
více než jedné z těchto kategorií. Například mladá dívka, která vypadá svěže a
nevinně a současně je hodně sexy, spojuje sex se sentimentem. Nebo typ femme
fatale, který kombinuje sexappeal s temnými podtóny, používá sex a podivnost.
Každá čarodějnice musí posoudit své přednosti a rozhodnout, do které kategorie
patří, a tyto přednosti pak musí patřičně využít.
Aby se z muže stal úspěšný
čaroděj, musí se také zařadit do správné kategorie. Pohledný či sexuálně
přitažlivý muž samozřejmě patři do první kategorie zvané sex. Kategorie druhá,
sentiment se hodí pro staršího muže, který muže vypadat jako skřítek nebo lesní
čaroděj. Hodný starý dědoušek (často starý zvrhlík!) také patří do této
kategorie. Třetí typ představuje muž, jehož zjev budí dojem čehosi zlověstně
temného či přímo ďábelského. Každý z těchto mužů bude užívat své schopnosti
očarovat víceméně obdobně, jak bylo uvedeno v případe žen. Vizuální metaforika
používaná k vyvolání emočních reakcí je samozřejmě nejdůležitějším nástrojem
menší magie. Každý, kdo je dost hloupý, aby tvrdil, že vzhled nehraje žádnou
rolí se velice mýlí. Přitažlivý vzhled není sice bezpodmínečně nutný, ale
vyhraněnou osobnost mít musíte!
Dalším důležitým
manipulačním faktorem v menší magii je pach. Vzpomeňte si, zvířata se bojí
všeho, co nemá žádný pach, a jsou nedůvěřivá! I když můžeme jakožto lidé mnoho
soudu založených na čichu vědomě odmítat nebo zlehčovat, jsme stejně jako
čtyrnohá zvířata tímto smyslem motivováni. Jste-li muž a chcete-li okouzlit
nějakou ženu, nechte přirozené pachy vašeho těla, aby prostoupily vaše
bezprostřední okolí, budou působit jako živočišný kontrast k rouchu společenské
zdvořilosti, do něhož se odíváte.
Jste-li ženou a toužíte-li
svést nějaké muže, nebojte se, že byste se ho mohla dotknout tím, že jste
nevydrbala šťávy a vůně svého těla nebo že ono místo mezi vašimi stehny není
suché a sterilní. Tyto přirozené pachy patří k sexuálně stimulačním
prostředkům, které nám ve své magické moudrosti dala příroda.
Mezi citová stimulans
radíme vůně, které vyvolávají příjemné vzpomínky a nostalgii. Chcete-li
okouzlit muže pres žaludek, začíná to vnímáním vůní při vaření! Citový typ
čarodějnice zjistí, že toto kouzlo patří k nejužitečnějším. V této souvislosti
snad není hrubostí zmínit se o případu muže, který chtěl kdysi okouzlit jednu mladou
ženu. Ztratila v dětství domov a jeho radosti. Shodou okolností byla jejím
domovem rybářská vesnice. Protože se onen muž vyznal v praktikách menší magie,
chytře si vsunul do kapsy u kalhot makrelu, a sklidil žen, jakou jinak přináší
jen velká láska.
Pres opačná tvrzení
stoupenců nonverbálního vyjadřování je možno prostřednictvím verbální
komunikace dosáhnout závratných výšin emoční extáze nebo mučivé úzkosti. Pokud
má magický obřad zapojit úplné uvědomení všech smyslu, je třeba užít i vhodného
zvukového doprovodu. Je samozřejmé jasné, že činy mluví hlasitěji než slova,
ale slova se stávají monumenty myšlenek.
Možná nejnápadnějším
nedostatkem tištěných magických zaklínadel dochovaných z minulosti je
nedostatek emocí vyvolaný jejich přednesem. Jeden starý čaroděj, který se znal
s autorem této knihy, kdysi užil vlastní invokace, která pro něho mela značný
osobní význam v souvislosti s jeho magickými tužbami. V okamžiku, kdy do
úspěšného vyvrcholení rituálu chybělo pouze několik okamžiku, mu došla slova.
Jelikož si uvědomoval nutnost neztratit tempo emoční odezvy, rychle
zaimprovizoval první slova vyvolávající vzrušení, jež mu přišla na mysl -
několik veršů z básně od Rudyarda Kiplinga! S posledním blaženým přívalem
adrenalinu byl schopen obřad úspěšně dokončit!
Následující invokace jsou
sestaveny tak, aby zněly jako provolání plné jistoty, ne jako ukňourané zlé
předtuchy. Proto v nich nenajdete plytké obětiny a prázdné a neupřímné skutky
křesťanské lásky. Leviathan, nádherný Drak vodní propasti, se s burácením řítí
jako vzedmuté more! Tyto invokace jsou jeho soudnou stolicí.
VYVOLÁVÁNÍ
SATANA
In nomine Dei nostri
Satanas Luciferi excelsi!
Ve jménu Satana, vládce
Země, Krále světa, rozkazuji Silám temnot, aby vložily svou pekelnou moc do
mých rukou!
Rozevřete dokořán brány
Pekel a vyjdete z propasti, abyste mě pozdravili jakožto bratra (sestru) a
přítele! Dopřejte mi požitku, o nichž hovořím! Vzal jsem jméno tvé za část sebe
sama! Žiji jako volné zvíře, těším se z radostí těla! Přeji poctivým a
proklínám zkažené! Při všech Bozích Pekel, rozkazuji, aby se vše, o čem jsem
hovořil, také stalo! Přijďte a ozvěte se na svá jména! Projevte tak mé touhy!
SLYŠTE JMÉNA:
PEKELNÁ JMÉNA
Abaddon
Adramelech
Ahpuch
Ahriman
Amon
Apollyn
Asmodeus
Astarolh
Axazel
Baalberith
Balaam
Bafomet
Bastrym
Belzebub
Behemoth
Beherith
Bilé
Chemosh
Cimeries
Čort
Dagon
Damballa
Demogorgon
Diabolus
Dracula
Emma-O
Euronymus
Fenriz
Gorgo
Haborym
Hekaté
Ištar
Kálí
Kojot
Lilith
Loki
Mammon
Mania
Mantus
Marduk
Mastema
Melek Taus
Mefistoteles
Metzli
Mictian
Midgard
Milcom
Moloch
Mormo
Naamah
Nergal
Nihasa
Nija
O-Yama
Pan
Pluto
Proseprina
Pwcca
Rimmon
Sabazios
Sammael
Samnu
Sedit
Sekhmet
Set
Shaitan
Shamad
Supay
Šiva
Tan-mo
Tezcatlipoca
Thamúz
Thoth
Tunrida
Typhon
Yaotzin
Yen-lo-Wan
Pozn.: Pekelná jména jsou
zde uvedena v abecedním pořádku, aby se zjednodušil systém odkazu. Při
vyvolávání jmen je možno přednést všechny, nebo vybrat jména, která jsou pro
daný obřad nejvhodnější. Ať už jsou vyvolávána všechna či pouze některá, je
třeba vyjmout je z pevně stanoveného pořádku, jak jsou zde uvedena, a sestavit
je do foneticky působivého seznamu.
INVOKACE K
VYVOLÁNÍ SMYSLNOSTI
Zjevte se. Ó, vy nádherní
zplozenci propasti, a učiňte se viditelnými mým zrakům. Soustředil jsem
myšlenky na žhnoucí výčnělek planoucí vyvolenou touhou okamžiku, kdy se zvětšuje
a horce nabíhá a mohutní.
Vyšlete onoho posla vilných
rozkoší; nechť chlípné představy mých temných tužeb zbytní v činy a skutky
budoucnosti.
Z šesté věže Satanovy
přijde znamení, jež spojí se s vnitrními šťávami, společně pak pohnou tělem,
jež povolávám.
Shromáždil jsem své
symboly; připravuji se vyvolat toho, jenž přijde, a obraz, který jsem sám
stvořil, se hrozivě vznáší jako zuřivý bazilišek cekající na vypuštění. Vize
skutečností stane se, a krmí již má obět skýtá, se úhly prvého rozměru stanou
ztělesněním rozměru třetího.
Vyjdete do prázdné noci
(světla dne) a proniknete myslí, jež myšlenkami ozývá se vedoucími k cestám
hříšné bezuzdnosti.
(Muž:) Kopí mé připraveno k
vrhu! Dravá síla mého jedu rozmetá nepřístupnost mysli prosté smyslného chtíce;
jak sémě dopadá, výpary jeho rozšíří se vířícím mozkem, ochromí ho, čímž vydán
bude na pospas vůli mé! Ve jménu velkého boha Pana, kéž se mé tajné myšlenky
promění v pohyby těla té, po níž toužím! Šemhamforaš! Sláva Satanovi!
(Žena:) Luno mé plane!
Kapky nektaru z nedočkavé jeskyně mé jako pyl ať působí na dumající hlavu, a
mysl nepociťující touhu náhle otřese se hnutím, jež ji zcela poblázní. Až
vlnobití zklidní se, započnou nová putování; tělo, po němž toužím, přijde ke
mne. Ve jménu velké děvky babylónské, ve jménu Lilith a Hekaté, kéž vyplní se
touha má! Šemhamforaš! Sláva Satanovi!
INVOKACE K
PŘIVOLÁNÍ ZHOUBY
Popatřte! Mocné hlasy mé
pomsty drtí klid ovzduší a tyčí se jako monolity hněvu na pláni plné
svíjejících se plazu. Stanu se hrůzným nástrojem zhouby hnijícím pozůstatkům
těla toho (té), kdo by mě chtěl(a) zadržet.
Pranic nelituji, že mé
volání se žene na bouřících vichrech, jež zmnožují osten mé zloby; z mořských
propastí vystoupí černí slizcí tvorové a do jeho (jejího) rozbředlého mozku
vydáví svou nákazu.
Obracím se k poslům záhuby,
aby s chmurnou rozkoší táli obět, již jsem zvolil. Bezhlasý je pták, jenž krmí
se mozkovou dření toho (té), kdo (která) mě trýznil(a), a agónie, jež nastane,
se bude živit výkřiky bolesti, které poslouží jako varovné signály tem, kdo se
mi chtěli postavit. Ó, vyjdete ve jménu Abaddona a zničte toho (tu),jehož jméno
dám jako znamení. Ó velcí bratři noci, vy, kteří jste mi útěchou, kdož
vyjíždíte na žhavých vichrech Pekla, kdož prodléváte v chrámu ďáblově; dejte se
na pochod a zjevte se! Ukažte se tomu (té), kdo má prohnilou mysl, jež pohybuje
ústy žvanícími nesmysly, která se vysmívají čestným a silným!; vyrvi ten
kejhající jazyk a zacpi mu (jí) hrdlo, Ó Kálí! Probodni mu (jí) plíce bodci
štíru, Ó Sekhmete! Uvrhni jeho (její) tělo do hrozivé prázdnoty, Ó mocný
Dagone! Do výše zdvihám dvouklaný ozub Pekla, na jehož hrotech mou pomstou
skvěle nabodena spočívá má obět! Šemhamforaš! Sláva Satanovi!
INVOKACE SOUCITNÁ
Se zlobou týraných a hněvem
utlačených pozvedám své hlasy, halící se hromem, abyste slyšeli! Ó, velcí,
kteří číháte skryti v temnotě, Ó strážcové cesty, Ó pochopové moci Thóthovy!
Dejte se na pochod a zjevte se! Ukažte se nám ve své dobrotivé síle, v zájmu
toho, kdo věří a je stižen trýzní.
Opevněte ho valem vaší
ochrany, neboť si nezasluhuje muk, ani po nich netouží. Nechť se to, co se
staví proti němu, stane bezmocným a prostým jakékoli podstaty. Pomozte ohněm a
vodou, zemí i vzduchem, aby znovu nabyl toho, čeho pozbyl. Posilte ohněm nitro
našeho přítele a druha, našeho souputníka na cestě nectnosti. S pomocí Satanovy
moci znovu uveďte Zemi a její rozkoše do jeho života. Učiňte, aby jeho životní
síly neomezeně proudily a on mohl okusit tělesné nektary příštích tužeb.
Jedinou ranou zabte jeho
protivníka, hmotného či nehmotného, aby vyšel pln radosti a sil z toho, co ho
soužilo.
Nedopuťte, by mu cestu
zkřížila nějaká rána osudu, neboť patří mezi nás, a je třeba ho chránit.
Navraťte mu moc, radost a věčnou vládu nad protivenstvími, jež ho postihly.
Rozžehnete v něm i kolem dokola triumfující zář, jež bude hlásat, že se vynořil
ze stojatých bažin, jež ho pohlcovaly.
Komentáře
Přehled komentářů
jeto dobre ale nic se nevyrovna te moji kde sem polozil skoro zivot
!.!.!.
(satanuv syn, 20. 4. 2010 20:35)