Martin Lecián - legenda která zkončila v rukou kata.
30. 11. 2007
Martin Lecián
(nar. 31.10.1900, popr. 6.10.1927)
Jméno Martin Lecián se stalo v polovině dvacátých let na moravském venkově legendou - pěly o něm kramářské písně, v repertoáru ho měli i kabaretní pěvci. Což však ale nemohlo zakrývat skutečnost že byl dezertér, lupič, kasař a nakonec i vrah.
Denní tisk sice vylíčil jeho zločiny, ale komentoval : "Lecián uměl především utíkat! Ani střílet pořádne neuměl." Lide, poděšeni pověstmi, viděli v každém tuláku a kapesním zloději Leciána. A tím se stalo, že spravedlnost tak dlouho hledala tohoto mravně zkaženého, lstivého a opartného kluka, který byl všude a nikde a jehož zdánlivá nedotknutelnost stala se nakonec jakýmsi hrdinstvím v očích těch, kteří slyšeli o nesčetných loupežích a vraždách.
Martin Lecián kradl už od mládí. Měl šest sourozenců a otec (Antonín Lacián), dělník v cukrovaru v Uherském Ostrohu, size vydělával slušné peníze, ale ty propíjel a prohrával v kartách. O rodinu se nestaral, a když, tak prapodivným zpusobem - v roce 1913 přivedl nejstarší Leciánovu sestru do jiného stavu. Matka, která upadala do depresí z mužova chování, se také nemohla o děti postarat. Nakonec skončila v ustavu pro choromyslné, kde zemřela. Otec se podruhé oženil a o děti ztratil zájem uplně.
Malí Leciáni si žily po svém - ukradli, co viděli. Martin se z nich činil nejvíc. Proto byl od čtrnácti do osmnácti let v polepšovně. V roce 1922 ho vzali na vojnu i přes jeho pramalou vyšku - 160cm, takže mu ostatní přezdívali skrček. Nastoupil vojenskou službu u 3. hraničářského praporu ve Fryštátě, ale ani tam nepřestal krást a dokonce odtud uprchl.Během vojenské služby byl pětkrát trestán a odsouzen do těžkého žaláře za přestupky, krádeže, zlomyslné poškození cizího majetku a za petinásobnou dezerci.
A nebyli to krádeže zanedbatelné. V září roku 1926, když ho v Přerově chytil po čtvrtem zběhnutí, měl u sebe čtyři revolvery, dvě pistole, náboje, šperky u nichtž se nepodařilo nalezti majitele, a aktovku se šperháky. Šňura krádeží byla dlouhá - kradl ve Vyškově, Kojetíně,Přerově. Ve Vyškově také střílel po četnících, v Kojetíně prostřelil levou nohu strážníkovi Ottovi Pivrnému, v Přerově prostřelil ruku majiteli bytu, jež ho přistihl při krádeži.
Po zatčení v přerově umístily Leciána do olomoucké vojenské nemocnice - trpěl otevřenou tuberkulosou hrtanu. Ocitl se na pokoji se dvěma dalšími vytečníky, Janem Szykelym (22let) s udajne nervovou poruchou a Janem Deutschem s kapavkou. Od počátku společně přemýšleli, jak utečou.
Útěk hodlali uskutečnit o půlnoci z 9. na 10. prosince 1926. Hlídal je tehdy voják Jan Valenta a na tuto noc nikdy nezapoměl. Přesně o dvanácté ho nemocní začali prosit aby je pustil na záchod. Mladý, neskušený Valenta je pustil všechny tři najednou! Domníval se, že když mají na nohou řetězi, jsou neškodní. Později se hájil "Já nevěděl, že jsou takoví, já vždycky stával jen na dvoře" . Následující děj proběhl rychle - před záchodem se tři neblazí pacienti vrhli na Valentu a pažbou jeho vlastní zbraně jej Lecián pětkrát uhodil do hlavy.
Jen fakt, že spěchali, aby slezli třímetrovou zeď, Valentovi zachránil život. Deutsche později jako jediného četníci chytili. Den po utěku vykradl Lecián spolu s Szykelym obchod se zbraněmi a střelivem v Hranicích. Poté loupili na potkání - v Brně, Košicích, Olomoci. A žili si. Lecián začal nosit měkké klopené klobouky a světlé raglány. U manikérek si nechal ošetřovat své zlodějské ruce a spal v nejlepších hotelích a falešnými doklady na jméno František Navrátil.
Začalo se mi také libit střílení na četníky. Poprvé to udělal o pulnoci 19. ledna 1927, kdy ho chtěl legitimovat slavkovsky strážmistr Rudolf Hanák. Lecián ho usmrtil čtyřmy vystřely. Za měsíc následoval v Jihlavě hládač Jan Marčík který lupiče vyrušil při vloupačce do tiskařských závodů Grafia. Na něj Lecián vystřelil celkem sedmkrát. A loupežnická šňura pokračovala v Olomouci, v Krnově v Baťově filiálce, v soukromych bytech. Ze zámku Buchlovice si odnesl 30.000 korun.
To už po něm policie pátrala ve velkém. Od 15.unora 1927 byla celá republika polepena plakáty s jeho podobiznou a s udajem o vysokém nálezném - 10.000 korun. Něco takového se v ČSR ještě nestalo. V té době žil Lecián s vdanou Annou Kořenovskou z Iváně u Židlochovic, která mu pomáhala a vlastnímu manželovi vyhrožovala, že mu "podřeže kejhák".
Aby unikl policii, začal Lecián nosit nejrůznější paruky a převleky. A ve vraždění pokračoval. Večer 8. března 1927 zastřeliil dvěma ranami do prsou na silnici mezi Předmestím a Kvačicemi sedmadvacetiletého strážmistra Františka Stuchlého, který ho chtěl legitimovat. Poté navštívil hostinec U Věnce ve Veselí na Moravě. Protože se rád vytahoval a chlubil, místní společnosti oznámil: "Jestli pak víte, že v Předměstí u Uherského Ostrohu zastřelili stážmistra Stuchleho?"
Řezník Jan Ledecký nato vyděšeně zvolal: "Vždyť jsem s nim před hodinou mluvil!" Mezitím se syn hostinské vyplížul ze sálu, aby zavolal policii. Drobný mladík se mu zdál povědomí. Lecián však v zápátí zmizel do noci. Předtím ale naškrábal na pivní tácek své heslo "Jedna červená růže". To měl ve zvyku, když někoho okradl nebo zavraždil.
Z hostince zamířil na nádraží. Tam uviděl rotmistra dragounské posádky z Bzence Josefa Chvalického. Ten se procházel po peroně a klidně pokuřoval. Zdálky vypadal trochu jako četník, a to se mu málem stalo osudným. Lecián na něj zezadu vystřelil a prostřelil mu loketní kost. Pak uprchl do noci ...
Veřejnost byla otřesena. Vražda strážmistra Stuchlého, který byl čtyři měsíce ženatý a jehož žena byla stejnou dobu těhotná, definitivně rozmazala romantický obraz Leciána a veškeré sympatie se vytratily. Lidé se snažily policii pomáhat při pátrání.
Někteří však chtěli využít paniky k nejapným žertíkům, které se jim ovšem nevyplatily. Například Otakar Zajíc, obchodní cestujísí s gumovými výrobky (rukavice a preservativy) si 29. března 1927 přisedl ve Starém Městě Uherského Hradiště k několika svačícím cikánům. Ze žertu se jim představil jako Lecián. Se zlou se ale potázal, cikáno s vidinou odměny ho ztloukli a pak odvlekly na četnickou stanici. Při tom, jak Zajíc uvedl , "ukradem mu byl kufřík s výrobky Primeros"
Skutečného Leciána nakonec zatkli 24.dubna 1927. Podle hlášení policejních agentů Petra Hanáka a Aloise Kaluži se policie dozveděla, že Lecián bude obědvat v Novém Bohumíně na nádraží. Do hostince skutečně přišel, posadil se, načež Halíř a Kaluža, kryli četníky venku, vešli klidně do restaurace, několikrát si předstárajíce opilost přesedli, až se přiblížili Leciánovu stolu. Poté se na něj oba vrhli, odzbrojili ho a spoutali - řetězy na rukou a nohou vážily 7 kilogramů. Tak ho odvezli do Moravské Ostravy.
Soudní proces s Leciánem začal 29. srpna. 1927 u vojenského divizního soudu v Olomouci, neboť dosun nesplnil povinost vojenské prezenční služby. Byl obvinen z deseti vražd, sedmdesáti krádeží a dalších přestupků. Proces trval šest dnu a chtiví diváci zběsile kupovali vstupenky.
Lecián si rozhodne sympatie publina nezasloužil. Byl hysterický - kuli dezerci mu hrozila smrt zastřelením, čehož se nesmírně obával. Chvíli předstíral šílenství, ale tak neobratne, že předseda soudu plukovník Přikryl ani necítil potřebu povolat soudní znalce.
Leciánuv obhájce Dr.Šrot to neměl jednoduché. Jeho klient vystupoval sebevědomě a vstekle, prohlašoval o svědcích, že jsou blbci a ťukal si výmluvně na čeho. Národní politika proces komentovala : " Bylo by těžkým hříchem na mravním vývoji lidstva a příští generaci, kdyby zahnízdil se u nás kult, jenž by velebil lotry a zrůdné vyvrhele společnosti."
Nakonec byl rozsudek jednoznačný - trest smrti provazem. Než k němu došlo, stačil Lecián zastřelit v cele strážného Ferencze Kisse jeho vlastní zbraní. Povedlo se mu to díky strážnému Janu Tomisovi, který za uplatu donesl leciánovi do cely pilku a sám se naoko nechal spoutat.
Tento poslední zločin měl být znovu soudně projednáván. Lecián s tím počítal, a proto se proti prvnímu rozsudku neodvolal, ale požádal o milost prezidensta. T.G. Masaryk, který neměl tresty smrti obecne v lásce, však ani chvilku neváhal. Okamžite podepsal rozhodnutí zamítající Leciánovu žádost o milost.
Svou poslední noc prožíval s klidem. Kouřil a nespal. O pulnoci na něj špehýrkou strážný zavolal: "hej vy tam, odpočiňte si trochu." Dostal na to lakonickou dopověd:" Na to budu mít d ost času v pekle."
Martin Lecián byl oběšen 6. října 1927 v šest ráno na vězeňském dvoře v Olomouci. Popravu provedl stařičký kat Leopold Wohlschlanger, jehož to byla poslední poprava, se svýmy třemi pomocníky.
(nar. 31.10.1900, popr. 6.10.1927)
Jméno Martin Lecián se stalo v polovině dvacátých let na moravském venkově legendou - pěly o něm kramářské písně, v repertoáru ho měli i kabaretní pěvci. Což však ale nemohlo zakrývat skutečnost že byl dezertér, lupič, kasař a nakonec i vrah.
Denní tisk sice vylíčil jeho zločiny, ale komentoval : "Lecián uměl především utíkat! Ani střílet pořádne neuměl." Lide, poděšeni pověstmi, viděli v každém tuláku a kapesním zloději Leciána. A tím se stalo, že spravedlnost tak dlouho hledala tohoto mravně zkaženého, lstivého a opartného kluka, který byl všude a nikde a jehož zdánlivá nedotknutelnost stala se nakonec jakýmsi hrdinstvím v očích těch, kteří slyšeli o nesčetných loupežích a vraždách.
Martin Lecián kradl už od mládí. Měl šest sourozenců a otec (Antonín Lacián), dělník v cukrovaru v Uherském Ostrohu, size vydělával slušné peníze, ale ty propíjel a prohrával v kartách. O rodinu se nestaral, a když, tak prapodivným zpusobem - v roce 1913 přivedl nejstarší Leciánovu sestru do jiného stavu. Matka, která upadala do depresí z mužova chování, se také nemohla o děti postarat. Nakonec skončila v ustavu pro choromyslné, kde zemřela. Otec se podruhé oženil a o děti ztratil zájem uplně.
Malí Leciáni si žily po svém - ukradli, co viděli. Martin se z nich činil nejvíc. Proto byl od čtrnácti do osmnácti let v polepšovně. V roce 1922 ho vzali na vojnu i přes jeho pramalou vyšku - 160cm, takže mu ostatní přezdívali skrček. Nastoupil vojenskou službu u 3. hraničářského praporu ve Fryštátě, ale ani tam nepřestal krást a dokonce odtud uprchl.Během vojenské služby byl pětkrát trestán a odsouzen do těžkého žaláře za přestupky, krádeže, zlomyslné poškození cizího majetku a za petinásobnou dezerci.
A nebyli to krádeže zanedbatelné. V září roku 1926, když ho v Přerově chytil po čtvrtem zběhnutí, měl u sebe čtyři revolvery, dvě pistole, náboje, šperky u nichtž se nepodařilo nalezti majitele, a aktovku se šperháky. Šňura krádeží byla dlouhá - kradl ve Vyškově, Kojetíně,Přerově. Ve Vyškově také střílel po četnících, v Kojetíně prostřelil levou nohu strážníkovi Ottovi Pivrnému, v Přerově prostřelil ruku majiteli bytu, jež ho přistihl při krádeži.
Po zatčení v přerově umístily Leciána do olomoucké vojenské nemocnice - trpěl otevřenou tuberkulosou hrtanu. Ocitl se na pokoji se dvěma dalšími vytečníky, Janem Szykelym (22let) s udajne nervovou poruchou a Janem Deutschem s kapavkou. Od počátku společně přemýšleli, jak utečou.
Útěk hodlali uskutečnit o půlnoci z 9. na 10. prosince 1926. Hlídal je tehdy voják Jan Valenta a na tuto noc nikdy nezapoměl. Přesně o dvanácté ho nemocní začali prosit aby je pustil na záchod. Mladý, neskušený Valenta je pustil všechny tři najednou! Domníval se, že když mají na nohou řetězi, jsou neškodní. Později se hájil "Já nevěděl, že jsou takoví, já vždycky stával jen na dvoře" . Následující děj proběhl rychle - před záchodem se tři neblazí pacienti vrhli na Valentu a pažbou jeho vlastní zbraně jej Lecián pětkrát uhodil do hlavy.
Jen fakt, že spěchali, aby slezli třímetrovou zeď, Valentovi zachránil život. Deutsche později jako jediného četníci chytili. Den po utěku vykradl Lecián spolu s Szykelym obchod se zbraněmi a střelivem v Hranicích. Poté loupili na potkání - v Brně, Košicích, Olomoci. A žili si. Lecián začal nosit měkké klopené klobouky a světlé raglány. U manikérek si nechal ošetřovat své zlodějské ruce a spal v nejlepších hotelích a falešnými doklady na jméno František Navrátil.
Začalo se mi také libit střílení na četníky. Poprvé to udělal o pulnoci 19. ledna 1927, kdy ho chtěl legitimovat slavkovsky strážmistr Rudolf Hanák. Lecián ho usmrtil čtyřmy vystřely. Za měsíc následoval v Jihlavě hládač Jan Marčík který lupiče vyrušil při vloupačce do tiskařských závodů Grafia. Na něj Lecián vystřelil celkem sedmkrát. A loupežnická šňura pokračovala v Olomouci, v Krnově v Baťově filiálce, v soukromych bytech. Ze zámku Buchlovice si odnesl 30.000 korun.
To už po něm policie pátrala ve velkém. Od 15.unora 1927 byla celá republika polepena plakáty s jeho podobiznou a s udajem o vysokém nálezném - 10.000 korun. Něco takového se v ČSR ještě nestalo. V té době žil Lecián s vdanou Annou Kořenovskou z Iváně u Židlochovic, která mu pomáhala a vlastnímu manželovi vyhrožovala, že mu "podřeže kejhák".
Aby unikl policii, začal Lecián nosit nejrůznější paruky a převleky. A ve vraždění pokračoval. Večer 8. března 1927 zastřeliil dvěma ranami do prsou na silnici mezi Předmestím a Kvačicemi sedmadvacetiletého strážmistra Františka Stuchlého, který ho chtěl legitimovat. Poté navštívil hostinec U Věnce ve Veselí na Moravě. Protože se rád vytahoval a chlubil, místní společnosti oznámil: "Jestli pak víte, že v Předměstí u Uherského Ostrohu zastřelili stážmistra Stuchleho?"
Řezník Jan Ledecký nato vyděšeně zvolal: "Vždyť jsem s nim před hodinou mluvil!" Mezitím se syn hostinské vyplížul ze sálu, aby zavolal policii. Drobný mladík se mu zdál povědomí. Lecián však v zápátí zmizel do noci. Předtím ale naškrábal na pivní tácek své heslo "Jedna červená růže". To měl ve zvyku, když někoho okradl nebo zavraždil.
Z hostince zamířil na nádraží. Tam uviděl rotmistra dragounské posádky z Bzence Josefa Chvalického. Ten se procházel po peroně a klidně pokuřoval. Zdálky vypadal trochu jako četník, a to se mu málem stalo osudným. Lecián na něj zezadu vystřelil a prostřelil mu loketní kost. Pak uprchl do noci ...
Veřejnost byla otřesena. Vražda strážmistra Stuchlého, který byl čtyři měsíce ženatý a jehož žena byla stejnou dobu těhotná, definitivně rozmazala romantický obraz Leciána a veškeré sympatie se vytratily. Lidé se snažily policii pomáhat při pátrání.
Někteří však chtěli využít paniky k nejapným žertíkům, které se jim ovšem nevyplatily. Například Otakar Zajíc, obchodní cestujísí s gumovými výrobky (rukavice a preservativy) si 29. března 1927 přisedl ve Starém Městě Uherského Hradiště k několika svačícím cikánům. Ze žertu se jim představil jako Lecián. Se zlou se ale potázal, cikáno s vidinou odměny ho ztloukli a pak odvlekly na četnickou stanici. Při tom, jak Zajíc uvedl , "ukradem mu byl kufřík s výrobky Primeros"
Skutečného Leciána nakonec zatkli 24.dubna 1927. Podle hlášení policejních agentů Petra Hanáka a Aloise Kaluži se policie dozveděla, že Lecián bude obědvat v Novém Bohumíně na nádraží. Do hostince skutečně přišel, posadil se, načež Halíř a Kaluža, kryli četníky venku, vešli klidně do restaurace, několikrát si předstárajíce opilost přesedli, až se přiblížili Leciánovu stolu. Poté se na něj oba vrhli, odzbrojili ho a spoutali - řetězy na rukou a nohou vážily 7 kilogramů. Tak ho odvezli do Moravské Ostravy.
Soudní proces s Leciánem začal 29. srpna. 1927 u vojenského divizního soudu v Olomouci, neboť dosun nesplnil povinost vojenské prezenční služby. Byl obvinen z deseti vražd, sedmdesáti krádeží a dalších přestupků. Proces trval šest dnu a chtiví diváci zběsile kupovali vstupenky.
Lecián si rozhodne sympatie publina nezasloužil. Byl hysterický - kuli dezerci mu hrozila smrt zastřelením, čehož se nesmírně obával. Chvíli předstíral šílenství, ale tak neobratne, že předseda soudu plukovník Přikryl ani necítil potřebu povolat soudní znalce.
Leciánuv obhájce Dr.Šrot to neměl jednoduché. Jeho klient vystupoval sebevědomě a vstekle, prohlašoval o svědcích, že jsou blbci a ťukal si výmluvně na čeho. Národní politika proces komentovala : " Bylo by těžkým hříchem na mravním vývoji lidstva a příští generaci, kdyby zahnízdil se u nás kult, jenž by velebil lotry a zrůdné vyvrhele společnosti."
Nakonec byl rozsudek jednoznačný - trest smrti provazem. Než k němu došlo, stačil Lecián zastřelit v cele strážného Ferencze Kisse jeho vlastní zbraní. Povedlo se mu to díky strážnému Janu Tomisovi, který za uplatu donesl leciánovi do cely pilku a sám se naoko nechal spoutat.
Tento poslední zločin měl být znovu soudně projednáván. Lecián s tím počítal, a proto se proti prvnímu rozsudku neodvolal, ale požádal o milost prezidensta. T.G. Masaryk, který neměl tresty smrti obecne v lásce, však ani chvilku neváhal. Okamžite podepsal rozhodnutí zamítající Leciánovu žádost o milost.
Svou poslední noc prožíval s klidem. Kouřil a nespal. O pulnoci na něj špehýrkou strážný zavolal: "hej vy tam, odpočiňte si trochu." Dostal na to lakonickou dopověd:" Na to budu mít d ost času v pekle."
Martin Lecián byl oběšen 6. října 1927 v šest ráno na vězeňském dvoře v Olomouci. Popravu provedl stařičký kat Leopold Wohlschlanger, jehož to byla poslední poprava, se svýmy třemi pomocníky.