Nenávist, nejhorší vlastnost člověka

  Hrozivé léto

 „Nééé…..“ křičím ze spaní. Probudilo mě to. Hned se mně Dana, moje kamarádka,  ptá , co dělám, že tak křičím. Odpověděla jsem, že nevím a vysvětlila jsem jí, že se mi zdál sen. Nevím co se mi zdálo, ale vím že to bylo něco strašného.

 Bylo léto, a tak jsem spali ve stanu. S námi tam také byli kluci a ještě pár mých kamarádek. Dohromady nás bylo 10. Máme 5 stanů postavených u Labe. Je tam spoustu nádherných míst. Zůstávali jsme tam 5 dní. Měli jsem tam jídlo a ještě spoustu dalších věcí, co ke stanování patří.

 Myslela jsem si, že to bude snadné, a bez nějakých závad. Ale od toho dne kdy se mi zdál ten sen, měla jsem divný pocit jakoby se mělo každou chvíli něco stát. Sen se mi zdál první noc co jsme tam spali. Horší je, že nevím co se mi zdálo, ale ten divný pocit napovídá, že to nebilo něco hezkého.

 První den…..Přijeli jsme, rozdělili se do dvojic a stavíme stany. Já a Dana máme stan spolu. Veronika má stan s Jakubem, Eliška s Míšou, Mates s Petrem a Chris s Tomášem. Stan máme vedle Chrise a Tomáše. Chris se mi už dlouho líbí, ale ještě jsem mu to neřekla. Nechci si zkazit kamarádství. Dana a Tomáš se mají rádi, já to na nich vidím. Ale ani jeden si nevyjdou vstříc. To je jejich problém, já se jim do toho míchat radši nebudu. Veronika, ta má zase dost energie. Ta sbalí každého a kdekoliv. Bojím se jí říct kdo se mi líbí. Jednou jsem jí to řekla a dopadlo to tak, že mi toho kluka přebrala. Jak jsme postavili stan, vydali jsme se na průzkum. I když jsme to tam znali. Veronika s Jakubem se zatím váleli ve stanu, já s Danou, Eliškou a Míšou jsme našli dřevo a Petr, Mates a Chris vykopali díru pro ohniště. Aby se oheň neroznesl. Zapálili jsme oheň, to bylo tak kolem třetí hodiny, začali jsme hrát hru Pravda nebo úkol. Měla jsem velké štěstí. Zrovna se mě Veronika zeptala kdo se mí líbí. To mi dělala naschvál. Odpověděla jsem po pravdě, ani nevím proč. Chrise to trochu zarazilo. Ani se mu nedivím. Hru jsme hráli zhruba 2 hodiny. Divím se, že nás to tak dlouho bavilo. Kolem páté jsme se šli vykoupat do Labe. Voda byla nádherně teplá. Večer jsme si sedli kolem ohně a povídali jsme si.

 Druhý den……Ráno jsem byla vyděšená. Bylo to kvůli snu, který se mi zdál. A taky kvůli tomu, že si chtěl se mnou Chris promluvit. Tak jsem vyšla ze stanu a protáhla se. Čekal opodál. Šla jsem za ním. Vytáhl mě někam za strom a tam mi pověděl, proč jsem mu to dávno neřekla. On mě má prý rád, ale bál se mi to říct jako já jemu. V tu chvíli jsem byla šťastná a na pár hodin jsem zapomněla na ten strašný sen, co se mi zdál. Ale pak se zase vrátil. A bylo to strašné. Viděla jsem úplně co se stane, spíš sem to viděla v tom snu. Jakub s Veronikou si šli zaplavat. Přemlouvala jsem je ať nechodí, že mám divné tušení. Stejně mě neposlechli a šli. Ano už si vzpomínám. Vtom snu mě taky neposlechli a šli. To co se potom stalo mě děsí ještě dnes. Jakub přiběhl celí od krve. Ještě vidím ty jeho vystrašené oči. Křičel že někdo, nebo něco napadlo Veroniku. A teďka tam leží. Sama tam leží. Běželi jsme za ním k místu, kde ležela. Byla ošklivě zraněná. Byla jsem v šoku, měla jsem ten samý sen. Jak tam leží a pomalu umírá. Nevím co do mě vjelo ale měla jsem takoví pocit, že jí můžeme zachránit. Utrhla jsem si rukáv a zatáhla poranění, které měla na noze. Ošklivé zranění měla na břiše.

Ale to jsem nevěděla, jak mám zavázat. Chris přenesl Veroniku k tábořišti a tam jí položil. Ještě štěstí, že jsem měla lékárnu. Veronika něco říkala. Myslím něco na ten způsob „Jeďte domů, je to strašné zvíře, ublíží Vám taky.“ Nikdo nevěděl o čem mluví. Tak jsme ji ošetřili a uložili do stanu. Začínali jsme se bát. Jakub byl stále u Veroniky. Míša byla s Matesem a něco si tam vyprávěli. Dana, já, Tomáš a Chris jsme vytáhli mobily a snažili se někam dovolat. Ani jeden jsme neměli signál. Byli jsme tu na kolech. Všude samý stromy, ani nevíme kdo nebo co napadlo Veroniku. Jeto zase tady, mám další divné tušení. To není tušení, vrací se mi ten sen. Začala jsem křičet ať všichni všechno položí a jdou ke mně. Ale Jakub nechtěl, protože tam nechtěl Veroniku nechat samotnou. Také chtěl něco vyndat z baťohu. V tu chvíli jsem myslela, že omdlím. Ale přes tu bolest hlavy jsem běžela k Jakubovi a snažila jsem se mu říct ať ten batoh položí. Nestihla jsem to. Začal křičet. Potom jsem zjistili proč křičí. V batohu byla injekční stříkačka a v ní nějaká tekutina. Jak Jakub hrabal v batohu, píchnul si jí do ruky a kousek tekutiny si vymáčkl do sebe. Za chvilku omdlel. Nevěděli jsme co máme dělat. A tak jsme ho nechali ležet vedle Veroniky. Já sem věděla, že ho nedokážeme zachránit, ale zatím byl naživu. Míša se mě zeptala, jak to všechno můžu vědět. Všem jsem řekla o tom snu co se mi zdál. Dana pochopila proč jsem tolik v noci křičela.

 To všechno se stala za pouhé 4 hodiny. Blížila se polední hodina. Zapálili jsme oheň a udělali si oběd. Míša s Matesem si zatím padli kolem krku. Eliška s Petrem byli ve stanu. Tomáš a Dana na sebe koukali, pak se dali do řeči. Já jsem seděla vedle Chrise. Třásla jsem se strachy. Co teďka přijde. Co když se něco nebo někdo pokusí zabít i Chrise a ostatní. Proč já? Proč zrovna já je vidím umírat? Proč se mi zdál ten sen, když mě ten kdo měl neposlech?

 Po obědě jsem se šla s Chris kouknout na Veroniku s Jakubem. Myslím si, že Chris prodělával velmi těžké období. Jakub byl jeho bratr. Utěšovala jsem ho. Bylo mi ho strašně líto. Najednou se Veronika začala třást. Lekla jsem se, ale udržela jsem se v klidu. Viděla jsem takové šoky v televizi. Většinou po tom následovala smrt. Začali mi téct slzy. Jirka se na mě podíval, potom se otočil na Veroniku a začal na ní mluvit. Nevnímala ho. Ani nemohla, dostala infarkt. Mezitím Míša, Dana, Tomáš a Mates přiběhly. Dana nakonec musela odejít. Eliška ani nepřišla, brečela ve stanu, když slyšela co se venku děje. Petr jí tam utěšoval.

 Byl to pro nás pro všechny veliký šok. Veronika je mrtvá, jakub zatím žije, ale nevíme jak dlouho. Všichni jsme brečeli. Chtěli jsme domů, ale neměli jsem jak. Kola nám někam zmizela, a nevíme kam. Blížil se večer. Zapálili jsme oheň a čekali co se bude dít. Udělali jsme si večeři, Jakub se ani nepohnul. Blížil se čas jít spát. Šla jsem spát s Chrisem protože Dana chtěla spát s Tomášem. Myslím si, že se sním cítila v bezpečí. Mě to nevadilo, s Chrisem sem se cítila líp. Ale stejně jsem se bála co se stane zítra. Co se mi bude zdát?

 Ráno se probouzím úplně  zpocená. To byl zase sen. Ale počkat, já sem tam byla ta zraněná. Proč si to pamatuji a to včera ne? Pamatuju si i na jakym místě tam ležím, ale nikdo mě nešel zachránit. Nepřiblížím se tam. Nemůžu jít na to místo. Bojím se. Chris ještě spí. Musím se jít kouknou na Jakuba. Ale bojím se jít sama. Tak jsem ještě chvíli ležela, dokud se Chris neprobudil. Potom jsme se šli podívat na Jakuba. Byl mrtví. Už jsem to nevydržela a začala jsem křičet. Dana a Eliška se zhroutili, Míša nevěděla co má dělat a tak brečela a brečela. Chris k Jakubovi přistoupil s naposledy ho objal. Potom jsme stan zavřeli, protože vněm byly Veronika s Jakubem.

 Nikomu jsem zatím neřekla co se mi zdálo. Všichni očekávali, že je někdo napadne a něco jim udělá, a nakonec zemřou. Ale jenom já jsem věděla pravdu. Já to budu, já budu ta koho teďka napadnou. Pořád dokola jsem si říkala, že nesmím jít na to místo.

  Chris s Tomášem museli jít honem si zaplavat. Chtěla jsem jít s nimi, ale cesta vedla okolo toho místa kde se mi zdál ten sen. Jirka mě tu nechtěl nechat samotnou. A nakonec tu zůstal se mnou. Musel si odskočit. Když odešel uslyšela jsem výkřik. Vycházel směrem od cesty k Labi. Rozběhla jsem se, ani mě nenapadlo, že zrovna běžím naproti smrti. Ten hlas zněl jako Dany. Když jsem doběhla k tomu místu odkaď výkřik pocházel, stála záda ke mne otočená nějaká dívka. Potom mi došlo, že je to to místo ve snu. Dívka se ke mne otočila a já viděla sebe. Ano sebe. Byla jsem to já, kdo poranil Veroniku a Jakuba. Proto se mi zdál ten sen. Kvůli mně zemřeli. Musím si to přiznat. Nenáviděla jsem je. S Jakub sem chodila asi 4 měsíce, přišla do toho Veronika a on mě kvůli ní opustil. Ani se mě to neodvážil říct. Všichni se mi smáli. Tedy skoro všichni. Dana, Tomáš, Petr, Eliška, Míša, Mates ani Chris ne. Jsou to sice 2 roky. Zamilovala jsem se do někoho jiného, ale nikdy sem jim to neodpustila. Ano bavila jsem se s nimi, ale v hlouby duše jsem je nenáviděla. Proto ty sny, proto jsem viděla jak umírají. Já jsem je zabila. Ale proč tu stojím proti sobě? Možná nedokážu unést to co jsem udělala. Ale to už se proti mně rozbíhá moje dvojnice a já ani nereaguji. Pořád přemýšlím. Cítím jenom jak mnou proběhne a já omdlím.

 Probouzím se. Stále nikdo není umě. Nemůžu se hnout. Nevím proč. Pak zjistím, že mám zlomené obě dvě nohy. Jednu ruku poraněnou. To už slyším jak volají mé jméno, už mě hledají. Chci zakřičet, že jsem tady. Ale nemůžu křičet, prostě to nejde. Už se smiřuji s tím, že mě nikdo nenajde. V tom se objeví Chris a přiběhne ke mně, a začne mě utišovat, že to bude dobrý a že už sem jdou ostatní. Eliška měla mobil, konečně byl signál. Zavolali policii a záchranku. Záchranka mě odvezla do nemocnice a tam mě ošetřili.

 Potom se mě ptali co se tam stalo, kdo to byl. Chrisovi a svým nejbližším přátelům jsem vše řekla. Nikdo jiný se to nedozvěděl. S Chrisem jsem začala chodit. Eliška s Petrem byli stále spolu,možná se měli rádi více než předtím. Míša a Mates se také dali dohromady a Dana s Tomášem byli šťastni.

 Moje nenávist se ocitla ve skutečnosti. Někdy není snadné odpouštět.