Dlouhá Třebová: Rada obce a následně zastupitelstvo požehnalo odkupu nemovitosti čp. 202 a přilehlých pozemků. Dům čeká demolice a okolo vedoucí pozemní komunikace bude narovnána. Během své existence vystřídal dům mnoho majitelů a obyvatel.

19. století

Veselý Alojs

20. a 30. léta 20. století

Veselý Alois, Ešpandr František, Ryšán František, Voleský Josef, Bárta Fantišek

Nejznámějšími majiteli ale byli Josef a Marie Špatenkovi, otec s dcerou, kteří se sem přistěhovali z domu čp. 134 v polovině 60. let minulého století. Josef se narodil v carském Rusku, kam odešli jeho rodiče. Dětství ale trávil v Čechách. Od malička musel tvrdě pracovat po statcích a pracovitost mu zůstala po celý život. S manželkou Rozálií měli několik dětí. Dospělosti se však dožili jenom syn Bedřich a dcera Marie.

Marie se narodila v roce 1916. Rovněž ona byla nesmírně pracovitá a jistou vitalitu si uchovala až do vysokého věku. Zemřela v roce 2003. Prakticky od počátku 21. století nebyl dům trvale obýván. Nyní jsou jeho dny sečteny, ustoupí řešení dopravní situace v dané lokalitě. Příběh domu čp. 202 byl dopsán.

Josef byl nadšeným myslivcem. Les a přírodu měl rád. Jeho dny se naplnily v úterý 18. ledna 1972. Bylo mu 84 let.

Jako návnadu používali myslivci výra, který byl jinak umístěn na zahradě u domu čp. 134, kde v té době žili i Josef s Marií. Aby měl výr potravu, mimo mršin mu lidé z obce nosili koťata. A milý Josef je zabíjel a předhazoval výrovi. Z dnešního pohledu se to mnohým může zdát nehumánní, tehdy ovšem běžná záležitost. Jednou se vám na štus dřeva nachomýtla Fajtovic kočka. (Fajtovi byli majiteli domu čp. 134, kde Josef s dcerou žil). Šla se vyhřívat na sluníčko a to se ji stalo osudným. Starý Špatenka tam zrovna zabíjel koťátka, a jak byl v tom, z ničeho nic popadl slunící se kočku a praštil s ní o strom také. Stará Fajtová, která celou nešťastnou událost viděla, spílala Josefovi, co to udělal?! "Vždyť to byla naše Míca", hořekovala. A zle na Špatenku hrozila. Ten se sice kál, ale kočce to již nepomohlo. Výr se měl zase jednou dobře. Ostatně na výra si pamatují i školáci, kteří procházeli kolem zahrady a  na sovu zvědavě pokukovali. Výr nakonec také skončil špatně. Při jednom lovu byl nešťastně zasažen a další se již nepořizoval.

Josef ale nebyl nelida, jak by mohlo na první pohled vypadat. Od mládí se s ním život nemazlil, proto snad měl takovou tvrdší náturu. Neznal, co je to harmonická rodina. Rodiče poměrně brzy ztratil a musel se hodně co ohánět, aby se zaobstaral. Nato, že už od raných let sloužil na statcích, měl navíc poměrně obstojný prospěch ve škole. 

Co byste do něho neřekli, je i fakt, že když byl už dědečkem, bafal fajfku a rád při chvilce volna poslouchal  se svoji vnučkou staré desky s pohádkami a Skupovým Spejblem a Hurvínkem. Jako by si nahrazoval to, o co byl v mládí ošizen. Prošel si i osobním traumatem, když přežil svého syna, který v červenci 1965 zemřel pod koly vlaku na zdejší zastávce.

Marie zdědila po otci dlouhověkost. Když 16. prosince 2003 zemřela, bylo ji 87 let.

Průčelí domu je již značně poznamenáno časem.

Takhle na Marii bude vzpomínat nejeden pamětník. Šátek, boty z uříznutých gumáků a uhrančivé oči. To byla Marie Špatenková, poslední stálá obyvatelka domu čp. 202.