Archív Andělů bez hranic

Dobře, minule to prý bylo občas až zbytečně moc manipulativní, tak dneska to zkusíme trochu jinak.

Staneš se mým hrdinou.

Jako takový se budeš muset částečně vzdát své svobodné vůle a následovat moje slova.

Vzdáš-li se však části své vůle, pak obdržíš část z té mojí. Tak budeme navždy spojení.

Hezké, že?

Pak tedy, bojíš-li se manipulace a nechceš přijít o svou svobodu, můžeš nyní opustit můj text.

Budeš-li pokračovat, staneš se součástí textu a jako každý hrdina příběhu ti budou ukázány pravdy pozemských či vesmírných cest.

Chceš do toho jít?

Ano x Ne

Vybíráš jedno z toho teď!

.

Zziiinnkkk!

Čas vypršel.

Pojď se mnou dál.

Tak…

Hmmm…

A jak na to, co?

No, představ si pole. Kol to pole louky háj, plný lučních květů. Voňavý k tobě posílají vánek na křídlech větru.

Cítíš tu vůni vábivou?

Cítíš tu sílu laskavou?

Svěží větřík tobě čechrá vlasy a v tom vánku vlní se i žitné klasy.

A to pole jako zelenavé moře ve vlnění větru k tobě promlouvá.

Vnímej Země háj.

Toť je zahrada, to krásný ráj.

Vnímej návrat Edenu.

Vnímej, člověče, měj lásku ke všemu.

Náš hlas je slyšet, však tys jej dlouho nechtěl poslouchati.

Proto jsi o Eden přišel, že nechtěl jsi mu naslouchati.

Země nádherná, toť náš kraj jest.

Od Země my neseme ti novou zvěst.

Zanechej těch hloupých betonových kol.

Těm igelitům, mazutům i plastům STOP!

K čemu jsou jen tvému bytí?

K čemu všechno tohle smetí?

K čemu?

K čemu?

Náš pole klas vyrůstá ze země.

Náš stonek zelený jest, náš kořen v zemi květ.

Nad námi modravá obloha, v níž měsíc se sluncem se střídají.

Pod kořeny nám kameny v Zemi jsoucí a z nitra Země nám zprávy nesoucí.

A jest ten světa ráj, krásný a netřeba ho zdobiti konstrukcemi z oceli a dlouhých elektrických nití.

Navrať se k nám, všímej si nás, my s tebou mluviti jsme nikdy nepřestali.

Vždyť tebe živíme, jak Matka Země krmí nás.

Vždyť my tu s tebou žijeme v krásný světa čas.

Tak pojď.

Nač otálíš?

Nač jsou tobě všechen lomoz i smrad i výbuchy hnoje, kterými živíte ty stroje, co automobily, vlaky, lodě zvete?

Vždyť kolik lidí jen zemřelo na betonových cestách?

A kolik jich ještě zemřít má, než tvor ten, jenž člověkem se zve, uzří pravdu v tom, že tento ráj není jeho jen?

 Že sdílí ho se spoustou tvorů dalších, jež trpělivě čekají, až Matka ta, námi milovaná znovu uzří krásný Edenu čas?

Až se znovu navrátí ta doba, kdy člověk rozumný konečně zmoudřiti se rozhodne, pak my v reji radosti žita budeme hojně dávat i melodii krásnou zpívat…

…že ten člověk ztracený konečně našel cestu zpět ke své Matce.

Pak otevřou se brány Edenu a zas vystoupáme všichni tam, kde hudba zní i bez hudebních přehrávačů a vůně voní i vně malých lidských flaštiček.

Tak pojď.

Čekáme na tebe.

My, polní a lesní Víly.

My, pozemská Jednota.

My, zemská stvoření.

A také já, matka Země též.

.

Tak pojď, věčný člověče a mladý mudrče.

Tak pojď, snící blázne a všednodenní génie.

Tak pojď.

Můj sen ti cestu dává.

Cestu zlatých bran ti našeptává.

Tak pojď.

Tak pojď.

Vytvoř nejkrásnější sen, co duše tvá ti s láskou věnuje.

Není to lehké, nejde to okamžitě.

Ale vždyť sám řekni, co by se ti líbilo?

Co bys tak měl rád?

Jaký ráj bys na Zemi jenom chtěl nastolit?

K jakému Edenu v životě svém brány otevřeš?

Najdi svůj nejskrytější sen.

Přej si ho a nepoddávej se lžím, co našeptávají ti šedé betonové zdi.

Pracuj na jeho uskutečnění.

Pracuj a vydrž u toho!

Když někdo nazve tebe snílkem, pak on sám bláznem jest, neb podléhá svému strachu.

Tomu strachu, kterým ho krmí smrt a násilí z šedých obrazovek.

Tomu strachu, který mu našeptávají smrady z výfukových plynů.

Tomu strachu, který jeho duši v černé řetězy spoutal, kovovou kouli ji na srdce položil a do temných mříží betonu ji uvrhl, aby žalářníkem sám tobě se stal.

Zavolej svého žalářníka a postav se mu.

Rozbij temné zdi z betonu.

Přetrhej černé řetězy bezmocnosti.

Vysměj se strachu do lící.

Jsi silnější, než šeď všedních dnů.

Jsi silnější, než výkřiky temnoty.

Jsi silnější, než klec kalendářního rozvrhu.

Jsi silnější, než tvoje pochyby.

Krok za krokem, den po dni, minutu po minutě malou lžičkou naděje ryješ do těch zdí ze strachu a sloupáváš jejich omítku.

Den po dni, minutu po minutě, odstraňuješ cihlu po cihle svou vlastní soukromou věznici.

Láska je ti průvodcem.

Láska, naděje i tvoje znalosti.

Vědomosti o vesmíru, o příchodu Nového světa i tom, jak dát zlu veta.

Pošli svým strachům svou osobní smuteční kondolenci. Jsou už totiž po smrti, jen se občas tváří chytře jako navracející se zombí, ale už je pozdě.

Lživé temnoty už odtikává čas.

Tak věz, že toto vše se splňuje a tvé místo je v ráji mezi klasy žita a pšenice, mezi stromy v lese, mezi květinami na louce.

Oni volají a my jsme zde.

Je čas začít naslouchat a otočit se ku pravdě.

Je čas snění starých Australanů.

Je čas přání starých Egypťanů.

Je čas nové generace, zvěstovaná Máji.

Je čas.

Je čas.

 JE ČAS PROBUZENÍ LIDSTVA!

.

Amen a děkuji za možnost být Tady a Teď.

J