Archív Andělů bez hranic

"Dokonalá cesta je obtížná pouze pro ty, kdo si příliš vybírají..."

 MISTR SENG. T´ SAN    třetí patriarcha čínského zenu/čchanu, z. 606 

"Pohled není všechno, pohodlí není všechno, peníze nejsou všechno, zdraví není všechno, úspěch není všechno, štěstí není všechno, dokonce ani všechno není všechno. V životě jde o víc než o všechno."

Sharon Turner 

Náš život se v každém okamžiku vyvíjí.  Dějí se nám různé věci: dobré i špatné. Málokdo si uvědomí, že je to pouze jeho volba na co svou pozornost zaměří. Zda-li na to dobré či na to špatné. S  tím špatným se pokoušíme bojovat ve snaze změnit důsledky a zároveň v nevědomosti, že každý boj vysiluje.

Nebránit se tomu, co přijde, znamená, že jsme s tím zajedno, vnitřně sjednocení. "To, co se děje", se samozřejmě vztahuje k "takovosti" přítomného okamžiku, který vždy  je takový, jaký je.

Možnost porozumět přijde v podobě ztráty, nemoci, problémů, nehody, neschopnosti či smrti. Díky těmto potížím v našem životě dojde ke zhroucení všech našich mentálních představ o smyslu života. A přestože se nám to může jevit jako kruté, teprve potom se můžeme otevřít vyššímu řádu.

Naše mysl vnímá jednotlivé situace a události zcela odděleně, a to tak, jakoby existovaly na sobě nezávisle a třídí je na ty"dobré" ty "špatné". Proto, pokud se budeme soustředit pouze na svou mysl,  budeme realitu vnímat jako nekonečný počet oddělených objektů. Pokud této iluzi propadneme, budeme o ní skálopevně přesvědčeni. Vesmír je ale jednotným celkem, kde je vše vzájemně propojeno a nic neexistuje odděleně.

Pokud jsou všechny věci navzájem propojeny, pak nálepky jako "dobrý" nebo "špatný" jsou zcela zbytečné, protože jsou pouhou iluzí. Vycházejí z velmi omezeného pohledu na svět, a proto jsou platné pouze na omezenou dobu.

Být zajedno s tím, co je, znamená nebránit se vnitřně tomu, co se děje. Nehodnotit to v duchu jako "dobré" nebo jako "špatné" , ale nechat to být. To  však neznamená, že se nemáme v životě snažit o změny. Pokud bude naše činnost vycházet z vnitřního spojení s přítomným okamžikem, pak bude podporována vyšší inteligencí, Životem samotným.

Nejdůležitějším vztahem našeho života je vztah v přítomném okamžiku, nebo spíše ke všem formám, jejichž  podobu na sebe přítomný okamžik bere- tedy to, co je a co se děje. Pokud je náš vztah v přítomném okamžiku negativní, projeví se to v každém vztahu a v každé situaci, do které vstoupíme.

Dysfunkčním vztahem v přítomném okamžiku je naše ego. Ale záleží pouze a jenom na nás, jak se v každém přítomném okamžiku rozhodneme a jak se k přítomnému okamžiku postavíme. Jakmile jsme dosáhli určité úrovně vědomí, dokážeme si vybrat, jaký postoj zaujmeme. Přítomný okamžik je nedílnou součástí našeho života.  Proto se v postatě rozhodujeme, jak se postavíme k životu jako takovému. Rozhodnutí, že se spřátelíme s přítomným okamžikem, znamená konec ega.

Ego se nikdy s přítomným okamžikem nesblíží, proto se ani nikdy nesblíží se životem. Ve svém programu má zakódovaný příkaz "ignorovat přítomný okamžik, vzdorovat mu a znehodnocovat ho". Čím je ego silnější, tím více ovládá náš život a pak se téměř každá myšlenka zabývá minulostí nebo budoucností. Veškeré vnímání sebe sama závisí na minulosti, od níž odvozujeme svou totožnost a na budoucnosti, od které očekáváme naplnění a uspokojení svých tužeb.  Dokud budeme mít naše vědomí svázané časem, pak stále budeme zažívat strach, úzkost, očekávání, lítost, vinu nebo vztek.

Přítomný okamžik je vše co máme i vše, co budeme mít. Život a přítomný okamžik jsou spolu neoddělitelně spjaté. Proto otázka zní: "Jaký máme vztah k životu?"  Otázka samotná neztělesňuje absolutní pravdu, protože "Já", "Život"  a "Přítomný okamžik" jsou v konečném důsledku jedno, ale je to užitečný ukazatel směru.

Navenek se přítomný okamžik projevuje jako "to, co se děje". A protože to, co se děje, se neustále mění, vypadá to, jako by se každý den našeho života skládal z tisíců okamžiků a v každém z nich se dělo něco jiného. Čas se nám jeví jako nekonečný sled okamžiků, z nichž některé vnímáme jako "dobré" a některé jako "špatné".

Když se na to podíváme pozorněji, skrze svůj současný prožitek, zjistíme, že ve skutečnosti těch okamžiků moc není. Pak zjistíme, že vždy existuje pouze jeden okamžik, a to právě probíhající- tento okamžik. Život probíhá pouze tady a teď. Celý náš život se odvíjí ve stále trvající přítomné chvíli. Minulost a budoucnost existuje jen v našich vzpomínkách a očekáváních, v našich myšlenkách. A my na ně myslíme v jediném okamžiku, který existuje: v tomto okamžiku- přítomném okamžiku.

Všechno se sice řídí časem, ale přesto se vše odehrává v přítomném okamžiku. Je to paradoxní, protože kamkoliv se podíváme, najdeme spoustu důkazů o existenci času- např. hnijící jablka, náš obličej nyní v porovnání s fotografií z minulosti. Nikde ale nenajdeme přímý důkaz, jelikož nemůžeme zažít čas jako takový. Zažívat můžeme jen přítomný okamžik nebo spíše to, co se v něm děje. Kdybychom brali v potaz jen přímé důkazy, pak by čas neexistoval a vše, co by kdy existovalo, by byl jen přítomný okamžik.

Čas- minulost a budoucnost je přesně to, co naše falešné já- ego potřebuje k tomu, aby přežilo. Čas totiž existuje pouze v naší mysli. Pomocí ega si můžeme stanovit cíl do budoucnosti a pak se k němu snažit dopracovat. Ale tím se dopracujeme k ještě větší nespokojenosti , protože pak máme stále pocit, že jsme nedokonalí, neúspěšní. To, že si dopřejeme více času, to znamená, že dopřejeme více času našemu egu, protože čas je přesně to, co potřebuje k tomu, aby přežilo.

Takže místo toho, abychom si neustále čas přidávali, snažme se ho raději ubrat. Když odstraníme ze svého vnímání čas, odstraníme s ním i ego. Ten čas, o kterém je zde řeč, je odstranění psychologického času, který vytváří egotická mysl, aby se stále dokola, mohla zabývat minulostí a budoucností.

Jakmile vyměníme navyklé "ne" životu za "ano", jakmile dovolíme být každému okamžiku takový, jaký je, rozpustíme čas a spolu s ním i ego.

My lidé věříme, že naše štěstí závisí na vnějších událostech- na formě. Neuvědomujeme si, že to, co se děje, patří mezi nejnestálejší formy vesmíru, protože vše se neustále mění. Přijměme přítomný okamžik a nalezneme dokonalost nedotčenou časem a přesahující všechny formy.

Radost z bytí, jediné pravé štěstí, k nám nepřijde skrze žádnou formu, majetek, úspěch skrze žádného člověka, ani událost- skrze nic, co se děje. Radost a láska k nám nemůže přijít nikdy, protože vyzařují ze sféry neviditelného Bytí v našem nitru, z čistého vědomí- je tím, čím jsme.