sukulenty

Ocitli jsme se v jednom z nejzapomenutějších koutů ostrova Tenerife. Za zády jsme nechali civilizaci s veškerými jejími vymoženostmi, jichž se musí i na počátku 21. století vzdát každý, kdo se rozhodne v tom nádherném koutě přírody na samém konci ostrova žít. O existenci Las Palmas de Anaga jsem dlouho vůbec neměl tušení. Jakmile jsem ale poprvé na fotografiích spatřil ten kus mnoha generacemi zúrodněné roviny s několika polorozpadlými hospodářskými stavenímí, okamžitě jsem to místo zatoužil navštívit. I z těch obrázků na internetu z něj totiž vyzařovala magická přitažlivost a zvláštní klid, namíchané v čarodějném lektvaru se špetkou tajemna i pořádnou dávkou kouzla starých časů, které tu na návštěvníka dýchá na každém kroku.

Las Palmas de Anaga se rozkládá na jedné z mála rovin v této oblasti, ohraničené roklemi a strmými skalisky pohoří Anaga, které se tady začínají zdvihat k nebi jen pár desítek metrů za posledním stavením. Magické místo obývali už Guančové, původní obyvatelé ostrova, kteří nakonec zůstali poraženi v nerovné krvavé válce s dobře vyzbrojenými španělskými dobyvateli, řízenými všemocnou katolickou církví. Roku 1496 Španělé definitivně převzali vládu nad ostrovem Tenerife, posledním ze souostroví, který jim do té doby ještě odolával. O pobytu Guančů na tomto odlehlém místě ostrova svědčí četné archeologické nálezy.

Roku 1610 pozemky v Las Palmas de Anaga získal Gonzalo Fernández de Ocampo, příslušník významné tenerifské rodiny, mající své zastoupení i v tehdejší vládě ostrova. Půdu ale samozřejmě obdělávali pachtýři a zemědělci. Uprostřed jejich skromných obydlí vyrostla Hacienda de San Gonzalo, mohutná venkovská stavba s velkým uzavřeným dvorem. Vyrostla v tom odlehlém kraji někdy v 17. století, v době rozmachu vinařství, jemuž se tehdy intenzivně věnovali i obyvatelé Las Palmas de Anaga. Nebylo to ale jenom víno, co dávala úrodná zem v tomto bohem zapomenutém kraji. Pěstovaly se tady i fíky, pšenice, ječmen, brambory sladké i normální a také luštěniny. Víno ale zůstávalo hlavním zdrojem obživy lidí, žijících v úpatí severních svahů pohoří Anaga. Není mi úplně jasné, jak se odtud víno dopravovalo k dalšímu zpracování, protože moře v těchto místech vypadá dosti nepřístupné a lze předpokládat, že před staletími tomu nebývalo jinak. Dole pod osadou leží pláž Playa de las Breňas a naproti ní se z moře tyčí skalnatý ostrůvek Roque de Dentro. Objevil jsem na nějakém webu informace, že víno se patrně dopravovalo až do místa zvaného Roque de Bermejo po úzké stezce, vedoucí z Las Palmas de Anaga nad pobřežím kolem majáku Faro de Anaga. V Roque de Bermejo je dodnes malý rybářský přístav a zmíněná cesta nezdolává žádná velká převýšení, takže tuto informaci (nebo domněnku) lze považovat za docela reálnou. V letech 1663-1684 dali potomci prvního majitele k haciendě přistavět kapli. V souvislosti s ní bývá nejčastěji uváděn Francisco de la Coba Ocampo. Kaple nese jméno světce jménem Gonzalo de Amarante, žíjícího ve 12. století.

Odlehlost toho místa časem vedla ke ztrátě konkurenceschopnosti zdejšího vinařství, které postupně upadalo. Ve dvacátém století navíc nastalo masivní stěhování venkovanů do měst za prací a lepším živobytím, až se osada Las Palmas de Anaga na dlouhá léta zcela vylidnila. Domky zemědělců i hacienda celou tu dobu chátraly, ale nezmizely pod novou zástavbou, jako se to stalo na mnoha jiných, snadněji přístupných místech ostrova. Díky tomu se zde více než tři staletí stará stavení zachovala takřka v původní podobě, bez výraznějších úprav. Mnoho takových na ostrově už není, a proto se Las Palmas de Anaga stalo nejprve součástí přírodního parku „Parque Rural de Anaga“ (1994) a v roce 2012 dokonce státem chráněnou kulturní památkou!

Příliš lidí sem nezabloudí, ale ti kteří podstoupí docela náročnou pěší tůru nad pobřežím, mají šanci udělat si představu, jak se zde žilo před třemi staletími. Zdá se, že nějaké velké opravy se na budově haciendy nechystají a je i nadále ponechána postupné devastaci, jíž už předtím padlo za oběť mnoho starých staveb v pohoří Anaga. My jsme tu cestu podstoupili, hnáni zvědavostí spatřit kus starých časů na vlastní oči. Už když jsme scházeli klikatící se stezkou k osadě, jejíž domky pořád ještě připomínaly malé architektonické makety, doléhaly k nám zdola lidské hlasy. Jak se za chvíli ukázalo, pocházely od mužů, obývajících jedno ze zdejších stavení a zúrodňujících postupně okolní políčka. Jejich domek se od ostatních výrazně liší opravenou střechou, bílým nátěrem fasády, a taky že jeho bezprostřední okolí je již z největšího zbaveno všeho rostlinstva, po desetiletí se zde živelně rozrůstajícího a postupně pohlcujícího vše co mu stálo v cestě.

Za nějakých dvacet minut už procházíme kolem toho domu a zdravíme se s jeho obyvateli. Okolnosti této cesty nás nutí neustále si hlídat čas. Na pobyt v Las Palmas de Anaga je nám vyměřeno jen asi čtyřicet minut, protože počítáme s tím, že zpáteční cesta nám může trvat o něco déle než ta z Almacigy sem. Uděláme proto nejprve pár „kýčovitých“ záběrů s všudypřítomnou Aloe vera a skalisky Roque de Dentro v pozadí. V jedné úzké uličce se potkáváme s oslíkem, kromě vlastních nohou jediným dopravním prostředkem, s jehož pomocí mohou ti chlapíci z nedaleké chalupy počítat, pokud se rozhodnou vydat do civilizace. Nejbližší cíl pro ně má podobu maličké vesničky El Draguillo, kterou jsme my dva procházeli asi před hodinou.

Druhou možností je cesta do Chamorgy, která je ovšem fyzicky mnohem náročnější, protože je během ní nutno zdolat velké převýšení. Poté už míříme k haciendě. Na dveřích kaple bohužel visí robustní zámek. Prolézáme tedy komnatami starobylého stavení, jehož stěny byly před třemi a půl stoletími postaveny z kvádrů červeného tufu z lomu v nedalekém Roque de Aderno. Dlouhá desetiletí bez údržby a po část roku i drsné klimatické podmínky dávají stavbě evidentně zabrat. Dvůr je opravdovým eldorádem pro všudypřítomné sukulenty. Ty zavlečené z jiných koutů světa tady na celé čáře vítězí nad původními druhy s jedinou výjimkou. Stará draga (Dracaena draco) totiž na dvorku i v okolí haciendy vévodí ostatnímu sukulentnímu příbuzenstvu z dalekého Madagaskaru nebo jihu Afriky. Aloe arborescens tady po letech nekontrolovaného růstu zabírá mnoho metrů čtverečních, a stejně tak Bryophyllum daigremontianum.

Jeho listy jsou na té sluneční výhni nádherně zbarvené i pokroucené, a vrchloly některých rostlin zdobí i nádherná květenství. Všudypřítomná Aloe vera samozřejmě nesmí chybět ani tady, a hned vedle ní i mnoho dalších zástupců tohoto rodu. Její šedofialové listy a zářivě žlutá květenství tady z ní dělají v porovnání s holandskými výpěstky z našich supermarketů vskutku pohlednou kytku. Také v okolí haciendy jsou k vidění stopy po dávných obyvatelích. Obrovské stromové opuncie místy zcela dominují krajině, stejně jako vysoké palmy, desítky let tady statečně odolávající silnému oceánskému větru.

Nacházíme i pozůstatky lidské přítomnosti, určitě ne tak dávné jako historie té kdysi nádherné budovy na konci Tenerife. Možná tady někdo jen hledal úkryt před rozmary počasí, nebo se rozhodl vzdát se na nějaký čas toho velkého světa plného civilizačních vymožeností, bez nichž se tady musel dobrovolně obejít. Připadalo mi to neskutečné. Sotva před měsícem jsem to místo poprvé spatřil na internetu, a najednou se tady procházím a v křovinách všude kolem mne se ozývá šustot stovek ještěrek Gallotia galloti, v českém názvosloví známých jako veleještěrka modroskvrnná. O drzosti těchto tvorů jsme se měli možnost přesvědčit už před pěti lety jen několik kilometrů odtud, když jsme se společně s kamarádem Vaškem Navrátilem a jeho ženou Jitkou vydali do Chamorgy. Museli jsme s nimi zákonitě počítat i tady, když jsme si našli stinné místo u vchodu do haciendy a na schodech rozložili naši svačinku. První ještěři začali vystrkovat hlavy sotva jsme k ní usedli. Bylo jich tu najednou požehnaně, ale zdáli se být oproti těm z Montaňa Tafada plaší. Nakonec si ale pár soust z naší svačiny přece jenom odnesli do svých skrýší v kamenné zídce, táhnoucí se podél budovy až ke vchodu do kaple.

Las Palmas de Anaga je opravdu místem magickým. Užíváme si každou minutu, kterou tady ještě můžeme strávit, než se vydáme na zpáteční cestu. Víme už s jistotou, že jakmile znovu přijedeme na ostrov Tenerife znovu (když zdraví dovolí, tak koncem září 2015), určitě se sem vrátíme. A že to určitě nějak zařídíme, abychom tu mohli pobýt alespoň o trochu déle než při naší premiérové návštěvě, podívat se i do dalších stavení Las Palmas de Anaga, a také na nádhernou pláž dole pod osadou. Cestu vzhůru jsme absolvovali zrovna v tom největším vedru. Občas jsme se proto v prudkém stoupání rádi zastavovali a znovu a znovu se kochali pohledy tam dolů, kde jakoby se zastavil čas. V kulisách čarokrásné přírody už ty ukázky starobylé venkovské architektury zase vypadaly jako dětská stavebnice. Prošli jsme neviditelnou hranici a ocitli se zpátky v 21. století. Kamenitá stezka se měnila v prašnou cestu, ta o něco později v provizorní betonovou silnici, aby vzápětí beton vystřídal asfalt. Protože jsme šli rychleji, naše putování jsme zakončili až v jednom z barů v Roque de las Bodegas, malé vesničce na pobřeží rozbouřeného Atlantiku. S přestupem v hlavním městě jsme se do hotelu v Puertu dostali už za tmy. Usínali jsme toho dne příjemně utrmácení, ale šťastni, že nám bylo dopřáno na tom krásném místě aspoň chvilku pobýt.

Obr. č. 1 – Las Palmas de Anaga, č.2 – Aloe vera s Roque de Dentro v pozadí, č.3 – oslík jako jediný dopravvní prostředek v odlehlých končinách, č.4 – kaple na konci haciendy, č.5 – dračí stromy na jejím dvorku, č.6 – jedna z chalup pod pohořím Anaga, č.7 – a další za hradbou Agave americana a jiné vegetace, č.8 – Gallotia galloti v plné kráse, č.9 – stromová opuncie jako dominanta krajiny, č.10 – pohled přes další opuncii směrem do civilizace, kde se v dáli na obzoru tyčí špičatý vrchol Roque de Taborno.