sukulenty

Komerční a mezinárodně využívaný název „Madagaskarská palma“ pro rostlinu Pachypodium lamerei z čeledi Apocynaceae (toješťovité) se mezi laickou veřejností vžil stejně dokonale jako kdysi dávno „Sokolí pero“ pro Aloe variegata. Své opodstatnění má tento název pouze v první části sousloví, protože Pachypodium lamerei, společně s několika dalšími zástupci rodu pochází z ostrova  v Indickém oceánu, odděleného od afrického kontinentu Mozambickým průlivem. Jinak samozřejmě s palmami jako takovými nemají tyto rostliny nic společného. Někomu sice mohou svou siluetou palmu připomínat, ale to pouze v případě, že jsou správně pěstovány a dosahují alespoň částečně svého přírodního vzhledu.
Základem pěstitelského úspěchu je u sloupovitých druhů pachypodií maximum světla. Rostliny trpící jeho nedostatkem jsou brčálově zelené, zatímco stříbřité kmeny hustě porostlé ostny jsou důkazem dobrých světelných podmínek, stejně jako rovný růst kmene, který se vrcholem příliš nenatáčí za sluncem. Při pěstování na okně se tomuto jevu tak či tak nevyhneme, takže je nutno neuvěřit nejrůznějším pověrám o potřebě nehybnosti kytek a otáčet rostlinou kdykoliv to budeme považovat za nutné a vzhledu rostliny prospěšné.
Dalším důležitým faktorem, vedoucím k úspěchu v pěstování těchto robustních (v přírodě až několik meterů vysokých) rostlin je teplo. Zatímco od počátku léta do podzimu je možné i pěstování pachypodií venku, a střídání vysokých denních a nízkých nočních teplot jim vcelku vyhovuje, zimovat je bezpečnější v teplejším prostředí. Máme sice dlouhotelou praxí ověřeno, že Pachypodium lamerei i P. geayi snesou poklesy teplot k 5°C, pokud ovšem nejsou jejich kořeny současně  ve vlhkém či dokonce mokrém substrátu. Mnohem lépe však tato robustní pachypodia přezimují při 15°C a vyšších teplotách, kdy je pravidelně, i když mírněji zaléváme. Větší rostliny klidně přezimují nasucho, ale problémy potom mohou nastat při jejich předjarním probouzení. Mladé rostliny musejí vodu dostávat určitě, protože jinak se jejich dosud tvrdá těla začnou svrašťovat, což sice někdy spraví následná zálivka, ale jindy to znamená pro rostlinu konečnou stanici.
Zato od jara do podzimu zaléváme pravidelně a vydatně. Jakmile substrát vyschne po předchozí zálivce, což bývá u zdravých rostlin zpravidla již po dvou až třech dnech, pak dlouho neváháme s další zálivkou. Tu potom začneme od počátku září postupně omezovat. Přes zimu opadá většina listů, ale při pravidelném zalévání jich může také většina na vrcholu rostliny zůstat. Zjara potom nastává zajímavý moment v životě  těchto pachypodií. Růstový střed se otevře a začne z něj vyrůstat velké množství čerstvých listů najednou. Tento jev předznamenává náhlé žloutnutí a opad všech listů, které na rostlině vydržely po celou zimu od předchozí sezóny. Někdy však k tomuto opadu dochází až nějaký čas po nárůstu nových listů. Každopádně však tato změna vizáže rostlině prospěje, a s rosetou čerstvých listů na vrcholu vypadá nejlépe za celý rok.
Květů se u těchto vzájemně si velice podobných druhů v kultuře dočkáme obvykle pouze u letitých a obrovských exemplářů. Rostliny jsou to ale krásné i bez bílé ozdoby při vrcholech. Vizuální podoba je značná, ale oba druhy jsou snadno odlišitelné již barvou a tloušťkou listů. Mnohem častěji pěstované a komerčně množené Pachypodium lamerei je má i na plném slunci sytě zelené a širší (zvláště pak u tzv. širokolisté formy), zatímco listy P. geayi jsou úzké, tmavší a na plném slunci s výrazně růžovějící či fialovějící středovou žílou.
Když jsem se sukulenty začínal, jednalo se v obou případech o raritní rostliny, jejichž pořízení bylo finančně náročné a dosti problematické, protože rostlin bylo vždy méně než zájemců o ně z řad pěstitelů. Navíc se zdály být mnohem choulostivější, a možná i byly. K tomu ovšem přispěla i spousta mýtů a nepravd, šířená odborníky v časopisech a knihách, kteří jim za každou cenu chtěli přisoudit punc složitosti v pěstování, zřejmě ve snaze nějak zdůvodnit  jejich tehdy značně vysokou cenu. Ta ale byla dána spíše cenou semen, dovážených z Madagaskaru.
Srovnatelné zvýšení odolnosti proběhlo za ten čas třeba také u adénií (Adenium obesum), ale tam by se dalo částečně vysvětlit získáním odolnějších populací z výsevů tuzemských semen. To v případě Pachypodium lamerei a P. geayi bude asi navždy utopií, protože jen těžko začnou kvést tyto ostnaté sloupy dříve než nazraje jejich čas, a obřích rostlin ve sbírkách nebude nikdy dost k masové produkci semen.
Tato dvě pachypodia mi před mnoha lety připravila asi nejsmutnější podívanou, jakou jsem kdy se sukulenty zažil. Mívali jsme tehdy několik rostlin, jejichž výška se blížila dvěma metrům, a dvě, které již tuto hranici měly dávno za sebou. V pohodě přečkaly kdoví kolikátou zimu a někdy na počátku června, kdy jejich vrcholy zdobily kštice čerstvých jarních listů, se začaly jedno po druhém kácet k zemi. Na stříbřitě šedých kmenech nebyla hniloba patrná a vzhled rostlin nedával jediné varovné znamení. Rostliny byly zdánlivě v dobré kondici a do poslední chvíle přijímaly  bez problémmů plné dávky vody, které mizely během krátké doby. Jejich kmeny ale už byly u báze  nahnilé a jakoby provrtané množstvím milimetrových otvorů, které vedly zkrz povrchovou vrstvu až do pletiv. Hnilobný zápach, který se rozhostil ve skleníku po jejch skácení k zemi jako bych měl v nose ještě dnes.
Od té doby jsem ve způsobu jejich pěstování ani zimování nic podstatného nezměnil, a kromě několika semenáčků neuhynula ani jediná starší rostlina.  Jen jednu malou změnu jsem učinil, snad k dobru našich stále oblíbených rostlin. Přestal jsem se bát častého přesazování a nový substrát jim dopřeji každoročně v předjaří, a to včetně největších rostlin. Těm mladším pak klidně i dvakrát za rok podle potřeby a rychlosti jejich růstu. Při přesazování mám jedinečnou možnost podívat se blíže na zdraví kořenového systému, které bývá většinou dobré, ale čas od času naleznu podzemní část rostliny tak chudou, že se divím dosavadní vitalitě rostliny. Na přesazení reagují všechny rostliny těchto dvou druhů stejně. Rostou jako o život, jakoby se snažily dohnat tu krátkou pauzu, způsobenou přesazováním, zvláště když dostanou výživný substrát vylepšený trochou zeminy z kompostu.
V závěru ještě přidávám jednu drobnou radu pro chronické zalévače, kterých je mezi laickou veřejností stále dost. Jakmile začnou černat konce listů, a to i těch nejmladších, okamžitě zastavte přísun vody, a případně rostlinu přesaďte do čersvého substrátu. Je totiž totálně přelitá, a je dost možné, že její kořeny už nějaký čas pořádně nepracují! Sloupovitě rostoucí pachypodia sice milují vodu, ale neměly by v ní trávit celý svůj život.
Výsevy těchto rostlin se v posledních letech už nezabývám, protože svou pozornost upírám na úplně jiné druhy sukulentů. Zásobu menších i větších sloupovitých pachypodií z ostrova Madagaskar ale udržuji pro případ, že by přišly znovu kruté dny, na které tak nerad vzpomínám. A když se chci radovat z hezkých a povedených výsevů těchto věčně populárních rostlin, zajedu navštívit Luboše Hojného ve Dvoře Králové nad Labem. Malá pachypodia u něj rostou ve stejných lánech jako obilí nebo kukuřice na okolních polích.
Na úvodní dvojici snímků je nádherný exemlář širokolisté formy Pachypodium lamerei, pěstovaný ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Následuje skupinka našich rostlin stejného druhu, a mezi nimi v popředí jeden exemplář Pachypodium geayi, který od dalších rostlin na fotografii odlišují výrazně úzké listy a jejich zbarvení. Na čtvrtém snímku je také P. geayi, a na posledním zvláštní typ Pachypodium lamerei s hnědou pokožkou. Tato rostlina zcela výjimečně větví, aniž by byl poškozen její růstový střed. Od svých vrstevníků se  odlišuje pomalejším růstem a také hustším otrněním větvícího se kmene, který má nezvykle hnědou barvu.