sukulenty.estranky.cz

V jedné z beden s miskami od kamaráda Jardy Pospíchala jsem nalezl zvláštní kousek, naprosto odlišný od ostatních jeho výtvorů. Při každé jeho dodávce jsem si dával stranou pár misek pro vlastní použití, do nichž jsem byl rozhodnut sázet jen a pouze naše rostliny. Zbytek jsem vždy osázel na prodej v našem obchůdku v jihlavské ZOO, nebo návštěvníkům našich skleníků na některé z akcí. Tahle však byla naprosto výjimečná svým vzhledem i zdáním stáří a opotřebovanosti. Připomínala mi zmenšeninu čertovských kotlů z pohádek, ale možná se mi to jen zdálo, protože přes čerty a pohádky nejsem ani zdaleka takový znalec jako Iva. Každopádně mi už při prvním setkání bylo jasné, že ta miska náš dům nikdy neopustí.

Je nepravidelná, zdánlivě nedokonalá a právě proto má své kouzlo, protože dokonalost a pravidelnost bývá často nudná a ubíjející. Není moc velká, zato pro většinu sukulentů dostatečně hluboká. Začal jsem přemýšlet, co bych do ní tak zasadil. První volbou byl keřík Monanthes muralis. Nevypadal v ní zle, dokonce i rozkvetl, ale nebylo to prostě ono. Druhým pokusem byla nádherná, byť trochu náladová Crassula setulosa z lokality Abel Erasmus Pass. Bývá také uváděna jako ‚Nova‘ za druhovým jménem. Jenomže ta zůstává přízemní a roste docela pomalu, navíc většinou jen od podzimu do začátku léta, které prožívá v našich podmínkách v hlubokém spánku Občas dokonce vypadá, jakoby se už odebrala do věčných lovišť. Trs droboučkých růžic zůstával i v malé misce tak trochu utopený. 

Až třetí pokus byl trefou do černého. Mezi už částečně tvarovanými stromečky Plectranthus ernstii jsem vybral jeden z extra ztloustlým kmínkem a po řezu obrůstající korunkou. Miska mu padla jako šaty na míru. Konečně jsem byl spokojený, protože jako celek to vypadalo hezky a z čertovského kotlíku se navíc linulo aroma voňavého lupení. Rostlinu jsem do té zvláštní nádoby sázel v období očekávání lepších zítřků, jimiž nás kdysi dávno soudruzi krmili jako diví. Pro mne je to doba, kdy už cítím za dveřmi jaro. 

Do keramických misek zásadně nesázím na sklonku podzimu nebo během zimy. Důvod je prostý. Po zasazení do keramiky potřebuje kytka určitou péči, jejíž součástí je i vcelku pravidelná zálivka, byť třeba jen symbolická. A to během české zimy ve vytápěném skleníku prostě nelze zaručit. Taky ta rostlina potřebuje častější dohled.

Ten jsem jí v předjaří už zaručit mohl. Proto jsem ji také postavil na samý okraj parapetu v místě hodně frekventovaném, abych ji měl na očích co možná nejčastěji a sem tam ji osvěžil trochou vody z konvičky. Zanedlouho vlasové kořínky jako pavučina protkaly celý objem substrátu. Navenek se to projevilo svěží barvou koruny a nárůstem nových lístků. Plectranthus ernstii je rostlina reagující na vodu spontánně. Její nedostatek signalizuje svěšenými listy a přelití až tak nehrozí, protože je to kytka žíznivá, vodu je schopna rychle zpracovat a tu přebytečnou má kam ukládat. Dvojnásob to platí v případě, že je zasazena v něčem takovém jako „čertův kotlík“. 

Na počátku dubna byl miniaturní tlouštík v plném růstu a na sklonku měsíce následujícího už byly patrné i zárodky budoucích květenství. Těch se objevilo během sezóny hned několik. Stačilo rostlinu pokaždé zavčasu zbavit těch odkvetlých, aby měl stromeček více síly vykvést znovu. Už je v tom kotlíku druhým rokem. Vypadá spokojeně, k čemuž jsem se snažil přispět pravidelnou zálivkou a každoročním přesazením, což je u keramické nádoby nutností, zvláště při jejích menších rozměrech. Myslím, že spokojenost je oboustranná. 

Na úvodním snímku je houštinka Monanthes muralis, právě se chystající kvést. Na druhém malý trs Crassula setulosa ‚Nova‘, tak trochu utopená i při vnějším průměru misky necelých 6 centimetrů. Na třetí fotografii je Plectranthus ernstii na počátku dubna a na poslední stejná rostlina o měsíc později, již se zárodky budoucích květenství.