sukulenty

Dvacátý březen loňského roku byl u nás v Pávově hodně rušný. Ačkoliv druhý den mělo podle kalendáře začínat jaro, za okny zuřila sněhová vánice, jakých za celou zimu mnoho  nebylo. Z oblohy se valil sníh a vzduchem se neslo kvílení sirén, protože kousek od našeho domu projížděly sanitky a hasičské vozy. Nahoře za kopcem se totiž toho dne stala největší hromadná havárie v historii dálnice D1, při níž do sebe narazilo více než stopadesát aut, takže nad našimi hlavami co chvíli proletěla i helikoptéra zdravotní služby. Do toho zazvonil zvonek, a dole před domem stálo auto s přívěsem, na němž byl na kousky rozložen náš budoucí skleník.
Čtveřice chlapíků přivezla jeho součásti z nádherného města Kroměříže, kde sídlí firma Korbel. U ní jsme si přes internet skleník objednali i s několika vylepšeními v podobě střešních větracích oken s automatickým otvíráním, a také druhých dveří, jejichž účelem bylo zvýšení pohybu vzduchu uvnitř skleníku v době letních veder. Několik dnů předtím jsem ještě po optimistickém pohledu na oblohu volal majiteli formy panu Ing. Korbelovi, že jaro se blíží, a nastal tedy ten správný čas k jeho stavbě. Připravil jsem rovnou plochu v zadní části  zahrady v přesvědčení, že příjemné počasí bude i nadále pokračovat. Jenomže jaro nehledí do kalendáře jako my důvěřivci, a tak skleník vyrůstal ve vánici, během níž záplava sněhu docela ukryla i značky, podle nichž měl být na závěr montáže definitivně umístěn.
A pak už jsme společně se synovcem Matějem, zvaným též Calvera, sledovali pracovní koncert čtveřice pracovníků firmy Korbel. S pracovními nástroji v rukou připomínali mravence, a jejich zdánlivě chaotický pohyb po staveništi krok za krokem zhmotňoval moje zimní představy. Tři a půl hodiny, včetně kraťoučké přestávky na kafe, stačilo těm chlapíkům na postavení makrolonového tunelu o rozměrech 8 x 2,5 metru, v jehož útrobách jsem si už docela živě představoval zástupy našich sukulentů. Mezitím ještě chlapi stačili zjistit jakou trasu zvolí na zpáteční cestu k domovu, protože dálnice byla stále neprodyšně zabarikádovaná vraky havarovaných automobilů i vozy policistů a záchranářů.
Jak se stavba skleníku blížila ke svému konci, mračna na obloze se začala trhat, a konečně po dlouhé době vysvitlo slunce, takže jsem mohl pořídit alespoň několik památných snímků z finále té bohulibé akce. Když jsem pak volal panu majiteli, a chválil jeho pracovníky i postavený skleník, slíbil jsem, že se o tyto dojmy podělím i s čtenáři našich webových stránek. Ty tehdy byly v samých začátcích, a skleník ještě neprošel žádnou zatěžkávací zkouškou. Proto jsem si řekl, že rok poté budu chytřejší, čtenářů našich stránek mezitím přibude (a přibylo), a já tak splním co jsem slíbil.
Nad vstupními dveřmi do našeho skleníku je umístěna maličká modrá cedulka, hlásající, že tuto stavbu má na svědomí a za její kvalitu spoustu let ručí www.firmakorbel.cz
Zkuste nakouknout na tuto webovou adresu, jakmile pocítíte nutkání také cosi postavit pro své tučnolisté a jiné miláčky z říše rostlin. Po roce provozu (byť sezónního) jsme se skleníkem spokojeni maximálně. Před jeho stavbou jsme nemuseli provádět žádné přípravné práce. Stačilo vyhledat alespoň trochu rovné místečko odpovídajících rozměrů, a na něm vytyčit čtyři body, na nichž by přibližně měly stát za tři a půl hodiny rohy skleníku. Pak už zbývalo odstranit z plochy drny a po postavení skleníku je nahradit štěrkem. Skleník v pohodě přečkal silné bouřky, přívalové deště, prudké vichry, vrstvy sněhu i menší krupobití, aniž by doznal jakékoliv újmy. 
Díky dvojici dveří a střešním větracím oknům v něm je snesitelně i v největších letních vedrech, kdy v tom skleněném není absolutně k vydržení. Jakmile jen na chvilku přestane svítit slunce, teplota uvnitř tohoto skleníku rychle klesá, na rozdíl od skleněného, kde zůstává vedro kumulováno ještě dlouhé hodiny. I takřka v bezvětří je stále cítit závan čerstvého vzduchu, po většinu léta je zde příjemný průvan, a dole u země pod parapety dokonce osvěžující chládek. Zde odpočívají řízky na množárně a čerstvě přesazené rostliny, jakož i druhy rostlin, které přímé slunce příliš nemusí. Rostliny na horních parapetech jsou naopak nádherně vybarvené, o čemž se v létě měla možnost přesvědčit spousta v Vás, kteří skleník navštívili. Letnění je sice pro sukulenty to úplně nejlepší, ale v tomto skleníku se podmínky pobytu pod širým nebem díky absenci jakéhokoliv stínění a neustálému proudění vzduchu hodně přibližují. Také se nový skleník stává na podzim vítaným útočištěm letněných kytek coby přechodná vysychací stanice před jejich přenesením na zimoviště. Letněné rostliny si zde prodlužují podzim o mnoho dnů ve chvílích, kdy už pro ně venku začíná být nevlídno a současně příliš vlhko. Poslední rostliny jsme odtud letos stěhovali až v polovině listopadu.
A ještě jednu nezanedbatelnou výhodu má tento skleník firmy Korbel! Jakmile se z jakýchkoliv důvodů rozhodneme přestěhovat jej na jiné místo v zahradě, stačí pouze opatrně vykopat  upevňovací piloty, a přenést celý skleník kamkoliv jinam. Čtveřice chlapů to hravě zvládne, a pak už nezbývá než vyhledat vhodné místo, a skleník na něm znovu ukotvit! 
Jakmile odjeli budovatelé skleníku složitými cestami směrem na Kroměříž, počasí se jako zázrakem začalo definitivně měnit k lepšímu. Zároveň konečně utichly houkačky a sirény záchraných vozidel, a zpod rychle tajícího sněhu začaly vykukovat nádherné kvítky jarních lomikamenů. Spát jsem šel spokojeně a s dobrým pocitem, protože ráno začínalo jaro!
Trojice snímků v úvodu dokumentuje stavbu skleníku pracovníky kroměřížské firmy Korbel. Ve finále dokonce začalo svítit sluníčko, a tak není divu, že odpoledne se nám naskytl pohled jako na fotografii č. 4. Pod rychle tajícím sněhem se objevily krásné květy lomikamenů. A pak už začaly drobné dokončovací práce, jejichž počátek můžete vidět na předposledním snímku. Prázdný skleník mi připadal možná až zbytečně zbytečně velký, ale poslední fotografie z léta dokazuje, že je tak akorát!