sukulenty

Představovat tuto rostlinu může někomu připadat jako mrhání časem i energií. Když rostliny prodáváme v ZOO Jihlava, píšeme k nim, že jsou takřka nezničitelné, což je v podstatě pravda. Vzhledem k tomu, že se neustále dobře prodávají, nabízejí se pro tento jev dvě vysvětlení. Buď její pěstování všichni zvládli a rostlina se jim natolik zalíbila, že si k ní pořizují ještě další, nebo ji opravdu zahubili, což je ovšem husarsý kousek. My tuto rostlinu pěstujeme samozřejmě také, a především ta naše nejstarší už patří k inventáři sbírky.
Pořídili jsme si ji někdy v roce 1987, možná o rok později. V Brně tehdy otevírali s velkou slávou první samoobsluhu s pokojovými rostlinami, která byla umístěna v těsné blízkosti autobusáku na Zvonařce. Dlouho jsme neváhali a vypravili se na místo činu, abychom zde trochu doplnili nové přírůstky do naší panelákové botanické zahrádky. Když jsme si vzali košíky a vstoupili do prodejního skleníku, naše nadšení neznalo mezí. Najednou jsme všude kolem viděli kytky, o kterých se nám dosud mohlo jenom zdát. Utratili jsme připravené peníze do poslední koruny a ověšeni taškami jsme se vraceli pár stovek metrů k našemu autobusu, kterým jsme se vraceli domů. Mezi rostlinami byla také Nolina recurvata, jejíž kmínek měl průměr asi tři centimetry.
Dovezli jsme rostlinu domů a začali se o ni starat přesně v intencích rad v tehdejší literatuře. Postupem času jsme ale zjišťovali, že tahle kytka nám je ochotná odpustit prakticky jakýkoliv pěstitelský hřích. Po celou dobu jsme ji ale pěstovali zvolna a pomalu. Kdybychom ji hnali množstvím vody, kterou docela miluje, byla by možná dnes ještě o hodně větší. Jenomže od nás dostávala vždy jenom o málo větší nádobu, než byl průměr stále narůstajícího kmene.
Dnes je z ní rostlina, na kterou jsme pyšní, a bez níž si už jeden kout naší zahrady od jara do příchodu přízemních mrazíků nedovedeme představit. Její osud ponecháváme na přírodě, jen v období dlouho trvajících veder bez kapky vody z oblohy jí zaléváme. Občas samozřejmě vezmeme konev o polijeme ji přímo do středu listové rozety a pořádně spláchneme i listy. To děláme většinou večer, a než se druhý den dostane k nolině sluníčko, voda už je dávno pryč.
Na zimu ji stěhujeme na nejméně osluněné místo ve skleníku, ale mohli bychom ji umístit prakticky kamkoliv jinam a všude by byla spokojená. Ačkoliv snáší i největší sluneční žár, spokojí se také s polostínem nebo různě rozptýleným světlem, kde jsou její listy mohutnější a tmavší. Přes zimu starou rostlinu zalijeme obvykle jenom jednou, a to ještě mírně. 
Mladší rostlinky zaléváme v tomto období 1x za měsíc a pokud jsou zimovány v bytě, tak dvakrát častěji. Zato od jara do podzimu se z nich stávají nejnáročnější konzumenti vody mezi našimi sukulenty. Zaléváme je klidně i dvakrát týdně a pěstujeme v polostínu nebo při rozptýleném světle pod korunami stromů. Slabší mrazíky na podzim snesou, pokud je ovšem substrát zrovna suchý. Podzimní zálivky už nejsou tak časté, čímž rostliny postupně připravujeme na zimní vegetační odpočinek s občasnou udržovací zálivkou.
Protože se jedná o živý organismus, existuje  také možnost jejího úhynu, ale k tomu musí současně přispět mnoho negativních faktorů najednou. Nejnebezpečnější je při letnění používání podmisek (to platí všeobecně pro všechny rostliny), v nichž zůstane delší dobu stát voda. Pokud se k tomu přidá ještě chladné ráno s teplotami kolem bodu mrazu, pak je zaděláno na hlilobu podmáčených kořenů. V teplém prostředí se suchým vzduchem lze mladé rostlinky s průměrem kmínku menším než tři centimetry také usušit, ale je k tomu třeba absence zálivky minimálně v délce dvou a více měsíců. Jinak se nolině nic podstatného stát nemůže.
Kmínky mladých nolin se po extrémně dlouhém suchu zmenší třeba na polovinu, a totéž se týká v tomto případě počtu listů, ale stačí mírná zálivka a v krátkém čase je zase vše při starém a rostlinka prosperuje. Jenom obnova jejích listů je pak vcelku zdlouhavou záležitostí.
Mezi laiky i obchodníky se vžil receptářový název „Sloní noha“, který pěstitelé sukulentů používají pro zcela jinou rostlinu (Testudinaria či Dioscorea elephantipes). My to při letním prodeji v Zoo nebo na výstavách řešíme tak, že k nolinám napíšeme cedulku „tzv. Sloní noha“. Beztak jsme ale čas od času poučeni, že když ji takto kdysi označil Přemek Podlaha se svým receptářováým hostem, musí to sedět. Na opravdovou dioscoreu hledí s despektem a podobně i na nás. 
Noliny se množí výhradně výsevem semen. Zdravé rostliny obvykle nikdy neodnožují, a když se tak nějakým nedopatřením stane (a stává se), je nesmysl odnože odlamovat a kořenit. Výsledek je nejasný a pěstitel se tak připraví o raritu, kterou nevidí každý den. Noliny se dají pořídit dnes už takřka všude, takže nemusí riskovat, že oddělením odnože zničí následně i mateční rostlinu nebo na jejím krásném kmeni způsobí ošklivou ránu, která se bude hojit proklatě dlouho. Výsev nolin není obtížný, ale důležité je získat zdravá semena. I tak se ale jedná o poměrně zdlouhavý proces. Jakmile však kmínky semenáčků dosáhnou velikosti třešně, je už zpravidla vyhráno. Rostlinky už mají určitou schopnost  vodozásoby, takže snášejí v poněkud menším měřítku podobná pěstitelská příkoří jako v budoucnu dospělé rostliny.
Pokud je Nolina recurvata pěstována zvolna a její nárůst je přirozený, pak se pěstitel dočká po nějaké době nádherného kmene, zvrásnělého mnoha záhyby a děleného do neuvěřitelných obrazců. V kombinaci s nádhernou rozetou listů nahoře je to úchvatná podívaná, která nám snad nikdy nezevšední. Protože naše stará rostlina z brněnské prodejny u Zvonařky nebyla několik let přesazena, rozhodli jsme se jí letos konečně dát větší mísu, na což reagovala poměrně intenzivním nárůstem nových listů. Protože její kmen má obvod  78 centimetrů, na přesazování jsme už potřeba oba dva. Jak se nám to povedlo můžete vidět na posledním snímku.