sukulenty

Titulek jsem si tentokrát vypůjčil z jednoho sovětského válečného filmu, na němž jsme byli povinně se školou někdy na počátku sedmdesátých let minulého století. Nic výstižnějšího mne ostatně v souvislosti s vesničkou Agia Roumeli nenapadá, protože rána se tu výrazně liší od zbytku krétského jihozápadu. A nejenom ona, protože ty odlišnosti se pak táhnou celým dnem, zakončeným neméně tichými večery. Vše je způsobeno dvěma zásadními faktory, ovlivňujícími život této vesnice. Předně sem nevede silnice. Pokud zatoužíte navštívit Agia Roumeli, musíte využít trajektu, který sem připlouvá jak z Paleochory, tak od východu z Hora Sfakion, považované za jakési centrum kraje Sfakia. Druhou možností, též výrazně ovlivňující život v Agia Roumeli, je přijít sem pěšky soutěskou Samaria. V posledních letech jí využívají už statisíce lidí za jedinou sezónu, která začíná jakmile roztaje nahoře v horách sníh a končí pozdě na podzim, kdy začne více pršet a roklí se valí proudy kalné vody.

My jsme soutěskou prošli už při své první návštěvě Paleochory. Bylo to v poslední červnový den roku 2002. Pamatuji si to tak přesně, protože jsem tehdy v jedné z místních taveren sledoval finále fotbalového mistrovství světa, v němž moji milovaní Brazilci získali svůj dosud poslední titul. Cesta roklí nebyla ani zdaleka tak obtížná, jak jsme počítali dle vyprávění těch, kteří už ji zdolali. Dala se tehdy také projít rychleji, protože lidí v ní bylo nesrovnatelně méně než dnes. Odměnou za ten výkon nám pak byla koupel v nádherně čisté vodě, krátký pobyt na dlouhatánské oblázkové pláži a následně i pozdní řecký oběd v jedné z místních taveren. A poté už následovala fotbalová óda na radost v režii fotbalových kouzelníků v kanárkových dresech, kteří chudákům Němcům nedali sebemenší šanci k velké radosti mojí i četných milovníků fotbalu z řad domácích.

Zažili jsme tehdy Agia Roumeli jako hlučné mraveniště turistů z různých koutů světa, jichž byly plné taverny, obchody i uličky, a později i okolí přístavu, odkud trajekty s nimi na palubách v odplouvaly do Hora Sfakion, Sougie nebo Paleochory, tedy všude kam vedou silnice a kde na ně již čekaly dlouhatánské řady autobusů, rozvážející je po celé Krétě. Když jsme odplouvali, vesnička sevřená mezi vysokými skalisky se takřka vylidnila. Už tehdy jsme přemýšleli, jak krásné večery tady musejí být.

Do Agia Roumeli jsme se vrátili teprve po více než devíti letech na podzim roku 2011. Naším cílem tehdy byla premiérově odlehlá pláž Agios Pavlos s tisíc let starým kamenným kostelíkem, vzdálená asi hodinu a půl chůze na východ, proložené osvěžujícími koupelemi na liduprázdných bezejmenných plážích a plážičkách. Tehdy jsme měli možnost poprvé zažít ono ospale poklidné ráno, kdy obchůdky a taverny teprve ožívaly a chystaly se na odpolední nápor tisíců hladových a žíznivých pokořitelů soutěsky Samaria. Uvědomili jsme si, že rána jsou tu stejně kouzelná jako musejí být večery. Když jsme se vrátili z přírodního ráje jménem Agios Pavlos, už tu zase panoval nám již známý ruch a mumraj. Jediné co nám na tomto výletě vadilo byl příliš brzký návrat z těch liduprázdných a pohádkově barevných končin, vymezený hodinou odplutí jediného trajektu, který nás odtud dopraví zpátky do Paleochory. Možná už tehdy se v našich hlavách usadila myšlenka jednou tady zůstat a nemuset se vracet.

Přesně za dva roky jsme si tenhle výlet zopakovali. Venku panovalo mnohem snesitelnější počasí než předloni a my už jsme samozřejmě nebloudili jako tehdy (Poprvé v ráji/Jihozápadní Kréta 5), takže lenošení na překrásné a nekonečně dlouhé pláži Agios Pavlos jsme si tentokrát užívali skoro o hodinku déle než posledně. I tak tam ale čas ubíhal jako divoká řeka a když jsme v přelidněném přístavu v Agia Roumeli nastupovali do trajektu, byli jsme v podstatě rozhodnuti, že příště už tady zůstaneme. Že si užijeme klidné večery, když trajekty odvezou hlučící davy, a samozřejmě i ta jitra, která jsou zde tichá a pohodová, protože tisícihlavý peloton se teprve řadí na náhorní plošině Omalos ke startu závodu divukrásnou roklí. Slíbili jsme si, že až sem přijedeme příště, už se v podvečer vracet rozhodně nebudeme. A tak se i stalo o další tři roky později, kdy jsme navštívili Paleochoru počtvrté.

Bylo to na podzim roku 2016. Zaplatili jsme si zájezd na „první moment“, navíc dostali věrnostní slevu (jezdí sem beztak už jen jediná cestovka) a k tomu už jsme nějaký čas spadali do programu 55+. Za ušetřené peníze jsme si koupili na tři dny druhé ubytování v Agia Roumeli. V první říjnový den byla sobota a nám začínal prodloužený víkend v Agia Roumeli. Po ránu jsme sbalili jeden kufr, opustili svoje útulné studio na okraji Paleochory a nalodili se na trajekt. Za hodinu a půl jsme stanuli na molu vesničky zaslíbené a vydali se k taverně Faragi, nad níž jsme si zamluvili ubytování. Úsměv pana domácího byl široký jako zdejší oblázková pláž, na uvítanou jsme dostali čerstvý pomerančový džus a orosený džbánek vody. Víno jsme jako další pozornost podniku po ránu s díky odmítli.

„Many nou problem,“ pravil ten hřmotný muž, když jsme chtěli zaplatit ubytování, a vzápětí už nás vedl po schodišti do pokoje nad tavernou s výhledem na Libyjské moře. Měli jsme tedy konečně svoji vysněnou základnu přímo v Agia Roumeli, odkud jsme potom vyráželi na výlety po okolí, aniž bychom museli přemýšlet jestli už nastal nejvyšší čas k návratu.

Jak už bylo řečeno na samém začátku, život v Agia Roumeli probíhá úplně jinak než všude jinde na krétském jihozápadě. Po ránu tu nehraje hudba, nevrčí auta ani mopedy. Místních je sotva několik desítek, a stejně tolik bývá po ránu i turistů, kteří tady přespali. Spí se tu dobře. Protože je nám líto vyspávat v Řecku kdovíjak dlouho, konečně nalezl uplatnění i budík, bez nějž bychom ta úžasná rána asi dočista prospali. Obchůdky otevírají po osmé, ale jen tak vlažně, napůl plynu. Snídaně je k dostání ve stejný čas v tavernách, kterých je tu několik. Většina je ale v době našeho odchodu nebo odjezdu trajektem ještě zavřená. Vše ožívá teprve kolem poledne, kdy se začínají objevovat ti, co nejrychleji prošli roklí. Od jejího ústí se zároveň s nimi vracejí i zástupy dovolenkářů, kteří ráno připluli trajektem, pořídili nezapomenutelné fotografie u prvních vyšších skal a namísto pochodu roklí si raději dopřáli nějaký ten tuplák oroseného pivka nebo frapíčko u vchodu do ní. Hlad mají ale všichni bez rozdílu, a tak taverny v Agia Roumeli v polední době praskají ve švech. Vrcholu dosáhne ruch na jejich terasách v odpoledních hodinách. Pláž se plní poutníky, svlékajícími propocené oděvy a zbavujícími se hromadně smradlavých bot, aby konečně ulevili ztrápeným chodidlům. Než odjedou trajekty, přístav a uličky v jeho okolí připomínají Karlův most. Kavárny na nábřeží nestíhají nápor, obsluha za barpultem už vše vydává jen z ruky do ruky na bázi samoobsluhy. Fronty žíznivců se přesto na dlouhý čas nezmenšují. A pak se ozve zahoukání a hned vzápětí rachot silných motorů těch obřích plavidel, která se dají jedno po druhém do pohybu. S podvečerem se v tu chvíli do Agia Roumeli navrací ranní poklid.

My jsme se večer co večer vraceli až za tmy. Někdy na palubě lodi, jindy pěšky, což bylo místy už o hubu. Taverny zely práznotou a obchůdky měly zavřeno, ale úsměv našeho pana domácího byl i po tom rušném dni stejně široký jako ráno. Nechal nás sice nahlédnout do jídelního lístku, ale zároveň nabídl kalamáry. Prý absolutně čerstvé a v podstatě stejné jako požadovaná chobotnice. Kdybychom znali jazyky, došlo by nám jeho sdělení mnohem dříve. Vše ostatní je totiž už snědeno. Zůstává jenom to, co bylo odpoledne přivezeno a chladí se na zítřejší den. Zatímco na jiných místech jsou večery oslavou gastronomie, taky je skoro vše snědeno přes den a dojídají se zbytky. Je to prostě taková loterie. Za chvilku to prostorou taverny zavoní a vzápětí přistanou na našem stole takové porce kalamárů, jaké jsme ještě nikde jinde nedostali. A taky jsou úplně nejlepší, jaké jsme kdy jedli. Podobně je tomu druhý den s tuňákem. V taverně jsme po oba večery jedinými hosty, protože kromě pana domácího už tu posedávali u piva jen námořníci z lodi Neptun, jejíž služby jsme občas také využívali a která v pozdních hodinách nahrazovala trajekt. Už jsme na jeho palubě byli považováni tak trochu za domácí, na důkaz čehož jsem kouřil strojníkovu cigaretu. Víno k těm dobrotám v taverně bylo na účet podniku, když jsme ho nevypili ráno.

V Agia Roumeli přespávají turisté jen krátkodobě a v nepatrném množství. Kromě nich láká vesnička díky své poloze především milovníky noční oblohy, kteří se sem sjíždějí z celého světa. Právě tady je pro pozorování hvězd naprosto ideální místo díky strmým skalám, svírajícím vesničku ze tří stran. Neproniknou sem díky nim žádná rušivá světla z civilizace, a na celé planetě prý existuje jen několik podobných míst. A samozřejmě je to místečko pro romantiky, kteří si chtějí odpočinout od lidského hemžení a civilizace obecně. V okolí Agia Roumeli jsou dlouhatánské liduprázdné pláže i maličkaté plážičky tak akorát pro dvojici robinsonů. Lidí potkáte za celý den tak málo, že byste je v pohodě spočítali na prstech svých rukou, mnohdy by bohatě stačila i jedna. Absence silnic se v těchto končinách zdá být i do budoucna zárukou, že tento přírodní ráj tady ještě nějaký čas vydrží a nepotká jej stejně žalostný osud jako v poslední době třeba pláže Kedrodassos na západ od Paleochory, které se z absolutního ráje proměnily během pouhých dvou let v podivné a dosti již zalidněné smetiště plné poletujících igelitek a povalujících se petlahví.

Ačkoliv jsme v Agia Roumeli přes den takřka nepobývali, dokonale jsme si užívali zdejší atmosféry. A především jsme zažili ten slastný pocit, že nikam nemusíme, když trajekt výstražně zahouká. Mohli jsme jen tak zevlovat na terase taverny Faragi a sledovat jak jeden připlouvá a druhý odplouvá, aniž by se nás to týkalo. Uvědomovali jsme si, že i tady by se daly prožít pohodové dny jenom lenošením s knížkou přímo na břehu moře a dobrým jídlem hned za zády. Vše je tady blízko a hezky pohromadě, jako stvořené k prožití dovolené z prvorepublikových filmů pro pamětníky, vylepšené ještě tradiční řeckou pohostinností. Zatím nás to ještě neláká. Snad za deset let, ale dokud nám nohy slouží, raději se vydáváme tam, kde je ještě klidněji. V okolí Agia Roumeli je takových místeček naštěstí spousta. Ale o tom až příště.

Obr.č.1 – Agia Roumeli zdálky i se ranním stínem z rokle Samaria, č.2 – znovu z moře již zblízka i se zříceninou turecké pevnosti na nedalekém návrší, č.3 – zbytky turecké pevnosti z 19. století, č.4 – Agia Roumeli i s velkou pláží pohledem z pevnosti, č.5 – ústí rokle Samaria ze stejného místa, ještě ležící ve stínu č.6 – podvečerní ruch v přístavu, kdy se Agia Roumeli rychle vylidňuje, č.7 – v sousední Sougii vypouští trajekt unavené poutníky, č.8 – a ti vzápětí vytvářejí nekonečného hada, táhnoucího se až k přistaveným autobusům, č.9 – pohoda v taverně Faragi bez ohledu na připlouvající trajekt, č.10 – pobyt v Afia Roumeli je opravdovou bezstarostnou jízdou, č. 11 – okolí divočina láka barvani i tvary, jen vyrazit ...