sukulenty

O tomto nádherném koutu na jižním pobřeží Kréty jsem se poprvé dozvěděl od jednoho politického vězně z padesátých let, který se tam právě chystal, jakmile začala být situace nakloněna svobodnému cestování. Tenhle jáchymovský mukl se zase o zátoce a přilehlém palmovém háji v Preveli dozvěděl od svých spoluvězňů, jimiž byli němečtí důstojníci, kteří se řízením osudu ocitli s tímto vitálním chlapíkem v jedné cele bolševického žaláře. I takové neuvěřitelné paradoxy se v padesátých letech děly!
Esesáci mu vyprávěli o pohádkově krásném zálivu, kde bojovali o každou skalní vyvýšeninu s Angličany, ale i v té válečné vřavě si měli čas povšimnout nádherných scenérií, které zde příroda vytvořila. Přísahali, že když přežili tu hroznou válku, musí vydržet i to komunistické vězení. A jakmile se vrátí do Německa, chtějí se tam vydat a vidět ta místa bez střílení a válečného chaosu jako spořádaní turisté. Pan Láďa se taky rozhodl tohle místo navštívit, čehož se díky  listopadu 1989 přece jenom dočkal, když mu vyplatili směšnou almužnu za zbabraná léta života na uranu. Na podzim roku 2006 jsme se u břehů malé zátoky ocitli také my.
Původně jsme se zde chtěli jenom vykoupat, a pak se vydat po strmém a klikatém kamenném schodišti vzhůru, abychom nabrali potřebnou výšku k pochodu ke klášteru, který je dominantou tohoto kraje. Když jsme po namáhavém výstupu v začínajícím vedru spatřili nekonečnou pustinu, sahající až na obzor, rozhodli jsme se klášter z našich plánů vypustit. Vrátili jsme se nad zátoku, udělali pár fotek, jaké bývají k vidění takřka ve všech turistických průvodcích a vydali se kamenným schodištěm zpět proti davům turistů. Malá pláž dole se zatím úctyhodně zaplnila výletníky z lodí, a k našemu zděšení zde zněla především ruština. To bylo zlé znamení, protože s ruskými turisty máme špatné zkušenosti ze všech míst, která jsme dosud navštívili a oni tam zrovna také pobývali. Naštěstí jich nikde v Řecku nebývá zatím tolik jako právě toho dne v Preveli.
Klid jsme proto vyrazili hledat do palmového háje. Vzhledem k původním plánům jsme nebyli připraveni na nějaký delší výlet, a navíc jsme byli časově omezeni odjezdem lodi našeho oblíbeného kapitána, který podřimoval v nějaké chýšce pod palmami. Moc jsme si od vycházky neslibovali, protože podle průvodců se jedná sice o neobvykle velké přírodní uskupení palem, staré stovky let, ale zároveň plné turistů.
Ti však byli pouze na počátku palmového labyrintu pískových cestiček, a vzdalujíce se od moře jsme se nestačili divit. Zanedlouho nabrala říčka se zelenou vodou, připomínající záběry z filmů o Vinnetouovi, na zajímavosti, a už pouze zdálky k nám doléhal řev Rusáků, plavících se na barevných plastových šlapadlech. Krajina nás překvapila nádhernými skalisky a průhledy hustým palmovím na čím dál více se zrychlující tok řeky Megalopótamos. Samozřejmě jsme po předchozích zkušenostech ztratili naději, že bychom zde spatřili vodní želvy, kterých je tu údajně značné množství.
Palmy tu rostou od nepaměti, prý snad stovky let. Nebyly zde údajně vysazeny uměle, a zřejmě jejich semena do zátoky připlavilo z nedaleké Afriky Libyjské moře. Kmeny mají neuvěřitelně tlusté a vyrůstá  jich často několik z jediných kořenů. Odnože, které kdysi dávno vyrostly po odkvětu z boku původní palmy, už dosáhly dospělosti a tento přírodní koloběh se tu vždy po určité době opakoval.
Mezi palmami rostla spousta zajímavých rostlin, ale nejvíce mezi nimi zářily kvetoucí rohovníky Ceratonia siliqua. U nás je tato rostlina známa pod názvem „Svatojánský chléb“, a kdysi její semena hrály důležitou roli jako váhová jednotka. Všechny mají totiž naprosto konstantní hmotnost přibližně 1/5 gramu. Právě jejich váha byla nazývána až do roku 1907 jako karát, a používána ve zlatnictvích a lékárnách. Teprve poté byl celosvětově ustanoven karát metrický, který má hmotnost přesně 200 miligramů.
Květenství této rostliny nelze přehlédnout a zajímavé je, že vyrůstají přímo z kmenů nebo silných větví těchto stromů. Tomuto jevu se říká kauliflorie. Rostlo zde také několik druhů eukalyptů, jejichž dřevo se stalo vítaným otopem pro nejrůznější trampíky, kteří zde zjevně nocují pod širákem i přes přísný zákaz (o rozdělávání ohně ani nemluvím). Čundr tu ale musí mít své kouzlo. Jenomže v době, kdy my dva jsme spávali pod širákem nás bolševici pustili tak akorát na Slapy.
Přestali jsme takřka potkávat lidi, a příroda okolo říčky nabývala na zajímavosti. Krása krajiny byla ale vykoupena stále větším množstvím překážek, které nám co chvíli bránily v dalším pochodu. Kameny rozdělovaly vodu místy hned do několika proudů a bylo nutno střídat suché, kamenité stezky s broděním v ledové vodě, tekoucí z nedalekých hor. Stále jsme koukali na hodinky a v duchu počítali, za jak dlouho se právě z tohoto místa asi dostaneme zpět na pláž.
Naštěstí naše dilema rozlouskla příroda sama. Dorazili jsme na místo, kde koryto říčky bylo zataraseno obrovskými balvany, na které se už nějakou dobu snažil marně vydrápat proti proudu vody nějaký Ital. Dokonce zkoušel úžinou proplavat proti silnému proudu pod vodou, ale její tlak ho vždycky vyplivl zpátky. Byl už celý prokřehlý, měl odřené nohy a záda, ale když jsme se rozhodli k návratu, neustále ještě s přírodními živly vedl marný boj.
Můžete ho vidět na fotografii, ale není to ten člověk stojící na oblázkové mělčině. Ten pouze pózoval své přítelkyni, kterou nutil fotografovat z nejneuvěřitelnějších míst na skalách, odkud jí hrozilo v lepším případě pouze zřícení do ledové vody. Sotva už tak držela balanc, a ten tvor ji nadále buzeroval a nutil aby postoupila ještě blíže k okraji skaliska, aby bylo pozadí za ním co možná nejpestřejší a bylo se čím chlubit po návratu z dovolené.
Vydali jsme se na zpáteční cestu, a protože náplavy tvořily v některých místech časté oblázkové ostrůvky, brodili jsme se různě z jednoho břehu na druhý. Nakonec jsme se dali prašnou cestou, vedoucí džunglí rostlin po druhém břehu a v pohodě dorazili se značnou časovou rezervou k ústí řeky do moře.

Pláž byla narvaná turisty k prasknutí a klid jsme marně hledali i v malé taverně ve stínu palem, kde zase řvali hladoví Rusáci. Poprvé v životě jsme viděli naštvaný řecký personál taverny, což je v těchto krajích úkaz naprosto výjimečný. Je to nevychovaná pakáž, a docela bych Putinovi schvaloval, aby jim cestování do zahraničí na nějaký čas zakázal. A to v jeho moci bezesporu je! Ačkoliv nejsem agresivní, v ruce jsem držel torzo z úpatí palmového listu, které svým tvarem připomínalo baseballovou pálku a dlaň mne při pohledu na hlučné východní „bratry“ podivně svrběla.
Pak se objevil kapitán s cigárem pověšeným mezi rty, což bylo znamení, že brzy odplouváme. Protože jsme s ním jeli už po několikáté, zdravil nás a ocenil můj přírodní suvenýr z pobytu v kouzelné divočině, který se mohl ještě před malou chvílí změnit v nebezpečnou zbraň. Když jsme ráno nastupovali na jeho loď, ani jsme netušili, jak příjemný den se nám díky přírodním krásám tohoto nádherného kousku Řecka podaří prožít. A to nás ještě čekala večeře v Sergiho taverně na nábřeží městečka Plakias. Když jsme dojedli králičí stifádo, zeptal se nás Albánec Sergi „Tak co, tobry zajic?“