sukulenty.estranky.cz

Když jsem se kdysi dávno zabýval filatelií, k největším radostem a zážitkům patřilo zařadit do série známek tu úplně poslední chybějící, zvláště když jsem ji kolikrát sháněl třeba celé léta. Pokud za poštovní známky dosadíme vesničky, roztroušené v severní části pohoří Anaga, chyběla nám dvěma do kompletní série jejich návštěv také už pouze jediná. Jmenuje se Las Carboneras. Vídali jsme ji na svých předchozích cestách z větší či menší dálky docela často. Mnohokrát jsme ji také fotili, protože obklopena skalními stěnami a bujnou zelení je nesmírně fotogenická.

Jednou jsme procházeli cestou z Cruz de Carmen do Chinamady snad jen čtvrthodinku cesty nad ní. Odpočívali jsme tehdy na malebném místečku plném nádherně vybarvených sukulentů, zvaném Las Escaleras. Zní to jako ze Sedmi statečných, jen Calvera chyběl. V klidu jsme si tam pochutnávali na svačince a neměli tušení, že hned kousek pod námi se rozkládá právě Las Carboneras s malinkatým náměstíčkem, velikánskou tlusticí a spoustou menších, které by většině pěstitelů i tak připadaly jako výstavní sukulentní obři.

Las Carboneras jako poslední dílek mozaiky, do níž už byly postupně zasazeny zbylé vesničky i městečka v této překrásné oblasti ostrova Tenerife. Chinamada, Taborno, Afúr, Batan de Abajo, Bejía, a taky dvě městečka na severním pobřeží Punta de Hidalgo a Taganana. A k tomu ještě všechny vesničky u pobřeží dále na východ od Taganany. Roque de Bodegas, Almaciga, Benijo, El Draguillo a Las Palmas de Anaga, opravdový konec pestrého ostrovního světa, zvaného Tenerife. Všude jsme se alespoň na chvílku zastavili, někde i posedělí v místní hospůdce či baru, a vždy se pokochali nádhernými výhledy do okolní krajiny, které nabízí úplně každičké z těch míst v řídce osídlené části pohoří Anaga.

Tentokrát nás maličký zelený autobus dopravil na konečnou v Las Carboneras, když předtím ještě musel zajet do sousedního Taborna, vrátit se zpátky na rozcestí a vydat se jinou, stejně pokroucenou asfaltkou. Jízdní řád je tu spravedlivý. Jeden spoj zajíždí nejprve do Taborna, druhý zase do Las Carboneras. Vzdušnou čarou je to coby kamenem dohodil, ale vesničky od sebe dělí hluboká údolí s potůčky a nádhernými skalními stěnami. Když je obloha projasněná, z jedné do druhé bývá vidět tak dobře, že patrné je skoro každé okno malých domků, vystavěných na skaliscích. Během pěti minut se však přivalí z hlavního hřebene Anagy šedavá mlha, pod jejímiž cáry během okamžiku vesnice zcela zmizí z dohledu.

Hned za domky v centru Las Carboneras toho dne mlha ležela. Na báječné výhledy jsme tudíž mohli zapomenout, zato nádherné tlustice na zdejším náměstíčku byly naprosto nepřehlédnutelné. Na ostrovní poměry i docela slušně udržované, i když u jedné z těch největších hrozilo co chvíli vyvrácení z kořenů, protože její mohutné větve rostlinu táhly k jedné straně.

Byla to každopádně hezká podívaná. A taky dost překvapivá, protože ač byl teprve počátek října, rostliny už měly nasazeno k brzkému kvetení. Jenomže na Tenerife je dodržování přírodních termínů u rostlin něčím jen těžko udržitelným, protože kytky z nejrůznějších koutů světa tady rostou prakticky bez jakéhokoliv odpočinku, na který jsou ve své domovině po staletí navyklé.

Las Carboneras jako výchozí bod naší cesty jsme si nevybrali náhodně. Rozhodli jsme se pro tak trochu odpočinkový den, protože cesta do sousedního Taborna, a odtud pak ještě do Afúru, se zdála být (podle turistických průvodců) opravdu odpočinková. Žádná velká převýšení, žádné riskantní a závratě vzbuzující pasáže podél kolmých skalisek. V Tabornu jsme navíc byli jen několik dnů předtím, a také v poslední den naší předešlé dovolené, takže tentokrát jsme tam neměli v plánu ani obvyklé kochání se nádhernými výhledy do okolní krajiny. Jak se později ukázalo, cesta z Las Carboneras do Taborna opravdu odpočinková byla, tedy až na prudké stoupání k silnici, na kterou jsme vstoupili asi dvě nebo tři zatáčky před vesnicí. Naši milovanou krajinu jsme cestou viděli zase z trochu jiného úhlu pohledu a docela vhod nám přišly i četné stinné pasáže, které se pravidelně střídaly s prosluněnými.

Taborno a jeho okolí v našem případě funguje jako magnet. Poprvé jsme se tu ocitli před necelými třemi lety (psali jsme o tom v dílech 56 a 57 této rubriky), podruhé před necelým týdnem, abychom znovu, tentokrát ve větším klidu a pohodě absolvovali okruh kolem Roque de Taborno. Tento birazní skalní vrchol, nazývaný také Matterhorn ostrova Tenerife, je nezaměnitelným orientačním bodem ve zdejší krajině. Jeho okolí zase nabízí nádherné výhledy východním směrem, kde má pozorovatel severní pobřeží jako na dlani i s jeho úplným koncem u Las Palmas de Anaga. Navíc je tu pro milovníka sukulentů i jiných rostlin pořád na co koukat, aniž by vůbec vytáhl paty z vesnice, která dala bizarními skalisku své jméno. Klid panující na zdejší návsi jen dokreslují obří ještěři rodu Gallotia, zevlující ze štěrbin v kamenných zídkách, nebo se vyhřívající přímo na dlažbě v blízkosti místního kostelíku.

Skály ve vsi jsou bohatým nalezištěm rodu Monanthes. Především Monanthes anagensis, jinde méně běžný endemit pohoří Anaga, je zde k vidění v mnoha nejrůznějších barevných odstínech, tentokrát bohužel bez květů, které jsme zde fotili předloni zjara. Kromě místních sukulentů je tady k vidění i spousta vetřelců z různých koutů světa. Minule jsme si všímali obrovských kolonií jihoafrické Crassula multicava, tentokrát s nimi sváděly boj o místo na slunci rozměrné trsy bromélií rodu Tillandsia. Zde ovšem nerostou jako epifyty, ale obsazují štěrbiny ve skalních stěnách. Místy již zarůstají i několik metrů čtverečních!

Při naší nedávné návštěvě Taborna jsme měli spoustu času na prohlídku vesnice i jejího blízkého okolí a čekání na autobus jsme si krátili v místní provizorní hospůdce. Dalo nám zabrat, než jsme ji vůbec nalezli, protože k ní nevedou žádné směrovky, a její existenci dokonce neavizuje ani klasický vývěsní štít. Pouze zvonek, za který žíznivý poutník zatáhá a pokud je přítomen majitel, dostane i chlazené pivko nebo nějaké nealko. Zaručeně nejmenší hospůdka na Tenerife. Jediný stůl uprostřed prosklené verandy se střechou z vlnitého laminátu a stěnami porostlými hustými trsy tilandsií, na židlích se povalující kočky i docela maličká koťátka.

Připadá nám, že pan hospodský je naší přítomností trochu překvapený. Objednáváme si dvě piva a dáváme mu pět euro. On se usměje, cosi španělsky zadrmolí a odebere se někam do nitra svého bytu. Vybíráme si venkovní posezení, stejně provizorní jako to uvnitř. Pivo o něco dražší než ve městě, říkáme si, ale s tím se dalo na takhle odlehlém místě počítat. Jen ho sem dopravit musí být nákladné, vždyť ani autem se až k hospodě zajet nedá. Za pět minut se pan hostinský vrací s třemi eury nazpět. Překvapeně poděkuji a jedno z nich mu nechávám. Za další dvě minuty se vrací znovu. V ruce má bochník domácího kozího sýra a nůž. Každému z nás z něj ukrojí pořádnou výseč. Ještě nikdy jsme tak dobrý sýr kozí nejedli. Je voňavý, slaný tak akorát a po specifické kozí příchuti ani památky. Poděkujeme a užíváme si té dobroty z místních zdrojů i nádherných výhledů do okolí. I díky takovým maličkostem je dovolená ještě krásnější.

Vzpomínáme znovu na tu dobrůtku, když tentokrát procházíme tichou vesnicí a hledáme „výpadovku“ na Afúr. Žádné hlasité rádio, žádné sekačky, žádné náklaďáky. Jen štěkot psů a klinkání kozích zvonců z okolních strání. Bude se nám zase stýskat, Taborno!

Obr.č.1 – Las Carboneras z vyhlídky u Roque de Taborno, č.2 – sedlo Las Escaleras kousek nad vesnicí, č.3 – náměstíčko v Las Carboneras, č.4 – tvarovaná tlustice tamtéž, č.5 – a další, vahou koruny trochu nakloněná, č.6 – Las Carboneras odspodu, cestou do Taborna, č.7 – Gallotia galloti, hlídkující v zídce u kostela v Tabornu, č.8 – Aeonium urbicum, statečně čelící přesile cizokrajných tilandsií, č.9 – venkovní „zahrádka“ před hospůdkou v Tabornu, č.10 – ptačí budka na kmeni mohutného draga o kousek dál, č.11 – nádherný výhled od hospody na Roque de Taborno, č.12 – okraj Taborna s Las Carboneras v pozadí a sedlem Las Escaleras vlevo od něj