sukulenty

Skleník k pěstování cizokrajných rostlin neodmyslitelně patří už docela dávno, a sukulenty v tomto ohledu nejsou žádnou výjimkou. Je možná snem každého pěstitele, ale většina z nás nakonec stejně zjistí, že rozhodně není žádným pěstitelským ideálem. V určitých obdobích je ale nutností, zvláště pokud těch sukulentů nashromáždíme hodně a chceme jim dopřát slušné podmínky k životu i během české zimy. Ten náš původní jsme postavili někdy na počátku devadesátých let minulého století, krátce poté, co jsme se z města přestěhovali do Pávova. Polykarbonát byl tehdy stejnou utopií jako internet a také s umístěním skleníku nastal trochu problém. Nakonec vznikl v patře na severní stěně domu nad skladištěm všeho potřebného k pěstování, balení a zasílání sukulentů. Výstup po strmém kovovém schodišti byl namáhavý, zvláště s dvěma konvemi vody v rukou, nebo zeleninovou bednou plnou rostlin. Dolů to s takovým nákladem bývalo ještě o mnoho svízelnější. Po třiceti letech provozu do něj už na mnoha místech zatékalo a vítr jím profukoval jako v horách ostrova Tenerife. Nutno dodat, že některým sukulentům tyto spartánské podmínky docela vyhovovaly. Nám už méně. Co si budeme povídat, s přibývajícími roky sil ani elánu nepřibývá, a taky padat člověk neumí s takovou noblesou jako za mlada, o rychlosti následného vstávání ani nemluvě. A tak jsme si po dlouhých odkladech konečně loni nechali postavit skleník nový.

Ještě než začala vlastní stavba, dávno bylo rozhodnuto o prioritách. Maximum slunce, dobré větrání a hlavně už žádné schody. Když se nám podařilo odkoupit vhodný pozemek od sousedů, mohli jsme uskutečnit i dávný sen mít veškeré sukulentářské dění hezky pohromadě. Z letního makroloňáku je to do nového skleníku necelé tři metry, a jen o několik více k venkovním stolům, na nichž od jara do podzimu spoustu našich rostlin pěstujeme pod širým nebem. Z nejrůznějších důvodů jsme jeho stavbu dlouhá léta odkládali, ale teď tady stojí k naší velké radosti a úlevě. 

Skleník postavila firma „České skleníky Hladík“, sídlící v Kotojedech nedaleko Kroměříže. Chlapi z této firmy u nás nebyli poprvé. V první jarní den roku 2008 nám stavěli letní makroloňák. Do rána tehdy napadlo 20cm sněhu, nedaleko od nás se na D1 srazilo 160 aut, ale nic z toho nezabránilo aby nový makroloňák brzy odpoledne stál (slouží dodnes). Firma se tehdy ještě jmenovala „Korbel“ a sehrané partě velel předák pan Hladík, jehož jméno nese dnes. Je to prima chlap, jehož slovo platí na podání ruky. Věc dnes už takřka nevídaná.

Skleník byl dokončen na námi připravených základech někdy na konci listopadu roku 2019. Zima byla mírná, sníh skoro žádný, a tak jsme se pustili s kamarádem Honzou do jeho dokončení. Nejprve jsem ale sám navozil do jeho útrob skoro dvacet tun štěrku, na nějž se potom pokládala dlažba. V lednu loňského roku jsme tam poprvé fotili rozkvetlé monstrózní tlustice (Crassula ovata f. monstrosa), které měly v tomto ohledu u nás svoji premiéru. Vypadalo to jako bychom těm kytkách chtěli ukázat, do čeho za pár týdnů půjdou. V únoru se skleník začal postupně plnit stoly, které Honza na několik etap přivážel. Poté jsme jejich plochu vyplnili neohoblovanými syrovými prkny, přesně jak se nám to osvědčilo léty praxe v makroloňáku letním, jehož vchod se nachází přímo proti vchodu do skleníku nového. Na březen jsme naplánovali závěrečnou etapu. Ruční výkop 60m dlouhé přípojky, položení kabelů v chráničkách, uzemnění, usazení rozvodné skříně a následné zaházení výkopů trvalo partě šikovných pracantů jen několik hodin. Ani se nám nechtělo věřit, jak hladce a rychle vše proběhlo i jak minimálních změn doznal trávník. Zbývalo jen předláždit rozkopané chodníky. Právě tato fáze výstavby skleníku nás od jejího uskutečnění nejvíce odrazovala. A pak přišlo finále, kdy nastoupili mistři elektrikáři. To už byla polovina března a ryze jarní počasí. Když svoji práci v dokonale vyhřátém skleníku dokončili, v rádiu právě hlásili, že Slovensko kvůli šířícímu se čínskému viru neprodyšně uzavírá svoje hranice.

Na Josefa jsme začali stěhovat první kytky a zároveň netrpělivě čekali na první z dvojice topidel, protože mezitím se zavřely všechny obchody, jejichž majitelé se ještě nestihli přeorientovat na podmínky nouzového stavu. Původně jsme trochu litovali, že už nestihneme vyzkoušet topení ve skleníku, ale počasí nám nakonec zkoušku pomohlo uskutečnit hned několikrát, protože poklesů teplot až k -7°C bylo nakonec v druhé půli března a na počátku dubna možná více, než za celou uplynulou zimu dohromady.  A když se pak skleník rostlinami zcela naplnil, mohli jsme den za dnem sledovat, jak se vlastně osvědčí v praxi.

Úplně zpočátku jsem si v něm připadal tak trochu jako vetřelec. Po třiceti letech pohybu v tom starém, nebo více než deset let v sezónním letním, jsem najednou procházel úplně neznámými prostorami. První co jsem si rychle osvojil bylo časné ranní větrání. Jakmile začalo slunce putovat výše na obloze, opíraly se jeho paprsky do skleníku od samého rána, takže i když bylo zrovna chladněji, nejpozději kolem osmé jsem už otevíral dveře nebo boční okna. Na větrání jsme při stavbě skleníku nešetřili. Čtyři boční okna na ruční ovládání doplňují další čtyři střešní s automatickými otvírači. A pak jsou tu dveře na obou čelech. Mají rozměr 2x2 metry a ve skleníku dovedou udělat docela slušný průvan i když venku panuje takřka bezvětří. Ani dvacet oken neudělá stejný efekt jako dvoje dveře, to už máme dávno ověřeno za léta praxe v letním makroloňáku. 

Navíc jsme nechali skleník postavit vysoký, aby měl horký vzduch během letních veder kam stoupat a kytky i my samotní jsme zůstali toho nejhoršího ušetřeni. Jak jsme se měli možnost přesvědčit, funguje to docela dobře. V horkých a takřka bezvětrných letních dnech byl rozdíl mezi venkovní teplotou a tou uvnitř na horním parapetu obvykle asi 6°Celsia. Ve vedlejším (o mnoho nižším) letním to bývá mnohem horší, i když ne tak strašné jako ve starém skleníku. Je tu totiž ještě jedna výhoda makrolonu, ať už je silný nebo tenký. Jakmile zapadne slunce, teplota uvnitř se rychle srovná s tou venkovní, což pod klasickým sklem trvá o mnoho déle. Celé léto pak byl nový skleník otevřený čerstvému vzduchu ve dne i v noci. Množství oken a zmíněné dveře nabízely spoustu nejrůznějších možností regulace teplot. 

Snad úplně nejvíc jsme ocenili nový skleník na podzim. Odpadlo stěhování do vzdáleného starého skleníku, stovky výstupů a sestupů po strmém schodišti, a především všudypřítomné obavy, zda se tam nakonec všechno vejde. Vše bylo najednou blízko a také místa o poznání více. Navíc během naší tradiční podzimní dovolené panovalo příjemné počasí, nevyžadující žádnou zvláštní péči. Extrémně vysoké teploty nehrozily, a jejich výraznější poklesy jistily automatické spínače topení. Že nakonec opravdu odletíme jsme uvěřili teprve když nám přišly QR kódy a radost nám nezkazila ani koncová číslice, signalizující že nás na letišti v Preveze čeká premiérový covidový test. 

Po návratu do kruté české reality, trvající díky neschopné vládě v podstatě dodnes, jsme už jen dokončili stěhování posledních rostlin pod střechu jejich nového domova. Blížila se zima, která pro nás znamenala největší zkoušku nového skleníku. Po mírných zimách předešlých let to ještě v prosinci vypadalo na  další podobnou, ale zároveň s počátkem roku 2021 přišla zima opravdová, jakou jsme tu mnoho let nazpět nezažili. Teoretické výpočty topení jsou sice hezká věc, ale teprve praxe jejich spolehlivost potvrdí. Co jsme tedy během uplynulé zimy zjistili? K naší úlevě především to, že dvojice topidel zvládá i s rezervou skleník vytopit na optimálních 9°C při venkovní teplotě klesající k mínus 19°Celsia. Měřili jsme přitom na horním parapetu v místě nejvíce vzdáleném od obou topidel, umístěných na protilehlých stranách skleníku. Ve většině skleníku muselo tedy být ještě o něco tepleji. O patro níže ve stejných místech, zhruba 15cm nad zemí, jsme pravidelně naměřili teploty o 1,5 - 2°C nižší než na parapetu horním. 

I během nejkrutější části letošní zimy topidla během dne prakticky nikdy nepracovala. Přestože tou dobou bývá slunce ještě hodně nízko, do skleníku začne svítit hned po ránu a vyhřívá ho až do chvíle, než večer zmizí za obzorem. I zimní slunce má svou sílu, o čemž jsme se mnohokrát měli možnost přesvědčit. Venku bylo po ránu ještě -7°C, ale uvnitř skleníku už pěkných +15°Celsia. Samozřejmě že jen pokud byl slunečný den, což ale bývá během silnějších mrazů skoro pokaždé. Pokud bylo alespoň pár stupňů nad bodem mrazu, skleník jsme i během zimy pravidelně větrali. A když se náhodou teploty vyšplhaly k 10°C, otevřeny zůstávaly často i oboje dveře po celé odpoledne. K večeru jsme je samozřejmě zavírali a naakumulovaná teplota šetřila topení až do pozdních večerních či nočních hodin, kdy už venku mrzlo jen praštělo. Makrolon bere teplo i ze zatažené oblohy, to jen my když slunce nevidíme, tak jeho energii tolik nevnímáme.

Dalo by se říci, že nový skleník splnil veškerá naše očekávání. Ušetřil nám spoustu fyzické námahy a kytky v něm mají mnohem více světla než v tom starém, což je velmi patrné na jejich zimním zbarvení. Je postaven z hliníkových profilů a pokryt 20mm polykarbonátem s maximální propustností světla. Také v něm mají rostliny mnohonásobně více čerstvého vzduchu, a to i v zimě, kdy starý skleník větrat nebylo prakticky možné a většinou by k tomu ani nebyl důvod. Jakmile se oteplí, máme dostatek vody v sudech i tisícilitrové nádrži, kde navíc mívá voda už v podvečer optimální zalévací teplotu, což znamená další úsporu sil. A tisíc litrů vody nateče do nádrže z poloviny střechy během dvou vydatnějších dešťů. Po večerech se ve skleníku příjemně pracuje, což ve starém kvůli nedýchatelnému vzduchu dlouho do noci nebylo možné. V létě se prostor skleníku ani přes den zbytečně nepřehřívá, což svědčí kytkám i nám samotným. Dostatečně široké uličky mezi parapety umožňují snadnou manipulaci s rostlinami, jejichž pohyb je během sezóny neustálý. V případě nouze lze do uličky postavit i přepravky, přesto zůstane s trochou opatrnosti pohodlně průchozí. Bohužel i pro náš nový skleník platí staré kaktusářské a sukulentářské moudro. To praví, že ať postavíte skleník jakkoliv velký, záhy zjistíte, že je malý!

Obr. č. 1 – Hotovo, stavba skleníku dokončena na konci listopadu 2019, č.2 – kvetoucí monstrozní Crassula ovata a já v ještě prázdném skleníku v lednu roku 2020, č.3 – již v polovině února se ale skleník zaplnil stoly, č.4 – a na Josefa začalo postupné stěhování rostlin, č.5 – prostřední parapet s rozkvétajícími Euphorbia horrida v polovině května pohledem prvního návštěvníka a našeho kamaráda Standy Pertla z Chotěboře, č.6 – už docela plný skleník na konci května, č.7 – a na závěr kytky ve skleníku připravené k zimování na konci října 2020!