sukulenty.estranky.cz

Na počátku bylo několik vcelku nenápadných rostlin z čeledi Aizoaceae, které se nám nějakým nedopatřením připletly mezi nakoupené „tlamičky“ rodu Faucaria. S těmi jsou rostliny z dnešního vyprávění (koupili jsme je s jmenovkami Bijlia cana) nejenom blízce příbuzné, ale také jsou jim v mnohém podobné, podobně se pěstují a podobně i kvetou. Jenom se jinak jmenují. A právě to jejich podivné jméno mne přivedlo až k zajímavému příběhu, odehrávajícímu se v pustině na jihu Afriky někdy na sklonku dvacátých let minulého století.
Rostliny o nichž bude řeč se latinsky nazývají Bijlia dilatata a Bijlia tugwelliae, a společně tvoří miniaturní rod. Obě rostou na malém území v blízkosti městečka Prince Albert (v oblasti známé jako Little Karoo) na několika od sebe vzájemně izolovaných lokalitách. Dříve býval rod Bijlia dokonce monotypický (monotypní), což znamená, že pouze s jediným známým druhem, který se v té době ještě jmenoval Bijlia cana (dnes B. dilatata). Tak nějak tomu bylo ještě i v dobách, kdy jsem s pěstováním  sukulentů začínal. Už tehdy mi vrtalo hlavou, jak divně se ty kytky jmenují.
Letošní zima byla dlouhá, a tak jsem nakonec přerušil psaní článku o pěstování těchto afrických miniatur a začal se pídit po původu onoho podivného rodového názvu. Ono je ale jejich pěstování v podstatě stejně jednoduché jako u příbuzného rodu Faucaria, o němž jsme už na našich stránkách v minulosti psali (6.9.2008). Příběh týkající se jejich objevitelky mne natolik pohltil, že jsem ten pěstitelský článek už nebyl schopen dopsat (pěstujte je úplně stejně jako faukárie!).
Při hledání původu rodového názvu Bijlia jsem narazil na jméno i příjmení dámy, díky níž tyto rostliny známe. Jmenovala se Deborah Susann van der Bijl a žila v letech 1872 až 1942. Chtěl jsem vědět, zda měla ta paní alespoň nějaký vztah k sukulentům a rostlinám vůbec, nebo jestli byla jen manželkou či dcerou někoho, kdo se o tyto rostliny zajímal, případně nějakého veleváženého a významného občana té doby. Tak jsem se prodíral proti proudu času a začal se přede mnou odvíjet nádherný příběh, který vám chci vyprávět. Rostliny rodu Bijlia i paní Deborah v něm hrají důležité role, stejně jako farmář a nadšený amatérský paleontolog s profesionálními výsledky William van der Bijl.
Toho, stejně jako většinu mladých mužů té doby, zlákala zlatá pole ve Witwatersrandu. Zlatá horečka tam vypukla v osmdesátých letech devatenáctého století, ale Williamu van der Bijlovi zázračné bohatství nepřinesla, a tak se nakonec vrátil do rodného Kapska. Řídil zde úspěšně farmu, ale zatoužil po vlastní, zvláště když se seznámil se slečnou Deborah Susann Malanovou, kterou zanedlouho požádal o ruku. Společně se pak vydali hledat štěstí do nehostinného kraje v okolí osady Prince Albert v oblasti zvané Malé Karoo (Little Karoo). Jan Gloser o této oblasti píše ve své skvělé knize „Kvetoucí kameny“, že „zdejší rostlinstvo je pozoruhodné nejen přítomností mnoha endemických druhů kosmatcovitých (dnes Aizoaceae), ale především masovostí jejich výskytu. Husté koberce těchto drobných a velmi dekorativních sukulentů pokrývají plochy o rozloze mnoha kilometrů čtverečních. Po zimních deštích se rovná krajina proměňuje v nedohledné moře nádherných květů.“
Když do této krajiny přijeli manželé van der Bijlovi, padlo jim do oka místo zvané Abrahamskraal. Farmu tvořily dvě stará stavení, nebo spíše boudy, a jediný vzrostlý fíkovník. A všude vůkol jenom pustiny kam až oko dohlédlo. Manželé se však rozhodli, že právě zde založí svůj nový domov i početnou rodinu. Hospodářství však potřebovalo vodu. William se proto rozhodl zbudovat soustavu patnácti vodních nádrží, v nichž drahocennou tekutinu zadržoval na horší časy a využíval k závlaze pozemků, na nichž pěstoval mimo jiné i pšenici a vojtěšku.
Jakmile se van der Bijlovi pořádně zabydleli, začali se po práci na farmě věnovat každý svým koníčkům. Pán domu geologickému průzkumu okolí a především paleontologickým výzkumům fosilií, kterých tento kraj nabízel neuvěřitelné množství. Paní Deborah zase křižovala široké okolí a svou pozornost věnovala drobným kosmatcovitým rostlinkám, které v nehostinné krajině na celé čáře vyhrávaly svůj souboj s rostlinnou konkurencí. Oba se svým koníčkům věnovali naplno. Paní Deborah se nakonec stala členkou sukulentářských společností v Anglii a USA, zatímco její manžel navazoval čilé kontakty s jihoafrickými muzey, které nezřídka zásoboval opravdovými paleontologickými skvosty. 
Někdy na konci dvacátých let přišla chvíle paní Deborah, když na svých výpravách po okolí narazila na drobné rostlinky, jejichž vzhled neodpovídal ničemu až doposud známému a popsanému. Její objev nezapadl, protože tou dobou již urdžovala čilou korespondenci s kurátorem londýnské Kew Gardens panem Brownem, který na základě zaslaných rostlin ustavil zcela nový rod Bijlia. A vzácný  nález paní Deborah dostal později jméno Bijlia cana.
To bylo v roce 1928 (resp. 1930), ale už dávno předtím se stala farma rodiny van der Bijl oázou pohody a klidu pro mnoho paleontologů, geologů i botaniků z celého světa. Všichni zde nalézali královské zázemí pro pořádání vlastních výzkumných výprav a u manželů van der Bijlových samozřejmě nacházeli plné pochopení pro své počínání. Ale nebyli to zdaleka jenom oni, kdo přijali pohostinství tohoto domu v pustinách afrického jihu. Hosty zde bývali také bratři Fred a Jerry Strubenovi, slavní zlatokopové a objevitelé zlatého útesu ve Witwatersrandu, kde také otevřeli už roku 1884 svůj první zlatý důl. Oba si poté užívali nabytého bohatství a věnovali se už více než byznysu svým koníčkům a odpočinku. Také slavná operní pěvkyně Cecilia Wessels byla častým hostem v Abrahamskraalu, zvláště poté co se v roce 1925 vrátila z působení na evropských operních scénách a provdala se za geologa a majitele dolů v Jižní Rhodesii (dnešní Zimbabwe) Ernesta Beecrofta.
Díky paní Deborah van der Bijl tedy známe rostliny rodu Bijlia, ale také spoustu dalších, protože právě ona iniciovala zájem mnohých věhlasných botaniků o tuto dosud málo probádanou oblast. Její manžel William zase svými paleontologickými nálezy obohatil sbírky snad všech muzejí v Jihofrické republice. Oba dohromady zabydleli pustinu a uvedli ji v život. Mnoho toho po nich zůstalo i pro další generace milovníků přírody a prehistorie. 
Jejich farma Abrahamskraaal plní i nadále společenskou funkci, protože prý z ní byl zbudován penzion. Když jsem ho zadal do vyledavače, nabízejí mi geologicky a paleontologicky zajímavé lokality (jak jinak!), vycházky za místní mimořádně pestrou sukulentní flórou a také pozorování vodního ptactva na přehradách, k nimž základy položili kdysi dávno manželé van der Bijlovi. Když seženete dohromady šest lidí, můžete vidět Abrahamskraal a jeho okolí dokonce z balónu. Věčně živé duchovní dědictví Deborah a Williama zde bohudík zůstane zřejmě už na věky.
Při hledání identity našich rostlin jsem tedy zabloudil hluboko do minulosti, a mohu říci že velice příjemně a rád. Jestli jsou rostliny na obrázcích Bijlia tugwelliae nebo Bijlia dilatata je úplně jedno, i když se přikláním spíše k té první možnosti. Bijlia tugwelliae je zajímavá nejenom tím, že má větší květy (až 5cm), ale že i své druhové  pojmenování získala po další ženě, kterou byla Anna.M. Tugwell, milovnice sukulentů a přítelkyně mnohých slovutných botaniků.
Už pokaždé se mi teď při pohledu na rozkvetlé bijlije (člověk by si při tom jazyk zlomil!) doma ve skleníku vybaví paní Deborah, toulající se po deštích krajinou kolem farmy Abrahamskraal a kochající se tou pestrobarevnou nádherou všude kolem. Alespoň v duchu na chvilku nasaji atmosféru oné doby a místa, které mne na okamžik odvedly od samotného pěstování rostlin. Od té doby mi ty drobné přízemní rostlinky se žlutými květy připadají o mnoho zajímavější, protože mají svůj vlastní příběh.