V zajetí snu
Autor: KatkaSedl
Ostré světlo. Náraz. Můj pohled okolo se zamlží při zpozorování dívky. Nehybně vedle mě leží. Krev ve vlasech, na šatech. Jen těžce oddychuje. Mírný závan větru odkryje zpod vlasů její hrudník. Velký skleněný střep jí drtí srdce. Když zajede ještě níž, uvědomím si, že tohle určitě nepřežije. Proč mám pocit, že to byla jediná osoba, kterou jsem kdy miloval?
Hluk ptáků a aut mě přesvědčuje o tom, že je ráno. To spalující světlo nového dne mě opět zachránilo před dalším sněním. Před noční můrou, která se mi zdá vždy týden před úplňkem. Divný pocit, snít stále stejný sen. Jediné, co se v něm mění, spočívá v mých pocitech. Ze začátku mi byla smrt té dívky lhostejná, později mi ale připadalo jako kdybych pomalu umíral s ní. Nikdy jsem jí neviděl do tváře, má dlouhé vlasy a štíhlou postavu. Za normálních okolností by se mi asi líbila, tímto způsobem mě ale děsí. Stále zbývají dva dny do úplňku, ještě dvě noci se mi bude zdát tento sen. Vždy doufám, že večer ten sen nepříjde, ale…
„Lawrenci, stávej! Musíme do školy.“ Chtěl bych ignorovat tenhle hlas, co mě ruší z přemýšlení.
„Lawre, co to s tebou dneska zase je?“ Povídá mi chlapec teď stojící nade mnou.
„Nech mě být, Takuto. Ještě máme čas.“ Při těchto mých slovech se pohrdavě otočím a snažím se opět usnout. Chlapce to ale neodrádí a naštvaně mi začne brát deku.
„Takhle ošklivá slova hned po ránu. Za to mi zaplatíš!“ Chlapec trhne dekou co nejsilněji, aby mě závan chladného větru odradil od dalšího spánku. Nečekal jsem tuto reakci, a proto mi došlo až příliš pozdě, že mám na sobě jen trenky a triko vyhrnuté až ke krku. Takuto ode mne odvrátil zrak a pro sebe se začal červenat. Sice je to mladší bratr mého kamaráda a taky můj dlouholetý spolužák, ale i tak ostych neskryje ani jeden z nás.
„Pospěš si. Počkám na tebe dole.“ Rychle odejde z pokoje a já mám konečně klid. Dávno jsem si všimnul, že s námi dvěma není něco v pořádku. Jsme vždy spolu, ale pak se stane takováhle situace a ani jeden z nás najednou nemá, co říct. Co jsem na střední, bydlím na koleji. Takuto má pokoj hned vedle mě. Po ty dva roky, co jsme spolu zatím zažili, nám bylo oběma dobře. S trochu lepší náladou sbíhám dolů a chystám se vypravit do školy. Takuto zamyšleně sedí na obrubníku. Vesele ho chytám za rameno a pospícháme do školy.
Jakmile usednu do lavice, nemohu přestat myslet na ten sen, co se mi zdá už dobrý půl roku. Taktak přežiji v mých myšlenkách celých 7 hodin školy. Stále cítím na sobě pohled Takuta. Asi má o mně starost. Je to jediný člověk, který by mi mohl pomoci. Jediný, komu bych to mohl povědět. Po poslední hodině bezmyšlenkovitě vstanu ze židle. Díky tomu, že poslední dobou nemohu jíst a o spaní ani nemluvě, jelikož mě má noční můra vyčerpává dostatečně, mám ochablé všechny svaly. Příliš své sny prožívám, ale tak je tomu u mě už odmalička.
„Lawre, půjdeme domů?“ Takuto se na mě lehce usměje, tiše přikývnu a doufám, že budu moci strávit chvíli s ním. Povím mu to, nevím jak zareaguje, ale už to nemůžu držet v sobě. S upřímným pohledem ho zvu k sobě do pokoje.
„Chtěl bych ti říct něco, co mě už dlouhou dobu tíží u srdce.“ Zahledím se do země a nechávám takuta si sednout. On se jen pousměje a pobaveně mi říká
„To ale nebude fér. Na oplátku ti pak také něco prozradím.“
Je to ode mne sobecké, ale ani mě jeho tajemství nezajímá. Odhodlávám se a začínám popisovat původ mého chování.
„Mě se už strašně dlouho zdá sen, kde mi umírá milovaná osoba. Ale poslední dobou je to ještě horší. Teď se mi zdá jako bych pomalu umíral s ní.“ Hlavu mám potutelně sklopenou a čekám na jakoukoliv reakci ze strany Takuta. Ticho v pokoji mě donutí se mu podívat na tvář. Ten mi okamžitě skočí kolem krku.
„To jsem rád, myslel jsem si, že je to ještě něco horšího.“ Přitiskne se ke mně ještě víc. Není to nepříjemný pocit, ale já jsem ho ještě nikdy nepoznal.
„Moc jsem se o tebe strachoval. V posledních dnech si se choval divně. Bál jsem se, že to bylo kvůli mně.“ Jak to myslí? Neměl bych důvod být na něj rozčílený. Nic mě nenapadá.
„Teď ti řeknu zase něco já…“ pokračuje, ale stále mě nepustil.
„… ale před tím ti něco ukážu.“ Nevím, co mě čeká, ale objetí z jeho strany povoluje. Zmateně se na něj podívám a překvapen jeho další reakcí jsem se zasekl v půli myšlenky. Takuto mě políbil. Ne přátelsky na tvář, ale na ústa. On, můj nejlepší přítel, takhle zradí mé pocity. On je chlapec, co mám dělat. Není to správné, přirozené. Nechci utéct, ale takovéhle věci se nedělají. Snažím se ho odtrhnout, ale po chvíli povolí sám. Smutně se otočí a slovy
„Vždy jsem tě miloval…“ odchází. Co to mělo znamenat? Známe se už bezmála 5 let. Chce mi snad říct, že po celou dobu byly jeho pocity vedeny tímto směrem? Proč nečekal na odpověď. Já mu toho chci ještě tolik povědět.
„Takuto! Počkej!“ Vybíhám z pokoje a snažím se ho najít, ale na chodbě už nikdo není. Je pryč, prostě zmizel. Já vím, že je to ode mě sobecké, ale já už nedokážu přespat další noc.Nechci být sám. Venku se pomalu, ale jistě stmívá. Začínám nervózně přešlapovat po pokoji. Náhle slyším prudké bouchnutí dveří, jsem si jist, že je to Takuto. Vyběhl jsem z bytu a začal u něho klepat. Očividně mě vidět nechce. Byl jsem unavený, ospalý ze všeho. Začal jsem skoro hystericky tlouct na dveře.
„Takuto! Takuto, prosím.“ Nic, ticho, žádná odpověď. Jediný člověk, pro mě jediná blízká osoba, se kterou jsem alespoň na chvíli mohl zapomenout. Už jsem se neudržel na nohou a sesunul se po dveřích. Tak se mi chce spát. Nemohu dál, nemám žádnou sílu. Takuto…
*Prosím, pomoz mi, Lawrenci! To bolí… Miluj mě!*
Ostré světlo - náraz - krev, spousty krve
„Ne, já už nechci. Už mě nech být.“ Ať se mě už nedotýká, prosím zastavte to někdo.
Divoce se posazuji na postel, nemohu vydýchat tento sen. Má hruď je jako v ohni. Bolí mě pohled na tu dívku, ale více mě bolí být u její smrti. Kde to jsem? Jak jsem se dostal do postele?
„Konečně si se probudil, Lawrenci.“ Tohle jméno vyslovené od něj a zároveň od ní. Zní stejně, i přesto ho už nechci slyšet.
„Promiň, že jsem ti způsobil tolik starostí. Já už půjdu.“ Povídám okamžitě. Vím, že ani Takuto to nemůže zastavit. Nikdy to neskončí. Takuto mě lehce chytne za rukáv.
„Proč jsi šel za mnou?“ Bojím se své vlastní odpovědi. Není možné, aby to byla pravda.
„Já…“ nemám na výběr, musím mu to říct. „… Jedině ty mi dáváš naději, že se ten sen už nevrátí, že bude všechno v pořádku. I když vím, že to nikdy nepřestane, stále chci, abys byl se mnou.“ Takuto se na chvíli zamyslí a bez ostychu se mě přímo zeptá.
„Co ke mně cítíš, Lawrenci?“ Konečně, otázka na kterou čekám už od odpoledne, ale ani před tím jsem si nebyl jist svou odpovědí.
„Já nevím, vždy jsem o tobě přemýšlel jako o kamarádovi.“ Takuto ode mne odvrátí zoufale hlavu.
„Ale když jsi mě políbil, nechtěl jsem utéct.“ Takuto ke mně přistoupil a s úsměvem se mě zeptal.
„Takže by ti nevadilo, kdybych to udělal znovu?“ Polekaně jsem zvedl hlavu. Jak to myslí? Co má v úmyslu? Dříve, než se stačím nadechnout, tak mi Takuto chytne tvář do dlaní.
„Nejlepší způsob jak zjistit, co ke mně cítíš, je si to vyzkoušet, nemyslíš?“ Ustoupím od něj, ale on mě přitáhne zpět. Lehce mě políbí, jen tak letmo. Nezažil jsem mnoho polibků. Nebyly v ničem jiné. Jen ten pocit v břiše, ten neznám. Okamžitě ho odstrčím a se slovy
„Musím si to všechno promyslet.“ Vybíhám z pokoje a pospíchám k sobě. Na chodbě se ale zastavím, musím mu nějak dát najevo, že mi na našem vztahu záleží, ať bude jakýkoliv. Tiše se vrátím k němu a na důkaz toho, že to myslím vážně, ho obejmu. Takuto to pochopil, ale i přesto se musí hodně držet, aby neprovedl nějakou hloupost. Vstávám a odcházím. Vím, že už neusnu, ale stejně musím přemýšlet. Netuším proč je mi s ním tak dobře. Zatím to nechci vědět. Chtěl bych zjistit, co znamená ten sen. Jen, co na to pomyslím, strachy se otřesu. Ten pocit strachu, ale není v tom, že tam jsem já, ale že jí vidím umírat. Jen tak ležím na posteli a přemýšlím o blbostech, nemohu se na nic soustředit. Ráno nikdo nepřišel, Takuto mě vždy budí. Ale chápu ho, asi chce být sám. Potichu se připravím a jako obvykle jdu do školy. Cesta ubíhá pomalu. Uvědomuji si, že byla pro mě samozřejmost mít vedle sebe Takuta. Díky němu jsem se mohl smát. Čekám na zvonění, Takuto stále nikde. Je mi to divné, není možné, aby zameškal školy jen kvůli mně. Možná je mu špatně. Probděná noc na mě zanechala následky. Hned po tom, co učitel vešel do třídy, pokládám si hlavu na lavici. Víčka mám zavřená, slyším jen tahy křídy po tabuli a občasný výklad učitele. Co jen s tebou je, Takuto?
*Lawrenci! Pomoz mi! To bolí…*
Stejný sen, co jsem čekal, ale něco je jiné. Vlasy odkrývají tvář. Srdce se mi zastavilo, pohledu na ni. Takuto?! Proč on, zrovna on. On mě nesmí nikdy opustit. Skleněný střep proráží jeho srdce. Bylo mi hrozně, snažil jsem se k němu dostat. Měl jsem pocit, že mé srdce praskne společně s jeho. Nechci mu ubližovat. Mám ho rád, víc než kohokoliv jiného.
Okamžitě vyskočím z lavice a bez ohledu na učitelův údiv, odcházím z hodiny. Musím za Takutem, musím mu to říct. Klepu na dveře, ale nikdo neodpovídá. Po chvíli už nevím, jak dál. Po schodech k bytům jde poklidně Riku, bratr Takuta. Už je to skoro rok, co jsme se pořádně neviděli. Riku odešel na univerzitu a už neměl moc času na staré kamarády.
„Riku, nevíš, kde je Takuto?“ vyhrknu na něj hned, jakmile ke mně příjde. Riku se jen zatváří nechápavě.
„Takuto měl srdeční záchvat, je v nemocnici. Myslel jsem, že to víš. Alespoň Takuto říkal, že ti dal vědět.“ Srdeční záchvat?
„Jak mohl mít srdeční záchvat, vždyť je mu teprve 17?!“ Divím se a napjatě čekám na odpověď.
„On to má vrozené, ale projevilo se to teprve před půl rokem. Tohle byl první záchvat za celou tu dobu. Ty o tom opravdu nic nevíš? Takuto mě vždycky ujistil, že ti to řekl.“ Víc jsem nepotřeboval, běžel jsem k nemocnici. Jak mi mohl dát vědět?!
Ten sen… Zdá se mi skoro půl roku. Střep v srdci…
Proč to najednou dává smysl?! Proč mi to neřekl normálně… Ty city, co k němu chovám, jsou špatné. Já teď vím, že jedině jeho mám rád tímhle směrem. Jedině jeho opravdu miluji. Přesto, mu tohle nikdy neodpustím. Udělat ze mě sobce, bez ohledu na jeho zdraví.
Vtrhnu do jeho pokoje. Takuto tam poklidně sedí a čte si knihu. Přistoupím k němu a bez ohledu na jeho stav na něj začnu řvát.
„Co si o sobě myslíš! Nic mi neříct, jen mě děsit. Nikdy bych ti neodpustil, kdybys mě opustil. Nic by pak nemělo cenu. Proč jsi mě takhle zkoušel. Mé city k tobě. I když si věděl, že tě miluji, stejně si mě zraňoval. Tak podle jsi se nikdy nechoval.“ Vyčerpáním padnu na postel. Musím vydýchat svůj zběsilý běh. Takuto na mě nevěřícně kouká.
„Co jsi to právě řekl?“ V tuto chvíli jsem přesně věděl o čem mluví. Nadechl jsem se a zavřel oči, připadal jsem si sám sobě nechutný.
„ Já tě miluji.“ Proč si připadám tak směšný a bezvýznamný. Takuto mi nějak nevěří, nic neříká, jen si ta slova stále přebírá v hlavě. Když nereaguje skoro 5 minut, mám toho dost.
„Když mě nebereš vážně. Zapomeň na to.“ Chystal jsem se odejít, ale něčí horký dotyk mě zastavil.
„Nechoď pryč, zůstaň tu se mnou, protože já …“ nenechal jsem ho domluvit, konec slov, myšlenek. Objal jsem ho, tímto jediný gestem jsem si uvědomil, že ať příjde jakákoliv bolest, já jí přetrpím. Protože Takuto tu bude vždy se mnou, v mých snech, v mé mysli. A to mi jako důvod k životu stačí. Prozatím…Komentáře
Přehled komentářů
Tak tohle mě opravdu znechutilo. Nicméně jsem to dočetla do konce. Opravdu mi nepřijde nic romantického na buzerantech . Bohužel
Moc pěkné:)
(Kačka, 27. 8. 2010 20:07)Moc, moc pěkný příběh. Je to super počteníčko:). Nemáte blog se svými příběhy?:) napište na www.bezkomentare.pise.cz
...wow....
(Bara, 23. 10. 2008 19:30)čtu tady na te strance skoro kazdy pribeh....vsechny sou super...:)...ale nektere smutne...večinou čtu tajty texty(pribehy) kdyz s enudim...:) ale jinak vph...
supr
(renča, 11. 7. 2008 13:24)velice pěkné doufám že s tím nepřestaneš a že napíšeš další
Dost dobry
(Zaneta, 6. 8. 2006 18:48)Krasne jsem si pocetla. Katko fandim ti a snad si jednou budu kupovat tvoje knizky a cekat ve fronte na tvuj podpis do jedne z nich!
Dost dobry
(Zaneta, 6. 8. 2006 18:48)Krasne jsem si pocetla. Katko fandim ti a snad si jednou budu kupovat tvoje knizky a cekat ve fronte na tvuj podpis do jedne z nich!
Jen tak dál
(Pascky, 12. 6. 2006 22:01)Máte talent a věřím, že jednoho dne budu čist vas bestseller.
Není to špatný
(Terka, 12. 6. 2006 20:48)Je to pěkný.Poutavý, možná trochu překvapující, ale vážně je to dobrý. :-)
Nj to je Katka!
(Lucsa, 12. 6. 2006 20:37)Super Katko! Koukej sem dat i Killiana! A vy co jste to četli...věřte mi, že tohle je jen odvar toho co doopravdu umí napsat!
Moc pěkný!
(Corrnny, 12. 6. 2006 15:49)tohle bylo fakt moc pěkný, mělo to spád a fakt hezký!! škoda, že to nemá pokračování, ale to asi nepůjde...jen tak dál a piš další!!...;-)
cože?
(Máca, 5. 8. 2012 16:13)