Jak přešle ospělovšti ke svymo znako.

Meslim to všeci dobře vite, ale Ve, keři ho neznáte, Vám mosim řict, že Ospělov má ve znako tozevá zajimavé véjev. Je tam kuň, keré velizá z močálo. Možná ste trocho zvědavi, jak se to zviře dostalo až na obecni erb. No a pro Vás, keři ste ochotni chvilko čést nezávazny plke staryho sedmilhářa, pro Vás mám nachestanó pověsť, kerá Vám to cely vesvětli. A mužete mě věřet nebo nemosite. Dež sem pátral, ešle nejaká legenda existoje, nebel mě nikdo štont řict nic, co be mě nasměrovalo na nejaky stope. Tož sem si řekl, že to tak nemužo nechat. O copak je toť ta dědina miň slavná než kerákole iná ? O nic ! Tož proč be take nemuhla mět svó echt hanáckó pověsť, kerá be obce dodala svébetnosť a tém aji sebevědomi. Bať. Ode dneška jo, ospělovšti, mět bodete, ať chcete nebo né. Tož to belo tak...

Celá ta histórija nezačéná ani v Ospělově ani toť na Hané, ale věřte nebo né, ani v našé zemi. Prazačátek nandeme až v dalekym Holandskym královstvó. Belo to za času, kde ptáce klábosele po člověčim, hadi chodile po dvóch s rokama v kapcách a kde Komanči zdaleka nebele indiáni. Za tech času bela krajina samé strom, všelejaky žóžele se plantale pod nohama, a protože to bela doba zázraku, děle se mistama ohromny pitomosti. Debeste věděle, jak bele e ledi zvohérali ! Množele se jak meše a za nekolek let jich belo, že se nemuhle nikde vlizt. Tož se začle rozlizat po celym světě a hledale si každé ten svůj kótek, kde be se zasé rozmnožele. A tak to šlo pořáď dál. Začlo obévat zeme. Kde ste se podivale, tam bel nejaké barák, chalopa, če aspoň zemljanka. V ten čas začle  po světě chodit krajánce. To bele ledičke, co zháněle nejakó sezóni práco za minimálni plat a sem tam neco do hobe. Vlastně tak, jak je to o nás aji dneská. No a jeden ten krajánek se menoval Lojzek Bidlo a pocházel hádéte odkuď ? No toť vodsuď – z Ospělova. To se eště Vaša dědina menovala troško jináč. Tem, keři to nevijó to prozradim, ostatní se neorazijó, protože to vijó. Kdese se to to menovalo Ospalov. Jenom pámbu vi proč. Ledi to bele decky hrozně čili. Mosele, dež chtěle žet kulturně. To se ostatně do dnešnich dňu nezměnilo.

No a abech to nejak nezapomněl, tož ten Lojzek se z teho Ospalova vedal na ceste. Toť zesekl lóko, tam pomuhl hospodeni do inyho stavo, prostě, takovy dobračesko to belo. No a na své póti se dostal až do Holandskyho královstvi. Hneď jak tam přešil, říká si: „Hergot, tode se osadim, jož mám tech kopcu plny botke, a tade je krásná rovinka !“

Jak řekl, tak take odělal. Osadil se na břeho mořa a kósal do chleba, co dostal na poslední štace. Dež ho zpolviroval, řekl si, že to moře je škoda nevesošet. Odělal to, na tem vesošenym si postavil chalopo a ohradil pozemek. Zasel trávo a chetl jedno z tech divokéch krav, co jich tehdá belo plny Holandsko. K ni pak dotahl ešče jedno, a abe jim nebelo smotno, tak aji béčka. No a tak se mo pomale začénalo rozrustat hospodářstvi. Brzo jož belo tak velky, že na to sám nestačel. Tož začal veméšlet všelejaky olehčeni. Vekopal odvodňovaci a zavodňovaci kanále, čém dosáhl teho, že se mo dobetek jednak sám napásl, a jednak e sám napojil. Ešče debe se tak sám podojil. No ja, mosim řict, že zlaty hanácky roke ! Ostatni farmáři na ňé hleděle jak hlópi, protože takovy vynáleze jaky vemeslel Bidlo, v ževotě neviděle. Třeba v zémě, dež te zavodněny kanále zamrzle, Lojza vzal dvě deštěčke, tak jakse  šekovně je zeřezal, předělal si je na botke a po tem ledě se dostával rychlo tam kde chtěl. Měl s tém takové uspěch, že si málem mosel odělat na te ledoběžke fabriko. Jednó ho na tech divnéch botkách viděl nejaké Belgičan, hrozně se mo to lébilo, tož si vzal mustr a doma začal verábět takzvany Bruselke. To až pozďéš je ledi pomenovale na brusle. Ale to sem zasé odbočel. Mosite mě hlidat nebo Vám to nedopovim.

Tož jednó ten Lojzek Bidlu de do sklepa pro sér, keré mimochodem naočel dělat všecke nébližši sósede, a v tem ho cose napadlo. „So já ale tróba andělská ! Plahočim se sem přes celé svět a přetym bech toto samo muhl dělat e doma, v tem mym rodnym Ospalově. Omim teho dosť, ale stači mě to k radosti ? Deť ani robo si toť nemužo namlovit, só to všecko takovy sochy vrbe, to te naše děvčeska, to je radosť pohledět ! Jéžišmarja, to se mně stéská....!“ A jak si tak stéská, přestihne se, že si bali hozilek. Krajánkova stará kriv se zasé probodila. A drohé deň jož bel na cestě dom. Spichal a překosoval si k temo ten bezvadné domáci sér, keré si sám verobil. A protože nebel žádny ořezávátko, nešil pěške. Baráček a kravke v Holandsko veměnil za pěknyho koňa, takže na českéch hranicich bel pěkně brzo, a to aji bez šterpródé dálnice. A jož minol Praho, kde stála zrovna jakáse roba na kameňo a vekládala cose o slávě a o kosmoso. Projel přes Pardubice, kde se stavil pro pernik, a jož bel o tehdéšich Svitav, kery se take menovale ináč – meslim, že Prdelkovice, nebo tak nejak. No a tam odsuď jož to bel do Ospalova jenom kósek. Stodená Lóčka, Mohélnice, Bózov, Loká, no a jak dál, to si spočitáte sami. Tak po letech přejel Lojza Bidlo dom. No ja, ale nikde žádná slavobrána ! Naopak. Ledi bele jacise zamračeni, ani se s ňém nikdo nebavil, no zkrátka, takle si svuj návrat do hnizda nepředstavoval. „Tož ledi, co je to s vama? Oletěle vám včele, če ste nemocni ?“ ptá se krajánek bábinke Pošustové. „Senko, te nic neviš, máme to neštěsti ! Nad našém krajem se stahojó mračna. Přešil zlé obr Vilibalda, osadil se to v lese a dež nedostane každé deň ledsky maso, veleze a odělá nejakó škodo. Pulka dědine je jož vestěhovaná a málem drohá pulka zežraná. Jož nevime, co dělat. Vrchnosť vepsala velekó odměno pro teho, kdo nás z teho srabo vesvobodi.“

„Tož to je blby,“ povidá Bidlo. „To abech něco vemeslel.“ A jak jož bel zveklé, okrojil kos chleba a séra a žvékal. No a dež to dožvékal, měl plán hotové. „Nic se, občani, nebujte, jož to mám toť !“ a okázal si véznamně na to místo, kde z krko roste taková ta chlopatá a střapatá brdola. Počkal do večera až se zetmi, sedl na koňa a vejel pomale do teho lesa. Ve, co toťká béváte, vite sami lepše než já, kde se řiká „V ložich“, že ja ? Já sem tam nebel, já néso takové hrdina, jak bel Lojza, ale on teda bel. Přejel k tem ložim, objel je a zařval mohotném hlasem, až spadlo pár veverek a šešek: „Tož kde seš, te Baldo Vilibaldo ? Velez, mrcho, do tě zežrat !“ Včel si meslel, že chvilo počká, tak dvě – tře vteřene, a pak zařve znovo. Ale on za tó větó ešče ani nenaskočel vykřičnik a před Lojzkem tak na dva metre se otevřela zem a z ni jak na pirko veskočel velekánské chlap. Bel tak velké, že aji kuň se lekl a zakobléžkoval šeroky okoli. Natož ten Lojza.  No co meslite, krajánek nečekal na nic, pobodl zviře a aló přes ten les zpátky. A ten obr za ňém. Co kuň deset skoku, to Vilibalda dva kroke. Jož, jož po nich natahoje te svy chlopaty obrpracke, že je rozmačkne jak meruňko. Ale Bidlo to měl doopravde promešleny. Nabral směr rovnó k Ložim a jož tam take bel. Tenkrát bele Lože vehlášené strašedelné močál, ze keryho se málokde málokdo vrátil, takže toto podnikáni belo dosť riskantni. To sem Vám ešče mosel řict, abe ten přiběh měl pěknó gradaco, vite ? Tak ten Lojzek jak bel před tém močálem, spomněl si na hodine tělocviko a nádherně přeskočel teho koně nadyl. Tém pádem bel na drohé straně. V roce hodidlo a tahne konička k sobě, abe ten mohl snadňéš přeplavat te blata. Ale obřesko nebelo blby. Chňap ! A jož drži obohy zviře za prdel. A tahne ho zpátky. A Bidlo tahne dopředo. A obr zasé k sobě. A Lojza take. Nebodo Vás dlóho napinat. Stalo se, co se stat mělo. Jak se tak přetahojó, najednó krajánkovi otěže veklóhle, kuň zvostal Vilibaldovi v náročó, ten to nečekal, zavrávoral a protože neverovnal rovnováho, žuchl sebó e s koničkem do tech Loži. Jenom to zažbrblalo. Obr rozhodil rokama, zařval a koně postil. Teho veožel Lojza, klackem nahmátl řemeně a přetahl si je k sobě na břeh. Pak jož nebel problém nebohy zviře dostat po kóskách z blata. Ale ta potvora tam jož zvostala, bel moc těžké a močál bezedné. Za pár minot belo po všeckym, jenom pár boblen veletělo navrch.

Lojzek Bidlo odvedl konička do dědine a o nejakéch dobréch ledi to noc přespale. Drohé deň jož všeci věděle, co to belo v noce za řev a kdo se vrátil dom. Eště odpoledne – šak až po obědě, né ? - přehrčel kočár a z něho vestópl knižepán. Potřisl Lojzkovi rokó, poptal se po jeho zdravi a chtěl odjet. Ale ledi jasně řekle : „Tož to né, slébile ste odměno, tak držte slovo, milostpane !“ No a tak teda bel krajánek slavnostně pasované na šlechtica a do erbo dostal pulko koňa, jak se hrabe z močálo. A to dědino k temo.

Dež jož mo, Ospělováci, Vaša vesnica patřela, řekl si Lojzek, že Ospalov néni dobré název. Deť to vepádá, jak debe to všeci spale. „Ode dneška se moja dědina bode menovat Dospělov, protože sme dospěle k nezávislosti a ke svobodě. Abeste temo rozoměle, já včel rošim jako prvni v této zemi roboto, čehož si všeci važte, po mně to odělaji až za pět set let jacise Habsburci.“

No ale že ste včel Ospělov, to jož je jiná legenda.

Z dobře skované Hanácké ambasáde Petr Linduška. Pro ospělovsky e pro Vás.