O muře v Loké

Co je to mura se nám snaži vesvětlet ve své knižce pan Stróhal. Pré se věřivalo, že mura je ledská betosť, kerá proměněná do nejakyho zviřete chodi po chalopách a dosi ledi ve spaňó. A že sedne člověkovi na prsa, a protože je těžká, tak ten nemuže dobře spat, kope se, mele se – zkrátka takové spánek na draka. A pré só e takovy mure, co vesávaji kriv ! Néčasťéš pré bévaji v podobě černé kočke. Vlezó spáčovi na te prsa a tižijó ho a dosijó. Takové postižené človiček dobře vi, že má muro, ale nemuže se probodit a nemuže se té potvore sám zbavit. Toli od pana Stróhala. Ale poslechnite si, jak to take mohlo bet, dež sedla mura na mladyho Kolčavo v Loké.

Jaryn Kolčavu bel serotek. Maminko nepoznal, protože mo odešla jož dež on se drápal na svět a tatika zavolale na onen svět dvá archanděli: Chlastometr a Pudivětr. Všeci mo to pré prorokovale:

„Kolčavo, nepi, tém nebožko nepřevoláš zpátky a klok bode jednó chodák, protože po tobě nebode mět nic než dlohe,“to mo radile sósedi, kerém se to jeho hospodsky vesedáváni pranic nelébilo. Deť na to doplácele aji oni, dež viděle, jak se maličké Jarynek prdoli okolo ožralyho tato. Nedalo jim to a decky si ho vzale na chvilo dom, abe neviděl, jak tatik střizbi, a jaké je to vlastně neřád. Ale staré bele jak švihlé opratěma. Bolesť ze smrti žene jož dávno přebolela, ale oni bele jož naveknoti na te svy přiděle gořilke a nedokázale s tém přestat. Bele sice takovy slabši chvilke, kde nepile, ale to zas honile levky robe. A tak pořáď dokola, dokuď je to nezmohlo napořáď. Od té dobe bel Jarynek sám a odkázané jenom na pomoc bližnich. No ja, ale jak trocho odrostl, jož bel všeckém na přitěž. Stal se z něho veleké a selné chasnik, keré teho ale také hodně sni. Tak mo sósedi řekle: „Dobře, me tě toť rádi ovidime, ale ode včelká se mosiš starat o sebe sám. Chalopo máš, sprav si jo a běž po svym ževobeti.“ Tož co zbévalo, než se nejak protlóct. Ale Jaryn nebel zhnilé, oměl za práco vzit a tak si brzo to svó pastóško zvelebil. Pak si pučel na koňa a dež jednó na jaře zasel a ono to verostlo, zdálo se, že z něho bode spokojené sedláček. Všecko to take tak mohlo bet, debe nepřešla ta doba, kde každé chlap zjisti, že je chlap. No a to je potom všelejakéch svodu a nebezpeči, kery na vás čihaji, a ve jenom trnete, kerá vás olovi a ešle to k nečemo bode kromě tech tělesnéch prožetku. Tak se take moselo stat a stalo, že jedna taková skočela po milym Jarynovi. No a jak to babe omijó: Začala se okolo něho ochométat a očeskama po něm házela tak, že ten pohled kolekrát přejal aji telegrafista ze slavětské počte, e dež mo nepatřel a šajna z teho pohledo zapřičenila, že se na hlavni cestě z Loké do Hvozda srazele dva povoze. No zkrátka, chlap muže bet sebevěči, ale dež jož to sváděni přesáhne to krajni mez, néni mo pomoce a podlehne. Decky. Tak se aji stalo Jarynovi. Filoména Brtnikova, puvodem ze Střemenička, keré nikdo v jeji rodné dědině neřekl jináč než Medvědica, olovila milyho Kolčavo. Bel jak omámené a ona to hneď poznala. Klofla ho jak žluva červa. Chodáček sedláček měl oče jenom pro ňo. A začal hospodářstvičko zanedbávat. Najednó mohlo všecko počkat. Na co nejaká agrotechnická lhuta ! Předňéši je láska ! Na, Filoménko, toť máš kožoch, vem si peníze a běž si něco kópit, nešetře na sobě, deť vedělávám jenom pro tebe. Tak a podobně Kolčava mlovil. A platil za všecko, co Medvědica chtěla. A ta teho chtěla pořáď vic, až jož nebelo kopovat za co. No co, šak se dá vepučet. Tak šil a vepučel si, ale nevracel a to néni dobry nikdá. A tak to šlo od deseti k pěti, až zasé začalo bet néhuř. Všecko, co za leta našpóroval, rozfofroval. Na pole chodit přestal, protože se celé deň jenom válel a obskakoval Filošo, tém pádem neměl žádné přisun financi. Přešil jož o všecko a dež nic neměl, nakonec ho opostila aji ta jeho láska. Ja, dež jož nemáš, za co bes mě měl rád, tak zbohem ! No, co jož s chlapem bez peněz, né ? Tak zvostal sám a začal se žrat. Sósedi s óděsem hleděle na to, jak se měni k obrazo svyho taťka.

„Jarynko, veprdni se na ňo, nestála za to, začni zas dělat, ať nedopadneš jak tvuj tata,“ řikale mo ledi po dobrym. Ale chasnik jož nemohl. „Vite, sósedi, já nemužo déchat. Jak debe mě na prsách seděl nejaké čerchmant. Ráno nemužo stat, e dež vim, že bech měl jit na pole, ale cose mě tiskne do peřen tak že se z teho zbláznit mužo.“ Tak a podobně si Jarek stěžoval. Névic ho litovala paňmáma Kopečnéch. Bela to právě ta sósedka, kerá ho za dětstvi brávala dom, abe ho nakrmila, dež nebožťék tatik měl vepito. A bela to zasé ona, kerá řekla: „Jarynko, te máš muro. A já tě ji zbavim.“ „Tetičko, meslim, že jož sem se mure zbavil sám, deť mě otekla“, plakal Kolčava. Meslel, chodák, že tó muró bela miněná proradná Filoména. Ale paňmáma bela inyho názoro. „Kdepak, senko, te máš muro óplně inyho zrna. Sedi na tobě jak žok a obiji tě. Deť te bes z ni mohl mět smrť. Viš co ? Přendo dnes v noce k tobě dom a neco s ňó provedeme.“

Jak řekla, tak odělala. Večir přešla, přepravila chlapcovi, keré se jož tak tak třepal, jak bel zesláblé, selnó dobró polivko a dala ho spat. Zakrela ho peřenó – tó poctivó, kerá mo eště zbela po rodičich – z peři tech nékrásňéšich hosi, co bele na dědině, a řekla: „Včel, milé Jarynko klidně spě.“

Sama sedla vedlivá pelestě a čekala. Chasnik osnol hneď. Starostlevá roka sósedke mo přepomněla cose, co znal jenom od cezich děcek. Klidně oddechoval až do pulnoce. V tem odbile dvanást. Najednó Jaryn začal déchat jakse ztěžka, přerévavě. Chtěl be zakřečet, ale namisto teho vedával jenom jakyse neartikulovany skřeke. Bel jak v tranzo. Paňmáma Kopečnéch viděla, že néni neco v pořádko a hneď bela pohotová. Měla v hrnko nachestanó krapko vode ze svaté stodynke. Vetahla ten hrnek a milymo Kolčavovi střékla pár kapek na prsa. Co meslite, že se stalo ? Zasečelo to, zapářelo se, ozvalo se strašny zaječeni a obrovské pruvan rozrazel dvirka, abe s něma velekó seló křápl tak, že se málem vevrátile z pantu. A pak bel klid. Jaryn pak spal do rána jak mimino a tetka Kopečná osnola take.

Drohé deň, dež se zbodila, chtěla , abe chlapec stal a omel se. Ale ten povidá: „Tetinko, já se nemužo ani hnót, něco na mě leži.“ Odkrela ho a vidi, že má na prsách kósiček sláme. Všecko ji to doklaplo. Vzala to slámko a přetrhla jo napulke. Pak jo vhodila do špórhelto a nechala jo zhořet.

Jaryn veskočel jak  srnka přes přikopo, zdravé a najednó veselé jak nikdá. Chetl tetko okolo paso a protočel jo po sednice. A juchal, jak čerstvo odmaštěné ožrala.

Ledi pak dež šle na řbitov, viděle jak jeden hrob je otevřené. Dež přešle bléž, poznale, že to je hrob staryho Kolčave. Belo tam jož jenom nekolek tróchnivéch desek z trohle, nikde žádny ostatke. Tak jim to došlo. On bel ta mura, kerá otravovala ževot svymo senovi. Tém, jak Paňmáma Kopečnéch spálela to slámo, belo prokleti zlikvidovany. Je take faktem, že kosti tatika Kolčave se nikdá nenašle. Tož co, v Loké, belo to tak nebo né ?

Z Hanácké ambasáde „Možná, že se brzo neco šustne“ Petr Linduška. Jenom pro Vás.