O tem slavnym marijášo ve Hvozdečko.

Kdo se aspoň troško veznáte v našem krajo, vite, že ve Hvozdečko stoji dodnes stará hospoda. Je zrovna na moc a moc strategické křižovatce bévaléch formanskéch cest na Bózov, k Olešnicum a na třeti strano ke Kovářovo. Ten barák tam stál jož od nepaměti, mockrát bel přestavované a  majiteli se tam po staleti střidale jak poslanci ve sněmovni. Dneská je hospoda jož opoštěná, okna vekločeny, střecha prolomená těžkém sněhem, keryho bévá v zémě na Bózovsko decky dosť, a meslim jož nežeje ani žádné pamětnik odálosti, kery se tam děle za staréch času. „No“, řeknete si, „copak be se v hospodě muhlo tak zvláštniho přehodit ? Tak akorát se někdo občas pořádně picnol a odělal nejakó ostodo, co inyho be tak muhlo bet na té barabizně zajimavyho ?“ Ja, ja, jenom si nemeslete, jenom debe ten barák muhl vekládat ! To be bele litánie ! O jedné přihodě, kerá se to odála, Vám včel povim.

Za času krále Poldo drohyho bel svět plné všelejakéch potvor. Po lesich se proháněle hékali a jezinke, na lókách tancovale všelejaky vile a dež ste si nedale pozor, muhle ste natrefit vraceja se v noce z putyke na kdejaky hořici stvořeni – od pséku, přes ohnivy chlape, až po všelejaky předměte: Botke, sode, a iny hlópostě, kery Vás sice oměle postrašet, ale té škode zas nenadělale toli, jak třeba hastrmani, keři dokázale sem tam aji otopit nejakyho ožralo. No a za tech dob bela ešče jedna zvláštni kategorie strašedel. One to snaď ani strašedla nebele, protože celkem levko žele vedle ledi, tak jak třeba zviřata. Jenom s tém rozdilem, že oměle mlovit a chodile po dvóch. Nebel to nikdo iné, než čertiska. Peklo je veslalo na zem, abe to škodile a zháněle hřišnike pro dosť náročné podzemni provoz. Ono – vehřivat zemsky jádro néni žádné med, každé topič je hneď onavené, nikdo moc dělat nechce a všeci majó svy odbore, tož se mosijó dělat nábore. A dež ani te nezaberó, řeši se nedostatek pracovnich sel všelejak. No ja, ale nebel čert jak čert. Nekeři brale te svy funkce ohromně vážně. Bele to takovi ti dravci, keři za každém checeném darebó hneď viděle tučnó provizo a tak makale bez nejakyho věčiho cito, zato o to vic. No a pak ti drozi raraši, to bela ta sorta, co jož měle pár tisic let za sebó a po tolika letech složbe Peklo neviděle do duchodo pražádnó perspektivo. Ti teda na to strašeni a lapáni ptáčku darebáčku moc nebele. Ti si rač nekde odělale tichy zázemi a tam celé deň prochrápale a v noce pak mazale karte. Luciper sice čas od časo odělal nejakó inšpekci, ale staři čerti bele takovi jož otrli a řikale si, copak be si na nás kdo vzal. A dělale si svy. Hlavně klid a zadke v teple. No a jedna taková pekelnická buňka bela nasazená take v té staré hospodě ve Hvozdečko, kerymo se tenkrát řikalo zkráceně Vozdečko. Bele to tři vepelichani raraši, každé měl tak dvanástset let, zarostli, špinavi a smrděle tak, že formani, keři v noce jele s povozama okolo, se zbózivale a meslele, že jož só v Loštěcich. Meslim všeci znáte to pohádko z televize Hrátke s čertem. Tak to bele oni, jak debe temo

Neumannovi če Filepovskymo z oka vepadle. Vlastně naopak, ta pohádka bela natočená až nekolek set let po této přihodě. Ti tři prdoli bele věčně zalezli na huře nad hospodó a celé celičké deň proválele. Sem tam nekeré velezl na vzduch, protože měl složbo, a chetl toť veverko, tam nejakó žabo nebo meš, abe měle co do hob. A to belo tak všecko. Shnili bele jak – jak – no, jak čerti. No a jednyho dňa přešil do té paluše krajánek. To bele ti chlapici, co štrádovale přes lito od dědine k dědině a hledale nejakó námezdni práco. Decky se nechale na pár dni zaměstnat a dež to měle hotovy, šle zas o kos dál. No a ten krajánek bel najaté od paňmáme Polesné, kerá momentálně měla to krčmo, na obligátni řezáni dřeva na zemo. Menoval se Mořic Hrdina, ale přijmeni pré belo vemešleny. Sám bel od narozeni serotek, keryho našle na palóko na svatyho Mořice a ojale se ho chalopnici až z dalekyho Hartynkova. Mino Hrdina si sám vedobel v jedné z tech nesčetnéch válek všeckéch protivá všeckém, keréch belo tehdá na stovke. No a ten Hrdina přešil do teho Vozdečka a zháněl a řezal to dřevo. Obytoval se právě na té huře nad hospodó. Řekno Vám, to belo neco na čerte ! Hneď první večir, dež Mořic okládal svy odřeny tělo na slámo, začle te potvore jeden po drohym velizat jak po dyšťo slemáce na salát. „Cococococo toť pohledáváš, čečečečerve !“ „Tahni odkuďs přešil, nebo tě zadávime, rozpářeme, oškrtime a ešče aji zmlátime !“ Tak a podobně na milyho krajánka spostile. Ale belo to, jak dež pšókne do povětři. Na takovyho Hrdino se mosi ináč a né s koktavó pěsničkó. „A co debech zmlátil já vás, ve jedni hléstožróti !“ skřékl nahlas tak, že se zatřisl trámek. No co Vám mám vekládat, chvilo to tam vepádalo jak v žedovské škole. Hádáni, překřekováni, kokokokokoktáni, kašláni, kécháni, mrmláni a bročeni. Až teho začal mět Mořic Hrdina dosť a zahulákal: „Tož tak ! Ešle nepřestanete, dostanete po čonich, a to hneď !!!“ a vetahl sokovico, keró tak praštěl o podlaho, že tam zvostala réha, keró náhodni návštěvnici mužó pozorovat ešče dnes, dež se dostanó po práchnivéch schodech až navrch. Pekelnici bele rázem jak ókropci. Tetelele se v roho jak zdrcly mliko a s vepleštěnéma očeskama sledovale chlapisko, co odělá. Ten ale nic. Natahl se do té sláme a že si zdřimne. No ja, ale to vite, zvek je železná košola a za chvilenko se tem bubákum začle klepat roke jak ratlikum nožeska. Bele zvekli na každonočni mariáš a najednó nevěděle, ešle mužó rošet nebo né. Nakonec teho némlačiho napadlo, že be se teda meslim muhle zeptat. „A tož, pantáto, co debesme si zahrále karte...Nebel beste protivá ? Me besme bele poticho, ale to vite, nemužem jož bez teho bet...“ „Ale ja, hréte si co chcete, jenom mě nechte na pokojo, so nadřené jak kuň a mosim se kapánek vespat.“ „A co debeste si zahrál s nama ?“povidá na to ten chlopatec. „Ja, ja. To známe, prohrajo došo a ve se pak bodete řehtat a já bodo jak blbé v pekle, co ?“ Tož se tak chvilo dohadovale, čerti že né, došo že mo nechajó, že si mosi s něma zahrát, ve šterech že je to lepši, a tak pořáď dokola, až teda ten Hrdina říká: „Tak dobře. Dež teda nepude o to došo, tož o co ?“ „Totototož, řeřeřeřekni si“. „Vite co, ve čerchmanti ? Mám v gatich mišek a ten je furt prázdné. Co takle si zahrát o ten mišek. Dež prohrajo, je váš, ale ešle vehrajo, zařidite, abech měl ten mišek bezedné !“ Tož to belo slovo do rvačke. Po krátké poradě raraši naznale, že to je dosť dobrá sázka. Sice nevijó, co be dělale s prázdném miškem, ale na drohé straně si aspoň ožejó hazardo, a protože to jož nejaky to stoleti poctivě trénojó, sténě mosijó vehrát, takže Peklo žádná škoda nevznikne. „Malá dává !“ A jož to jede, jož se to rozdává. „Barva ?“ „Dobrá...“ „Flek !“ „Věči !“ „Eště věči !“ „Tote !“ „Bote !“ „Kalhote !“ Takovy a ešče lepši véraze licó po té huře. Mariáš je mariáš. Pekelnici se tak vžele do hre, že aji ten koktavé přestal koktat, nachlazené posmrkovat a ten hlópóčké málem zmódřel. Hrdina se drži přimo hrdinske. Neposti zbetečně žádné štych. „A pozor, a dvacet ! A šterecet ! A trumf ! A sedma nakonec, ať se mám dobře !“ Co bech Vám vic řikal. Mořic Hrdina te čertiska hneď v první hře obehrál jak maly harante, takže na něho zvostale čočet jak chlopaty a rohaty žabe z keške. „Tak a je to. Včel splňte svy slebe a veplaťte mně sázko !“

Ti se škliběle, vrčele, ňafale, škrabale, zobama skřipěle a mrčele! Ale sázka je sázka a přes to jede vlak. Japak ho jenom, potvoro, obelstime ? Néstarši čert nakonec s vitězoslavném gsichtem odělá:

„Bre bre bre, škvrk !“ a povidá: „Tož Mořico, včel jož máš, cos vehrál. Tak si to pěkně ožé !!!Hahahahaha !!!“ A s velekym pšóknótim všeci tři zmizele v oblako kóře. Jenom po nich zvostala na huře taková sernatá rychna, že mosel Hrdina na chvilo ven, abe se nadéchl čerstvyho vzducho.

Váženi, právem se ptáte, jak to cely dopadlo. Co bech Vám na to řekl ? Já nevim, ešle dobře nebo špatně. Jisty je, že čerti svó sázko veplatile, ale jakém zpusobem !

Dež ráno krajánek stával, abe pokračoval v započaté robotě a chestal se do Héko na dřevo, přepadl ho takové divné pocit, keré jož dlóho nepamatoval. Taková jakáse choť. Ale né na nejaky jidlo nebo piti. Bela to choť na špásování s babama. A ta choť bela tak hrozná, že on mosel všeckyho nechat a jit hledat nejakó to babo. A dež jo našil a zašpásovale si, co meslite, měl pokuj ? Včel přende ta pointa: Věřite, že neměl ? Představte si, že ti chlopati zmetci si z něho odělale srando. Ja, splnile sázko, Hrdina měl pořáď plné mišek, ale zlaťáke v něm nebele ani náhodó...

Z Hanácké ambasáde jenom, ale jenom pro Vás, keři to čtete, Petr Linduška. Osobně.

Malá poznámka na sám konec: Tato pověsť néni nijak vázaná na pověsti pana Stróhala. Je jenom a jenom moja. A včel e Vaša.