Vo tem strašlevym vlkovi od Savina.

Jak snaď všeci vijó, dědina Savin leži jenom malé kósek od Litovle. Dete tam furt do kopečka, minete Chodobin a dule Novó Ves, a dež Vás ešče nebodó bolet čape, octnete se vprostředko celkem hlobokéch lesu na mistě, kde se odedávna křižovale kostelni ceste. Já tam temo řikám Chvilečková křižovatka. Je to chvilečka do teho Savina, chvilečka do Měrotina, chvilečka na Novó Ves a o málinko věči chvilečka do Slavětina. To misto se menoje Na Pindě a staři osedléce mo řikávale Pindolka. Jak jož sem naznačel, dokola só krásny hloboky lese, kery se tahnó na naše maly poměre pěkně do daleka. Bévaji plny řébku, jahod, strožen a všelejakéch inéch plodu, takže návštěvnik nikdá neodende s prázdnó. Staři řikávale, že za dávnéch dob tam bévalo moc a moc zvěřene. Jeleňu a srncu, co se předváděle, nepočitanéch, ošáke ste mosele odhrnovat, abe se Vám nemotale pod nohama, a akorát před divočákem ste mosele trocho hébnót kelkama, abeste neměle natrženy gatě. Take ale pré v tech lesich bévale vlce. Ti bele jejich skotečnéma pánama. Dež takové pocestné spichal a chtěl si trocho zkrátit cesto přes smrčeno, mohl take dopadnót všelejak. Te šelme chodile decky ve smečkách po šterech e po pěti, abe dobře svó kořisť ohnale a oštvale.Bele dosť chetři ti vlci ! No ale jak šil čas, tož lese pomalinko osiřele, srnek sice zvostalo a zas se rozmnožojó až běda, ale takovyho jeleňa tam neovidiš a divočáci mají strach věči než Ve. A tak vlci, dež viděle, že néni z čeho žet, pomalo, ale jistě ten kraj opostile a dnes tam jož néni ani jeden.

To sem si meslel poměrně do nedávna, ale jak ovidite dál, krotě sem se mélel. O čem Vám včel povim, néni zas tak klasická pověsť, na kery ste bele ode mě zvekli. Je to vlastně popis skotečné odálosti, jenom mina só vemešleny, abe mě nekeři nepřešle rozbit čoňo, za to, že je menojo na plnó hobo. Ten vcelko banálni přiběh se stal poměrně nedávno, e dež pro nekery mladši ročnike to muže bet jak v pravěko. To belo tehdá, dež zemědělci bele ešče kolchoznikama, fabrikanti topičema a Komanči nebele žádni indiáni.

Lojza Šmakalu bel óplně normálni klok. Béval sice v Litovle, kerá kdese slola jako okresni město, ale srdcem a došó bel patriot jedné z okolnich dědin. Já řikám klok – no bel jož dospělé chlap, ale protože měl všelejaky zájme, kery mo krásně naplňovale ževot, zvostal klokem e ve svéch pětadvaceti letech. Bel jož po vojně, práco dělal, keró decky chtěl a měl celkově docela šťastné ževot. Jenom jedno neměl. Ženskó. Né, že be o něho nebel zájem, deť nebel až tak škaredé, ale on sám bel trocho přelitavé ptáček. Tam zobnót, toť klofnót, ale nic na stálo. No a jedna si zamanola, že to změni. Vendulka Vařéková po něm tak dlóho pomrkávala, že si nemohl nevšimnót. A protože doopravde nebel žádné dobové krč,  začal si s tó děvčecó náramně ožévat. Jož spolo bele pár měsicu a obóm to velece dobře svědčelo. Vendulce jak zázrakem zmizele z čela všecke boláke a Lojza bel spokojené jak koala na eukalypto. Ale jak to tak bévá, všeckyho do časo. Jednyho letniho dňa se obá miláčci domlovile, že be měle verazet na nejakó zábavo. V to dobo se každé pátek, če soboto nekde nejaká konala, tak nebel problém si vehlidnót nekeró dědino a zajit se tam pobavit. Tak se ojednotile na tem, že jož dlóho nebele Na Pindě. „Včel tam bode ta naša kapela, pře keré sme se zeznámile, tož jedem tam !“ A jele. Areálek tam béval pěkné. Pódium pro mozekante belo sice maly, ale mily, parket bela vlastně betónová plocha a na ni se svijelo nepočitanéch páru e samostatně se bavicich mlaďochu. Večerni les bel ozářené lampiónama a cely to tam belo takovy moc hezky. Zrovna tak akorát na oděláni si dobré nálade. No a to si Lojzek odělal náramně brzo. Nejaké kamarád z mokré štvrti ho hneď po začátko zábave vzal pod křédlo a pořáď do něho cose nalival. Vendulce se to moc nelébilo. Přece jenom si řikala, že be se ji měl věnovat vic, dež s ňó přešil, no né ? Ale protože nechtěla bet satóreje a navic před všeckéma, tak temo nechala hladké pruběh. Šak neseděla dlóho. První tanečnik přešil hneď, jak si s kelimkem kofole sedla. Chvilo dělala drahote, že čeká Lojzo, ale pak neodolala a šla do kola s Fandó z Měrotina, keryho znala ešče od základke. Tak zábava obihala, Alois se pak vrátil a tancoval s ňó take, ale bel jož takové – no řekl bech, dosť načaté. No, to so moc jemné. Zkrátka, ožral se jak zákon káže. Motal se na tem parketě jak motél Emanuel a Vendulce se to zasé moc nelébilo. Lojzek řádil jak Travolta. Veskakoval, juchal, no zkrátka se dobře bavil, e dež meslim o okolnim světě neměl moc povědomó. A jož bele tře hodine a konec zábave. Mozekanti se rozjele dom, ledi zrovna tak a Lojza zvostal trčet o pódia sám. Před chvilkó se mo zazdálo, že mo Vendulka říká zbohem, ale jak bel piclé, nedokázal si to spojit dohromade. No jistě, že mo děvčeca otekla. Co s chlapem, keré jo nevnimá ? Přece nepude dom pěške. Tak se domlovila se známéma a ti jo vzale autem až do Litovle. Dlóho s Lojzó clómala, ale ten jenom mrčel, ať ho nechá bet, že se prospi a pak donde sám. „Jak chceš, šak procházka tě neoškodi“, řekla Vendulka a odjela.

Belo tak pul štvrté a Lojzovi začlo bet zema. Měl jenom tričko, sice měl dlóhy gatě, ale e dež bela letni noc, přece jenom bel večir rozpařené a zpocené, a jak to začlo schnót, tak se třisl jak ratlék. Sedl si na patnik a nechápavě hleděl před sebe. „No nic, odpočeno a pomale pudo směrem dom, šak neco stopno“, broči si pro sebe ten hlópák. Jak debe nevěděl, že v takovó dobo a ešče k temo v nedělo nikdo nikde nejezdi. Všeci spijó jak zabiti, kemopak be se chtělo kdese rajzat ? Tak se zdvihl z teho stodenyho patnika a vekročel směrem k Litovle. De po sélnice, po pravé straně má les, po levé take, meditoje a natahoje krok, abe bel co nérychléš doma, dež najednó – Hrom tě zabi !!!

Ocitěl strašedelnó bolesť na zadni části prdelke. Sakra, co je to ? Jak dež se do něho zakósne nejaká potvora ! Bál se zpomalet, abe nedošlo k néhoršimo. Tak de dál, bolesť neostává. Naopak, je čém dál věči. Lojzek jož to nemuže vedržet a tak zastavoje a zprudka se otoči. Nic. Jenom dlóhatánsky zaveti rozčeři doposuď klidnó a skoro svató noc. A drohy. „Sakra, snaď to néni …..!!!“ Zebere všecke sele a snaži se co nérychléš otikat. Mělo be to jit, je to trocho z kopce. Za chvilo be měl bet jož na dohled Chodobin ! Ale seberychléši běhe nepomužó. Bolesť se stopňoje a Lojza jož je na konco sel. Je sice rázem střizbé, ale to nic neřeši. A veti je slešet čém dál bléž. Hrome, kameň ! Chce ho zdvihnót, mosi se přece bránit ! A zas nikde nikdo. „Co je to za čáremáre“, ovažoje nahlas. A zas je toť ta hrozná bolesť. „Au, au, au !!!“ Znovo zaveti – ale sakra, deť to vel on sám !!!

Tak probihala celá cesta dom. Lojza se svalel ořicené na lužko a hekal jak prvorodička. „No te ale vepadáš, se celé ?“ vice ho rozespalá Vendulka. „Meslim mě něco přepadlo a zežralo mě pulko řeti !“ šťuká Alois. „Okaž te hrdino, no ja, to veléčime. Žes te tróbo, seděl na nečem stodenym ? Jak be né ! Přestaň jož řvat a běž se omet, smrdiš jak stádo schořu.“

Jak to belo dál, meslim jož ani nemosim řikat. Jenom maly ponaočeni: Né každé vlk má štere nohe a né každé se dá odstřelet.

Z Hanácké ambasáde, kerá zaznamenává jakyse jarni probozeni, Petr Linduška. Osobně.