Jož je to zas vánočni čas.
Váženi a mili, bel sem požádané, abech Vám přečtl něco z mé omělecké tvorbe, co be se dotékalo Vánoc, zeme a toť tech věci. Tož bech začal tém, že o nás je to každé rok stény.
Že bodó brzo Vánoce já decky poznám podlivá teho, že mě moja drahá, a meslim že nédražši polovička vežene poret zehrádko. Já se do tech praci moc nehrno, ale je fakt, že jak to neodělám zavčas, neodělám to nikdá. Pokaždy čekám, ešle bode na to reti nejaké vhodné deň. Nesmi bet moc zema, to se mě dělá špatně, protože celó to dobo hudrojo, jak mě zebe. Nesmi bet ale ani moc teplo, protože jak se o teho reti spotite, muže Vás ofóknót a drohé deň ste lazar. No a jak tak čekám na ten ideálni deň, tak do teho začne pršet a já mosim jit tak jak tak a sakrojo o to vic. Letos ale ten deň přešil a já sem ho vestihl. Zebral sem réč a za pár hodin belo hotovo. No a doma pak v teple sem si řekl: „Tak a včel jož mužó přejit aji Vánoce.“ Nebodete mě to věřet, drohé deň napadl snih. Pak sice roztál, ale já meslim, že mě Pámbu viděl a slešel. Me spolo nemáme žádné problém, tak meslim jenom chtěl, abech viděl, že je to.
Jináč – Vánoce só pro mě decky takovy svátke klido a miro. V krámě mám jož veprodany, prázdny regále na mě čočijó a volajó: „Doplň mě, dodé zbožiho !“ Ale já jož je znám a nechávám je bet – ať trocho vehládnó potvore, šak jim po novym roko zas něco dám. Já chodim prodávat knižke e dopoledne na Štědré deň. Manželka mě sice říká, že so blázen, že přece nikdo na Štědré deň nechodi po obchodech, ale to se sakra plete. Ke mně chodijó cely dopoledne a každé rok furt ti sami zófalci, keři nechale nákop dárku na poslední chvilo a ta knižka je jejich poslední naděje. Tak k temo dostanó třeba e štvrtko, dež só te svátke. Já si navic pře tym prodáváňó zabalim te svy dárke a tak mě to dopoledne krásně a radostně otěká.
Mosim Vám eště prozradit, že sme si se známéma vetvořele takovó ohromně krásnó tradico. Odpoledne, dež manželka má jož všecko nachestany na večir, vezmem pséka a deme na kratši procházko. Sme venko skoro sami, protože všeci kešó doma a třepó se jož na ten Štědré večir. Pochodime pár kilometru a pak deme na takovó malinenkó návštěvo ke známém. Ti mají dvě děcka a take jož všecko nachestany a jož nás decky vehližijó. Předáme si nejaky te ptákovine a Peťan naleje slivovico, kerá bévá velece, velece kvalitni. Koštojem jo, co to dá a módře rozomojem, co v ni je a co v ni eště bet mohlo, debe v ni nebelo to, čeho je tam moc. Robe zatím proklepnó všecke známy, keři nésó přitomni, zjistijó, že teda one dvě só te névic ze všeckyho na světě ideálni manželke a je divny, že si mohle nabrnknót takovy dva tróbe, keři se furt čemose řehonijó – a jak be take né, dež só jož zas picli. Děcka zatím dělaji – potvore jedne – že jim te kravine, co dostale od pitomé tetičke a přetróblyho stréca, dělaji obrovskó radosť a ostentativně si hrajó s nečém jiném. Naše dárke věčinó ležijó opovržlevě na zemi, a to tak, abesme všeci viděle, že s témto si teda hrát nikdo ani nemuže, protože je to takové šunt, že jož jenom pohled na to blbosť jim zpusoboje nadžémáni.
No a me se s Peťanem furt eště řehonime, jak je ta gořilka hrozně dobrá. Pak ta moja řekne: „Jéžišmarja, to je hodin !“ a začne mě táhat z křesla, kde sem si jož dávno odělal svoje mikroklima. Pak dem dom, já se jož neřehtám, manželka dodělá večeřo, dcera dostane namisto kapra séra, protože rebe nežere, senáček si pře hltáni bramborovyho saláto, keré jož kvule němo mosime dělat v dětské vaničce, džigne kosť do krko a pře jejim loveni je salát rozeseté po šerokym okoli. Já so z té Peťanové slivovice eště trocho oblblé a tak jediná šťastná je moje žena Vlastička. Pak nekdo zazvoni na zvoneček, zapálime prckavke a ňohňavě zpiváme tak dvě kolede. Sen si z teho dělá prčo, dostane pohlavek, já se ovelebim na gaučo a nechávám si nadělovat eště věči konine, než dostale te děcka od našech známéch. Pak dem za nejakó chvilo dule k našem, rozdáme dárke a dostanem nejaké zákusek, protože po té chodé večeře jož jistě mosime bet vehládli jak chrti. Dež je všecko rozdany a zdaleka né všecko snězeny a vepity, já se najednó probero a oznámim, že do chrnět, protože přešil muj čas. Vlasta řekne, že bech na Štědré deň mohl vedržet aspoň do deviti, ale já so tak onavené, že nevedržim a očeska mě padaji jak střeleni partyzáni. Tož do lehnót a do rána nezamhóřim oka, protože ta večeřa bela doopravde opulentni a kapr mě skáče do krko až do kuropěni. Ráno pak nemužo stat a manželka mě bodi o pul desáté, že jož so jak mimino s tém spanim. Já si pomeslim, že eště muže bet ráda, že sem v noce nevřéskal, abe mě přebalela, ale to nahlas řict nemužo, nebo be mě přetahla vařékó. No a v temto stylo máme vánoce každé rok.