Rosnička zelená
Rosnička zelená
Vzhled
Snadno rozpoznatelná, jasně zelená žabka s tmavým proužkem, který se
táhne od nosního otvoru přes oko a dále přes celou délku těla až na
konec trupu, kde končí tento pruh jako jakási klička. Délka maximálně
48 mm. Hmotnost samečků jen okolo 8-9 g a samiček okolo 11 g. Vrchní
strana těla je lesklá a jednotně zelená. Za normálních okolností je
zbarvena hráškově zeleně, má ovšem schopnost barvoměny, takže zbarvení
může přecházet v šedé, hnědé až žluté. Své zbarvení přizpůsobuje
zbarvení podkladu. Břišní strana je bělavo-žlutá až šedá, mírně
skvrnitá. Vyskytují se i rosničky světle hnědé, olivově zelené až
černavé a okrově zbarvené, které si toto zbarvení uchovávají po delší
dobu. Zorničky očí jsou oválné. Má štíhlé zeleně zbarvené končetiny s
prsty zakončenými charakteristickými kruhovitými přísavkami a mezi
prsty mají krátkou plovací blánu. Samička má hrdelní oblast světlou a
hladkou. Sameček jí má žlutohnědou, řasnatou (splasklý zvukový
měchýřek). Při skřehotání sameček rezonátor nafukuje. Hlas rosniček je
velmi nápadný a slyšitelný až na stovky metrů. Ozývat se začínají od
soumraku a zní to jako "kre - kre - kre - kre - kre - kre", večer a v
noci se ozývají většinou sborově (pak zní spíše "ge - ge - ge - ge - ge
- ge";). V době rozmnožování narůstají samcům na palcích malé mozoly.
Rosničky jsou známé svou jedovatostí, ale jed rosničky zelené pro
člověka není nebezpečný, protože stěží může při kousnutí proniknout
kůží.
Rozšíření
Areál rozšíření zahrnuje většinu území Evropy.
Chybí v severní Evropě, na pyrenejském poloostrově, ve Velké Británii,
jižní Francii a v Itálii. Zasahuje až do Malé Asie. V ČR rosnička
zelená žije především v nížinách, vystupuje max. do nadmořské výšky 750
m .
Způsob života a potrava
Rosnička zelená je především
noční živočich. Často však bývá aktivní i ve dne. Je typickou šplhavou
žábou, která tráví většinu života nízko nebo vysoko ve slunných
křovinatých a stromovitých porostech, v listnatých hájích a na
močálech. Většinou poblíž vodních ploch. Ale někdy ji najdeme i docela
daleko od vody, vodu vyhledává v květnu, kdy probíhá páření. Díky
přísavkám dokáže šplhat i po hladkém povrchu či kolmých stěnách. Její
zploštělý tvar těla jí umožňuje pevně přilnout břichem k podkladu. Nohy
umí složit k tělu a přizpůsobit barvu těla podkladu. Pak je snadno k
přehlédnutí. Umí také dobře skákat. Upřednostňuje nižší až střední
polohy přibližně do 550 m.n.m. a výskyt rozmnožujících se populací jen
výjimečně přesahuje výšku 650 m.n.m. Horní hranice rozšíření v ČR je
750 m.n.m. Přezimují na dně stojatých vod nebo zahrabány v různých
norách a děrách v zemi. Přezimování trvá od začátku října do konce
března až začátku dubna. Živí se drobným létajícím hmyzem, pavouky a
jinými bezobratlými živočichy. Kořisti se často zmocňují skokem, při
polykání kořisti si pomáhá předníma nohama, na patře má rosnička zuby.
Pulci se živí nálevníky a drobným planktonem, poté přijímají jakoukoli
živočišnou potravu, kterou jsou schopni pozřít.
Rozmnožování
Rosnička zelená
Po
přezimování se kvůli rozmnožování přesouvá do mělkých vodních nádrží.
Zde se večer a v noci zdržují ve vodě, za dne, zvláště za slunečného
počasí, sedají na pobřežním rostlinstvu. Při páření drží sameček
samičku za předními končetinami. Doba výtěru je od dubna do konce
června. Samička snáší (jednou do roka) do vody 200-1400 vajíček v
shlucích 3-50 vajíček. Sameček je zatím oplodňuje, oplodňuje vajíčka
více samiček. Malí pulci se líhnou po několika dnech. Pulci jsou
černohnědí, zlatavě tečkovaní, později zelenaví a mají vysoký kožní
lem, začínající už na hlavě a nápadně lesklé břicho. Vyvíjejí se asi
tři měsíce. V létě opouštějí asi 16 mm dlouhé metamorfované žabky vodu.
Rosničky pohlavně dospívají v prvním až druhém roce života.
Ochrana
Silně ohrožený druh, jehož početnost v poslední době zřetelně klesá zejména v důsledku znečišťování vodních ploch, rušením drobných vodních nádrží a regulací toků spojenou s likvidací břehových porostů a přilehlých zarostlých mokřin a tůní. V textu Bernské konvence je rosnička zelená zařazena v seznamu přísně chráněných druhů. Snižováním své početnosti upozorňuje tento dříve hojný druh na negativní změny životního prostředí zřetelněji než většina ostatních obojživelníků. Pro ochranu je třeba zachovat vhodné biotopy, vodní nádrže a pobřežní vegetaci s přirozeným bylinným pobřežním krytem a roztroušenými porosty dřevin.
|